Lhát se nemá, ani ve svém vlastním CV

úterý 25. říjen 2011 11:25

Top manažer Petr Dvořák neuvedl při výběrovém řízení ve svém CV členství v KSČ, načež se stal ředitelem ČT a zametl s Večerníčkem.  Byla to lež nebo jen zamlčení pravdy?

            Konečně zastavili.

            Na opuštěném odpočívadle.

            Nebylo tady živé duše, jen hory odpadků plné tichého vyvanutí.

            „Trochu se protáhneme,“ navrhl.

            „Bezva nápad,“ souhlasila.

            Vystoupili, zabouchli za sebou dveře.

            „Co budeme dělat?“ otázala se a, rozhlížejíc se kolem sebe, dodala, „páni, ti lidé jsou ale prasata!“

            „Proč to někdo neuklidí? Neodveze? Nespálí? Jsou přece všude spalovny. Ekologické, šlo na to spousta peněz,“ kroutil hlavou.

            „Nebo by se to mohlo recyklovat. Roztřídit a znovu zužitkovat. Naložit a dovézt na nějakou recyklační linku,“ kopla do prázdného kelímku od smetany, který se jí připletl pod nohy.

            „Nebo alespoň zakopat. Přijel by bagr, párkrát by rýpnul do země, nezaměstnaní by to tam naházeli a zase by to zahrnul,“ navrhl další variantu řešení.

            „Taky jsem byla nezaměstnaná. Víš tam doma, než jsem tě potkala, jak už se tam nechci nikdy vrátit,“ řekla jaksi nečekaně.

            S údivem na ni pohlédl: „ Nezaměstnaná?“

            Přikývla: „Nezaměstnaná.“

            Údiv ho neopouštěl: „Vždyť ve svém CV se o tom vůbec nezmiňuješ.“

            Vzala ho za ruku: „Nebylo to dlouho. Jenom dva roky. Měla jsem takové období. Deprese a tak. Hledala jsem smysl života a taky někoho, s kým by mi bylo dobře, s kým bych se nemusela bát konce světa. Jenže to všechno do CV nenapíšeš, všechny ty pocity, ta rána ještě děsivější než noc plná odporných a slizkých snů, kde tě každý štve jako raněné zvíře, až tě nakonec opravdu uštve.

            A když se probudíš, zjistíš, že se nic nezměnilo. Neměla jsem sílu ještě chodit do práce, řešit kvůli tomu spoustu zbytečností, dynamicky se rozvíjet. Chtěla jsem být sama, ale přitom ne úplně sama, s někým, ale ne v práci, kde všichni bojují o povýšení, o prémie, o uznání sebe sama, o svoji důležitost.“

            Mlčel a hleděl na horu odpadků.

            Vzala ho i za druhou ruku.

            Stáli proti sobě a hleděli si do očí.

            „V CV by se měly uvádět jen pravdivé věci. Nemělo by se v nich nic zamlčovat nebo dokonce lhát, zkušení personalisté to hned poznají. Říkají nám to bez přestání na všech školeních a kursech, abychom na to nezapomněli. Pravda vyjde vždy najevo.

            A co pak?“ řekl tiše, jako by ho sžírala nějaká skrytá bolest.

            Usmála se: „A co pak? Ředitel veřejnoprávní televize taky neuvedl ve svém CV, že byl členem KSČ.

            A je snad veřejnoprávní televize o to méně veřejnoprávní?

            Vždy se mi to protivilo to násilí, surové a hrubé, které nutí lidi vmáčknout do CV všechen svůj život, osekat ho jak Shakespeara, aby byl přehledný, aby si někdo mohl udělat o tobě obrázek podle toho, jestli jsi byl v KSČ nebo nebyl, jestli jsi byl nezaměstnaný nebo zastával tu a tu pozici tam a tam.

            Vždyť je to směšné!“

            Směšné a ubohé!“

            „Tak nesmíš mluvit!“ vykřikl a chtěl se jí vytrhnout.

            Držela však jeho ruce pevně.

            Ještě dvakrát nebo třikrát s sebou škubl, ale ona ho nepustila.

            „Proč tak nesmím mluvit?“ chtěla vědět.

            Horečnatě ze sebe vyrážel: „Protože CV je základ. Základ všeho.

            Kde už by měl být člověk sám k sobě upřímný, kde už by se měl zcela obnažit, přiznat barvu než ve svém vlastním CV?

            Už do první třídy se děti učí psát své CV, už od první třídy se učí, že se v něm musí uvádět pravda, celý život se to učí, všichni lektoři to zdůrazňují, sám život je k tomu nabádá.

            Když něco zamlčíš ve svém CV, tak je to, jako kdyby papež řekl, že Bůh neexistuje, že všichni skončíme v pekle, že to všechno dělá jen proto, že ho strašlivě baví takto se vysmívat lidem a pro nic jiného.

            Chápeš to?

            Je naší povinností uvádět v CV pravdivé údaje, nic nezamlčet, protože sami před sebou neutečeme, náš vlastní život nás vždy dostihne a já nechci být lhář, nechci lhát personalistům do očí, nechci se tvářit, že můj život je jiný, než jakým je ve skutečnosti.

            Konec světa se blíží a já..., já nechci, až to přijde, vypadat jako lhář!“

            V tu chvíli se mu podařilo vytrhnout. Klopýtal přes hory odpadků, jež pod jeho tíhou sesouvaly, jako kdyby i ony byly jen čímsi vylhaným, nepravdivým, falešným a proto se hroutícím tváří v tvář nepopiratelné skutečnosti, kterou v tomto případě byla tíha jeho těla, jeho myšlenek, jeho života.

            Takto nakonec po chvilce doklopýtal k lesíku, který přimykal se k odpočívadlu. Rostly zde především poměrně mladé jilmy, staré sotva třicet, určitě ne víc let. Země byla zde pokryta vrstvou odpadků, především všelijak zmačkaných, povětšinou už zcela prázdných pet lahví, mezi nimiž bylo možno zahlédnout ojetou, jaksi nesměle, téměř až provinile vykukující ojetou pneumatiku.

            Listí na stromech už žloutlo, ale zatím ještě neopadávalo.

            Při pohledu zblízka na listí, jež bylo ještě na stromech, ho napadlo: „Vyrazili jsme brzy. Mohli jsme ještě pár dní počkat.“

            Sotva si to pomyslel, už se mu nechtělo běžet dál. Místo toho zatoužil po jejích horkých polibcích. Opřel se unaveně o nejbližší jilm a čekal, až k němu dojde,

            Když k němu došla, o něco později než předpokládal, protože musela obcházet hory odpadků, přitiskla se k němu a políbila jej.

            „Tak už si to tak neber,“ těšila ho.

            Chtěl si utřít slzy rukávem svého koženého saka. Ale slzy se do kůže nevpily, jen si je rozetřel po celém obličeji.

            Na tváři se jí objevil úsměv.

            Začala ho vášnivě líbat

            „A co jsi dělala, když jsi byla..., když jsi byla nezaměstnaná, tam, víš kde, tam, jak jsi byla kdysi doma?“ ptal se jí při tom.

            Odpovídala mu mezi jednotlivými polibky: „Dívala se celé dny z okna. Bála se jít mezi lidi. Anebo naopak, bála jsem se být bez lidí. A dvakrát nebo třikrát nás z pracáku poslali shrabovat listí. Shrabovali jsme ho celý den. Pak přijelo velké, šestinápravové nákladní auto a listí se odvezlo neznámo kam.

            Někdo říkal, že se sype do řeky, někdo říkal, že ho spálí za městem a kdosi tvrdil, že si ho starosta nechává vozit do svého kompostu.

            Já jsem po tom nepátrala. Mrtví taky někam mizí a nikoho nezajímá kam. Až přijde konec světa, taky někam zmizíme. Jako to listí.“

            „Ještě nepadá,“ zvedl hlavu a podíval se do korun poměrně mladých jilmů.

            Přestala ho líbat a taky zvedla hlavu: „Chce to ještě týden.“

            „Vyjeli jsme brzy,“ zopakoval to, co už ho předtím napadlo.

            „Nemělo smysl už na nic čekat. Je dobře, že jsme odjeli,“ nepřestávala hledět do spleti větví nad nimi.

            „Ale máme pořád ještě čas,“ i on měl hlavu stále zvrácenou.

            „Nevadí. Můžeme si ještě mezitím někam zajet. Třeba někam na jih, k moři,“ začala ho opět líbat.

            „Nebo na sever. Někam do tundry. Sobi by už mohli nasazovat hustou zimní srst. Co myslíš?“ chtěl vědět.

            „Nebo třeba na sever,“ odpověděla mu.

            Líbali se ještě několik minut a pak se vrátili k autu.

            Najížděli už zpátky na dálnici, když náhle vykřikla: „Počkej!“, a zesílila rádio.

            „...mezi sto třicátým pátým a stošedesátým prvním kilometrem na D1 jezdí černý policejní passat a měří rychlost, dejte si pozor, mezi stotřicátým pátým a stošedesátým prvním kilometrem“ varoval řidiče známý moderátorův hlas.

           

           

             

 

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy