Havla přivedla do hrobu osoba kdysi mu blízká I.

čtvrtek 22. prosinec 2011 09:12

Otevřeně se přiznávám k tomu, že státní smutek a poslední rozloučení s Václavem Havlem považuji v těchto rozměrech za naprostou šaškárnu a dokonale byzantskou ohavnost

            „Obsluha baterie na Petříně dostane z Hradu pokyn vysílačkou. Pak už jen zmáčkne příslušné tlačítko. Střelba je řízena elektronicky. Zadá se jen počet vypálených ran a všechno ostatní už si bere na starost počítač. Naposled zazněl dvacet a jeden výstřel, když zvolili Klause, dej mu pánbůh věčné zdraví, prezidentem.

            Jenom mi není jasné, proč mají na jedenadvacet smutečních výstřelů nachystané čtyři kanóny,“ podíval se na nás starosta a opravdu bylo vidět, že mu ta otázka vrtá v hlavě.

            „Asi je mají čtyři pro jistotu. Kdyby jeden nebo dva třeba selhaly. Vždyť je to pořád v novinách, jaký je v armádě a na ministerstvu obrany bordel a korupce, prostě špína a děs,“ odpověděl mu kdosi.

            „Asi máš pravdu. Radši ať tam jsou ty kanóny čtyři, aby z toho nebyla nějaká děsná ostuda,“ přijal starosta toto rozumné vysvětlení za své.

            „A to těmi kanóny nikoho nezabijí?“ zeptal se Ruda, náš obecní prosťáček.

            Všichni se při otázce usmáli, ačkoliv nám už několik dní věru do smíchu nebylo.

            „Tys nebyl na vojně, že Rudo?“ poplácal ho starosta po zádech.

            Ruda se tvářil rozpačitě: „Nevzali mě, ani když jsem se odvolal. Chtěl jsem k paragánům. Ale mám ty papíry na hlavu, však víte.“

            „Neboj, Rudo, víme. Nebude se střílet ostrými, to dá rozum. Použijí se slepé patrony, které však vyvolají dokonalou iluzi skutečných dělových výstřelů na uctění památky našeho nebohého Havla.

            Chápeš?“ přátelsky vysvětlil Rudovi starosta, který měl ovšem taky modrou knížku.

            Ruda horlivě přikývl: „Chápu! Udělá to sice bum, ale žádnou paseku.“

            „Přesně tak, Rudo,“ přitakal starosta a všichni jsme se při pohledu na Rudu museli zase usmát.

            Ale hned na to se nás zmocnilo zase hoře, kruté a sžíravé, protože nám odešel ten nejdražší člověk, jakého jsme mohli v tom nelítostném, do záhuby se řítícím světě mít. Už třetí den visela na obecním úřadě černá vlajka, jež bez přestání vpalovala nám do mozku jako žhavé železo ten nejpalčivější žal, jaký může existovat.

            Státní smutek trval už nepřetržitě třetí den, ale ten neoficiální už od nedělního dopoledne, kdy jsme se dozvěděli tu strašlivou novinu. První ji věděli ti divní, údajně intelektuálové, co se k nám na dědinu přistěhovali z města, protože mají jako jediní vysokorychlostní internet.

            Třeba my jsme se zrovna chystali usednout k svátečnímu obědu, když u nás zazvonil ten jejich capart, viděli jsme ho oknem, co nechodí do naší malotřídky, ale co ho učí ti divní učí sami doma. Chvíli jsme přemýšleli, jestli máme dělat, že nejsme doma, protože nikdy nemůžete vědět, co takoví divní lidé po vás můžou chtít.

            Ale to dítě bylo se svým vyzváněním neodbytné. Nakonec jsem přece jen otevřel domovní dveře.

            „Co je?“ houkl jsem nevrle na to děcko, jež mě vytáhlo od oběda a teď stálo celé uplakané za brankou, už jsem si myslel, že se ti divní třeba předávkovali nějakými drogami, těmi skanky, jak toho mají naši mladí celé své profily na facebooku.

            Děcko, cosi plačky zamlumalo, ale neslyšel jsem ho, protože náš Rex, kříženec německého ovčáka a rotvailera, štěkal jako pominutý.

            „Ticho, Rexi,“ okřiknul jsem psa a v duchu si vyčítal, že jsem vůbec otevíral dveře, „abych tak ještě musel volat ze svého mobilu policajtům!“

            A pak to přišlo.

            Jako úder palicí, když to nejmíň čekáte.

            „Strejda Havel umřel! Dnes ráno. Na Hrádečku! Chtěl se ještě trochu prospat!“ vyráželo ze sebe mezi jednotlivými vzlyky tu hroznou zprávu.

            „Cože? Co to říkáš? Havel to už má za sebou?“ vydralo se mi z úst, jež křivila se v jakési hrozné křeči.

            „Strejda Havel umřel! Máma s tátou mě poslali, abych to všem řekl. Strejda Havel umřel!“ zvolalo to dítě a nepřestávajíc plakat, odběhlo k sousedům a začalo na ně zvonit.

            Jejich pes se zuřivě rozštěkal. Ale náš Rex, který neměl sousedova Arana vůbec, ale vůbec rád, najednou mlčel zalezlý ve svém kotci, jako by i on byl omráčen tím čímsi neuvěřitelným, co právě řeklo to dítě.

            Nevím, jak dlouho jsem stál, pozbyvše všechnu vůli, ve dveřích našeho domu, jehož brizolitová fásada leskla se v zimním Slunci, které ji osvětlovalo svým umírajícím dechem.

             Možná jsem takto stál celou sekundu a během této sekundy, jež mi připadala jako věčnost, se mi promítlo minulých dvaadvacet let, kdy byl pro mě a vůbec pro celý národ, jenž opět nabyl vytoužené svobody, Václav Havel nezpochybnitelnou mravní autoritou, světlem oslnivě planoucím v temném tunelu, stoku připomínajícím tunelu politiky a vůbec celého toho podivného labyrintu světa, v němž bychom od narození a až do své smrti jenom bloudili a brodili se až po krk ve smrdutých splašcích, nebýt Václava Havla.

            Konečně se mi opět podařilo nabýt vůli. Okamžitě jsem vběhl zpátky do domu a vzal dálkový ovládač.

            „Kam to chceš přepnout?“ stačila ještě zvolat manželka, ale to už jsem přepnul naší, nedávno na půjčku koupenou plazmovou televizi z Novy na ČT 24.

            Byla to pravda!

            Na jídlo, a manželka se s nedělním obědem mordovala od rána, nebylo ani pomyšlení.

            Titulek běžící na spodním okraji anoncoval, že za chvíli bude vysíláno mimořádné vystoupení Václava Klause a pak opravdu Václav Klaus oznámil svému milovanému národu tu hroznou zvěst.

            „Panebože! Panebože!“ vyjekla manželka a celá se smutkem roztřásla.

            Mladí okamžitě běželi ke svým počítačům.

            Cesta na Kalvárii se začala a měli jsme na ni poznat utrpení smutku jako dosud ve svém životě ještě nikdy.

            Dnes už je pátek, den pohřbu. Jsme celá vesnice, mladí, staří, kojenci i lidé pamatující ještě tu strašnou válku, nezaměstnaní i pracující v kulturáku, kam jsme se svolali prostřednictvím sociálních sítí. Náš kulturák je velký, je to obrovská krabice na návsi a vešly by se do ní klidně i dvě naše vesnice.

            Postavili jsme ho u nás na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Akci Z a cedili při jeho stavbě krev, pot a slzy. Tehdejší předseda MNV, zarytý bolševik, však tehdy to ani nijak nešlo, si spolu s tím postavil skoro tak velký vlastní barák.

            Drželi jsme ovšem tehdy za bolševika hubu. Co nám taky zbývalo, když pivo bylo za korunu devadesát a krabička startek za čtyři koruny. Ale teď nám kulturák přišel vhod. Už od středy, kdy byl vyhlášen státní smutek, sledujeme všichni v kulturáku na obrovské plazmě, kterou nám ochotně zapůjčil jeden člověk, podnikatel, o němž se říká, že je kmotr a který si na katastru obce postavil bez stavebního povolení víkendové sídlo, s tím že příjezdovou cestu k němu, krásnou asfaltku, mu vybudovala obec na vlastní náklady.

            Bylo tenkrát kvůli tomu na zastupitelstvu i v celé vesnici dusno, měli jsme všichni strach, že už i k nám dorazila ta obávaná korupce.

            „Slíbil mi, že se za to u nás přihlásí k trvalému pobytu a tak všechny jeho daně půjdou do naší obecní pokladny, takže na tom vyděláme stokrát víc,“ zahnal však naše obavy, že skončíme jako Řecko starosta tímto zcela logickým a neprůstřelným argumentem.

            A tak jsme na této plazmě viděli všechno, co nám, sirotkům, až dosud mohlo nabídnout poslední rozloučení s Václavem Havlem.

            Viděli jsme, jak luxusní smuteční mercedes, úplně stejný v jakém se vezl ke svému věčnému odpočinku i Václav Kočka mladší, pomalu projíždí zplihlou a na duchu skleslou Prahou.

            Viděli jsme za tímto mercedesem kráčet zdrcenou vdovu i se svojí dcerou.

            „Ta Nina vypadá úplně stejně jako Havlová.

            Že prý se vzala nějakého Araba, a pak se s ním hned zase rozvedla.

            Ten smutek jí sluší!“ komentovaly to ženské svými klevetivými jazyky, zatímco nám chlapům se kutálely po tvářích slzy velké jako hrách a padaly do piva v plastových kelímcích.

            Plastových proto, aby nebyl státní smutek rušen, necitlivým cinkáním a zvoněním skla, vždyť i všechna pražská divadla zrušila představení komedií. Poprvé jsme si to, myslím plastové kelímky vyzkoušely při pohřbu století Kaczyńského.

            Atmosféra v hospodě byla tehdy vskutku o mnoho pietnější, tak se do plastu čepovalo i při hokejistech, pomřelo toho letos vůbec nějak moc, a teď při Havlovi se do plastu čepuje zas a všichni si tuto pietnost náramně pochvalují.

            Viděli jsme i převoz rakve na dělové lafatě i mytických šest set vojáků, viděli jsme i zádušní mši i davy lidí, kteří ji sledovaly na velkoplošné obrazovce Hradčanského náměstí.

            To všechno jsme se v televizi viděli a to všechno se nám navždy vrylo do naší paměti, o tom všem budou naše děti vyprávět naši vnukům a naši vnuci naším pravnukům a naši pravnuci našim prapravnukům.

            A tak jsme se proplakali až k dnešku, kdy se Václavem Havlem máme rozloučit naposled. Smutek i únava se na už na nás zle podepsaly, ale obrovská mravní síla, jež z mrtvého Václava Havla nyní sálá snad ještě víc než za jeho života, vnukává nám nezdolnou energii, stejně tak jako Charta v době nesvobody vnukávala celému národu naději, že brzy přijde ten čas a zúčtujeme s bolševikem, který půjde do hajzlu.

            Blíží se dvanáctá hodina. Celá naše vesnice je opět shromážděna v sále kulturního domu. Ženské se dohadují o tom, jak asi bude vypadat smuteční róba Dagmar Havlové. Největší spory se mezi ženskými vedou o tom, jestli bude mít smuteční závoj nebo ne.

            My chlapi zase probíráme technické záležitosti pohřbu.

            Když starosta vysvětlí Rudovi, jak je to s děly na Petříně, napijeme se žíznivě piva.

            „Ať je mu tam v tom našem českém nebi stejně dobře jako kdysi na Hradě!“ připíjíme na věčný život Václava Havla.

           pokračování

 

Karel Trčálek

matkapláču lkám a naříkám,14:5222.12.2011 14:52:32
NaďaKam jste13:2522.12.2011 13:25:10

Počet příspěvků: 2, poslední 22.12.2011 14:52:32 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy