Byl jednou jeden, jak dobré čúčo zrající prezident

pondělí 2. leden 2012 12:09

A ten prezident velmi, ale velmi miloval projevy, zvlášť novoroční. Už víte, co je to za pohádku?

            Kdosi mi kloubem prstu zaklepe na čelo.

            Pět po sobě rychle jdoucích úderů.

            To je smluvené znamení. Otevřu oči. Venku je ještě tma. Oknem dopadá sem zmrtvělé světlo z lucerny, jež má úspornou žárovku. Moje myšlenky jsou však bystré a nezkalené. Smysly číhají na sebemenší podnět.

            Ale vím, co teď přijde. Je to pokaždé stejné.

            „Už je čas, pane prezidente,“ zašeptá jakýsi hlas, sváteční, protože ke mně promlouvající jen jednou do roka, vždy právě v tento den, v tuto hodinu, kdy je ještě tma a jen zmrtvělé světlo lucerny dává předmětům a tvářím jejich přízračný tvar.

            „Kolik je hodin?“ zeptám se, i když musím tušit, že se ještě nerozednilo, že všechen svět je ponořen v hluboký spánek.

            „Všichni ještě spí,“ odpoví mi hlas a jaksi důvěrně dodá, „váš projev je už připraven.“

            Zmínka o projevu mě vymrští z postele: „Kde je? Už se ho nemůžu dočkat! Chci se mazlit s jeho klíčovými slovy, běžet s nimi v ústech o závod v tenkém svitu neposkvrněné mysli, v mohutném forte lepších zítřků, jež připadly mi zvěstovat!“

            „Tiše, pane prezidente, ať nevzbudíte paní choť,“ upozorní mě hlas.

            Vskutku manželka ještě spí, spokojeně oddechuje. Snad se jí zdá o dětských domovech plných dětí, které mají úctu k autoritám. Bylo by nehezké připravit jí o tento sen, ale sám dobře cítím, jak je v tuto chvíli, v tomto čase státnických povinností osobou jen zcela vedlejší a marginální, byť je i v tomto okamžiku pořád první dámou.

            Přesto svůj hlas ztiším: „Jaká jsou letos klíčová slova? Co musím zdůraznit? Volný trh? Falešné iluze? Nezodpovědně vytvořená očekávání?  Zednářské spiknutí? Životní pohoda?“

            Hlas mi odpoví: „Včas se to dozvíte, pane prezidente. Napřed ale tělesnou hygienu. Budete si čistit zuby?“

            Nemůžu se dočkat, zvědavost zavlažovaná státnickou odpovědností, smysl pro ni mám vyvinutý až obludně, ale v osobním životě mi to naštěstí nijak nepřekáží, bobtná, chce být ukojena, musím však uznat, že tělesná hygiena má teď absolutní přednost.

            „Je to nutné?“ zeptám se přesto, nedá mi, abych neotestoval tuto malou, malinkatou naději, třeba se hlas obměkčí a seznámí mě s klíčovými slovy ještě před čistěním zubů.

            Hlas je však nekompromisní: „Hradní protokol jinou možnost nepřipouští, pane prezidente!“

            Ovšem hradní protokol!

            Neumytý prezident, kterému páchne z úst, se nikomu nehodí do krámu. Hradní protokol pamatuje na všechno. Hradní protokol zabíjí, neboť je literou, ale já jsem duchem, který oživuje. Hradní protokol dusí hned v zárodku veškerou vlastní iniciativu, hradní protokol ukazuje, že pracovat se nevyplácí.

            Ale dal jsem se na desetiletou vojnu, tak musím bojovat.

            Podrobím se hradnímu protokolu, vyčistím si zuby, opláchnu se studenou vodou, protože lidé potřebují můj novoroční projev, protože lidé potřebují vědět, že je tady někdo, kdo za ně bude bojovat do poslední kapky své krve.

            Vzpoura proti hradnímu protokolu by byla kontraproduktivní, napáchala by víc škody než užitku, bylo by netaktické se nechat zrovna dnes internovat v blázinci kvůli tomu, že jsem si odmítl vyčistit zuby.

            Podrobuji se tedy tomuto diktátu a podstupuji onu proceduru, kterou zavedli na Hradě pravdoláskaři, nazývajíce ji tělesnou hygienou, chtějíce ji imitovat ponoření do vod Gangy či Genezaretského jezera.

            Když je po všem, když je můj dech svěží jako vůně osvěžovače vzduchu z Lidlu, jenž vkládá se do záchodových mís, když blyští se můj knírek jako tisíc sluncí za těch nejdivočejších solárních bouří, řeknu rázným, autoritářským tónem: „A teď klíčová slova!“

            Hlas, jenž mě má dnes na starosti, moje autoritářství zneutralizuje podlézavou, jako by vrozenou úlisností: „Kam tak pořád spěcháte, pane prezidente? Ještě vás čeká snídaně, sladká kaše s rozinkami, káva se smetánkou. Hezky se nasnídáte, znova si vyčistíte zuby a pak už přijdou klíčová slova.“

            Hlas je tak úlisný, že se mu nedá odporovat.

            Nasnídám se, znovu si vyčistím zuby.

            Hlas neodpustí si pochvalu: „Vidíte, že to jde, pane prezidente, když se chce.“

            „Ale teď klíčová slova!“ uhodím na něj.

            „Klíčová slova jsou stejná jako loni, pane prezidente!“ odpoví hlas, jako by srazil k sobě podpatky a salutoval u toho, „a stejná jako předloni. Cíle a zadání vaší prezidentské mise zůstávají i nadále stejné!“

            Když to slyším, vytrysknou mi slzy radosti, dojetím si hryžu nablýskaný knír: „Opět se po roce shledám s milovanými klíčovými slovy. Opět je mazlivě vyslovím, opět pocítím na jazyku jejich sladkou chuť, jež vpije se mi do mozku!“

            „Už se na vás moc těší, pane prezidente!“ řekne hlas dojatý mojí neskrývanou radostí.

            „Na co ještě čekáme! Přistavte mi vůz! Rychle!“ rozhodně zavelím, už abych se co nejdřív setkal s milovanými klíčovými slovy.

            „Rozkaz, pane prezidente!“ odpoví mi hlas, který mě dnes ráno probudil.

            Nějaké ruce mě uchopí a posadí do pohodlného auta s koženými sedadly. Auto je asi pancéřované. Řidič vypadá jako konzervativní člověk. Cítím se bezpečně.

            Auto se rozjede. Rozednívá se. Spěcháme do televizního studia. Lidé ve špalírech na chodnících se otáčejí za naším autem, v jejich míhajících se tvářích čtu důvěru, kterou mě za tmavým sklem auta častují. Všichni vědí, kdo jsem a kam jedu, všichni vědí, že kdybych chtěl, mohl bych v tuto časnou dobu ještě spát, ale nespím a nespím kvůli nim, obyčejným lidem, kterým ze všech stran hrozí mnohá nebezpečí, před kterými je chci uchránit třeba i za cenu vlastní příčetnosti.

            „Ti buzeranti, to jsou ale hovada, co?“ prohodí řidič a hned dodá, „ale Duka, to je bezva chlap, rovný jak řemen, žádný křivák. Už abyste byl zase premiér!“

             „Hlas lidu, hlas Boží!“ pokývám moudře hlavou.

            „Svatá pravda! Nikdo nás nemá rád jako vy! Ruce bychom vám měli všichni líbat!“ je řidič mluvčím lidu.

            A pak jsme najednou na místě. Něčí ruce mě opět uchopí, vyvedou z auta a posadí před kameru, jež na mě zvědavě hledí.

            „Vezmem to hned na ostro, co rejžo? V deset máme točit další díly Ordinace , ať se mezitím stačíme trochu nadlábnout,“ říká kdosi za kamerou, nevidím na něho, protože mi do očí svítí světlo.

            „Jo, vezmem to na ostro. Prezident je profík, zvládne to. Kdyby něco, tak to sestříháme z minulých dílů, vždyť je fuk,“ říká na to kdosi jiný.

            Z prudkého světla se vyloupne dlouhonohá blondýna: „Produkce vám vzkazuje, jestli vám to ještě neřekli, že klíčová slova jsou stejná jak loni.“

            Podává mi list papíru a zase mizí v tom oslnivém světle, jež na mě míří.

            Beru jej s rozechvěním do rukou. Je to můj letošní novoroční projev. Klíčová slova vyskakují z textu a bouřlivě se mi derou do úst na uvítanou.

            „Doufal jsem také jsem také, že rok 2011 ´bude rokem ekonomického růstu´. Z počátku to tak vypadalo. Ale postupně se růst zpomaloval, a možná se už dokonce v našich hlavách zastavil úplně. Růstových impulzů jsme si doma mnoho nevytvořili. A důsledky vnějšího neklidu, zejména dluhové krize a chabého růstu v Evropě, byly větší, než jsme očekávali.

             Ztrácet klid, elán a odhodlání však nesmíme. Naše republika je politicky i ekonomicky v základních parametrech stabilní. Nežijeme v zemi, která je v bankrotu, či těsně před ním. Nežijeme v zemi, kde jsou demonstranty zapalovány tisíce a tisíce aut a demolovány stovky a stovky  výloh prázdných obchodů. Nežijeme v zemi, kde narůstají problémy s větším než malým množstvím přistěhovalců, kteří svým stylem samovolného života narušují základní soudržnost země,“  čtu, ale najednou se odmlčím.

            Rozpláču se totiž i radostí i dojetím, všechny tyto emoce se ve mně mísí, nedokážu se ovládnout, je mi, jako bych byl Bůh, u něhož je slovo denním i nočním hostem.

            „Stop!“ ozve se prudce zpoza světla, „nemůže přece u toho bulit. Píchněte mu něco na uklidněnou, jinak tomu nikdo neuvěří!“

            Pak tentýž hlas promluví o něco tišeji: „Začíná to sním jít z kopce, už neudrží emoce, sakra.“

            Ze světla se opět vynoří dlouhonohá blondýna. Má v ruce injekční stříkačku. Hrot její tenounké jehly zaboří se mi do paže. Všechno kolem mizí. Ocitám se v říši slov, jejích paralelních významů. Vyslovuji ta slova jasně a zřetelně a stejně tak jasně a zřetelně chápu, co paralelně znamenají.

            I já jsem jen slovem, vyslovuji sám sebe, sám sobě dávám si význam, jenž splývá s významy ostatních slov. Klíčová slova jsou stejná jako loni. V těchto slovech, v jejích rajských zahradách přebývám, když potřebuji si trochu odpočinout, když potřebuji nabrat sílu, abych mohl zahnat nepřátele od hranic naší země.

            „Paráda! Sfoukli jsme to letos nakonec jedna báseň,“ ozve se nadšeně zpoza kamery, ale pak se  tón hlasu ostře změní, „prosím vás, vezměte mu někdo ten papír, ať to nečte pořád dokola, kdo má ty žvásty furt poslouchat.“

            Slova mizí.

            Dlouhonohá blondýna je kamsi odnáší, kamsi za prudké světlo, které na mě pořád vysílá své paprsky.

            Ale slova mizí jen zdánlivě, protože slova, která byla vyslovena, jsou věčná.

            Sám jsem tato slova vyslovil. I já jsem věčný, věčně v nich budu žít, věčně v nich budu bdít na stráži, jak mi to přikazuje mravní zákon ve mně a hvězdné nebe nade mnou.

            Vezou mě zase domů. Klíčová slova mění se v mém mozku ve víno, které jsem schovával až do této chvíle, aby měli lidé co pít. Ale nepociťuji smutek, vždyť za rok se s nimi, s klíčovými slovy, zase setkám. A možná ne už za rok, možná už mnohem dřív mi kdosi zaklepe kloubem prstu na čelo.

            Pět rychlých úderů po sobě.

            To je smluvené znamení.

            Smluvené znamení, že už je čas.

            Bude ještě tma, až zase otevřu oči.

 

Karel Trčálek

josef hejnaTrochu jsem vás zanedbával.15:292.1.2012 15:29:07
naštvanýUž víte, co je to za pohádku?12:562.1.2012 12:56:41

Počet příspěvků: 2, poslední 2.1.2012 15:29:07 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,73 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy