Udělá z nás Miroslav Kalousek šťastné žebráky?

středa 27. červenec 2011 08:47

Nebo udělá žebráka ze sebe?

            Už více jak půl roku potloukali jsme se po centrální Asii a jejích horstvech. Vynechali jsme jen Pamír, do kterého se nám z jakýchsi, námi samotnými těžko vysvětlitelných důvodů nechtělo, snad prožili jsme tam v některém z minulých životů něco ošklivého.

            Do Asie jsme přiletěli z Jižní Ameriky. Tam byly naší dočasnou domovinou Andy se svými čtyřtisícovými náhorními planinami. Do Asie jsme to vzali přes Nový Zéland, tam se však veškerý náš pobyt scvrkl jen na několik hodin v letištní hale, když nás neústupný migrační úředník nechtěl pustit do země. Něco mu na nás evidentně vadilo. Co, to jsme se nikdy nedozvěděli, snad jsme mu byli jen silně nesympatičtí.

            To nás však nijak nezarmoutilo. Nový Zéland nás příliš nelákal, ačkoliv hodně lidí si ho nemůže vynachválit. Chtěli jsme se na něj jen podívat, když už jsme měli cestu kolem. Je-li opravdu tak pěkný, jak se říká, (z letadla, když jsme přilétali do Aucklandu, vypadal docela normálně), nemůžeme posoudit. Celý Nový Zéland smrskl se nám jen na upoceného a ukřičeného migračního pracovníka s podivnou angličtinou, zřejmě nějakého přistěhovalce.

            Byli jsme tedy z naší drahé vlasti pryč téměř již půldruhého roku. Po celou tu dobu vyhýbali jsme se jak papež zpovědnici internetu a vůbec všem informacím, neměli jsme u sebe ani mobily, veteš snad ze všech nejzbytečnější.

            Naším záměrem bylo ztratit se zcela ve světě, byť tento změnil se již v malý globální dvoreček. Chtěli jsme si však pěstovat tu iluzi světa ponořeného, co se týče informačního svinstva, do až takřka středověké průzračné temnoty nevědomosti, i když ty časy jsou samozřejmě pryč a duchovního je na Tibetu asi tolik jako na pražské Královské cestě. Tam i tam může se vám dostat přibližně stejného osvícení.

            Takto odříznuti, i když samozřejmě jen pomyslně, od světa, kterým jsme putovali, sic ne jen pěšky, neměli jsme nejmenší ponětí, co se děje tam u nás, jak daleko pokročily reformy, jež se v době našeho odjezdu právě rozbíhaly.

            Nutno však přiznat, že jsouce ztraceni ve světě, nelámali jsme si příliš hlavu s výší našeho důchodu, ani s věkovou hranicí odchodu do něj. Ba nás dokonce netrápila ani sazba daně z přidané hodnoty, o které se všude tak horlivě diskutovalo, když jsme se balili na cestu.

            Pobyt v horách, napřed v Andách, pak v Ťan-Šanu, na Altaji, a nyní vposled v Himálaji, přiváděl nás chtě nechtě na jiné myšlenky, než jsou pilíře důchodového systému či sazba daně z přidané hodnoty. Po pravdě řečeno, jsme si na ty věci ani nevzpomněli. Myšlenky na to byly zřejmě tak nedůležité a nicotné, že samy zcela nepovšimnuté odumřely nám v mozku.

            Před několika dny jsme tak přibyli do města N. ležícího na nepálsko tibetských hranicích. Město N. je známo svými buddhistickými svatyněmi a taky velkou koncentrací západních turistů, kteří sem, do města plného žebráků a řvoucích, všelijak stlučených motorových vozítek jezdí prodělat jakousi duchovní očistu.

            Původně jsme nechtěli vůbec v tomto městě skončit. Náš záměr byl takový, že se čtyřtýdenním trekem dostaneme do Ladaku, abychom tam, v tom umírajícím rajském údolí, přečkali zimu. Měli jsme za sebou týden, když přítelkyně pojala velmi silné a zřejmě i důvodné podezření, že je těhotná.

            To ovšem dosti podstatně měnilo všechny naše plány a záměry, a to nejen, co se zimy strávené v Ladaku týká. Rozhodli jsme se proto sejít do města N., které bylo nejblíže, aby si tam přítelkyně nechala udělat těhotenský test, abychom se pak na základě jeho výsledku rozhodli, co vlastně dál.

            Čekárna gynekologické ordinace byla přecpána. Už i sem, na nepálsko tibetskou hranici dorazila ona vymoženost, jež umožňuje určit pohlaví dítěte v raném stádiu těhotenství. Dobré tři čtvrtiny osazenstva této čekárny tak tvořily ženy, které přišly na potrat, čekaly totiž holčičku.

            Tato místnost tak nepůsobila zrovna veselým dojmem a ani se podle místních zvyklostí neslušelo, abych se v ní jako muž příliš zdržoval. Byl jsem tedy rád, že jsem z ní mohl odejít, i když procházka po N. nebyla taky kdoví čím.

            Každou chvíli mě někdo oslovoval lámanou angličtinou, nabízeje mi svoje služby. Davy turistů z celého světa dychtivě do sebe vdechovaly ono duchovno, ze kterého by se skutečně duchovně založený člověk, existuje-li však někdo takový, musel pozvracet.

            Prodíral jsem se tím davem, myslící na přítelkyni a zároveň se snažící všechno to kolem nevnímat, kamsi to vytěsnit, snad i za hranici veškerého bytí, tedy do onoho světa, o kterém tak všichni básní, aniž by se ho však někdy byť jen dotkli, do světa opravdu duchovního.

            Takto dostal jsem se až k ústřednímu chrámovému komplexu, kde se tlačilo nejvíce turistů, bez přestání fotografujících budovy chrámů a průvody mnichů, a taky ovšem nejvíce žebráků. Jejich koncentrace zde byla opravdu nevídaná. Téměř se zdálo, že na jednoho turistu připadá jeden žebrák.

            Trochu se probrav ze své chmurné nálady, zpozoroval jsem, na jaké odporné místo mě zavedly moje kroky. Chtěl jsem tuto žumpu, v níž proměnilo se toto kdysi bezesporu tiché a posvátné místo, co nejrychleji opustit a najít si nějaký klidnější kout, v tom však upoutal moji pozornost jakýsi nečekaný výjev.

            Můj pohled padl na žebráka, který se od ostatních žebráků nápadně lišil svým evropským vzhledem, třebaže byl oblečený ve stejných cárech jako ostatní. Ale nebyl to jen jeho evropský zjev, který mě upoutal. Tento žebrák vynikal nad jiné i čímsi jiným, způsobem svého žebrání.

            Jsou v podstatě dva druhy úspěšných žebráků. Jedni spoléhají na svoji drzost, někdy až agresivní. Obtěžují vás tak dlouho, až jim kýžený peníz dáte a jste rádi, že jste se jich zbavili, aniž byste v sobě cítili onen hřejivý pocit, který po sobě zanechává právě vykonaný dobrý skutek.

            Druzí žebráci pak spoléhají se na svoji pokoru. Nijak vás neobtěžují, nedožadují se na vás ničeho. V tom jak klečí na dlažbě, není nic strnulého, nic křečovitého, co by je prozrazovalo z toho, že onu pokoru předstírají, jak to bije do očí u žebráků, jejichž myšlenky jsou čistě výdělečné, a proto není jejich almužna taková, jako kdyby byli skutečně pokorní.

            Avšak spatříte-li takového skutečně pokorného žebráka, i když mezi nimi se samozřejmě najdou vynikající herci, nutkáni učinit dobrý skutek a smést tomu chudákovi pár drobků ze svého stolku vás zcela ovládne a vy se tomuto skutku neubráníte, snad leda byste byli skutečně těmi největšími lakomci na celém světě, ale takovým fanatickým lakomcem je málokdo.

            Takoví žebráci, na rozdíl od těch prvně jmenovaných, obdarují i vás. Vy jim dáte pár drobných a za to, za cenu nijak vysokou, ba v mnoha a mnoha ohledech směšně nízkou, si odnášíte ten hřejivý pocit, že jste dobrými lidmi, že i pro vás je tam někde v Božím království, či kam se chcete dostat, rezervováno jedno místo, které vám nikdo neobsadí.

            Onen žebrák evropského zevnějšku patřil k té druhé sortě. Jeho pokora však bila do očí, zadírala se do mozku jako kovová špona. Zaujat tím člověkem, zahleděl jsem se na něj pozorněji.

            „Vždyť já toho žebráka odněkud znám!“ uvědomil jsem si náhle.

            Prodral jsem se davem lidí a náhle celý zkoprněl. Tvář toho žebráka byla tváří ministra financí, byla tváří všech těch reforem, které snad ještě probíhaly v naší vlasti, o níž jsme neměli žádných zpráv. Když jsme odjížděli, byla ta tvář všude, stala se symbolem našeho života, jenž skrze pot, krev a slzy hledí do budoucnosti s nevykořenitelnou nadějí.

            A tuto naději ztělesňovala právě tato tvář, tvář, kterou na sebe vzaly všechny ty blouznivé rozpočtové škrty a zoufalé čekání na reformní spásu, tvář, jež byla i tváří ministra financí. Byli jsme v tu dobu už myšlenkami zcela jinde, kdesi daleko ve světě, ale jak vidět, i nám se ta tvář vryla do paměti, když jsem tady, na nepálsko tibetské hranici poznal v onom žebrákovi ministra financí.

            Jak to bylo podivné a neuvěřitelné!

            Lidé byli jeho pokorou magicky přitahováni, netušíce snad ani v nejmenším (a jak by taky mohli!), že házejí drobné člověku, který kdysi rozhodoval o miliardách, který srážel rozpočtový schodek až na samotnou hranici pekla.

            Avšak nemohl jsem se mýlit. Ta tvář byla u nás doma všude a teď, i když jsem ji potkal na místě a v situaci tak neobvyklých, byly jakékoliv pochyby vyloučeny.

            Vylovil jsem z kapsy nějaké drobné a hodil je do misky, kterou měl ten žebrák před sebou.

            Jen, co mince dopadly a kovově zachřestily, zeptal jsem se: „Tak co, jak to jde?“

            Žebrák uslyšev rodnou řeč, evidentně ožil: „Jo, jde to.

            Když jsem byl ministrem financí, bylo to mnohem horší. Teď mi lidé dávají sami a já jim poděkuji. Předtím jsem to musel z nich tahat a ještě jsem jim nadával do zmetků a do sraček, nebo jsem schválně tvrdil, že věk není indikátorem sociální potřebnosti.

            V koalici jsme si pořád cosi záviděli, navzájem si okopávali kotníky, ale teď?

            Co, kdo může závidět žebrákovi, co si teď kdo na mě vezme?“

            Žebrák se na mě zahleděl svým pokorným pohledem. Evidentně chtěl vyprávět svůj příběh, jak to žebráci někdy dělají a teď čekal jen na pobídku.

            Na cosi si vzpomenuv, řekl jsem: „Pokud vím, věřil jste vždy ve společnost rovných příležitostí. A ve své horoucí víře zrušil i slevy ve veřejné dopravě pro studenty a důchodce, aby nikdo nebyl zvýhodňován kvůli věku a někdo naopak kvůli němu neznevýhodňován, prostě aby všichni měli rovné příležitosti i ve vlaku a v autobusech.“

            Bylo vidět, že moje zmínka o společnosti rovných příležitostí žebráka povzbudila: „Ano, věřil jsem ve společnost rovných příležitostí a moje víra se naplnila!“

            Žebrák vypadal nyní vskutku velmi šťastně.

            Ukázav rukou na všechny ty žebráky, kteří se všude kolem tísnili, žebrák zvolal: „Kde už může mít člověk rovnější příležitost než tady?

            Rovná příležitost znamená být žebrákem. Jen když jste úplně na nule, když nemáte vůbec nic jako já teď, a díky bohům za to, máte rovnou příležitost, neboť zmizela veškerá nerovnost, jež dříve jednoho handicapovala a druhému dávala nespravedlivý náskok v jeho spotřebě.

            Ó, teď už to vím!

            Cesta k tomuto poznání však nebyla jednoduchá. Věřte mi, že jsem na ni zvířecky klopýtal, ohavně bloudil a nebýt oné víry, tak bych na té cestě i zabloudil a nikdy, nikdy bych nebyl šťasten tak, jako jsem šťasten nyní, když jsem žebrákem a moje příležitost je příležitostí zcela rovnou!“

            Jacísi Američané, soudě podle vzhledu, hodili žebrákovi do misky pár drobných, ten poděkoval a pokračoval: „Nebyl jsem vždy tak šťastný, jak šťastný jsem nyní. Trápil jsem se, hnil jsem ve své duši, vydával ze sebe mrtvolný zápach.

            Chtěl jsem si osedlat miliardy, užíral jsem se touhou po tom, ale ty miliardy si osedlaly mě.

            Jen si vzpomeňte, co říká ten americký bankéř ve ´Ztraceném obzoru´, ten jak promrhal milióny, jež mu svěřili jeho klienti!

            Ten přece říká něco v tomto duchu, že se to někdy člověku vymkne z rukou, že ho všechny ty milióny, jež se někam ztratí, jež si začnou žít svým vlastním životem, učiní zcela bezmocným.

            A mně se stalo něco podobného. Škrtal jsem, škrtal jak divý, až se mi to všechno vymklo z rukou. Seškrtal jsem všechno, co se dalo, ale žádná lepší budoucnost nepřišla a ani přijít nemohla.

            Nemohla, protože to všechno to byl jen žvást!

            Chápete!?

            Jenom žvást!

            Ve skutečnosti jsem necválal já na miliardách, ale miliardy na mně!

            Úplně mě to karmicky semlelo, rozdrtilo na prach a vyplivlo tady jako šťastného člověka, jako žebráka.

            Premiér skončil mnohem hůř, ten je čističem bot v sousedním městě a ten už rovnou příležitost nemá, protože s sebou musí tahat ten svůj vercajk.

            Thank you!“

            Kdosi zas hodil žebrákovi drobné.

            Byl nejvyšší čas vydat se zpátky za přítelkyní. Rozloučil jsem se s oním šťastným člověkem, jenž chtěl kdysi osedlat miliardy a kvapil ke gynekologické ordinaci, odkud přítelkyně opravdu za deset minut vyšla.

            „Byl to jen planý poplach!“ šťastně se smála, zima v Ladaku byla zachráněná a návrat domů odložen na neurčito.

            „Počkej, něco ti ukážu,“ řekl jsem jí, když jsme se políbili.

            Ale ten žebrák už u chrámového komplexu nebyl. Nebyl tam ani druhý den, když jsme N. opouštěli.

            „Možná to byl jen přízrak, strašidlo, zhmotnění karmických vibrací, předzvěst toho, co uzavřeno je v duši každého člověka, mojí, tvé, i v duši ministra financí. Ale možná ten člověk opravdu tak skončil, možná teď opravdu žebrá u chrámového komplexu, a já jsem ho jen dnes nepotkala. Kdo ví?“ přemítala přítelkyně, když opět stoupali jsme do hor a rušné město N. mizelo kdesi v minulosti.

            „Kdo ví, jak to vlastně všechno je,“ řekl jsem a už se k tomu nijak nevracel, před námi byly tři týdny a něco cesty do Ladaku.

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,66 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy