Zbabělec. Srab. Posera. To jsem já

úterý 25. říjen 2011 10:18

Nevěříte mi? Přesvědčte se sami

            „Počítám s tebou jako s náměstkem. Starý s tím souhlasí, že můžeš na ministerstvu zůstat. Mluvil jsem s ním o tobě. Bereš to?“, volal mi dnes ráno nově jmenovaný ministr resortu, se kterým nemám ani tu nejmenší zkušenost.

            „Jo, beru to, můžeš se mnou počítat,“ řekl jsem mu do telefonu.

            Jsem zbabělec. Srab. Posera.

            Už jako dítě jsem byl takový. Asi to mám v genech. Působí-li zbabělost již u dítěte jakýmsi odporným dojmem, pak u dospělého už je to čistý a naprostý hnus. Dětské hry jsou poměrně nevinné, zbabělost nemívá v nich většinou fatální následky, byť už načrtává kontury příštího lidského charakteru.

            Ovšem s dospělostí přichází skutečný život, respektive skutečný boj o život, v němž povaha člověka už projevuje se  plně v celé své nechutnosti.

            Dějiny jsou plné příkladů toho nejodpornější zbabělství. Možná, že právě zbabělost, poseroutkovství je jejich hlavní hnací silou.

            Co by byly všechny ty velké osobnosti, které vešly do dějin jako jejich tvůrci, čím byla by jejich jména, která se stala nedílnou součástí kolektivní paměti, kdyby tito velcí lidé, jimž se připisuje silná a geniálně triumfující vůle, nebyly obklopeny houfy zbabělců, z nichž mnozí udělali si ze svého zbabělství dokonce výnosnou živnost?

            A stejně tak přítomnost. Zdá se, že dnes, možná ještě více než kdy jindy, nevítězí v onom boji o život lidé stateční a odvážní, s pevným charakterem, ale lidé právě zbabělí, lidé nepevní a hroutící se při první jen trochu těžší morální zkoušce.

            Jsem zbabělec. Srab. Posera. Vždy jsem byl zbabělcem, srabem a poserou. Můj charakter je už takový. Takto jsem byl uhněten svojí ontogenezí. Nenadělám s tím nic. Pokusy o změnu, jež jsem kdysi podnikl, byly chabé, jen symbolické a dávno jsem již od nich upustil.

            Nejsem schopen postavit se zlu. Nejsem mu schopen vzdorovat, vždy se mu podvolím.

            Bylo by snad hezké postavit se zlu a vmést mu do tváře: „Dál jen přes moji mrtvolu!“

            A pak touto svojí mrtvolou usvědčit zlo z toho, že je zlem a tímto způsobem před ním varovat všechno ostatní lidstvo.

            V rozhodujícím okamžiku vždy selžu, něco se ve mně zlomí. Vím, že v danou chvíli chovám se jako zbabělec, že člověk čestný a poctivý, pevných mravních zásad by na mém místě jednal jinak, ale jednoduše to nedokážu.

            Kdyby někdo po mně chtěl, nějaké to personifikované a polidštěné zlo, abych osobně přibil Krista na kříž, výměnou za svůj život, nejspíše bych Krista skutečně na ten kříž přibil, i kdybych věděl, že je to Kristus. Prostě bych za to nemohl, jsa od narození zbabělcem.

            Avšak bylo by to, co by mě takto přinutilo přibít Krista na kříž, opravdu zlem?

            Nebyl Kristus naopak přibit na kříž ve jménu dobra, pro naši spásu?

            Jak rozeznat dobro od zla?

            Položením této otázky nechci se nijak omlouvat, přiznávám, že jsem zbabělec.

            Avšak lze vůbec vzdorovat zlu a obzvláště dnes?

            Co je to zlo?

            Žijeme v časech, kdy zlo stává se všeobecným blahem, veřejným zájmem, tím, co chtějí sami lidé.

            Má vůbec smysl vzdorovat zlu?

            Jistě najdou se snad i dnes nějací lidé, fanatičtí obhájci dobra, jeho inkvizitoři, kteří budou bez přestání odsuzovat zbabělce, jako jsem já a vykřikovat: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“

            Avšak co je to pravda a láska?

            Nemilují snad i ti největší tyrani a diktátoři své rodiny, a konec konců nemilují i tzv. svůj lid, který se podrobuje jejich moci?

            Nejsou snad i ti největší diktátoři a tyrani přesvědčení o tom, že všechno, co konají, konají ve jménu dobra, že všechnu lidskou krev prolili právě pro lidské blaho?

            Když takto uvažuji o tom, co je dnes dobro a zlo, vzpomenu si vždy na postavu jednoho předválečného novináře, jmenoval se, tuším, Stefan Lux, který se kdysi v druhé polovině třicátých let minulého století zastřelil na schůzi tehdejší Společnosti národů, aby protestoval proti německému fašismu, aby apeloval na svědomí tzv. demokratických politiků.

            Jeho čin samozřejmě zůstal nepochopen, jeho oběť fašismus nijak nezastavila.

            Jde však o to, jestli tehdejší fašistické Německo bylo skutečně ztělesněním zla, bylo-li budováno se souhlasem, byť do jisté míry samozřejmě vynuceným, milióny tehdejších svých obyvatel.

            Věřili tehdy lidé v Německu, jejich rozhodující masa, že budují pro sebe lepší svět, byť cesta k tomu světu vede přes smrt miliónů jiných, nevinných lidí?

            Není nakonec vždy dobro tím největším zlem?

            A taky, znamená to, že všichni ti, kdož se tehdy nezastřelili na protest proti fašismu, byli zbabělci?

            Nebo stejně tak Palach.

            Koho zburcovala jeho oběť?

            Komu sáhla do jeho svědomí natolik, že Palacha následoval?

            Nebylo tehdy povinností každého čestného člověka upálit se stejně jako Palach?

            Neupálil-li se téměř nikdo další, znamená to, že všichni ostatní byli a zůstali zbabělci?

            Co by si komunisté počali, kdyby se upálily desítky tisíc dalších lidí?

            Jistě že, že ono zlo by díky tomu zvítězilo o to snadněji, ale vědělo by se, že zvítězilo právě díky tomu, že ostatní jsou zbabělci, že komunistický režim, jeho zlo, je postaveno právě na zbabělosti většiny, byť slibuje přinést světlé zítřky.

            Může však ten, kdo se nalézá uvnitř tohoto zla, vidět a chápat toto zlo právě jako zlo, je-li jeho nedílnou součástí, podílí-li se, byť jen svojí pasivitou na jeho existenci, žije-li v něm svůj život, který je mu, zcela pochopitelně, nade vše milejší?

            Jistě, každý může namítnout: „Ale to byl přece fašismus, to byl přece komunismus, to byla totalita, to byly režimy už ve své podstatě a ve svých principech nanejvýš zrůdné.“

            Byli-li tyto režimy nanejvýš zrůdné ve své podstatě, jak to že mohly vůbec vzniknout?

            Jak to, že onen půdní substrát slibovaného dobra mohl být zaléván lidskou krví jako tím nejvýživnějším hnojivem?

            Protože lidé byli zbabělci, kteří se podřídili totalitě, kteří přitakali zlu?

            Jistě, všechny tyto diktatury se dříve či později zhroutily.

            Ale bylo to vítězství dobra?

            Neprohrálo ono zjevné zlo, protože nad ním zvítězilo ještě větší, protože méně nápadné zlo?

            Cožpak nám nejsou i dnes slibovány lepší zítřky?

            Cožpak i my dnes, horoucněji než kdy jindy v tyto lepší zítřky nevěříme?

            Není volič, který chodí k volbám, který se účastní tohoto stále prázdnějšího rituálu zvaného volby také vlastně zbabělcem, snad i mnohem větším zbabělcem než ten, kdo chodil k volbám v časech tuhé normalizace, té normalizace, která se dnes i se svojí nespornou zatuchlostí jeví jako div ne ztracený ráj, jejíž nesporné svinstvo se tváří v tvář dnešní tak prapodivné době, jenž mění se v informační diktaturu, zdá být jen směšným diletantstvím?

            Ptám se tak, nechávaje přitom zcela stranou onen již jen směšný politický nátěr i s jeho prázdnými pojmy typu totalita, demokracie, svoboda, lidská práva, ačkoliv je tento pro mnohé pořád alfou a omegou.

            Ptám se tak, protože se chci dopátrat samotného pojmu zla, jemuž jako zbabělec nedokážu vzdorovat, jemuž se vždy, mnohdy i s ohledem na vlastní prospěch, podvolím, s nímž kolaboruji.

            Stačí jen trochu, a to, co označujeme za demokracii, čím se tak chvástáme, co považujeme, nebo jsme považovali za svůj civilizační vývozní artikl, se snadno promění v ten nejkrutější totalitní režim za nadšeného jásotu lidských davů.

            A tato proměna bude ovšem jen potvrzením toho, co pod povrchem už dávno existuje, k čemu jsme bez přestání směřovali, myslíce, že sloužíme dobru, domnívajíce se, že nejsme zbabělci, ale čestní lidé, kteří se na potvrzení toho bez přestání bijí v prsa, jací jsou demokrati a poctivci.

            Ano, všechny ty minulé totality byly přes veškerou svoji hrůznost nanejvýš směšné, protože to zlo, na němž byly postaveny, jeví se nám příliš zjevné.

            Ale není smyslem tohoto přespříliš zjevného minulého zla maskovat zlo dnešní, jež je, stejně jako inteligentní mobily, mnohem rafinovanější, mnohem sofistikovanější, vetkané do sociálních sítí, vedle nichž les hajlujících rukou a dospělí lidé navlečení jak malé děti do vojenských uniforem všemožných pohlavárů vypadají opravdu trochu humpolácky a směšně, jako směšně vypadá černobílý němý film s naivními triky vedle nějaké 3D pitomosti?

            Ano, jsem zbabělec, posera, ale jak vzdorovat dnešnímu všudypřítomnému zlu, jež na člověka doráží ze všech stran?

            Být skutečně čestným člověkem znamená dnes nejspíše skončit v blázinci, jinak snad tomu ani nemůže být.

            Mám snad jen to štěstí, že jsem zbabělcem jaksi přirozeně, od narození, že moje zbabělost není až druhotným důsledkem jakési životní volby, v rámci které je přitakáváno zlu z důvodů čistě prospěchářských. Tím snad mohu se konejšit. Nejsem bojovník proti zlu, nikdy jsem jím nebyl, ani jím nebudu, jsem proto snad rozhodujícím faktorem, jenž tvoří dějiny, které jsou už dávno mrtvé, jako jsme všichni v jistém smyslu mrtví i my.

            „Nějaké připomínky?“ vytrhne mě z mého přemýšlení hlas předsedy naší strany a zároveň i premiéra.

            Sedím právě na grémiu. Dovedl jsem samozřejmě svoji zbabělost v životě zúročit, dotáhl jsem to až na jednoho z těch bezejmenných členů nejvyššího grémia naší strany, která je spojovacím článkem mezi politikou a byznysem, strany, kde pojem korupce pozbyl už dávno jakéhokoliv pejorativního nádechu, neboť bojovat proti korupci znamenalo by ničit sebe samotné.

            Dotáhl jsem to tak vysoko snad právě díky své zbabělosti, jež mi umožnila přidat se vždy na stranu silnějšího, jež mi umožnila souhlasit se všemi špinavostmi, kterými politika a vůbec náš život přetéká jak nějaký lavor s pomyjemi.

            Před několika dny prohlásil v novinách jeden odvolaný ministr, můj dobrý známý, dá se říct dobrý kamarád, dělali jsme spolu nejeden kšeft, i naše rodiny se přátelily, navíc pocházíme ze stejného regionu, byl to on, kdo mě dostal na ministerstvo, že v naší straně se už nediskutuje, že už se drží jen linie ve zjevné narážce na našeho předsedu, u něhož upadl v nemilost, protože začal koketovat s křídlem, které při svých kšeftech začalo předsedu obcházet a navíc se pořád pokouší svolat mimořádný volební kongres strany, aby na něm mohlo napadnout předsedu přímo.

            Nový ministr, předsedův spojenec, mi dnes ráno nabídl, že můžu i nadále zůstat náměstkem.

            Teď projednáváme odvolání již bývalého ministra z jakési stranické funkce, které navrhl předseda.

            Jistě, nejde v tomto případě o žádný fatální konflikt mezi dobrem a zlem, ale ten člověk, třebaže měl máslo na hlavě stejně jako my všichni tady, byl přece jen můj dobrý kamarád.

            Přesto mlčím. A mlčí i všichni ostatní.

            „Připomínky nejsou, takže dávám hlasovat o mém návrhu. Kdo je pro odvolání?“ táže se předseda, zvedaje u toho svoji paži.

            Hlasuji rovněž pro odvolání, které je jednomyslně přijato, stejně jako všechny ostatní předsedovy návrhy.

            Večer mi ten člověk volá.

            Asi chce vědět, proč jsem na grémiu hlasoval proti němu, proč jsem ho nepodržel.

            Neberu mu to.

            Co bych mu měl říct?

            Že jsem zbabělec, srab a posera?

             

 

 

 

Karel Trčálek

Marek TrizuljakViktore, napsal jste to velice dobře09:5726.10.2011 9:57:27
ViktorSrab? Gorila?09:2826.10.2011 9:28:25
Marek TrizuljakSouhlasím ze Zdenou11:4525.10.2011 11:45:32
ZdenaTeda jako laik10:5125.10.2011 10:51:12
ZdenaJen anděl10:3525.10.2011 10:35:47

Počet příspěvků: 5, poslední 26.10.2011 9:57:27 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy