Na každého jednou dojde. I na vás

středa 14. září 2011 08:22

Věřte tomu

            Když blížila se půlnoc, zpívali už všichni, včetně nevěsty a ženicha. Slina jim na jazyk přinášela podivné nápěvy zmatených lidových písní, jejichž slova sypala se jak naklíčený hrách. Tento zpěv dle všeho způsoboval jejich duševní rozklad.

            Nad ránem, jež pomalu se rodilo ze svitu dohořívajících voskovic, byli jediní při smyslech už jen nevěsta a starosvat, který zároveň zastával i funkci smutečního řečníka, jemuž bylo dovoleno při smuteční řeči vše, neboť tohoto člověka jeho geny obdařily jakýmsi nepopiratelným charismatem.

            „Byl to dobrý nápad spojit příjemné s užitečným, svatbu s pohřbem. I pan farář, dokud ještě byl příčetný, si to pochvaloval, ušetřila se tím spousta kadidla,“ rozhlížel se starosvat po svatebčanech, již byli zároveň účastníky smuteční hostiny.

            „Napadlo mě to, když Mirek zapíjel svobodu se svými nejlepšími kamarády. Byla jsem sama v našem novém domě, svatební šaty už jsem měla vyzkoušené, stmívalo se, až se úplně setmělo, ale já jsem nemohla usnout. V tom se mi zdálo, že slyším kroky.

            ´To se Mirek vrací nějak brzy,´ napadlo mě hned.

            Ale byl to jen přelud. Pustá a neúrodná halucinace, jíž zplodil mozek zachvácený předsvatební horečkou, strachem, podvědomým a archetypálním ze ztráty duchovního panenství, oné deflorace, jejíž metafyzický ráz činí dle Olgy Sommerové z každé ženy psychickou otrokyni svého manžela.

            Hned, když jsem seznala, že je to halucinace, sluchový klam, napadlo mě: ´Panebože, vždyť to není svatba, ale pohřeb!´

            A nápad byl na světě.

            O mrtvé jsem neměla strach, mrtví se vždy nějací najdou, i kdyby to měli být jen bezejmenní géniové či opilci hluše volající o pomoc v strašlivém deliriu svého nanebevstoupení.

            Strach jsem měla z toho, jak se k tomu postaví farář, avšak ve skrytu duše doufala jsem v jeho lenost a zpohodlnělost, všichni tito služebníci Boží jsou zlenivělí a zpohodlnělí jistotou své spásy a svého vykoupení, v něž mohou skutečně doufat jako jedni z mála lidí.

            ´Aspoň se nebudu muset dvakrát oblékat do těch mešních hader, je s tím pokaždé takové práce!´ zvolal radostně pan farář, když vyslechnul si můj návrh, a pak dodal, spíš jako pro sebe, ale já jsem ta slova dobře slyšela, ´poslední dobou se v těch hadrech cítím nějak stísněně, čert vezmi tu naši katolickou okázalost!´

            ´A co mrtvý?´ otázala jsem se.

            ´Nebojte se, nějaký se vždy najde. Sebevrah, jenž skočil z mostu. Sebevrah, jenž se oběsil. Sebevrah žíznivě toužící po fyzickém setkání s Bohem. Sebevrah nedočkavě hledící do hlubin své duše. Je jich teď víc než dost,´ uklidnil mě pan farář.

            ´Neodmítá však církev pohřbívat sebevrahy, neodpírá jim důstojný pohřeb, protože chápe sebevraždu nikoliv jako vrcholný akt individuální vůle, jež musí být vždy odvozena od vůle Boží, ale naopak jako vzpouru, mnohdy zosnovanou samotným Ďáble, proti Boží vůli?

            Vždyť nebyl i Satanův pokus o převzetí moci nad Bohem svého druhu sebevraždou?´ pohlédla jsem tázavě na faráře.

            Ten se jen široce usmál, jak se usmívají lidé, již právě do sebe vtáhli kouř z nějakého silného skanku: ´Před pár lety bych ještě s vámi musel souhlasit. Za předchozího Svatého Otce byl postoj církve k sebevrahům skutečně ještě takový.

            Ale to už se změnilo. Církev musela odpovědět na soustředěný útok sebevrahů už jen proto, že za každý pohřeb inkasuje si jistý poplatek. Ale samozřejmě musela na něj odpovědět nejen proto, všechny ty sebevraždy obnažily pojem Boží vůle až na kost, ukázaly její nový, námi po celá tisíciletí netušený rozměr.

            Máme teď při tom volnou ruku, zda pohřbívat sebevrahy i s obřadem či bez něj jak za starých časů, a já, já jsem chválabohu, liberál. I ten kdosi sáhl na život, zaslouží si trochu kadidla při posledním rozloučení.´

            Když jsem se pak ráno probudila, ležel už Mirek vedle mě. Když přišel z loučení se svobodou, zřejmě se mě ani nedotkl. Táhl z něho alkohol, tuny alkoholu, kterými umrtvoval svoji duši, jež měla být již brzy ujařmena naším doživotním manželským svazkem, neboť co je spojeno na zemi, je spojeno i v nebi.

            ´To není špatný nápad. Pořád lepší, než kdybychom se měli brát na palubě letadla ve výšce deseti kilometrů nad zemí a hned první okamžiky na společné cestě životem prožít pak ve stavu beztíže.   

               Kolik je vlastně hodin?

               Mám hlavu jako střep, ještě že člověk zapíjí svobodu jen jednou v životě,´ řekl mi Mirek, když jsem ho seznámila poté, co se konečně probral, se svým nápadem.

            „Vím, už jste mi to dvakrát nebo třikrát vyprávěla,“ odtušil starosvat a smuteční řečník v jedné osobě, „naposled v tu chvíli, co přestal být váš novopečený manžel při smyslech. Ten jeho tanec na stole, to byla ale divočina, to vám řeknu. Mít lepší fyzickou kondici, tak nám tady tančí na tom stole ještě teď.“

            „Překvapilo mě, že se sesul pod stůl tak brzy. Myslila jsem, že je v lepší kondici.

            Když jsem se ho na to před svatbou ptala, pokaždé mi odpovídal: ´Neboj se, fyzičku mám vynikající, na žádné její testy kvůli tomu nepůjdu. Však se o tom sama brzy přesvědčíš až moc dobře,´“ přiznávala se nevěsta, že nebyla zřejmě úplně seznámena s pravým a skutečným stavem fyzické kondice svého životního partnera.

            Avšak starosvat a smuteční řečník v jedné osobě jako by už myslel na něco trochu jiného: „Tady ty vdolečky mám na všech těch svatbách a pohřbech asi nejraději. Člověk se brzy, alespoň pokud můžu mluvit za sebe, nabaží všeho toho kadidla, všech těch farářských řečí o naději a Boží lásce, všechny ty slzy, ať už z hoře či radosti, ale vždy tak jako tak slané, se mu dokonale přejí, ale těmi vdolečky, těmi bych se fakt mohl ládovat pořád bez přestání.

            Dřív, kdysi dávno, na úplném začátku kariéry, jsem taky do sebe lačně vtahoval kadidlo, špicoval uši, když farář mluvil o Boží lásce, dojímal se těžkým hořem pozůstalých či bezstarostnou radostí novomanželů. Ale teď už je to jen, musím přiznat, přetvářka, byť vysoce profesionální přetvářka, to svoje charisma jsem si pochopitelně nevycucal z prstu.

            Ale dnes mě na to všem, na pohřbech i na svatbách berou už jen ty vdolečky a berou mě čím dál víc.

            Dáte si taky?“

            „Ne, děkuji,“ odmítla nevěsta mísu s vdolečky, kterou užuž před ni starosvat přistrčil.

            „Jak myslíte, ale já se rozhodně krotit nebudu. To jsme si ale pěkně zazpívali, vždyť už nám zase svítá,“ mluvil starosvat a smuteční řečník v jedné osobě s plnou pusou vdolečků.

            „Ba, pěkně jsme si zazpívali. Ale co to bylo vlastně za písně?“ zeptala se zamyšleně nevěsta.

            „Nevím,“ odpověděl starosvat a zároveň smuteční řečník, nepřestávaje se cpát vdolečky.

            „Měly takové divné melodie a taková divná slova. Ze všech přítomných lidí jsme zůstali při smyslech jen já a vy,“ nepřestával být hlas nevěsty zamyšlený.

            „Ale to hlavní jsme stihli. Mrtvý už spokojeně hnije v zemi, zatímco jeho duše už do sebe vstřebává hřejivé teplo Boží lásky a vy jste vdaná, navždy vydána napospas svému zákonitému muži, neboť církevním sňatkem vzniká rodina především patriarchální zrovna tak jako za biblických časů.

            Na opačném konci stolu by měla být ještě jedna mísa vdolečků. Půjdu se tam podívat,“ zvedal se starosvat a smuteční řečník ze svého místa.

            Nevěsta osaměla. Její šaty byly pořád stejně tak sněhobílé, jak byly sněhobílé v kostele, kde na výzvu faráře třikrát vyslovila ´ano´ a kde četla manželský slib, jak byly stejně oslnivě sněhobílé nad otevřeným hrobem sebevraha, kterého farář skutečně obstaral, a na jehož rakev hodila svoji svatební kytici a pak i hrudku smolnaté hlíny, které se předtím dotkla svými, od prvního manželského polibku ještě silně prokrvenými rty.

            Starosvat a smuteční řečník zároveň se dlouho nevracel. Nevěsta hleděla do plamene dohořívajících voskovic, přihlížela divokému smrtelnému tanci těch skomírajících plamínků, jež svíjely se ve smrtelné křeči, až se se zasyčením utopily v nevelké loužičce roztopeného parafínu, jež byla to jediné, co zbylo z kdysi mohutné svíce.

            Už se zcela rozednilo, ale starosvat a smuteční řečník v jedné osobě se pořád neobjevil.

            „Snad se taky zbláznil, jako všichni tady,“ pomyslila si nevěsta.

            Nakonec i ona vstala, měkce při tom šustíc svými hedvábnými, avšak dostatečně průsvitnými šaty, aby se doma, v novém, nedávno, teď už manželem postaveném domě konečně pořádně vyspala po probdělé noci. Když směřovala k východu, zakopla o lidské tělo bezvládně se převalující na zemi tak, divže neupadla.

            S jakýmsi zájmem sklonila se nad tím tělem a v hlavě se jí přitom mihla myšlenka: „Vždyť je to Mirek! Můj manžel, dávno jsme již měli být spolu na svatebním loži, obnaženi tak, jako vůle sebevrahů obnažuje Boží vůli!“

            Chvíli ještě hleděla do těch kalných, kamsi nepřítomně upřených oči svého novopečeného manžela, ale pak, aniž by ho políbila, jak to manželé dělávají, když se loučí, pokračovala nevěsta ve své cestě domů, do nově postaveného domu.

            Když procházela kolem konce stolu, spatřila starosvata a smutečního řečníka. Tento člověk seděl s dozadu zvrácenou hlavou na židli, sako měl rozepnuté, vázanku povolenou a jeho hruď navlečená do košile byla posetá drobky vdolečků.

            „Na každého jednou dojde!“ věděla náhle nevěsta a zimomřivě se zachvěla.

            Za chvíli však už byla venku a na ulici z ní tíseň, jež se jí zmocnila při pohledu na starosvata, opadla jako staré ošoupané šupiny z těla nějakého pravěkého plaza.

            Když procházela kolem stanoviště taxíků, všichni taxikáři, nevyspalí stejně jako ona se předháněli se svými nabídkami: „Pojďte, mladá paní, odvezu vás, kam budete chtít, nejste ani první, ani poslední.“

            Ona je však všechny odmítla, dál šla domů pěšky.

            Ulice už byly plné ranních lidí. Z nich mnozí kamsi spěchali takřka až nelidsky, snad do práce, snad jen pro čerstvé pečivo a noviny.

            Ale přestože ranní lidé spěchali, našli si dvě nebo tři sekundy času, aby se za nevěstou ohlédli a přitom si pomysleli: „Kam asi jde, kde asi bydlí ta pošahaná nevěsta?“

 

Karel Trčálek

OlmaHezké12:2220.9.2011 12:22:19

Počet příspěvků: 1, poslední 20.9.2011 12:22:19 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy