Jsem věřící deviant!!!

středa 10. srpen 2011 10:09

Proč to nakonec nepřiznat, proč si neohřát tu svoji deviantní dršťkovku, když je to slovo teď tak populární

            Temnota vlhkých sliznic

v ohnivém pekle duše zohavení

mozkem se rozprostře nevinností

svojí děsivou.

           

            „Jste zatčen pro své deviantství!“

ukáže na mě kdosi prstem křivým,

na němž prsten snubní

z chirurgické oceli

do běla rozžhavený

tančí podivně strnulý

tanec svůj.

           

            V cele předběžného zadržení ocitnu se,

ta cela zdi pokryty má hustým slizem,

jenž lepí se jazyk,

to je život můj,

život můj deviantní,

vždyť jsem deviant!

           

            Vždyť jsem deviant,

uvězněn v páchnoucí kobce

chtíčů svých,

jež ukájel jsem bez přestání

v nejlepší té víře,

jakou může deviant mít,

když slasti se dovolává,

když slastí přebíjí to věčné utrpení,

leč utrpení to je deviantní

a vykoupit lze ho jen hříchem

v smrdutých stokách

duše lidské

proti níž každé hnojiště

stojí si stokrát,

tisíckrát výš.

           

            Slintal jsem blahem,

když ve všech těch špeluňkách plesnivých,

ve které proměnily se myšlenky,

sladký, ten nejsladší výron nastal

semene tak trapně mrzkého,

ale co nadělat jsem mohl,

snad léčit se v ústavech pro duše choré,

k čemu to však,

vždyť jsem deviant!

           

            „Cožpak jste se nemodlil,

Boha odpuštění nežádal!?“

zděsit se může kdokoliv,

kdo ve víře své blažené

ne jako já,

ale modlitbou vroucí

duši svou ukájí.

           

            Co na to říct,

když teď ponechán o samotě

v cele této hnilobné

svět není vůle k moci,

ale jen deviace,

k níž přilnul jsem jak trosečník

ke kusu dřeva,

jenž stal se jeho archou

při potopě světa?

           

            Modlil jsem se,

celé noci i celé dny,

modlil jsem se,

ale pokaždé,

když jsem zemi skropil semenem

svým jalovým,

 už jen tupě

hleděl jsem k nebi

a Boha proklínal.

           

            „Hleď Bože, toť tvoje je dílo,

tys vystavil´s mě tomu pokušení,

tys nechal mě ďáblu napospas!

Modlil jsem se k Tobě,

ale tys hluchý byl,

zpupně ukájel ses marným bojem mým,

když plazil jsem se před tebou

v mukách těch nelidských,

jimiž každá moje myšlenka

pulsovala, jak zkaženou krví syna Tvého.

           

            K tobě jsem se modlil,

Pane našich duší,

k tobě,

k pasáku bezzubých stařen

i mladičkých prostitutů,

jež prodáváš ve stínu chrámových lodí,

k tobě modlil jsem se nářkem svým,

když ruce vztahoval jsem chvějící se

k objektu svých tužeb ohavných,

zatímco Kristus na kříži přibitý

jen chlípně se smál,

když všechna ta slast mučivá

šťastným mě na okamžik

tak děsivě krátký,

že všechna věčnost v něm beze zbytku pomine,

 učinila.“

           

            Tak proklínal jsem Boha,

jenž na mě mlčky shlížel z nebeského trůnu,

nechci mu však křivdit,

jednou jedinkrát mě přece jen vyslyšel.

           

            Bylo to v temném lůně neřesti,

břitké jak verše z evangelia,

zvrácené jak lístek do zoologické zahrady,

jež každou neděli hemží se lidmi.

           

            Člověku normálnímu chtělo by se z toho zvracet,

já však vzrušením jsem sotva dýchal,

zalezlý v tom bahně,

jak lidé se zimnicí zalézají si pod peřinu

a když bylo po všem,

když ďábel opět zvítězil,

tu přece jen zjevil se mi Bůh,

v těch podivně schoulených

lidských očí,

do kterých hleděl jsem již ukojen.

           

            „Co ode mne si žádáš?

Spásu?

Vykoupení?

Pověz přece, člověče, co chceš,

vždyť modlíváš se ke mně

víc než mnozí jiní,“ promluvil Bůh.

           

            V tu chvíli, tak hrůznou,

vždyť přece dopustil jsem se čehosi ohavného,

najednou nevěděl jsem, co Bohu říct.

           

            „Pomoz mi,

zbav mě mého utrpení,

vždyť přece vidíš, Bože, jaké jsem deviantní zvíře!“

měl jsem snad křičet,

ale místo toho jsem jen tupě hleděl

do těch očí, v nichž zračil se Bůh.

           

            Ač už dávno přivykl jsem tomu hnusu kolem,

hnusu, kterým byl můj život naplněn,

přece jen jsem se zhrozil té pravdy Boží,

kterou mi v tu chvíli Bůh zjevil

jako kdysi zjevil Janu apokalypsu se vším všudy,

i s očistou, která přijde

po všech těch krvavých hrůzách jejích.

           

            „Vždyť jsem deviant!

Čím byl bych bez své deviace,

čím mohl bych se prokázat

jak dokladem totožnosti,

až vyvolení budou zváni

 v Božím království užívat rozkoší,

jež zde na zemi tak bídné

předplatili si svým utrpením,

když hnusem sytili své duše,

zatímco jiní bez přestání kartáči si je

drhli,

aby čistotou pekelnou svítily?

           

            Čím bych byl bez své deviace

než jen žebrákem,

jenž ve zpovědnicích

dovolává se spásy,

zatímco Bůh se opíjí ne krví Páně,

ale tím největším hnusem!“

           

            Jsem deviant,

služebník Boží,

stvůra, co sedí Bohu po pravici,

kreatura bez vůle,

zato plná chtíčů,

kterými posvěceno je jméno Boží,

jméno deviantní,

až podříznou mi hrdlo

soudcové z lidu,

a pak doma u večeře

budou své děti hladit po vlasech

a na noc manželky své políbí,

kající se ze svých hříchů,

aby nikdy nepoznali Boha,

tak jak jsem ho poznal já, deviant.

 

 

Karel Trčálek

Lída V.Karmu jsem klikla hned,10:0511.8.2011 10:05:54

Počet příspěvků: 1, poslední 11.8.2011 10:05:54 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy