Budu nebo nebudu novým ministrem zemědělství? Nebudu!

středa 5. říjen 2011 11:29

Mířil jsem si to na ministerstvo zemědělství, potažmo na vládu? Mohl mě Petr Nečas vytáhnout z marastu sociálního státu, kdyby nenavrhl jako nového ministra nějakého paňácu z ODS? Nebo jsem si svůj život prohrál už dávno sám?

            Dokonale rozleptán příliš štědrými sociálními dávky, jen nečinně pozoruji, jak listí na stromech zmocňuje se zvolna mámivá podzimní smrt, jak Slunce slábne, spěchajíc zimomřivě za obzor, jenž se zdá být zubatý jak ostří zrezivělé kosy už dávno pohozené kdesi v uvadajících kopřivách.

            „Mizerný život!“ říkám si upřímně.

            Mohlo být všechno jinak, kdyby mě sociální stát neubil, nezničil, nezadupal do země, neudělal z mého talentu jen hnijící stoku opičího mozku, který ví, jak se snadno a bez práce dostat k banánu a nic jiného jej nezajímá.

            „Další den v řiti!“ říkám si vulgárně, neboť působí v mém stavu vulgárnost jako jediná útěcha.

            „Další den v hajzlu!“ konstatuji jasnozřivě a Slunce přitom zatím jen sotva vyšlo a dnešní život pořád se teprve se roztáčí v prudkém víru, který kdesi daleko ode mne strhává vše do svého trychtýře.

            Perspektiva dalšího promarněného dne nad šálkem čaje je ponurá jako rub stoeurové bankovky. Nynější můj mravní rozklad je už dávno jen žalostným torzem někdejšího bujného nihilismu, který do mě kdysi zasévaly první sociální dávky, po nichž lačně natahoval jsem svoje ruce.

            „Co to!?“ zpozorním však najednou, vstávaje překvapeně od svého prvního dnešního čaje, silného ceylonu, kalného jako krev Páně vyždímaná z nějaké hadry na zem.

            Najednou je ticho!

            Ticho takřka mrtvolné!

            Ruch běžného dne sice nezmizel, dál jsou slyšet letadla, motorové pily, kdesi v dálce dálnice, ale přece odkudsi náhle se vynořilo ticho nezvyklé tak, že to vyplašilo i mě, fanatického milovníka ticha, který nenávidí i hudbu.

            „Půda přestala pracovat!“ dojde mi najednou.

            A opravdu půda nepracuje. Z ní nečinné vzlíná to ticho, jež jako kladivo udeřilo do dnešního dne, který je už od začátku v hajzlu.

            „Co se to děje?“ ptám se.

            A záhy se vše vysvětluje.

            „Ministr zemědělství je odvolán!“ vydechne půda a její podzolový jazyk  při těch slovech zavlní se v jejích ústech vypláchnutých kdesi v nížině černozemí.

            Nechávám čaj čajem, jeho nedopitý šálek osiřelý zůstane nehybně stát na stole. Běžím na nejbližší pastvinu. Kroky moje dlouhé dutě se odrážejí od zmrtvělé země. Kam šlápnu, tam stébla travin přitisknuta jsou k zemi, aby již nevstala, ochromena náhle se dostavivším bzevládím.

            Konečně vynoří se přede mnou ohradník. Kde elektrická jiskra dřív vesele a zpěvavě přeskakovala, ozývá se dnes jen suché a mrtvé praskání, jako by někdo lebky drtil na jemný prášek a ten sypal si do polévky místo soli.

            A za drátem ohradníku namísto vitálního skotu, jen usoužená dobytčata před sebe nepřítomně hledí.

            „Je to pravda?“vykřiknu.

            Kráva jedna na mě pohlédne, příští týden má jít na jatky, jsouc z chovu již vyřazena: „Tak těšila jsem na smrt, vždyť jsem jen dobytek. Jak však teď umírat s úsměvem na hubě, když není už ministra zemědělství?“

            Tak je to pravda!

            Ta stará kráva o transcendentní požitek smrti připravena je. Smrt její bude jen bezduchou povinností, když resort zachvátilo bezvládí, jež agrární politiku zbavilo hmatatelné lidské tváře, která dobytku jdoucímu na porážku vždy sebevědomí a pocit vlastní důležitosti dodá.

            Mladá jalovice, mající život ještě přede sebou, včera ještě skotačivé mládě, dnes už však předčasně dospělá, smutně a dlouze zabučí: „Prý na vládě jen mlčel, ministr náš nebohý!“

            Ano, slyšel jsem to kdesi. Ministr zemědělství mlčenlivý jak hovězí maso v krámě u řezníka na háku visící, oděné do své syté barvy a syrově vonící jak oči premiéra po noci probdělé nad návrhy zákonů.

            Tu vynoří se ze stáda býk, vůdce jeho statný, kříženec masných plemen, dobře osvalený. I jeho pozemské dny jsou již sečteny, ale kdo ví, jak teď to bude, když pracovna ministra zemědělství změnila se v jen holé zdi, výhled z okna na těšnovské panoráma a už nic víc. Živého člověka, s nímž dalo by se rozumně pohovořit, marně bys v ní hledal.

            „I já jsem měl jatka slíbená, jak na křížkové lázně na porážku jsem se těšil. Denně vidím tu popravčí káru, měkce pérovanou, co odváží nás na jatka a nakonec se v ní ještě nepovezu. To všechno je pryč, a pravda metafyzická, kterou měl jsem již na dosah, vzdálena je opět nekonečně kvůli půtkám lidským politickým, když těžko je teď garantovat výkupní cenu mého masa,“ hořekuje býk, ale pak najednou zprudka udeří, nohou zahrabe, „buď ty ministrem zemědělství!“

            A ostatní dobytčata připojí se sborem okamžitě k tomu, snad o tom debatovala noc celou a vzácně se na mém jméně shodla, i když i v jejich stádě, jako v každém státě, jistě najde se dost důvodů k hádkám a rozepřím věčným.

            „Buď ty ministrem zemědělství!“ bučí dobytčata unisono.

            A když dojde jim dech a na chvíli ztichnou, i tu jakási řepa zapomenutá na vedlejším poli, začne kvílet jak pominutá: „Buď ty ministrem zemědělství!“

            Však faleš sociálního státu ubila mě zcela. Co vím já až moc dobře, netuší snad ta dobytčata, jež ministra zemědělství by ze mě chtěla mít. Ukazoval jsem jim, já hlupák, v jakési slabé chvilce diplom svůj, a teď se z toho nebožátka snad i pomátla.

            Iniciativní jsem jen v tom, jak se vyhnout práci, a tak se vykrucuji jak ministr obrany z předražených nákupů.

            „Rád bych ministrem zemědělstvím, to se ví,“ lžu tomu dobytku, neb sobě nalhávat si nemusím již nic, „ale copak je to tak snadné, moji milí?“

            „Proč by to nemělo být snadné? Vždyť jsi zemědělský inženýr! Co mohl by si premiér přát víc?“ nechápou ta zvířata mechanismy demokratické politiky.

            „Předně, moji milí, copak je ministr zemědělství rolníkem, jenž půdu osévá a krmení do žlabu dobytku dává, jenž suší seno a půdu orá, pro něhož pole je víc než život vlastní, a který by půdu nikdy neprodal, aby se na ni mohly stavět továrny a silnice?

            Vždyť ministr zemědělství je jedině a pouze úředníkem, jenž páchne mnohem spíše korupcí než hnojem, z přerozdělování peněz, z finančních těch toků vodnatostí trpí, hlavu má jak štoudev zelí,“ vysvětluji dobytku a řepě.

            Dobytek a řepa se náramně diví: „Úředníkem?“

            Horlivě přitakávám: „To se ví, úředníkem. A taky politickým exponentem, výkalem stranických struktur. Iniciativní nulou, která dotáhla to hodně vysoko. Kdežto já jsem individualita, která to nedotáhla nikam. A taky, chápejte premiéra, copak jsem v jeho straně, abych mohl být ministrem, copak by to ustál směrem dovnitř, kdyby mě jmenoval a ne stranického experta?

            Mějte s ním, probůh, slitování, vždyť je to taky jen člověk s masa kostí, ženu má a taky děti.“

            Dobytek tupý a řepa s ním však trvají na svém: „Ty však přece v gumácích od hnoje chodíš a říká se přec, že politika je chlévem, že je v něm hnoje až ke stropu, a že největší prasata jsou politici, no a co, že jinou vhodnou obuv nemáš než zahnojené gumáky?“

            Marná je práce s dobytkem, když vezme si něco do hlavy a s řepou taky, když v bulvě řádí jí utkvělá myšlenka.

            Už zase bučí ta hovada jak pominutá: „Buď ministrem zemědělství!

            Obhajuj naše zájmy, přiveď nás na jatka!

            Copak to jde?

            Od narození jen živou hmotnost přibírat a pak na jatkách neskončit, dál se cpát pící pro nic za nic, ze společného chleba bez užitku ujídat?

            Vstup do té jejich strany, udělej to pro nás!

            Co z toho, že známky platit budeš, vždyť bude to v zájmu naší věci, ve jménu dobra!“

            Začíná mi být špatně z toho dobytka a řepy. Chtějí mě do vlády protlačit a nejmenší páru nemají o tom, jak to chodí. Oni si na vítězně porážku odkráčejí, „adieu“ slastně zašeptají, v agonii duši svoji dobytčí vypouštějíce, ale co já na ministerstvu zemědělství?

            Když budu mít ministerský plat, nepřiznají mi přece dávky v hmotné nouzi.

            Copak jsem na hlavu padlý?

            Proč bych měl vysedávat na vládě, když můžu stejně tak dobře vysedávat u čaje?

            „Děkuji vám za důvěru. Je to pro mě výzva. Slibuji vám, že každý, kdo si to zaslouží, bude do týdne na jatkách,“ lžu tomu dobytku, abych ho uklidnil.

            „A co já?“ táže se zapomenutá řepa.

            „Neboj se, i ty budeš sklizená. Pověřím tím náměstky, osobně na ně dohlédnu,“ lžu i řepě.

            „To tak! Já a ministr zemědělství!“ odplivnu si hnusem, když sedím zase u čaje, „ s tím ať na mě Nečas nechodí.“

            A slina moje vpije se do půdy, jež vyprahlá, vděčná je až k smrti za každou trochu vláhy.

      

Karel Trčálek

Robert FajmanUzil jsem si vaseho umu.00:079.10.2011 0:07:42
janvarguličBloger ministrem..15:155.10.2011 15:15:34
ZdendaDnes zbytečná námaha, Karle.11:565.10.2011 11:56:11

Počet příspěvků: 3, poslední 9.10.2011 0:07:42 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,66 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy