Bestia triumphans, matka Země je našrot

pátek 15. červenec 2011 10:07

Bestie pořád vítězí

            Všiml jsem si toho už před několika dny.

            Toho, že nedělám skoro vůbec nic.

            Mrtvá suť času zcela je pohlcena nicneděláním. Jediné, čím bych snad mohl prokázat svoji existenci, je pár hodin vratkého spánku, jehož aorta vyúsťuje do ranního, teď tak brzkého ranního šera. O nějaké práci, o něčem hmatatelném můžu si jen nechat zdát, nepočítám-li nepatrný kousek pokosené zahrady, na který se mi každý večer, když už není takové horko, podaří jakýmsi zázrak urvat kus života.

            Je ovšem i tato, řekněme práce, nejspíše zbytečná. Kdyby tohoto půlhektaru vegatace zůstalo neposečeného, kdyby zde vegetace radostně bujela, na podzim pak způsobně zmírající, proměnivše se v suchou prsť, nestalo by se vůbec nic.

            Avšak není vyloučeno, že právě tento každodenní kousek posečené zahrady, je již jediný a snad i navýsost křehkým pojítkem s lidským světem, že ze mě dělá člověka, že mě zařazuje do oněch myšlenkových kategorií a proudů, v nichž lidská práce představuje posvátný evoluční výdobytek.

            Těžko lze samozřejmě srovnávat tento ždibínek zahrady zbavené přerostlé trávy s osmihodinovým bezčasím u pásu v nějaké automobilce, či s tvrdou prací ministra financí nebo i předsedy vlády, zvláště teď, když se reformy začínají konečně rozbíhat na plné pecky. A vědom si tohoto propastného rozdílu, ani si netroufám srovnávat.

            Tam i tam, všude se těžce a neúnavně pracuje, kdežto tady se jen snad i odporně přežívá a bohapustě vegetuje. Tam i tam se vytváří hodnoty, kdežto tady se jen pár minut, když se Slunce zdekuje za kopec, seče tráva a i těchto pár minut zdá se být nadlidským výkonem, třebaže je to celé, těch pár čtverečních metrů, nanejvýš směšné.

            Zlenivěl jsem, propadl fatální nečinnosti, jež však dokonale vyplňuje veškerý prostor mého života. Snad k tomu přispěla i letní vedra, jejich chmurné dusno nezřídka vrcholící bouřkou. Omámen tím, jen vysedávám na verandě a možná ani to ne, jen se jaksi podivuhodně potloukám všemi těmi hodinami, jež by za jiných okolností mohly být vyztuženy poctivou a zaslouženou mzdou, ale nejsou.

            Vysedávám na verandě, v příjemném stínu či v suchu, hezky pod střechou, řinou-li se z nebe svalové provazce deště, potloukám se od ničeho k ničemu a takto kráčím vstříc blížící se světové katastrofě.

            Jiní jí kráčejí vstříc po dálnicích, v letadlech, v širokých lidských proudech, jež hrnou se z továrních bran či kaváren, které se vrací z dovolené a já, zcela v duchu své životní pasivity, snad dnes opět jen pokosím malý kousek zahrady, abych k té všeobecné vřavě také přece jen přispěl svým atomem, jenž takto je oddělen od plev.

            Nedokážu s tím však nijak hnout. Jakási otupělost mnou divoce lomcuje. Činí mi stále větší potíže rozlišovat jednotlivé dny na pondělky, úterky atd.. Už takřka nejsem s to rozporcovat tu všudypřítomnou věčnost na sedm stejně se tvářících a v jakémsi šíleném cyklu pořád se opakujících dílů.

            Nejsem však samozřejmě žádným Buddhou, princem, který dospěl k poznání marnosti veškerého lidského konání. Jsem jen lemplem, kterému se nechce dělat a pracovat, tak jak dennodenně pracují miliardy lidí snící svůj blouznivý sen o blahobytu, o štěstí, o spáse a vykoupení.

            Není tedy v tom mém zdechlačení nic duchovního. Není to žádné hledání jakési cesty k čemusi vyššímu a dokonalejšímu, neboť v tomto ohledu jsem nejen naprostým lemplem, ale i naprostým nihilistou, který namísto v autě jezdí na kole.

            Uprostřed divoce zmítajícího se světa zahlceného informacemi a mrtvolnými reformami, zcela lhostejný k výši svého důchodu, který mi chce kdosi vnutit ve svém pomatení, uprostřed toho všeho, co drtí lidskou duši, dělá z ní žebravou ortézu, ocitám se snad i já na pokraji šílenství, jež mě vysvobodí a k němuž mě dovedl můj způsob života.

            Je dnes zatím ticho. Motorové pily, sekačky, letadla, to všechno zatím mlčí, neuvedené do činnosti lidskými bytostmi. V tomto tichu, posledním mém útočišti, z něhož můžu být kdykoliv vypuzen a následně internován v blázinci tohoto světa, dostává se mému nicnedělání, tak odpornému, přece jen jakýchsi metafyzických rysů.

            Katastrofa se blíží, nervozita na finančních trzích roste. Kataklyzma již rozhořívá se v očích choromyslných politiků, lidé sami se houfují na parkovištích, v letištních halách, na dálnicích, aby byly jen beztvarou masu, jež promění se v potravu všech těch nestvůr, jejichž zárodky již dospívají v jejich vědomí.

            Nejúchvatnějším zjevem, co může existovat, je zhmotněný lidský strach. Strach lidí vydaných napospas naprosté bezmoci, lidí pozbyvších veškerou vůli, proměněných ve zvířata ovládaná šíleným pudem sebezáchovy. Tento strach, tento děs a hrůza už o sobě dávají vědět, už jsou zřetelné pod tenkou pokožkou, toho, co se nám lidem zdá tak pevné a neochvějné.

            Je tedy možná toto moje nicnedělání už opájením se tímto strachem, touto bezmocí, která již brzy vyhřezne z lůna našich mozků, jež proměnily se v iPady a iPhone, jež zhroutí se do sebe tak, jak to dělávají hvězdy, spotřebujíc jednou provždy všechen svůj vodík.

            Už nic, než jen to, je mým povoláním, mým zaměstnáním, byť nehonorovaným, nebo honorovaným jen velmi mizerně, když se mi podaří něco urvat ze sociálních dávek, neboť i moje lhostejnost k vydělávání peněz přerostla onu hranici, za kterou již nenalézá se žádná ctižádost.

            Mám-li však ještě nějakou ctižádost, pak snad už jen tu, abych byl největším lemplem, abych pohrdal vším tím, co jest pro ostatní lidi modlou a nejen pohrdal, aby se mi to hnusilo s vědomím toho, že to všechno se týká i mě, že i já jsem stejně tak odpornou bytostí, odpornou, protože lidskou, bytostí jako všichni ostatní.

            Je ticho, ačkoliv nedá se nijak předpokládat, že by se dříve či později neozvala žádná motorová pila, žádná sekačka, že by se po obloze neplazilo žádné letadlo se svým drahocenným lidským nákladem. Jediný, kdo toto ticho prolamuje, je můj hlas.

            Vykládám si sám pro sebe: „Jest přirozenou lidskou touhou bydlet ve vlastním domku. Tato touha je pro tuto přirozenost nezpochybnitelná, je proto nezadatelným a svatým právem každého vlastnit domek, žít v něm, strávit veškerý svůj život.

            Svoboda bezdomovectví, jeho výsada je vyhrazena toliko věčným poutníkům a věčným opilcům. Ti, kdož nejsou ani jedněmi, ani druhými odsouzeni jsou k tomu, aby byli touto touhou zle mučeni, stravováni a nakonec taky zcela stráveni.

            Domek lze však postavit jen stavebním pozemku. Mění se tak veškerá krajina ve změť více či méně použitelných stavebních pozemků. Lze to ovšem i dobře pozorovat, jak na místech tichých a dosud nedotčených, náhle vynoří se domy, jak zde lidský život vybují jako ošklivý vřed, jenž okamžitě se dožaduje svých práv.

            Mají-li lidé někde žít, je bezpodmínečně nutné, aby k takovému to místu vedla příjezdová komunikace. Na místech nedostupných auty, tam kam nevede alespoň úzká asfaltka, je život nemožný. Je tedy prvním a nezbytným předpokladem vybudovat ke všem těmto stavebním pozemkům přístupovou cestu.

            Úzký pruh asfaltu je tímtéž, čím je světelný prahu Boží vůle v bezedné temnotě nicoty. Existuje-li příjezdová cesta, může se žít, může se stavět. Staví se všude bez oddechu, jak lidé hnáni jsou touhou bydlet ve vlastním domku.

            Peníze zmohou všechno. Obydlí každého přesně oceňuje jeho finanční schopnosti. Peníze jsou fetišem. Obrovské domy obehnané obrovskými ploty, terénní auta jsou neklamným znamením toho, že všechny ty finanční toky, v jejichž bludných vodách topí se svět, dokázaly si najít svého adresáta.

            Najdou se ovšem i stavby skromnější, ačkoliv zpravidla stejně nevkusné. Ideál pěkného bydlení zdá se být archetypem hnusu. Je-li postaveno, ačkoliv ony třicetileté hypotéky nejsou zdaleka ještě splaceny, začnou se interiéry těchto vlastních domků, plnit vším možným haraburdím.

            Stavebnictví je spolu s automobilovým průmyslem hnací sílou každé ekonomiky. Ona lidská verva bez přestání cosi budovat je obdivuhodná, budování staveb jakéhokoliv druhu zdá se být lidskou obsesí. Ta nekonečná a marná činnost, to zoufalé volání po čemsi pevném a trvanlivém nabývá chorobných rozměrů.

            Prostor se zaplňuje stavbami, jež dokonale vyjadřují veškerou lidskou ubohost. Krajina jako taková přestává existovat. Již všude lze narazit na produkty tohoto šílenství, jež definováno je bagry, naloženými náklaďáky a bez přestání sem a tam jezdícími domíchávači betonu.

            Katastrofa se blíží. Všechna ta tragikomická úpornost lidského snažení bude vyvážena oním obrovským lidským strachem, jenž se lidí zmocní. Všechny ty domy, tak zoufalé postavené, tak pečlivě udržované promění se ve výsměch tomu všemu, k čemu všemu lidé tak úporně směřovali všechny své a naděje a tužby.

            K čemu jsou všechny ty velké a odporné baráky?

            K čemu jsou ta vězení, k nimž lidé dobrovolně se přivazují?

            Není všechno ničím než už jen šílenstvím, nebo ani ne šílenstvím, ale už jen tupým zvířecím pudem.

            Budou-li všichni v těchto svých palácích topit dřevem, protože je to ekologické, co se pak stane s lesy?

            Budou-li všichni mít vrtané studny, nemůže pak neklesnout hladina spodní vody?

            Proč všichni nebydlí v chýších, jež by je zbavily mnoha těch nesmyslných povinností, které na sebe lidé uvalili, když staví si baráky s dvaceti okny, které se musí umývat?

            Proč bestie pořád triumfuje?

            Nejde už ani tak o fyzickou stránku věci, jako spíš o psychickou. Na nějaké krajině konec konců nezáleží, za milión let nebude nikdo o žádných dálnicích, ani národních parcích vědět. To všechno zmizí i s námi lidmi.

            Avšak to nesporné lidské běsnění je předzvěstí onoho výbuchu, který se chystá, který bude zrodem čehosi jiného.

            Staví se všude a staví se pořád víc. Každý chce bydlet ve svém. Pak přijde konec světa a lidé tomu nebudou chtít věřit. Nebudou tomu chtít věřit kvůli barákům, do kterých vrazili tolik peněz a energie.

            ´To přece není možné!´ budou se divit a pak v posledních chvílích svého života, své tak zbytečné existence budou vzpomínat na to, že měli kdysi kdesi svůj barák, svůj domov.

            Chci snad, aby bylo všude pusto a prázdno?

            Chci aby byla všude tma?

            Nebo už nechci vůbec nic?

            Musím dnes zase pokosit kousek zahrady!“

            To říkám si pro sebe a hledím na prudce se svažující zahradu. Stavět by se tady snad dalo, ale napřed by se musela vybudovat pořádná a masívní opěrná betonová zeď.

            Tráva chvěje se ve větru, u souseda na cosi rozštěkal se zuřivě pes.

           

Karel Trčálek

hlava.dvacetdvamrtvá suť07:5317.7.2011 7:53:29

Počet příspěvků: 1, poslední 17.7.2011 7:53:29 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy