Láska, která nebyla až za hrob

úterý 6. prosinec 2011 10:32

Někdy umírá láska dřív než lidé

            Vyhublé, kostnaté ruce ležely nehybně vedle stejně tak zuboženého těla. Nepředstavitelně vyzáblá hruď se ještě v pravidelném rytmu nadzdvihávala a opět propadala do sebe samotné, chrastíc u toho, jak se mi zdálo. Ale ta, na kterou jsem nyní hleděl, mě už nevnímala. Anorexie už téměř dokonala své zkázonosné dílo.

            „Před dvěma dny jsme ji uvedli do umělého spánku,“ řekl mi lékař s těžkými kruhy pod očima, jenž zřejmě v této chudinské, zaplivané nemocnici i bydlel.

            „Její stav je vážný, nedělejte si žádné naděje. Organismus je dlouhodobým hladověním nezvratně poškozen,“ řekl mi přímo, mna si přitom spánky, lékař, vypadaje jakoby doufal, že se její lůžko už co nejdříve uvolní, aby je mohl zaujmout nějaký z těch dalších ubožáků, pro něž je tato chudinská nemocnici často i poslední životní štací.

            Lékař měl nejspíše pravdu. Těžko si bylo lze představit, že toto tělo, na které jsem nyní patřil, ještě vstane a bude zhmotněním toho života, té existence, kterou se každý probíjí, jak se dá, ponechán napospas rozzuřenému lidskému davu, jehož je sám součástí.

            Oči měla v tomto uměle navozeném spánku zavřené. Snad i naštěstí, neboť musely by se vyjímat v tomto obličeji, kterým prosvítala již lebka, nejspíše hodně děsivě. A její oči bývaly uhrančivé, co důstojníků se kvůli nim dalo na pití nebo se nechalo odvelet do Afghánistánu či do Iránu, odkud se vrátili v zinkové rakvi, potažené statní vlajkou a vyznamenáni In memoriam za svoji statečnost, jež ovšem spočívala prostě jen v tom, že neměli štěstí, nebo jej naopak neměli, když opilí padli v boji s nepřítelem.

            Sklonil jsem se nad ní a políbil jí na její rty. Nemohla to cítit a ani mi nijak neodpověděla. Dál pravidelně oddechovala, napojena na přístroje z roku raz dva, jež ze sebe bez přestání vydávaly jakési monotónní chrčení. Na monitoru jedno z těchto muzejních kousků pořád se ještě klikatila kostrbatá čára života. Ale v tuto chvíli byla už jen přízrakem, který se co nevidět rozplyne, zmizí, propadne se kamsi do hlubin vědomí.

            Kdysi mi toto umírající tělo patřilo. Patřilo mi se vším všudy, zdravé a kypré, svůdné a svádějící. Znal jsem přespříliš důvěrně každý jeho čtvereční centimetr, navštívil jsem i ty jeho nejzapadlejší koutky.

            A teď se za chvilku všechno rozplyne, zmizí a já ještě nejpozději dnes večer nechám se svádět a svést jiným tělem, kyprým a slastně se svíjejícím ve chvílích zapomnění, jež se mě zmocní, až zase nějaký ženský hlas ztěžklý orgasmem bude šeptat: „Miluji tě!“

            „Miluji tě!“ řekla mi, když rozvrzaný roztahovací gauč v mém kutlochu konečně utichl a v nočním tichu byla slyšet jen kdesi pořád ještě puštěná televize.

            Bylo to tu noc po premiéře Aidy, jež byla vřele přijata místním zaostalým operním publikem. Souchotinářský režisér svěřil ji jen part Amneris. Avšak přepočteno na pugéty růží rudých i bílých, byla jasně hlavní hvězdou této ultrakonzervativní inscenaci, páni důstojníci z 501. skupiny speciálního nasazení, jež sídlila ve městě, se činili, vykoupivší snad všechna květinářství.

            Její slova mě těšila.

            Zamilované ženy jsou tvárné a povolné, i když snad v mnoha případech nepřestávají být pyšné a hrdé. To je však právě to, co mě na takzvaných vztazích nejvíc a jedině zajímá. Láska v okamžiku svého zrodu, čerstvá a svěží, nikoliv umírající v oněch banalitách, které s sebou neodvratně přináší delší soužití, budování společného hnízda, útulného domova.

            Ocitl jsem se v tomto městě víceméně náhodou. Považoval jsem se tehdy za žurnalistu na volné noze, ačkoliv jsem téměř nic nepublikoval. Redakce neměly o moje výtvory, kterých ostatně nebylo zas tolik, valný zájem. Potloukal jsem se tedy po různých místech a v důsledku jisté, řekněme, finanční tísně, jsem přijal místo doplňovače zboží v jednom hypermarketu, jenž nalézal se právě v tomto městě.

            Město to bylo oprýskané jako všechna města kdesi ve vnitrozemí, jemuž je v učebnicích vlastivědy věnován maximálně jeden odstavec. Všechno zde bylo buranské, architektura, stará i ta moderní, lidé ve vedení města, světelné reklamy, jež nelítostně se rozsvěcovaly se se soumrakem.

            Zvláštní punc buranství městu dodávala i místní vojenská posádka, jež byla tvořena skupinou speciálních sil. Každého půlroku se její část stěhovala do všech možných koutů světa na všelijaké vojenské mise, ze kterých se její účastníci vraceli jako hrdinové, ať už živí, vítaní svými blízkými, nebo mrtví se všemi poctami mrtvým náležejícím.

            Buranským byl i operní dům, který v tomto městě sídlil. Jeho repertoár, jak to u těchto oblastních domů bývá železnou košilí, skládal se z osvědčené klasiky. Režiséři v něm působili dva, jeden i druhý evidentně v posledním tvůrčím tažení, jehož zplodiny však byly přijímány místním publikem více než vděčně.

            V posledním tažení byla ostatně i většina ostatních umělců, jež našla útulek v tomto oblastním operním domě, jenž tak připomínal márnici, kde vyšeptalý tenor vyznává v Tristanu a Izoldě pod balkónem lásku tučné pěvkyni, kterou kromě několika brad zdobí i mohutné umělé copy, tytéž copy, které zdobí i Mařenku i Libuši i Rusalku i Lišku Bystroušku, ty vše v po mnohá desetiletí v provedení téže osoby.

            Město však nenabízelo příliš jiného vyžití, nepočítám-li herny. Vzal jsem tedy za vděk i poslední řadou v hledišti opery, jejíž štuková výzdoba až příliš okatě napodobovala secesi. První dvě řady obsazovali zpravidla důstojníci se svými nakroucenými kníry, epoletami a hrdě cinkajícími vyznamenáními.

            Jejich mohutné: „Bravo!“ či nespokojené „Búúúú!“, vydoloval-li ze sebe neprozřetelně jeden z režisérů záblesk čehosi inovativního, znělo jako by právě brali útokem Kábul či Teherán, každý velitel ovšem musí mít hromový hlas, podle toho jsou snad i povyšování.

            Záhy jsem se seznámil se všemi specifiky zdejšího orchestru, jež jsou ovšem obecnou charakteristikou všech takovýchto zpustlých orchestrů, v nichž mají hudebníci buď voskově žluté obličeje, nebo červené nosy a většina z nich je zcela neurčitého věku stejně jako jejich ošoupané nebo i prodřené fraky.

            V rychlejších tempech jednoduše nestíhal, všechny orchestry oblastních oper rychlejší tempa, bůhví proč nestíhají. Za to v lyrických pasážích volil dirigent, jehož jsem si vždy představoval ne ve fraku, ale v bílém plášti nějakého psychiatra, zásadně nevýrazný a mdlý zvuk, jako by tímto způsobem večer co večer, po všechny ty roky strávené za tímto dirigentským pultem, řešil nějakou svoji existenciální krizi.

            Sólisté byli takoví, jací byli, tedy spíš nebyli. Jejich herecká nemotornost však byla svým způsobem roztomilá, jejich intonační nejistota dokázala vzbudit lítost a soucit, což nebylo zase až tak na škodu. Soucitný a lítostný člověk považuje vždy sám sebe za člověka nanejvýš dobrého, tedy měla neohrabanost sólistů herecká i pěvecká tedy jen nakonec jakýsi zušlechťující účinek.

            Kulisy se neměnily, ostatně bylo to zbytečné. Režisérská koncepce dosáhla nejvyššího možného stupně univerzálnosti, což tento operní dům řadilo v tomto směru ke světové špičce. To všechno jsem přijal za své, neboť i já jsem byl jakožto oblastní divák součástí toho všeho, co zdálo se být blyštivým pozlátkem umění a kultury, na jejíž provoz vykládá se stejně tolik peněz jako na armádu, ne-li ještě víc.

            I já jsem křičel s důstojníky a všemi ostatními bravo, i já jsem se všemi ostatními nenávistně bučel, takových okamžiků však bylo naštěstí málo. Nemělo smysl hrát si na snoba a všechno to šmahem odsuzovat, nebo se tomu i vysmívat, neboť bych tak sám sebe odsoudil jen k trpkému zahořknutí člověka, který si všude a za všech okolností vyžaduje špičkovou kvalitu, aniž by byl schopen slevit ze svých vysokých nároků, které z něho samotného dělají jen kreaturu, která pak píše sžíravé recenze do kulturních rubrik.

            Proto i mě vzrušila zpráva o chystané posile operního sboru. Kupodivu mělo jít o mladou pěvkyni, čerstvou absolventku, ne žádnou vysloužilou sboristku, jež se s někým někde vyspala a za odměnu dostala místo sólistky ve zdejší opeře, kde jí nikdo nebude odsuzovat za to, že jí jako Rusalce nelze rozumět, protože už to všichni stejně znají nazpaměť.

            Důstojníci si nedočkavostí hryzli kníry, i já jsem se několikrát přistihl, že v práci, která už mě silně nebavila, dávám zboží do jiného regálu, než patří, někteří zákazníci si na to snad i stěžovali.

            Posila debutovala v Turandot, kde se uvolnilo místo jedné z dvorních dam, její představitelka se konečně upila. Ta mladá žena hned zaujala. Ani ne tak zpěvem, oblast byla vskutku pro ni asi nejvyšší metou, ale svým zjevem, jemuž, krom poprsí, dominovaly velké a tajemné oči.

            Důstojníci v prvních řadách se okamžitě zamilovali a mě rovněž nenechala ta žena chladnou. Bylo vidět, že je umění pro ni vším, že je mu ochotna obětovat všechno, její oči prozrazovaly jemnou a citlivou duši, kterou hřmotné vojenské způsoby spíš děsí.

            Nebylo těžké proniknout do její blízkosti. Ještě si neosvojila ty povýšenecké manýry provincionální hvězdy. Samozřejmě, že snila o tom, jak ji jednou bude tleskat Metropolitní opera, netušila ještě, že se tady na oblasti, pokud neskončí ještě úplně jinak, pohřbila jednou provždy, že tady zestárne, ztloustne, že její duše bude otrávena jedem zahořklosti a stále zoufalejších snů.

            Stala se mojí milenkou. Opájel jsem se její láskou. To bylo to, co mě k ní vázalo. Nemiloval jsem ji tak, jako milovala ona mě, což ovšem neznamená, že se naše duše nesblížily, byť snad zcela neprolnuly. Díky ní poznal jsem všechnu tu špínu, jež nalepena je na rubu umění, špínu, jež je v oblastních poměrech obzvláště ubohá.

            V nejvyšších patrech může se tato špína skrýt za onen hvězdný lesk, může se tvářit jako sláva, jež je zasloužena tvrdou prací, v nejvyšších patrech skrývají lidé svoji podlost za uhlazené způsoby, za třpytivé úsměvy megahvězd s megahonoráři, ale za co schovat tuto špínu tady na oblasti?

            Závist, intriky, škudlení, pře o mizerné tisícovky, životní rezignace přecházející do stavu opilství a naprosté otupělosti, ohmatané partitury v salátovém vydání, ošoupané podpatky, ohryzané dirigentské taktovky, věčné řeči o službě umění, o oběti a do toho hurónské bravo pánů důstojníků.

            To všechno jsem poznal. O tom všem mi vyprávěla, procitajíc ze svého snu o umění, jež musí být za všech okolností čisté a vznešené. Věřila však, že tam nahoře to musí být jiné, že jen tady jsou lidé zahnaní do kouta, že tam nahoře je to skutečné umění, o kterém snila, ale na které, což jsem jí ovšem neříkal, neměla nadání, snad jedině kdyby se kurvila s nějakým vlivným impresáriem.

            Po onom úspěchu v Aidě začala proti ní intrikovat zdejší věčná Mařenka, o níž vždy důstojníci o přestávce v bufetu žertovali: „Ta nemá vibrato, ale vibrátor!“, po čemž vždy následovaly salvy smíchu trvající mnohdy až do třetího zvonění.

            Tato zasloužilá umělkyně, majíc pár let před důchodem se snad i oprávněně cítila být najednou ohrožena mladší kolegyni, začala zpracovávat i ředitele.

            To nebyl žádný problém, protože ředitel byl opilec, který opeře příliš nerozuměl, ale za to měl bohaté zkušenosti s vedením kulturních příspěvkových organizací (šéfoval už galerii i vlastivědnému muzeu), toužil hlavně po klidu ve své kanceláři, jeho hlavní úkol byl ten, aby se v zimě neprotopilo příliš moc a výběrových řízeních vyhrávaly vždy nejnevýhodnější nabídky.

            Snad by i zhrzená zasloužilá umělkyně dosáhla svého. Ale když se proslechlo (první s tou senzací přišel místní plátek na své titulní straně), že ředitel chce novicku propustit na základě onoho pověstného §52 písm. c Zákoníku práce, jenž nahání všem zaměstnancům strach), všichni důstojníci se proti tomu vzbouřili a pohrozili ústy velitele posádky, jenž ředitele osobně navštívil ve slavnostní uniformě, že v tom případě budou bojkovat všechna představení nebo rovnou ztropí nějakou ohavnou výtržnost.

            Ředitel pod touto pohrůžkou sice cukl, ale i tak se mezilidské vztahy, dá-li se mluvit ještě o nějakých lidech, vyhrotily na samotnou mez snesitelnosti.

            Tu nyní mohla mladá žena poznat velikost umění, kterému se chtěla obětovat. Velikost, která se skrývá v nízkosti lidí. Do toho jí důstojníci nepřetržitě nabízeli sňatek, až příliš okatě při těchto nabídkách k sňatku pošilhávající po bujném poprsí, jež dávalo jinak zcela průměrnému hlasu tak neocenitelný půvab.

            Bylo vidět, jak jí to všechno ubíjí, jak jí to zraňuje duši.  Její jedinou útěchou stala se láska ke mně. V tu dobu ovšem už mě moje práce v hypermarketu přestala naplňovat a posouvat dál, měl jsem jí už po krk. A jako na zavolanou se ujal jeden z mých textů, drsná reportáž z místního ghetta sociálně vyloučených individuí, kterou jsem odeslal kamsi do centra.

            Dostal jsem nabídku práce v jedné z těch prestižních redakcí, kde z lidí stávají se vlivné figurky mediálního světa, jenž žije v té iluzi, že formuje veřejné mínění, jako by něco takového ještě existovalo.

            Byl nejvyšší čas vypadnout z tohoto města, zajít si na skutečnou operu, nechat se milovat skutečnými umělkyněmi, skutečnými hvězdami, byť skutečnými jen v tuzemském měřítku.

            „Hned jak se zařídím v redakci, tak se ti ozvu,“ slíbil jsem té ženě, jež na mě tak oddaně hleděla svými smutnýma očima.

            Už jsem se jí samozřejmě neozval. Její lásku odsunula stranou láska jiných žen, nebo jen ona bahnitá slast, kterou je v hlavním městě napito vše. Dobyl jsem si jakési pozice, získal jsem přístup do určitých kruhů, kde zdánlivě rozhoduje se o chodu dějin.

            Žil jsem oním bujným životem, který jest v hlavním městě osou dobra. Nakonec jsem, jako spousta jiných ostatních skončil na kokainu, zapadal hlouběji a hlouběji do onoho bahna, až se mi všechno nadobro zhnusilo. Nakonec jsem se sebral a odletěl do Indie, bylo nás plné letadlo nešťastníků cosi zoufale hledajících.

            Několik let jsem tam pobýval, duchovně se očistil, než konečně podařilo se mi sebrat odvahu a vrátit se. Když jsem se poprvé po návratu probíral poštou, našel jsem mezi jinými i mail asi rok starý.

            „Něco si udělám. Vím to!“ psala v něm krom jiného ta žena, jejíž oči jsem náhle viděl před sebou.

            Začal jsem po ní pátrat a konečně ji našel tady, v chudinské nemocnici, v umělém spánku, vyhublou, kostru.

            „Vy jste příbuzný?“ zeptal se mě lékař, když jsem vyšel z pokoje, „totiž nikdo nejeví o ní zájem. Jako by nikoho neměla. Co jsem pochopil, když jí k nám přivezli, už nemluvila zcela souvisle, tak zpívala kdysi v operním domě, který nemá u kritiků zrovna nejlepší pověst a taky, že je vdova.“

            „Vdova?“ podivil jsem se, zřejmě si nechala svoje dívčí příjmení.

            „Ano, vdova. Aspoň to tvrdila. Její manžel, snad důstojník, padl při nepřátelském protiútoku u íránského Isfahánu, kde jeho jednotka bránila ukořistěné jaderné zařízení. Určitě jste o té bitvě četl nebo viděl nějaké video.

            Kdoví, jak si tu anorexii uhnala,“ řekl lékař.

            „Známe se, nebo spíš, znali jsme se.“

            „Já jenom kvůli pohřbu. Až bude po všem, mám vám zavolat?“

            Dal jsem mu svoje telefonní číslo. Chodba chudinské nemocnice páchla karbolem. Z pokojů ozývalo se sténání a nářek.

            „Je to tady bída. Sám to vidíte,“ povzdechl si lékař jako by omluvně, že mi to všechno musel ukázat, že on sám musí pracovat tady, kde je k nadstandardu nekonečně daleko, když jsem se s ním loučil, dodávaje, „odhaduji to maximálně tak na tři dny.“

            Ale netrvalo to tak dlouho. Zpráva, kterou jsem byl vyrozuměn o jejím skonu, přišla mi již na druhý den krátce po obědě.

 

           

Karel Trčálek

matkaUpřimnou soustrast11:586.12.2011 11:58:25

Počet příspěvků: 1, poslední 6.12.2011 11:58:25 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,71 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy