Zrodil norský masakr novou, klausovskou Evropu?

pondělí 25. červenec 2011 17:43

Někdo to už musí říct! Jsou vystřely nešťastně uvědomělého, konzervativně založeného norského mladíka tím, čím byl svého času výstřel z Aurory, ale v obráceném gardu? 

            Diskutovalo se i v našem kroužku o norských událostech. A diskutovalo se o nich snad ještě vášnivěji než o kůrovci na Šumavě či japonské jaderné katastrofě a následném německém odstoupení od jádra.

            Seděli jsme v koutě obří závodní jídelny, v jediném místě, které nezabíraly všudypřítomné kamery a tváře nám hořely. Ostatně byla to nejspíše jedna z našich posledních debatních schůzek o obědové pauze, jež byla pro ranní směnu určena mezi půldvanáctou a dvanáctou.

            Jardovi s Tondou běžela výpovědní lhůta, neplnili normy a nijak je to netížilo, nejevili žádnou snahu zvýšit svoji pracovní výkonnost.

            „Přinejhorším půjdu na pracák a budu dělat na černo. Však jak se nějak uživím,“ říkával Tonda, zatímco práce stála.

            Já jsem byl ještě ve zkušební době a ty tři měsíce tady, uprostřed nekonečných proudů automobilů, symbolů nesmyslnosti dnešního světa mi bohatě stačily. Se svým úmyslem skončit zde seznámil jsem i své přátele, kteří mi tento záměr vřele schvalovali.

              A nakonec Jiřka měla také již brzy odejít na mateřskou, vypadnout z tohoto blázince, jedné z těch mnoha vymýváren mozků, jež jsou však základem hospodářské prosperity a bez nichž by ekonomika jen sotva rostla. Nikdo netušil, kam nás život v příštích dnech zavane, ale to na vášnivosti naší debatě o norském masakru nijak neubíralo, ba právě naopak.

            „To je jen začátek, uvidíte! Teď to rupne, celý západ je s nervama v hajzlu! Všechen ten náš konzum z nás udělal nervové souchotináře. Stačí záchvěv lístečku na nějaké osice, jeden výpadek signálu a všechno se tady promění v peklo!“ hřímal Jarda, ukusuje krajíc chleba, který si přinesl z domu, což se nesmělo.

            „Chtěl bych mít pole. Třeba i malý kousek pole. Na něm bych dřel celý život, ale byl bych nezávislý. Chápete, nezávislý! Na všech a na všem! Co by mi pak bylo do nějakých reforem, do nějaké politiky!“ vytáhl svůj oblíbený motiv práce na půdě jako jediné skutečné a smysluplné práce Tonda.

            „No, jo milý, zlatý, ale to bys šel proti průmyslové revoluci a jejímu vědeckotechnickému pokračování, na kterém stojí celý svět, celý náš slavný systém. Tato revoluce přece odtrhla lidi od půdy, nahnala je do měst a do továren, ta udělala ze světa jeden velký koncentrák.

            Kdyby ses vrátil zpátky na pole, ztratil by tento systém v tobě pracovní sílu, neboť ty jsi ten lidský kapitál, ty jsi tím majetkem, který tomuto systému patří. Kdyby všichni dělali na poli, nebyl by ani ekonomický růst, ani prosperita a konec konců ani vědeckotechnický pokrok. Byli by tady jen lidé, kteří by na všechno kašlali, protože by byli soběstační.

            Takový lidský kapitál by byl ovšem systému k ničemu, kdo by pracoval tady v těch hnusných krabicích a snil o tom, že si našetří na vlastní barák a na auto?“ okomentovala Tondův názor Jiřka.

            Ony události v Norsku nijak nevybočovaly z běžného rámce, v němž odehrávají se události tohoto druhu, to jest masové vraždy s ideologickým podtextem.. Kdosi ve jménu čehosi, tedy nejspíše vlastní frustrace, zabil sedm sát šest lidí, i když jich mohl pozabíjet třeba sedmdesát tři nebo sto pět, média by ovšem s radostí přivítala i číslo mnohem větší.

            Nafouknutá bublina by ovšem snad brzy splaskla, nebýt onoho nešťastného manifestu, který začal být okamžitě interpretován. Takových manifestů už byly tisíce, aniž by lidstvo se ze své cesty do záhuby vychýlilo byť jen o centimetr.

            Ten norský mladík to se svým ostrým signálem nejspíše myslel dobře, jako všichni takoví atentátníci. Svůj čin bezpochyby spáchal ve jménu lepší budoucnosti, které se cítil být bojovníkem, které se cítil být povinován právě tímto činem, jenž byl spáchán ve jménu šťastnějšího lidstva, a proto by měl být tento nezištný, vpravdě altruistický vrah osvobozen.

            A dobře to myslí i Václav Klaus, jehož myšlenek se tento ´vrah ve jménu lidskosti´ tak zoufale dovolával. Václav Klaus to ovšem musí myslet dobře, neboť co mu vadí na Evropské unii je především to, že není jejím prezidentem. Proto musí hrát s tím, co má a jeho nejvyšší kartou je nějaký ten český spodek, alias český Honza alias havlovský vyčůránek.

            Takovéto apriorní ponížení by těžko snášel i člověk i mnohem méně geniální než Václav Klaus, který je jinak jen šaškem v kvádru, jehož jedinou prací je pózování na fotografiích. Je však zřejmé, že svět se řítí do záhuby tak jako tak, ať už s chytráckými řečmi českého prezidenta či bez nich. To co tento ponížený a uražený politik nazývá volným trhem, není už ničím jiným než jen šíleným a delirickým drancováním a rabováním.

            Veškeré snahy o záchranu této civilizace jsou již předem jen marným pokusem o nemožné, proto vypadají tragi komicky a směšně, viz emisní povolenky, kterým je opravdu až příliš se snadné vysmívat, protože k smíchu, byť hořkému skutečně jsou, jelikož nic neřešící nebo neřešící to, co by řešit chtěly.

            A stejně tak je zřejmé, rovněž s klausovským rozumováním o euru či bez něj, že ekonomický systém, kde lidé čutající do mičudy či přesunující imaginární miliardy z jedněch účtů na druhé vydělávají astronomické částky, a tedy naprosto deformující, nebo dokonce popírající význam peněz jako prostředků vyjadřující skutečnou hodnotu v rámci střetu poptávky a nabídky, to jest onoho teoretického volného trhu, nemůže skončit jinak než strašlivou ekonomickou katastrofou.

            V tomto smyslu není oněch šest a sedmdesát norských mrtvých ničím objevným a zdánlivě po své fyzické stránce tohoto činu, jenž je vždy mediálně vděčným tématem, kdy se všichni ptají pořád dokola: „Proč?! Proč?!“, ani ničím převratným.

            Jediné, co je na tom smutné, je malé, v podstatě nicotné procento politiků mezi oběťmi, ačkoliv jako takový  je tento čin jejich, třebaže snad implicitní obžalobou. Nelze pochybovat, že kdyby někdo u nás vystřílel celou sněmovnu, nebo klidně i jen sto poslanců napříč politickým spektrem, získal by se takový člověk bezesporu mnohé vřelé sympatie.

            Norský vrah zatím tak daleko nezašel, snad k tomu nenašel ve svém jinak pevném přesvědčení o správnosti svého činu dostatek odvahy. I v tomto, a snad i hlavně v tomto smyslu nebyl jeho čin ničím převratným, byl jen jedním z mnoha takovýchto činů. Přesto však měly norské události jakýsi elektrizující účinek na mé přátele, jejichž myšlení jako by se krajně radikalizovalo, nebo jen se nahlas nyní přihlásilo k tomu, co již dávno bylo jeho obsahem.

            Nešlo už o to, jak čin vraha pochopit, což je ovšem zbytečné, každý člověk jedná z popudu svého Já, ani jak tento čin ospravedlnit, což je ovšem ještě zbytečnější, neboť každý člověk jednající z popudu svého Já je apriori nevinný, to jest ve smyslu mravním zcela nezodpovědným za své jednání, proto nemá smysl ani třeba odsuzovat Hitlera, byť se tímto závěrem nijak nepopírá, že Hitler byl svým způsobem masový vrah.

            Bylo by samozřejmě efektnější, kdyby se dotyčný mladík nakonec taky zastřelil. To dodalo by jeho činu přece jen jakýsi etický a metafyzický rozměr. Ale to, že zůstal na živu, a maje na svých rukou krev sedmdesáti šesti lidí, stal se lidskou zrůdou, má rovněž nepochybně svůj půvab a nesporně je zajímavé domýšlet, jak by se vůči němu zachoval takový Ježíš, jestli by mu byl nakonec odpustil a uvedl ho do svého království, nebo by jej rovněž odsoudil jako všichni ostatní.

            O to však nyní nešlo. Šlo o nalezení východiska ze situace, v níž ocitli jsme se, celý ten náš systém po těchto norských událostech, jež opět v plné její zoufalé nahotě ukázaly bezcennost lidského života a nesmyslnost všech idejí, které se naopak lidským životem jako hodnotou nejvyšší ohánějí a které nás zavedli do tohoto pekla, v němž miliardy lidí montují v plechových krabicích auta ve jménu jakési prosperity, jež nás zahnala do kouta a obrazně, řečeno s Tondou, odtrhla od půdy.

            „Říká se, že Hitler byl ztělesněním zlých duchů, které kdosi vyvolal v Tibetu, a kteří pak vtáhli do Evropy. Myslím, že dnes jsme těmito zlými duchy my. Celé lidstvo je dnes tím, čím kdysi byl, nebo co personifikoval Hitler, jenž byl jen nástrojem čehosi, jako jsme i my nyní nástrojem čehosi, říkejme tomu klidně zlo, na tom nezáleží.

            Ty norské události, jinak zcela bezvýznamné, protože všichni jednou zemřeme, proměníme se ve strašidla, tuto moji domněnku, myslím, plně podporují,“ poznamenal jsem nakonec i já.

            Moje poznámka zapůsobila jako rozbuška.

            Seděli jsme v závodně jídelně, jejíž personál se na nás bez přestání usmíval, konzumovali jsme vlastní jídlo, což se trestalo srážkami ze mzdy. Každý náš krok byl hlídaný kamerami, lidé zde mezi sebou tvrdě soupeřili, aby nepřišli o práci.

            Touto práci bylo montování aut, jež nepřetržitě sjížděla z výrobního pásu. Sama obří automobilka, její krabice byly jak vyrážkou obsypané auty, kterými jsme my, pracovní síla sem každý den dojížděli třeba i desítky kilometrů. A nejobludnější na tom však bylo to, že jsme tady v tomto lágru byli zcela dobrovolně, že sami jsme se nahrnuli k těmto pásům, že sami každého dne nasedali jsme do svých aut, ucpávali silnice, směřujíce do práce.

            Každá tyranie, každá diktatura je založena na jisté míře dobrovolnosti. Diktatura, jež se spoléhá se čistě na násilí, je křehká, protože spotřebovává na svoje udržení příliš mnoho drahocenné energie. Diktatura, která však operuje s dobrovolností, vydrží celé věky.

            Kapitalistický systém je považován za nejdokonalejší. A vskutku je nejdokonalejší ze všech možných diktatur, protože je založen na dobrovolnosti. Lidé dobrovolně chodí do práce, lidé dobrovolně budují svět, který je vězením.

            Oni zlí duchové, již snad ovládali Hitlera, byli učinění břídilové ve srovnání s oněmi zlými duchy, kteří si vyvolili za svoje nástroje právě nás. Norské události jsou zcela nicotné, i jejich duchovní náboj, jakkoliv je ovšem zvláštní mluvit u vraždy sedmdesáti šesti lidí o duchovním náboji, se brzy rozplyne, protože je jen nepatrným záchvěvem toho, co je jak temný mrak koncentrováno v našem vědomí, kde se již nezadržitelně schyluje k soumraku model, nebo kde již tento soumrak model a jedno jakých, jestli hebrejských, muslimských či jiných už začal.

            Moje slova uvolnila to, na co jsme všichni mysleli.

            Z duší nám vyhřezl všechen ten kal, kterých se v nich nastřádal, kal, který je, řečeno s Nietzschem, mimo veškeré dobro a zlo. Naše myšlenky dopadaly mlaskavě na stůl, u kterého jsme seděli, připomínajíc vyplazené zmodralé jazyky dobytčat právě omráčených jateční pistolí, zatímco nedaleko od nás dál netečně a lhostejně sjížděla s výrobního pásu auta, hezky jedno za druhým, celé dny a noci, celé roky za neustálé minimalizace nákladů a maximalizace zisku, což je úkolem každého manažera.

            Bylo lhostejno, komu ty jednotlivé myšlenky patřily, jestli mně, Jardovi, Tondovi, nebo Jiřce. Hlavní bylo, že cosi vyjadřovaly, snad úzkostný a bytostný strach člověka, člověka dnešní doby, a třeba i člověka evropského, který je zahnán do kouta, ať už je to masový vrah nebo jeho oběť trávicí prázdniny na jakémsi táboře.

            Možná, že jsme byli jen spiritistickými médii a skrze nás promlouvali všichni ti duchové, jež pustoší tento svět nikoliv ve jménu zla, ale dobra, které tyto bytosti nemohou nazírat nijak jinak než ze své, nám nepřístupné duchovní roviny, a pro něž oněch šest a sedmdesát obětí v Norsku není než (což je ovšem jen ničím nepodložená domněnka) jen šest a sedmdesát šťastlivců vysvobozených z tohoto pozemského pekla.

            „Evropa je vor osídlenými malomocnými, kteří odrazili se od břehu potápějícího se přízraku, aby za obzorem našli uzdravení. Jejich plavba je však pohřebním průvodem. Živí se pohřbívají, mrtví se rodí,“ řekl kdosi z nás.

            Jiný z nás mu na to odpověděl: „Budoucnost je radostná, neboť přináší temnotu. Kdo sjednocuje, bojuje proti oslepujícímu světlu. Jednotná měna je obolem, bez kterého nikdo nepřeplaví se přes řeku zapomnění. Převozníci přes ni, převozníci do světa mrtvých jsou jediní spravedliví, to věděli už staří Řekové.“

            „Vida, v podsvětí akceptují jen euro, nikoliv národní měnu!“ dal by se snad interpretovat tento výrok, „abychom se mohli stát skutečně mrtvými, musíme mít euro. Euro je symbol smrti.“

            Ovšem objevila se i takováto myšlenka: „Nová Evropa povstane ze stěhování národů. Skutečnými Evropany jsou sibiřské kmeny, které se tak vrátí do své pravlasti. Multikulturní tmel je potem mrtvol, jeho kapky jsou zrnky jantaru, v nichž uvízl lidský hmyz.“

            Kdosi se vyjádřil i k deficitu demokracie: „Největším deficitem demokracie jsou politici. Jejich vyvražděním bude dokonána veliká přestavba Evropy. Kdo prolije jejich krev, bude Spasitelem. Je lhostejno, co přijde pak, neboť to bude budoucnost.

            Každý, kdo chceš vraždit ve jménu budoucnosti, vraždi politiky. Každý, kdo jsi politikem, počítej s tím, že tvoje krev bude prolita, neboť jiné spásy pro tebe není.

            Klaus jako Barroso, diktátor jako diktátor!

            Pro otroky je krví Páně krev politiků!“

            Tato myšlenka, kterou jsem, tuším, vyslovil já, byla přece jen trochu silná. V tu chvíli jsme se probrali a hleděli na sebe, ještě rozpálení vším tím, co vřelo nám v hlavách.

            „Vždyť je to pravda!

            Když zabijeme politiky, rozumějte, konkrétní lidské bytosti, jež staly se uzurpátory, jež staly se ztělesněním moci, pak jejich krev stane se elixírem života. Je jen třeba prolomit onu nesmělost, jež nás dosud svazuje, je třeba zbavit se toho strachu, co bude pak.

            Ale pak nebude nic!

            To je to!

            Jakápak levice, jakápak pravice!

            Vždyť my tady v tom lágru pracujeme ve jménu svobody!

            Levice nás vždy dovede spolehlivě do gulagu a pravice do těchto sviňských krabic, kde je všechno pod kamerami.

            Musíme je všechny pozabíjet! Všechny politiky.

            A pak se vrátit k půdě.

            Tonda má pravdu, to je naše jediná spása.“ praštil Jarda do stolu a v tu chvíli ozvala se i siréna oznamující konec přestávky.

            Ve zvuku sirény ženoucí nás do práce zanikla i jízlivá Jiřčina poznámka, že se nemáme kam vrátit, protože jsme si zemědělskou půdu zastavěli dálnicemi, průmyslovými zónami a obchodně zábavními centry.

            Všichni se chvatně zvedali ze svých míst a o překot spěchali na svá pracoviště. Jídelna se v mžiku vyprázdnila.

            I my jsme se pomalu loudali do práce.

            Kdesi v našich mozcích rodila se Nová Evropa, rodila se i z krve politiků, která měla být brzy prolita stejně, jako byla prolita již zaschlá lidská krev v Norsku.

            To tušili jsme a věděli jsme, zatímco výrobní pás, u kterého jsme už zase stáli, mizel tam kdesi vpředu, ve stále rychleji blížící se spásné temnotě.

             

 

Karel Trčálek

Milan JirásekVaše touha po záhumenku19:4825.7.2011 19:48:14

Počet příspěvků: 2, poslední 25.7.2011 19:48:14 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy