Klaus & Kalousek: ´Jak se mastí politika?´ I.

pondělí 16. leden 2012 09:58

Při pohledu zvenčí může politika, její ´vedení´, vypadat jako náramná věda   

            Nebylo to vůbec příjemné probuzení!

            Celou noc se mi zdálo, že velím popravčím četám, jež vykonávají rozsudky vynesené mimořádnými, mnou, na základě výjimečných pravomocí udělených mi parlamentem ustanovenými soudy nad velezrádci.

            Každých deset sekund tohoto rozkošného snění jsem vykřikl: „Na můj rozkaz, pal!“ tak náruživě, že nebýt to bohužel jen sen, zcela jistě bych nadobro ochraptěl a moje projevy by musel předčítat nějaký špičkový imitátor.

            Jenže pak přišlo probuzení. A s ním i srážka s realitou holou jak řiť předsedkyně poslanecké sněmovny, kterou jsem ochoten podpořit v prezidentské kandidatuře, sám nevím proč. Možná mi kdysi v parlamentních kuloárech nebo v kuloárech jakéhosi dávného stranického sjezdu prokázala jistou službu, na kterou jsem již zapomněl, neboť nemůžu si všechny tyto věci pamatovat, ale protože to bylo něco velmi, ale opravdu velmi příjemného, na rozdíl od dnešního probuzení, tak mi to přece jen uvízlo kdesi v podvědomí.

            A tak když spatřím její obličej, vždy mi v podvědomí tento zážitek zarezonuje natolik, že je mi ta žena hned čímsi sympatická. Co to však přesně bylo, dozvím se nejspíše, až když budu už konečně umírat, v té chvíli se mi promítne v hlavě všechen můj život ještě jednou a tehdy se i dozvím, čím mi to kdysi předsedkyně poslanecké sněmovny vlastně udělala tak dobře.

            Přirovnávat realitu k její holé řiti je tedy nejspíše nejen netaktní, ale i nespravedlivé. To je však nutné přičíst na vrub mé rozmrzelosti způsobené oním nepříjemným probuzením.

            Kéž bych se raději neprobudil!

            Kéž bych až do skonání věků vykřikoval: „Na můj rozkaz, pal!“, aby se vzápětí na to rozehřměla salva popravčí čety a umírající těla velezrádců padala k zemi, jež by do sebe žíznivě vpíjela jejich krev na znamení vítězství pravdy!“

            Leč probudil jsem a už hned první záchvěv reality holé jak řiť ne jako předsedkyně sněmovny, ale jistého nebožtíka, mě naplnila hnusem a odporem, divže jsem nezelenal od prudké nevolnosti.

            „Ministr zahraničí je fekálie! A ten druhý taky! Takto se přece politika nedělá!“ zalykal jsem se zhnusením, když jsem se dozvěděl, co ti dva zase vymamlasili.

            Férová politická soutěž není přece o tom, že si někdo klade ultimáta!

            Náladu mi nespravil ani úsměv manželky, byť se, chuděra, snažila sebevíc.

            Ba právě naopak mě její úsměv ještě více rozdráždil. Celou cestou do práce vřela mi v hlavě jak voda v chladiči auta jediná myšlenka: „Takto to nesmí zůstat!“

            Usednuv na svůj trůn, přece jsem se jen uklidnil. Ačkoliv bylo zimní období, lezla po okně velká tučná masařka. Čímsi mi připomínala toho dobráka Duku, ale pořád jsem nemohl přijít na to čím vlastně, protože dobrák Duka nemá žádná blanitá křídla, ani se nepromenáduje po zdechlinách, aby do nich nakladl svoje vajíčka.

            Takto se alespoň trochu rozveseliv, zazvonil jsem na lokaje.

            Lokaj byl u mne během chvilky, ostatně jeho cimra je hned vedle trůnního sálu.

            „Jak jste se vyspal, Jiří?“otázal jsem se ho.

            „Děkuji, pane, ušlo. Jen o půlnoci mě vzbudil jakýsi šramot. Sáhnu po sirkách, rozsvítím svíčku a vidím, na stole velký a tlustý potkan se láduje zbytky večeře, které se mi už nechtělo uklízet.

            Popadnu pohrabáč a křiknu na něj: ´Jedeš, potvoro!´

            Ale potkan nic!

            To mě rozčílilo k nepříčetnosti. Vstanu a zaženu potkana do kouta. Stojíme proti sobě, já s pohrabáčem v ruce, on se svými hlodáky v tlamě.

            ´To ti přijde pěkně draho, takto mě tahat z postele!´ zasípu vzteky bez sebe a postoupím o dva kroky blíž k potkanovi. Chci postoupit o ještě o jeden krok, ale potkan se náhle vymrští a skočí proti mně, zrovna jak ten profesůrek při minulé prezidentské volbě, hehe!

            Jenž přesně na to jsem čekal, přece každý ví, že potkan, kterého jsme zahnali do kouta, se vrhne proti svému nepříteli.

            Chtěl mi, darebák, prokousnou krční tepny, ale já nejsem včerejší. V tom okamžiku, kdy se potkan vymrštil proti mně, jsem uskočil stranou. Potkan už na to nestačil zareagovat a tak svištěl vzduchem kolem mě. V tu ránu jsem se po něm ohnal pohrabáčem a rovnou z voleje mu rozdrtil tu jeho potkaní lebku.

            Já mu dám, budit mě ze spaní!“ ještě teď se lokajova pěst zaťala při vzpomínce na noční dobrodružství s potkanem.

            „Mně se spalo dobře. Zase se mi zdál ten krásný sen. Kdybyste jen mohl vidět tu nádheru! Ale o to bylo horší probuzení. Co si to kníže a ten druhý vůbec dovolují? Copak nevědí, kdo jsem? Copak nevědí, jaké postavení mi zaručuje ústava? Petr je už v práci?“ zeptal jsem se na svého věrného fámula.

            Lokaj se zatvářil rozpačitě: „Pan Petr je už v práci, ale...“

            „Jaké ale, mluvte, Jiří, co se stalo?“

            „Pan Petr se zamkl do své kanceláře a nechce k sobě nikoho pustit. Zevnitř je slyšet jen funění. Moje žena si myslí, že tam pan Petr..., však víte co, jako nějaký deviant...“

            „Ústavu tím neporušuje, to je hlavní. Nedávno jsem o tom mluvil s kardinálem Dukou.

            Řekl mi doslova: ´Církev svatá to sice považuje za hřích, ale jsme-li stvořeni k obrazu Božímu, tak musíme mít i ruce.´

            Až s tím skončí, pošlete ho ke mně, prosím,“ požádal jsem lokaje.

            Za půl hodiny Petr skutečně přišel, tváře mu ještě hořely, ale zdálo se, že už je při smyslech.

            „Takto se přece politika nedělá, ne a ne! Tak to přece nejde, vždyť takto bychom byli lidem za chvíli pro smích. Něco se s tím musí udělat, hned a okamžitě!“ svěřil jsem se bez prodlení Petrovi se svým trápením, které mi zkazilo tento den hned při probuzení.

            Petrovi se rozhořely tváře ještě víc a při pohledu na ten hořící obličej se mi vybavila i stejně tak rozpálená tvář předsedkyně poslanecké sněmovny, jež ke mně zvedá své oči tehdy ve sněmovních kuloárech nebo kuloárech jakéhosi dávného stranického sjezdu, myslím, že už jsem si vzpomněl, o co tehdy šlo.

            Tu náhle se vynořivší vzpomínku však zaplašil Petrův vzrušený hlas: „Mohl bych o nich, můj pane, prohlásit, že jsou fekálie! Vy se tím slovem nepotřísníte, neboť nejste odpovědný z výkonu své funkce a tedy ani z výběrů svých podřízených, ale přitom to budě jasně vyslaný signál. A rozpoutá-li to mediální přestřelku tím lépe, neboť pravda a láska jsou na naší straně, my jsme ti Boží bojovníci!“

            Petrův nápad se mi velmi líbil.

            „Ano, tak to uděláme! Vrátíme jim úder i s úroky. Zhnusíme jim politický život! Nemeškejte a konejte, Petře. Konejte!“ přikázal jsem Petrovi.

            Jeho rychlé kroky rozlehly se trůnním sálem, jak věrný můj služebník spěchal vykonat to, co jsem mu přikázal.

            „Počkejte, Petře, ještě něco,“ zastavil jsem ho, vzpomenuv si na něco.

            Petr se rychle vrátil a pokleknul před trůnem: „Tady jsem, můj pane, a nemohu jinak.“

            Můj hlas byl teď otcovský: „Mluvil jsem s kardinálem Dukou o té vaší..., vaší záležitosti, hm, asi víte, co myslím, všichni na Hradě  vědí, že to děláte, chci říct, my všichni víme, že máte určité problémy s pevností vůle, já vím, jsme stvořeni k obrazu Božímu, je to pro nás všechny těžká zkouška.

            Jednou jsem u toho nachytal i Zemana, ale on mě nikdy, bylo to ještě v prognosťáku, bože, jak už je to dávno. Byla zrovna obědová pauza, šli jsme celá kancelář na oběd, já, Dlouhý, Ransdorf, jen Miloš zůstal o samotě, nechodil na obědy, vždycky si načal konzervu krevní tučnice, byl už v tu dobu, myslím, rozvedený.

            Šli jsme na oběd do závodky, bylo zrovna vepřo, knedlo, zelo, to v prognosťáku uměli líp než v národní bance, ale já jsem si zapomněl stravenku, musel jsem se pro ni vrátit do kanceláře.

            Otevřu dveře a vidím, Miloš sedí u mého stolu, ruce pod stolem, říkám si: ´Co tam dělá, proč sedí u mého stolu?

            A Miloš, když uviděl, že jsem vešel, vyskočí, tváře mu planou zrovna jak vám teď Petře, slabošsky se usměje, z toho slabošského úsměvu se mi udělalo nanic a ptá se mě s rozepnutým poklopcem na svých kalhotách: „Co tady děláš, Václave, tys nešel na vepřo, knedlo, zelo?“

            „Zapomněl jsem si vzít stravenku. Ale co děláš ty u mého stolu, Miloši?“

            „Chtěl jsem si jen vyzkoušet, kolik tady máš světla, Václave,“ odpoví Miloš, já jsem měl totiž stůl hned u okna, ale Miloš v rohu, ve tmě, na mě pořád svítilo Slunce, ale na něho ne, štvalo ho to, pořádně žralo jak v té Wolkerově básničce.

            Vezmu si stravenku, Miloš se pořád slabošsky usmívá, byl to chytrý chlap, ale úplně mu to vysálo mozek, jako kdyby čichal toulen, dal si hlavu do igelitového sáčku, i na Vysočině to pořád dělá, stal se z něho otrok.

            Ano, je to pro nás všechny zkouška, nebýt toho, už dávno bych sjednotil Evropu, vyrval ji z rukou Sarkozymu, opravdu nevím, jak to všechno stíhá, dělat to, nevěřím tomu, že by to nedělal, všichni, co jsou v politice to dělají, a ještě šéfovat Evropě, nedřepěl bych v Lánech, ale zaváděl všude volný trh, jen kdybych měl víc času, víc energie, ano to pokušení je příliš veliké, často říkám, proč Bůh nevypadá jak píďalka.

            Ale kardinál Duka je chápavý člověk, měl jsem s ním na to téma opravdu dlouhý rozhovor, on to řeší pěšími túrami do Říma,  a dá vám, Petře, rozhřešení. Dnes ve tři hodiny odpoledne vás čeká ve zpovědnici. Ale teď už běžte!“

            Petr vstal, zalykaje se radostí: „Už jste s tím jednou skoro přestal, ale zase se to vrátilo, kardinál mi dá rozřešení, to je báječné, slíbím mu, že toho nechám, budu silný, už běžím, už běžím, můj pane!“

            A Petr se skutečně rozběhl, šosy jeho chatrného utíkáčku za ním vlály, až jsem si musel pomyslet: „Pořád lepší, když to dělá tady na Hradě, než aby to dělal někde v parku nebo u Václava.“

            Chvíli jsem opět pozoroval masařku, která pořád neúnavně bzučela na okně trůnního sálu a která teď ještě víc připomínala Duku, ta podoba byla naprosto dokonalá. Ale pak byl tento bzukot přehlušen temným a vzrušeným hukotem, který se nejednou vzedmul z podhradí, jež proměnilo se v rozdrážděný úl, a který dolehl až sem ke mně.

            Nechal jsem si lokajem přinést notebook.

            Už to tam bylo, na iDnes.

            „Hájek: ´Kníže S. a ministr K. jsou fekálie!“

            Usmál jsem se. Nepříjemné ranní probuzení bylo zapomenuto. Vstal jsem z trůnu a přistoupil k oknu. Bzukot masařky utichl.

            „Prosím vás, Jiří, ukliďte to,“ obrátil jsem se na lokaje a dodal, „až to uklidíte, tak ke mně nikoho nepouštějte, chci o samotě přemýšlet o evropské integraci, abych mohl napsat pokračování.“

            „Ano, pane, nikoho k vám nepustím,“ odpověděl lokaj, vynášeje rozmáčklou masařku, zatímco mě už se začaly třást ruce.

            Sotva se za ním zavřely dveře, přestal jsem se ovládat a jako šílený se vrhl do práce, při které na mě oknem soucitně hledělo churavé zimní Slunce, zatímco můj stín na zdi dělal cosi vskutku ohavného a slabošského, aniž bych mu v tom mohl nějak zabránit.

pokračování

   

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy