My všichni jsme týrané vlčí děti

pátek 6. leden 2012 10:35

Fotr vlčích dětí šel bručet, matku poslali do cvokhausu, aby jí tam vysvětlili, co je to antikoncepce. Vyřešilo se tím něco? 

            S Karlem T. není někdy vůbec rozumná řeč. Ne že by nebyl inteligentním člověkem, ale jeho inteligence je jaksi zvrácená, závěry, ke kterým Karel T. vždy dochází, mají v sobě cosi děsivě zvrhlého, a přitom i neméně děsivě neodbytného, takže jedinou šancí, jak tyto závěry nebrat vážně, je jejich paušální odmítnutí.

            Ostatně máme s manželkou často pocit, že to Karel T. schválně hrotí, že mu dělá nesmírnou radost a potěšení, když může rozbíjet pracně a funivě lidskými masami budované stavby iluzí, tedy toho, co on považuje za iluze, navíc dle něho ještě i pokrytecké, které jsou však alfou i omegou našich životů.

            Navíc začínám mít i dojem, že Karel T. je už na tomto boření zcela závislý, že se už bez radosti z něho nedokáže obejít, soudě alespoň dle jeho některých výroků a vůbec perspektivy z jaké nahlíží na existenci, perspektivy v níž našel, řečeno s Ladislavem Klímou, svoji půdu a sílu.           

            Naposledy nás navštívil někdy před vánoci, pak se ukázal až teď po Novém roce, který měl ovšem na háku.

            Kdysi o tom řekl: „Před naším letopočtem, nebo našeho letopočtu, není to jedno? Narodil jsem se, žiju, nakonec zdechnu (tento výraz skutečně použil)! Co je mi potom, jestli je rok ten nebo onen? Co je mi potom, kdy se narodil Ježíš? Co je mi potom, že se vůbec narodil? Proč se mi pořád vnucuje nějaký letopočet, nějaké počítání roků? Už se těším, až se bude říkat ´rok ten a ten po našem letopočtu´, hehe!“

            Dobře si vzpomínám, že dal tehdy, schválně ze zlomyslnosti, k dobru onu konspirační historku o zfalšování letopočtu císařem Otou III. přidáním necelých tří století raného středověku, ačkoliv dobře věděl, že tato konspirační teorie byla spolehlivě vyvrácena.

            Ovšem i jeho nynější návštěva skončila se jako skoro pokaždé.

            „To je měli nechat běhat na svobodě?“ vykřikla manželka, když sveřepá Karlova obhajoba rodičů tzv. „vlčích dětí“ dostala opět ten zvrácený, nesnesitelně dráždivý rozměr.

            Karel T. totiž obhajoval tyto lidi s nijak neskrývanou chutí. Řeč se při jeho nynější návštěvě na to brzy stočila. Karel T. sám o tom začal mluvit. Nešlo samozřejmě s některými jeho postřehy nesouhlasit, ale v globále v tom byla zase ona zvrácenost, dá se říct až nihilistická, ve které si Karel T. tak liboval, a na které už byl nejspíše, jak jsem předeslal, zcela závislý.

            Manželčina prudká reakce ovšem probudila naši Adélku, která se rozplakala. Manželka ji vzala, obnažila si prs a přiložila k němu naše dítě.

            Karel T. se pomalu zvedal odchodu: „Někdo říká kojit a někdo říká nekojit. Některé ženy kojí jen pár měsíců či spíše týdnů a některé třeba až do tří let, dopřávajíc svému dítěti mateřské mléko a považujíc to za cosi ´přírodního´. Odborníci se sice shodují, že kojení posiluje vztah mezi matkou a dítětem, že má příznivý vliv na dětskou psychiku, ale i tito odborníci většinou tvrdí, že kojit by se mělo jen do jednoho roku.

            Některé matky se však kojení nechtějí vzdát, možná by nejraději kojily celý život.

            Kdo má vlastně pravdu?

            Odborníci, matky, anebo žádná pravda neexistuje?

            No nic, já už povalím. Mějte se!“

            Nečekaje na manželčinu odpověď, Adélka už bude mít brzy dva roky, se Karel T. odporoučel.

            „Ten mě zase vytočil!“ povzdychla si manželka, dávajíc si dceru k druhému prsu.

            „Co s ním naděláš? Už je prostě takový, vyžívá se v tom svém negativismu,“ odpověděl jsem jí.

            „Ale proč to dělá? Vždyť si tím narušuje karmu, koncentruje v sobě negativní energii, stahuje sám sebe do pekla,“

            „Možná to právě chce. Dostat se do pekla. V tom chápe smysl své existence. Chce všechno popřít, i sám sebe, a tím dosáhnout toho, co jiní lidé nedosáhnou, nechce být spasen, ale zatracen. Chce negaci povýšit na definici Boha, jednou mi to ostatně sám říkal. Nemá cenu mu to rozmlouvat,“ nevěděl jsem opravdu, jak bychom mohli pomoct Karlovi T.

            Adélka se už nasytila, manželka jí posadila vedle sebe: „Ale s těmi vlčími dětmi to fakt přehnal.“

            „Nemá děti, nemůže vědět jaké to je. Neví, jaký je to pocit, když v dětech vidíš sebe sama, svoji genetickou informaci, kterou jsi předal, sám ji dostav od svých předků, neví, jaké je to být, článkem nekončícího řetězu, spojovat minulost a budoucnost. Neví to, a proto může tak mluvit,“ soudil jsem.

            „Už mu asi taky přeskakuje,“ konstatovala manželka.

            „No z toho, co nám tady řekl, by už možná nějaká diagnóza byla,“ připustil jsem a v paměti se mi vybavilo všechno, nebo skoro všechno, co nám tady Karel T. před chvílí vykládal.

            „Všichni, jsme celkem vzato, vlčí děti. Sám název ´vlčí děti´ je ovšem trapný a směšný,“ vykládal Karel T., pro kterého je ale skoro všechno trapné a směšné, ostatně i tato úvaha nesla všechny typické znaky a rysy jeho úvah, „trapný a směšný, ovšem přitom mediálně atraktivní a proto symptomatický pro naše dnešní živoření v tomto světě, jenž je především světem mediálních hovadin, jejichž neustálá produkce a konzumace dokazují degeneraci naší inteligence, každý pračlověk hledící do plamenů ohněm byl inteligentnější než sebevětší dnešní génius.

            Vymyšlen novináři, ty lidi bych někdy potkat, se samozřejmě ovšem ujal, adjektivum ´vlčí´ je pro nás pořád synonymem čehosi nespoutaného a divokého, čehosi, co v nás vzbuzuje strach, ačkoliv jsme na to téma viděli tisíce nádherně barevných filmů o přírodě.

            Ovšem, klidně by se mohl natočit i přírodopisný dokument o těchto vlčích dětech, nějaký ten časosběrný film a mohla by to klidně točit Třeštíková, hehe.

            Co se tady ale vlastně stalo, co bylo tady oním zločinem, za co byli vlastně rodiče těchto dětí soudem rozhodujícím o vině a nevině potrestáni?

            Neobviňují vlčí děti mnohem víc nás, spravedlivé soudce než své rodiče?

            Nebylo nakonec trestným činem už to, že si matka těchto vlčích dětí točila ňadry, jak se neopomnělo všude zdůrazňovat, považující to za funkční antikoncepci?

            Nevzrušuje nás poučené a vševědoucí na tom právě nejvíc tato věc, totiž ten fakt, že někdo může naivně považovat točení ňadry za antikoncepci než osud samotných vlčích dětí?

            Jistě, nemůžeme se tomu při našich vědomostech než smát, ale není ve svém konečném důsledku stejně tak směšné i ono urputné polykání oné skutečné antikoncepce?

            A stejně tak, nedojímá nás na tom celém případu hlavně ta skutečnost, že vlčí děti vůbec nevěděly, co jsou na vánoce?

            A nepobuřuje nás především ani ne tak samotný osud těchto dětí, ale to, jak někdo mohl takto obejít ony námi tak jako modly uctívané hodnoty, to jest šťastnou rodinu apod., onen kult vlastních dětí, kvůli kterému se všichni štvou až k zešílení, jak si to někdo mohl takto zjednodušit, jak to mohl někdo takto beztrestně obejít, zatímco my kvůli vlastním dětem, jejich šťastné budoucnosti cedíme svoji krev?

            Vezmeme-li doslova judaisticko-křesťanskou tradici, o které se tvrdí, že je základem naší civilizace, a kterou já osobně považuji za směšnou a trapnou, skrz naskrz ubohou, pak je plození dětí, de facto hmotným vyjádřením, řekněme duchovního obsahu dědičného hříchu, v dětech, v oné kontinuitě vyhnání z ráje, jíž děti představují, je nám tento dědičný hřích neustále předhazován.

            Čeho se tedy dopustili tito rodiče, když, spáchali-li už tento hřích, proti němuž tak brojí i sv. Pavel, jehož psychopatické spisky jsou součástí Nového Zákona, když z toho svého hříchu neučinili si modlu?

            Nezachovali se v dané chvíli jedině správně, když tyto plody svého hříchu nevelebili?

            Jistě jsou tady ovšem i ony děti, nebohá stvoření, jímž se dostalo onoho senzačního přídomku ´vlčí´. Bezbrannost vždy svádí k týrání a týrání je vždy zvrhlost, ačkoliv mnohdy nebo možná vždy vychází z přirozenosti povahy toho, kdo týrá.

            Jak se však liší tyto vlčí děti, tfuj, to je opravdu hnusná mediální zkratka, od oněch ostatních šťastných dětí?

            Nebyly nikdy venku, neseděly nikdy v autě, nevěděly, co je to televize, dobrá.

            Ale jsou na tom ty ostatní děti, ty šťastné a milované lépe, jen proto, že je o ně řádně pečováno v duchu dnešní tak ohavné doby, že jsou plně k dispozici takzvané společnosti, která má tak nad nimi kontrolu a která je může vychovávat k obrazu svému, který je takový, jaký je a který těžko nazvat jinak než hnusem.“

            „To říkáš jenom ty,“ skočila manželka Karlu T. do řeči, jak si vzpomínám.

            Karel T, se ušklíbl: „Třeba to říkám jenom já. Ale kam jsme to až dospěli s tím vším slavným pokrokem s tou slavnou vírou v Boha či cokoliv jiného?

            Jsme hněteni šílenstvím, ženeme se za štěstím, a čím víc se za ním ženeme, tím víc jsme nešťastnější a žíznivější.

            Jak to všechno může skončit?

            Ty vlčí děti byly i vlčí proto, že se částečně nacházely mimo všechny ty dnešní sračky. Tvrdím, že víc pro ně jejich rodiče udělat nemohli.

            Není naopak ohrožováním mravní výchovy dětí, jejich zanedbáním  to, když se posadí k počítači, když se jim dá do ruky mobil, když se vozí všude autem, takže auto se pro ně stane celým světem, když se jim dá vzdělání, které je ve svém souhrnu jen sbírkou žvástů a které jen slouží k roztřiďování lidí v koncentráku zvaném trh práce, koncentráku, který provazuje tato společnost?

            Jistě případ vlčích dětí idealizuji, ale tato idealizace není nic jiného, než jen reakcí na brutalitu dnešní doby a dnešní společnosti.

            Rodiče těchto dětí nebyli v principu souzeni za týrání dětí, ale za to že tyto děti zatajili před společností, že tyto děti společnosti dobrovolně nevydali.

            Lze se domnívat, že tyto děti, nevzdělané a nemluvící, nevědoucí nic o vánocích, hehe, byly by dětmi nešťastnými, nebo i jen dětmi o něco méně šťastnými než děti, které mají všechno, které sedí u počítače, které čučí v televizi na naprosté pitomosti, které jsou zavřené v autě a které v pěti nebo šesti letech začnou s tenisem nebo hokejem, protože to doporučují odborníci?

            Nebylo však a není výsostným právem těchto či i rodičů obecně uchránit své děti, byly-li již zplozeny, od všech těchto svinstev, jimiž je hrozí zadusit společnost, učinit je šťastnými, i když nevědomými?

            Jaké jiné základní právo už může mít rodič?

            Proč se v tomto případu stejně tak vehementně neangažovala Jochová-Trlicová z výboru na ochranu rodičovských práv, jako se vehementně angažuje v otázce sexuální výchovy, tedy záležitosti vcelku podružné?

            Ovšem lze namítnout: ´A co práva těch dětí?´

            Netvrdí ale manžel paní Jochové-Trlicové, poradce premiéra pro lidská práva, když už jsme u toho, že lidských práv je příliš moc, hehe?

            Jistě, děti mají právo na štěstí a tzv. zdravý vývoj.

            Ale můžeme považovat to, co nabízí dětem tato společnost, jež si ji přivlastnila právo rozhodovat o dětech, opravdu za štěstí a zdravý vývoj, když zcela střízlivě posoudíme, v jakých sračkách se brodíme?

            Jistě, dovedu si docela dobře představit radost pracovnic sociálního odboru, pro které je rozhodování ve věci dobra dětí mnohaletou, dokonale zautomatizovanou rutinou, hlavně tu vydržet až do důchodu, radost nad tím, že mají takovýto strašlivý případ, dovedu si představit i radost tet z Klokánka, když zahrnuly tyto děti všemi těmi sračkami a la vánoce, jako bych slyšel mudrování dětských psychologů o traumatu na celý život.

            Ale co dál?

            Co dál s dětmi navrácenými do lůna společnosti, co s touto patologickou společností, co s námi všemi?

            Otce poslal soud, za souhlasného mručení veřejnosti, do vězení. Matka dostala podmínku a bude se léčit, i když nevím z čeho a taky jak jí vyléčí, ale až bude zdravá, vyléčená, tak už bude vědět, že když nechce dítě, tak si místo točení ňadry musí vzít pilulku.

            Snad se tedy vyléčí, ale kdo bude léčit psychiatry, kdo bude léčit nás?“

            Tady už to manželka nevydržela a zeptala se Karla T., jestli tedy měli nechat ty rodiče běhat na svobodě.

            „Nemůže to s ním skončit dobře,“ řekne manželku ještě na jeho adresu.

            „On by ti na to řekl, že to tady s ničím neskončí dobře a že ta katastrofa bude vysvobozením,“ vím úplně přesně, co by na to odpověděl Karel T.

            „Už se o něm nebavme. Pustíš televizi, budou zprávy.?“ požádá mě manželka

            „Jo,“ vezmu ovladač Adélce, která si s ním hraje, ta se rozpláče.

            Manželka si vezme dceru na klín a snaží se ji utěšit.

            Kdesi bylo zase zemětřesení, počty mrtvých jdou údajně do tisíců.

   

Karel Trčálek

kateřina kohoutováJo, něco není v pořádku...16:027.1.2012 16:02:12

Počet příspěvků: 2, poslední 25.1.2012 22:45:58 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy