Žádejme brutální smrt kapitalismu!!!

pondělí 7. listopad 2011 10:25

Nebo si kapitalismus smrt nezaslouží?

            „Ani tam nechoďte. Je to opravdu příšerné. Dožadují se snížení DPH. To už lidé opravdu ztratili rozum? To opravdu chtějí žít na dluh? Když jsem jim to chtěl vysvětlit, vůbec mě neposlouchali. To už nejsou lidi, ale zvířata,“ varoval nás jakýsi člověk, který do nás ve svém spěchu divže nevrazil a jehož tvář měla v sobě cosi beztvarého.

            „Teče tam krev?“ chtěli jsme vědět.

            Člověk nám už neodpověděl. Kvapně se od nás vzdaloval a tu jsme si všimli, že stejně tak beztvará je i jeho silueta, která se nám mizela z dohledu.

            „Zvláštní člověk. Jako by ta beztvarost byla v něm povýšena na originální prvek lidského charakteru, ačkoliv beztvarost je už dnes takřka všude,“ odtušil jsem.

            „Kdoví, jestli tam teče krev. Není slyšet žádnou střelbu. Střelbu by bylo přece slyšet,“ odvětila mi moje těhotná družka, jako by mě vůbec neposlouchala.

            „Možná už mají policajti laserové zbraně. Zhutní paprsek světla tak, že je schopen velmi bolestivě zraňovat, nebo alespoň způsobit dčasné oslepnutí. Obejde se to bez krve,“ připustil jsem možnost, že by tam teoreticky téct krev ani nemusela.

            Avšak moje družka, jako každá těhotná žena, prahla po krvi, chtěla ji vidět, chtěla vtahovat do sebe její dráždivý pach: „Musí tam téct krev! Jak by jinak chtěli tu protidrahotní demonstraci rozehnat? Minulý týden se taky střílelo.“

            „Však taky kvůli tomu rezignoval náměstek ministra vnitra. Ten incident ho stál krk. Našli ho oběšeného asi dvě hodiny poté, co byla jeho rezignace přijata.

            V dopise na rozloučenou psal: ´Veřejný pořádek je věcí mé cti. Mají-li slušní lidé strach vyjít na ulici, je to moje osobní selhání. Nemohu dál žít.´

            Prý se kymácelo křeslo i pod samotným ministrem vnitra. Ale předložil spolehlivé důkazy, že byl v tu chvíli v pracovní neschopnosti. Ještě jsme si na střelbu do lidí plně nezvykli, nepřijali ji jako holý fakt, jako jedinou záruku udržení veřejného pořádku, jako nezbytnou součást našeho života, všech těch hlubokých strukturálních společenských změn.

            Opozice z toho pořád ještě vytlouká politický kapitál. Ale i bez ní stojíme na prahu anarchie. Střelba do lidí je jedinou možností, jak zabránit ještě většímu chaosu. Laserové zbraně by to možná vyřešily humánněji, ale jsou příliš nákladné.

            Vůbec všechna ta drahota je příšerná. Jsme v kleštích. Anarchie není řešení, ale je to jediné východisko. Až sem jsme dospěli s reformami. Jak kdybych to neříkal...,“ přerušila mě náhle nepřeslechnutelná salva.

            Družka vykřikla nadšením: „Slyšíš! Střílí! Střílí do lidí! Já jsem věděla, že zase poteče krev. Pospěšme si!“

            Přidali jsme do kroku. Běžet, vzhledem k stavu družky, jsme nemohli. Družka ztěžka dýchala, celá tvář jí zčervenala, ale ve svém tempu nepolevila. Mně se na protidrahotní demonstraci příliš nechtělo. Jsem spíše zastáncem individuálního teroru než davového rabování a podobných věcí.

            Dle mého názoru by si měl každý své účty ze společností vyřídit sám.

            Zdá se ti pětatřicetiprocentní daň z přidané hodnoty příliš?

            Štve tě, že odvádíš dvacet procent ze svého platu na důchod, do kterého půjdeš v pětasedmdesáti?

            Pak jdi a odprav ministra financí jako prašivého psa, odprav i ministra práce a sociálních věcí, vystřílej všechny ty stranické sekretariáty do posledního zmetka a budeš vědět, že jsi splnil svoji občanskou povinnost.

            Vadí ti, že nějaký developer zdevastoval, doslova zkurvil svými zhovadilými projekty nějaký líbezný a krásný kout?

            Jdi a odpráskni toho burana, co si ani nic jiného nezaslouží.

            Nemusíš tak jednat ve jménu nějaké spravedlnosti či ideologie. Stačí, když jednáš v intencích svého náhledu na svět, ve jménu svého kategorického imperativu.

            Že je to snad scestné?

            Snad je to i scestné, ale co je ti do toho?

            Někdo jistě může namítnout, že vzato doslova, skládala by se pak společnost ze samých individuálních teroristů, kteří by neustále prosazovali své individuální cíle, což by přinejmenším vedlo k rozpadu společnosti jako takové.

            No tak by to vedlo k rozpadu ke společnosti jako takové!

            Oním tmelem, který drží společnost po kupě je moc. O tu se bojuje, tou se udržuje společnost zdánlivě celistvá. Individuální terorista, alespoň v mém pojetí, však neusiluje o moc, individuální terorista naopak usiluje o to, aby se on sám této moci vymkl, aby se jej tato moc nijak netýkala.

            Takový individuální terorista, jak si ho představuji, neodpraví ministra financí nebo i předsedu vlády proto, aby se tímto ministrem financí nebo předsedou vlády stal on sám, nebo kdokoliv jiný. Takový individuální terorista, usiluje o to, aby ministrem financí nebo předsedou vlády nebyl vůbec nikdo, aby mu z těchto pozic nezasahovaly jinak jemu zcela lhostejné bytosti do jeho života víc, než je pro něho únosné.

            Takový individuální terorista, jenž se distancuje od jakéhokoliv davu a od jakéhokoliv stáda, odpraví nějakého zhovadilého developera ne proto, že touží po jeho majetku a jeho vlivu, ale proto, že takového hovado zničilo nějaké místo, kde se individuálnímu teroristovi například dobře meditovalo, tím, že tam postavilo nějaký hotelový resort.

            V takovém individuálním terorismu vidím já osobně jediný způsob řešení společenské situace. Chápu však, že takováto anarchie byla by příliš sofistikovaná, neboť lidé, jejich dav, jejich stádo tíhne vždy pudově k řešením pokud možno co nejprimitivnějším.

            Dle mého názoru nevedou protidrahotní demonstrace nikam, když ovšem nepočítám onu střelbu do lidí, jež je čímsi jako sebevražedným výstřelem, a proto má snad v tomto ohledu přece jen jakýsi smysl. Čím víc se bude střílet do lidí, tím více se bude otřásat ve svých základech moc, která tuto střelbu ospravedlňuje nutnou obranou své legimity.

            Začalo-li se střílet do lidí, existují už jen dvě cesty. Buďto nastolení absolutního teroru nebo všeobecné zhroucení. Veřejný pořádek, v jehož jménu se tak děje, stává se jen přeludem. Drahota žene lidi do chřtánu pudového jednání, začíná se skutečný boj o život.

            „Pojďme tam. Pojďme tam, určitě poteče krev. Chci to vidět, musím to vidět,“ žadonila doma bez přestání družka, chtějíc navštívit na dnešek opět svolanou protidrahotní demonstraci.

            Nakonec jsem jí přece jen pomohl do kabátu a vyrazili jsme. Jistě, jde jí jen o stránku čistě vizuální, o ony obrazy, jež v sobě skrývají děsivou dynamiku lidských mas najednou ustrnulých v okamžiku výstřelu. Tento okamžik je vždy dějinným přelomem, v tomto okamžiku se vždy dějiny hroutí, neboť se stávají osobním prožitkem, už nejsou tím čímsi neosobním o čem se učí v zatuchlých školách, ale krví vytrysklou z lidského davu, krví žíznivou a nenasytnou.

            Ozvala se další salva a hned po ní druhá. Oči těhotné družky plály šíleným ohněm, tak moc toužila po krvi, aby jí nasytila naše dítě, ten lidský plod, který se kdesi v ní dere vší silou života na svět, jenž řítí se do neodvratné katastrofy. Nemělo smysl se ji pokoušet nějak zadržet. Ta střelba ji učinila takřka nepříčetnou a mně naopak cosi neodolatelně vábilo a přitahovalo k této nepříčetnosti, která se zmocnila milované ženy.

            Přiblížili jsme se k místu, kde se konala obrovská protidrahotní demonstrace.

            „Střílí! Střílí do lidí!“ vyběhla najednou zpoza rohu proti nám žena, která před sebou tlačila kočárek, jenž byl na několika místech proděravělý, jak ho nejspíše zasáhly ochránci veřejného pořádku vystřelené kulky.

            Kupodivu byla však tato žena jediná, kdo prchal z toho hrozného místa.

            Ozvala se další salva.

            Sotva utichla, zvedlo se nejen sténání zraněných, ale i, přes veškerou střelbu, ve své mohutnosti nijak neztenčené volání: „Snižte dépéhá! Snižte dépéhá!“, které se vzápětí plynule změnilo v jiný pokřik: „Smrt vládě! Smrt vládě!“.

            Pokřik bez přestání mohutněl, jako by vzlínal odněkud z hlubin země a jakýmsi neviditelným procesem zrání se přetvořil do své finální podoby.

            „Smrt kapitalismu! Smrt kapitalismu!“ volali teď mravně zbídačelí lidé tak, že v jejich křiku zcela zanikla i další salva, jejíž olověnou ozvěnu do sebe vstřebala lidská masa.

            „Smrt kapitalismu!

            Smrt kapitalismu!“

            Lidí se bezesporu zmocnilo šílenství, dlouho potlačované a dlouho v jejích mozcích bobtnající šílenství.

            Tváří v tvář tomu šílenství, jež dožadovalo se smrti kapitalismu, zdála se být moje salónní teorie individuálního terorismu záležitostí zcela nicotnou.

            „Škoda, že se toho nedožil Lenin,“ pomyslel jsem si.

            "Škoda, že to neslyší Margaret Thatcherová!" pronesla zpěvavě družka.

            Lidský řev byl tak ohlušující, že ztratil svoji hmotnou podstatu, přestal být pouhou vibrací vzduchu, a změnil se v utkvělou myšlenku.

            „Smrt kapitalismu!

            Smrt kapitalismu!“

            „Zešíleli! Pomátli se,“ zařval jsem družce, jejíž obličej zářil nadpozemským štěstím, do ucha.

            „Co?!“ odečetl jsem z jejích rtů.

            Vložil jsem do svého hlasu veškerou sílu: „Zešíleli! Pomátli se!“

            „Pomátli se! Zešíleli!“ přitakala mi nadšeně družka.

            Chytil jsem ji za ruku, abychom se navzájem neztratili. Táhla mě do hloubi davu. Klopýtali jsme přes těla postřelených lidí, šlapali do kaluží krve. Ozval se jakýsi tlumený zvuk, připomínající mlasknutí. Byla to další salva. Kdosi hned vedle nás zavrávoral a klesl s prostřelenou hlavou k zemi.

            „Smrt kapitalismu!

            Smrt kapitalismu!“

            Vtom se dal lidský dav do pohybu. Ohromná lidská řeka hrozila protrhnout hráze policejních kordónů, nebylo možné, aby byla jimi zadržena. Najednou jsme se ocitli před hlavněmi zbraní, které na nás mířili zoufalí policisté.

            Vystřelili, lidé kolem nás popadali, ale nám se nic nestalo. Dav prorval řady policistů a pohltil je v sobě, ochránci veřejného pořádku stali se součástí tohoto šílenství. Spolu s tím utichla i střelba. Dav se hnal dál ulicemi, neustále se dožadující smrti kapitalismu.

            Družka na mě bezradně pohlédla. Umlknutí střelby se jí nemile dotklo. Její tvář neskrývala zklamání. Naznačil jsem pohybem hlavy směr ven z davu. Přikývla. Začali jsme se prodírat ven. Nebylo to zase tak těžké, stačilo jen využít škvír, které se vždy na krátký okamžik objevily mezi lidskými těly.

            „Jak už se nestřílelo, přestalo mě to bavit. Když neteče krev, je to jen divadlo,“ konstatovala, když jsme se dostali ven z davu a šli zpátky domů.

            „Přestalo se střílet, protože policajti už neměli co bránit, ledaže by snad obrátili zbraně sami proti sobě,“ řekl jsem.

            „Škoda, že to neudělali. Byla by to nádhera,“ povzdychla si družka a v tom se najednou zastavila.

            „Koplo mě! Už mě koplo!“ zvolala radostně.

            „Teď zas! Sáhni si!“ vzala mi družka ruku a přiložila si ji na svoje vystouplé břicho.

            „Teď, cítíš?“ šťastně na mě hleděla.

            A vskutku, naše dítě, ten malý tvoreček, jenž se měl brzy narodit, dával nám už o sobě vědět.

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy