Má váš život smysl?

pátek 6. leden 2012 08:26

Prsíme se zde navzájem tím, co jsme v životě dokázali. Tak se pojďme poměřit! Čí život má větší smysl? Kdo z nás existuje nejlépe a nejsmysluplněji?  Připravil jsem poměrně jednoduchou anketu, stačí jen v diskuzi pravdivě odpověďět na otázku v titulku tohoto článku, v němž si na tuto otázku odpovídám já

            Přišli si pro mě zadním vchodem. Asi jim dal někdo tip. Nějaký práskač, informátor.

            Bylo to ve dne. Zrovna sněžilo. Díval jsem se z okna. Sníh kupil se na hromosvodech. Ale možná to tak na nich tančili andělé. Záchvěvy jaderné energie vyhřezlé z mateřského lůna, zplozené otcovským semenem. Jiné anděly neznám a i tyto znám jen povšechně.

            Uslyšel jsem v předsíni jejich kroky.

            Předsíň je malá a úzká. Když jsem měl na to náladu, říkal jsem jí rakev. To slovo mi pomáhalo přežít dlouhé chvíle, které chtě nechtě někdy připomínají plod bodláku, nebo ještě lépe plod lopuchu. Ostatně nejen předsíň, ale i tato místnost, v níž strávil jsem tolik nikam nevedoucích dní, kdysi jsem chtěl vědět, jak vypadají dny, které někam vedou, teď už je mi to jedno, je vlastně rakev.

            Kroky na chvíli utichly. Mačkali se v předsíni, snad napadlo je, že jsou skutečně mrtví a že jsou v rakvi. Jenže v rakvi to není cítit krémem na boty. Tyto věci jsem nikdy nepodceňoval, jako se mi dařilo zcela podceňovat jiné věci.

            Jednou jsem si dokonce nevyzvedl sociální dávku. Bylo to pěkných pár tisíc korun. Takový malý kapitálek, kdybych měl myšlení kapitalisty. Museli my ty peníze poslat znova. Uznávám, že jsem vyšel stát pěkně draho. Ale kdyby mě zavřeli, vyšel bych je ještě dráž.

            Boty jsem si ale mazal vždy, když se k tomu naskytla vhodná příležitost. Za svůj život vystřídal jsem celou řadu krémů na boty. Jména některých z nich navždy mi utkvěla v paměti, jména jiných zmizela v dutinách stromů, které rostou někde daleko odtud.

            Nejraději jsem měl ty krémy na boty, které odpuzovaly vodu.

            Říkal jsem si: „Nikdy nemůžu vědět, jestli to přede mnou na chodníku není ve skutečnosti kaluž vody.“

            Byl to nejspíše důsledek jistého traumatu z dětství, kdy se mi podařilo vkročit do kaluže vody, ačkoliv jsem tuto kaluž považoval za docela něco jiného, chůze v mokrých botách mi, byl jsem ovšem ještě dítě, připomínala zmrtvýchvstání Ježíše Krista, o němž jsem už tehdy cosi věděl, je bohužel nemožné, už kvůli Božím mukám v širých polích, aby děti cosi nevěděly o Ježíši Kristu.

            Nešlo však o Ježíše Krista, ani tehdy, ani teď, vlastně o něho nešlo nikdy. Šlo o samotný proces zmrtvýchvstání. Ten mě tehdy tak silně traumatizoval prostřednictvím mokrých bot.

            „Tak nějak to asi vypadá!“ napovídalo mi cosi.

            Byl jsem však ještě dítě.

            To mluví za vše, víc k tomu snad není třeba dodávat.

            Mazání bot má tak pro mě i psychoterapeutický efekt. Sfouknu tak dvě věci najednou. Říká se tomu, tuším, efektivní využití osobnostního potenciálu. V žádném případě bych to nenazýval kořistnickou exploatací vlastní inteligence, to rozhodně ne.

            Rozhodně ne už jen proto, že není vůbec jasné, co stalo se s mojí inteligencí po oné události, která se nazývá početí. Nepamatuji si sice vůbec na ně, nebo jen velmi matně, asi jako kdybyste běželi na vlak, který ale jede opačným směrem, než musíte jet vy.

            Není však možné, z důvodů zcela pochopitelných snad i Svatému Otci, existuje-li ovšem někdo takový, myslím, existuje-li někdo takový tělem i duší, abych nebyl počat. Obávám se, že početí nemohlo nepoznamenat moji inteligenci.

            Není vyloučeno, že jsem před ním byl mnohem inteligentnější, možná i génius. Je pravděpodobné, že se moje inteligence stala po oné události čímsi jako nedopalkem cigarety, pouhým torzem své dřívější geniality.

            Nebo se lze domnívat, že v Božím království, vezmeme-li si na pomoc primitivní křesťanskou víru, se vyskytují i naprostí hlupáci, dokonalí trotlové?

            Tento svět je světem hlupáků. Není-li Bůh hlupák, bylo by ovšem trapné, kdyby Bůh byl skutečně hlupákem, a byl-li člověk stvořen k jeho obrazu, pak je zřejmé, že ona inteligence se musela někde ztratit. Každého musí hned napadnout, že se tak mohlo stát při početí.

            Občas jsem nad tím přemýšlel.

            A vždy jsem dospěl k jediné otázce: „Jaké měl asi Ježíš IQ?“

            Kdybychom znali Ježíšovo IQ, byli bychom v tomto směru jistě o mnoho moudřejší, pokud ovšem přistoupíme na to, že IQ rovná se inteligence.

            Některé krémy na boty však nestály za nic. Měl jsem pocit, jako by mi z bot čouhala sláma. Nemůže být pro intelektuála už nic mučivějšího, než když mu z bot čouhá sláma.

            A já mám tu smůlu, že se považuji za intelektuála, i když pochybuji o své inteligenci. Tyto pochyby však tomu nejsou, alespoň v mém případě, na překážku, ba právě naopak.

            „Myslím, tedy zvracím,“ abych parafrázoval Descarta, od kterého jsem si krom tohoto svého pokřiveného obrazu v karteziánské soustavě prvků nevzal už nic jiného, ba dokonce téměř vůbec si na něho nevzpomenu a to ani na Tři krále.

            Proto je v rakvi, ergo v předsíni, tak cítit krém na boty. Skoro to vypadá, že jednu půlku života, rozumějte produktivního života, strávil jsem mazáním bot a druhou půlku vyhýbáním se kalužím. Jaký to ovšem dává smysl, sám nevím.

            Možná, že je můj život nesmyslný. Nevím, jak jsou na tom ostatní. Ba dokonce ani nevím, jak jsou na tom ti, co si pro mě přišli. Mohl bych se jich na to zeptat, hezky zpříma, nedělat žádné okolky, předstírat, že mi jde o něco jiného.

            „Má váš život smysl?“ mohl by na ně hezky uhodit.

            Už jsou v té předsíni nějak dlouho. Kdybych chtěl, mohl bych dávno vyskočit z okna a zabít se. Ale nechci. Nevím proč. To řešení je příliš exaktní. Chtělo by to něco abstraktnějšího. A taky implicitnějšího.

            Ale co?

            Konečně se dveře otevřely.

            Muž a žena.

            Adam a Eva.

            Ještě udýchání. Nejspíše v rakvi souložili, pach krému na boty se jim zabodával do chřípí. Chtěli si trochu užít, možná mají doma peklo. Když se to dělá rychle, nezanechává to trvalé následky ve vztahu k trvalým partnerům, alespoň někteří faráři to tvrdí.

            Práce u policie, nebo pro koho vlastně pracují, je spojila. Muže a ženu. Přišli si pro mě. Ale ještě předtím si to trochu užili. Na jejich místě bych jednal stejně. Rakev je k něčemu takovému jako stvořená. Je v ní tma a je úzká. I mě to často napadlo. Ale byl jsem v ní sám.

            Jak vím, že přišli zadním vchodem?

            „Za všechno může početí!“ kdosi mi v duchu dává na srozuměnou.

            „Půjdete s námi,“ oznamuje mi žena, její rty jsou nápadně vlhké.

            „A žádné hlouposti, jasné?“ dodává muž, jeho oči jsou nápadně kalné.

            „Chci mluvit se svým advokátem,“ namítnu, ačkoliv žádného advokáta nemám, jen důvodné podezření vůči sobě samotnému, že teď lžu.

            Muž a žena na sebe pohlédnou. Jejich pohledy se střetnou. Střetnou se v mezerách mezi zuby. Ty mezery jsou široké. Široké jako ústa. Ústa jsou náhle nehybná. Nehybná na omak. Zkouším to ještě jednou. Chci nehybnosti úst využít. Nejlepší by bylo prodrat se mezi nimi. Mezi ženou a mužem s nehybnými ústy. Ale jsem mentálně přibitý na kříž. Rozpětí mých paží je příliš široké.

            Zkouším to tedy podélně. Je to lepší. Ale nehybnost úst ženy a muže mi podrazí nohy. Muž a žena mě přišli znovu počít. Nemůžu jim v tom nijak zabránit. Nemám žádného advokáta, který by mě z toho vysekal, poukázal na právní nicotnost této zvůle.

            Žena promluví: „Udělám všechno, abych vás počala.“

            Muž promluví: „Udělám všechno, abych vás dostal do její dělohy.“

            Ukáže na ženu.

            Ta se usměje.

            Začínám tomu jejímu úsměvu rozumět a nejen úsměvu. Rozumím i tomu, proč si tak důkladně krémuji boty. Rozumím i své inteligenci, proč je taková jaká je, pahýlovitá, torzovitá, připomínající věšák na promoklé kabáty.

            Vedou mě ven zadním vchodem. Jsem mezi nimi. Mezi jejich těly. Naštěstí mě nikdo nezná, bydlím tady jen několik let. Za tak krátkou dobu se nedá stihnout mnoho věcí. Sněhové vločky derou se mi za krk. Musím to vydržet.

           

Karel Trčálek

Lída V.Pane Trčálku,23:546.1.2012 23:54:34
NULIAni nevíte,21:186.1.2012 21:18:57
voboraTracalku12:496.1.2012 12:49:50
Jirka B.Má můj život smysl?10:456.1.2012 10:45:09

Počet příspěvků: 4, poslední 6.1.2012 23:54:34 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,71 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy