Ještě jsem se neoběsil, už mi duše hnije

pondělí 11. červenec 2011 09:43

Čím to?

            „Marná sláva,“ rozřízl ve dví šišku suchého salámu Emil Slovák, mluvě u toho jasným a zřetelným hlasem, „ještě jsem se neoběsil a už mi duše hnije. Nebo to není hniloba? Ale co potom?“

            Rozpůlený salám připomínal znojemskou okurku z dob totality, kdy tato zelenina byla cenným vývozním artiklem. Čert ví, kde ho Emil Slovák splašil a pak přinesl domů s tím, že si dnes udělají hody, prosté a neokázalé, přesto však naplňující vanu pocitů příjemně horkou vodou z podzemních zřídel věčného blaha, jehož ohromná ložiska skrývají se kdesi v mozku.

            Paní Slováková zpozorněla. Manželova slova o hnilobě byla čímsi novým, dosud nepoznaným v jejím životě, který se vždy točil kolem plotny, dětí a praní prádla. Kdysi se paní Slovákové zdál sen, ve kterém zcela shnila. Jediné co z ní zůstalo, byla právě její duše, která v tom snu vypadala jako mlčenlivý úsměv jedné sousedky, jež dva dny nato skočila pod vlak.

            „To je tvoje duše,“ šeptal jí v tom snu nějaký hlas, jehož intonace byla strašlivě monotónní.

            A teď člověk, se kterým prožila tolik let, najednou mluví o hnilobě, ba co víc, o hnilobě duše, která je přece nesmrtelná, která přece věčné bloudí věčností, nemajíc, jak se rozpadnout, přestat existovat.

            „Tu máš,“ podal Emil Slovák své ženě půlku salámu, „najez se. Kdybys měla málo, dám ti kus ze svého. Já už to tak moc nepotřebuji.“

            Paní Slováková pohlédla na svého manžela. V jeho očích bylo skutečně cosi nepřítomně hnilobného. Všimla si toho dobře. Zachvěla se dosud nepoznanou rozkoší. Hniloba začala ji vzrušovat. Cítila, jak jí v podpaždí vyrašila kapka potu.

            Salám byl vynikající. Připomínal jakési, třebaže neurčité staré časy, o kterých všichni, třebaže rovněž neurčitě tvrdí, že byly lepší, že tehdy se žilo mnohem lehčeji. Bylo až s podivem, že takový salám může existovat i teď, kdy všechno je obestřeno podivnými mrákotami, jež dělají z lidí zběsilé bestie.

            Emil Slovák však nemluvil o tom, odkud ten salám má. Mluvil o své hnijící duši. Mluvil o ní všelijakými oklikami, ale paní Slováková vytušila, že nemluví o ničem jiném. Něco se opravdu rozlézalo v jeho hlavě, nebo kde vlastně duše sídlí, stejně jako červená skvrna po sněhobílé tkanině svatebních šatů, když si tenkrát na jejich svatbě převrhla paní Slováková láhev právě načatého vína do svého klína.

            Teď to bylo velmi podobné. Jako by odněkud již prosakoval hnilobný zápach, který vydávala duše jejího manžela. Ale ta vůně, hluboce vdechnuta, byla vlastně příjemná. Byla to vůně kadidla, které se nebere příliš vážně. Byl to pach neumytých rukou soudce, který celý život nedělal nic jiného, než vynášel rozsudky smrti, protože právě v tom spatřoval smysl své existence.

            „Myslel jsem si, že se toho nikdy nedožiju. Že se zavčas oběsím. Odchodu do důchodu jsem se vždy děsil. Bál jsem se, že v důchodu nadobro shniji. Pokaždé, když posunuli věkovou hranici odchodu, byl jsem štěstím bez sebe, však víš. Ale stejně jsem před tím neutekl. Ani konání v nekonání mi nepomohlo, ačkoliv jsem se mu věnoval ze všech svých sil.

            Ale co zmůže člověk proti hnilobě?

            Připadám si jako tenkrát na té dovolené, když zkrachovala cestovní kancelář. Mluvilo se o jejím úpadku, lidé byli vystrašení, když pro nás nepřiletělo letadlo, ale já jsem v tu chvíli věděl: ´To je život věčný!´

            Když jsem ti to řekl, vysmála ses mi.

            Měla jsi ovšem pravdu. Poslali pro nás jiné letadlo, odvezli nás domů jako bychom byli ne lidi, ale dobytčata, jejichž hlavním a jediným úkolem je produkovat maso.

            Cítím se teď skoro stejně jako tehdy.

            Ta hniloba, jež mi rozežírá duši, je život věčný.

            Mě do důchodu nikdo nedostane!

            Nikdo!

            Ani samotný ďábel ne!

            Už mi to přeskakuje. Nakonec to vypadá úplně jinak, než jak jsem si to vždy představoval. Že se budu houpat na provaze a všichni budou mluvit o mém dobrovolném odchodu z tohoto světa.

            Ale jak chceš odcházet odněkud, kam jsi ani nepřišla?

            To je ta myšlenka, která mě teď pronásleduje.

            Kdybys ji mohla spařit!

            Je drobounká a v tom je všechna její zrůdnost. Propadne i tím nejjemnějším sítem. Je tím jediným zrnem, všechno ostatní je jen plevami. Nikam neodejdu, prostě mi jen shnije duše. Skutečným vyjádřením nesmrtelnosti je věčný zánik.

            Je však amorální mluvit o skutečnosti. Nyní uvědomuji si teprve, co je to morálka. Když jsem si tě bral, řekl jsem ano. Bylo to vyjádření souhlasu. Všechno s čím souhlasíme, je morální. Z toho se vymyká jen skutečnost. Skutečnost je šílenstvím, jež pozbylo smyslu pro morálku.

            Teď už vím, o čem mluvím. I břicho už mám skoro plné. Ale stačí drobný záchvěv nervů, jedna nedočkavá kapka potu v podpaždí a přijde neúroda. Svět změní se ve skutečnost. To bude jeho konec, protože skutečný svět nemůže existovat.

            Kdyby mi nehnila duše, měl bych z toho strach. Klepal bych se hrůzou z karmických tornád, z krupobití, které přináší spásu. Ale ta hniloba to všechno odfiltrovala.

            Vzpomínáš si, jak jsem chtěl kdysi na štědrý den vymalovat obývák?

            Měl jsem to tehdy udělat. To byla ta správná chvíle na vyjádření toho, čím se teď rozbíjí tento čas na padrť mrtvých monetárních jizev. Všechno je mrtvé. Mrtvé, protože klíčící, klíčící, protože se přetvařující. I Bůh se jen přetvařoval, zabila ho jeho všemohoucnost.

            A naše duše zabila jejich nesmrtelnost. Nesmrtelnost, to je hniloba. Přičichneš k ní a začneš okamžitě hnít. Vím, že jsi vždy mluvila o sebevražedných atentátnících s určitým despektem, ale ti jediní to myslí dobře. Ti jediní mají v hlavě ještě jakousi ideu.

            Dobrá, ta idea je snad zvrácená. Ale nezapomínejme na to, že principem života je právě jeho zvrácenost. Je-li normou nesmrtelnost, pak všechny ty buněčné procesy a chemické reakce, jež jsou časově ohraničené, jsou zvrácené.

            Život sám o sobě je strašlivým, tím nejtěžším smrtelným hříchem a jedinou spásou je hniloba, fyzická i duchovní.“

            Tento závěr, k němuž dospěl Emil Slovák, žvýkaje salám, který jako by se vynořil odkudsi z minulosti, vzrušil jeho ženu nejvíce, ačkoliv zdál se být v tu chvíli zcela logickým. Dech paní Slovákové se prohloubil, puls zrychlil.

            Když měla orgasmus, zjevoval se paní Slovákové Kristus. I teď se jí zjevil. Vypadal jako její manžel a byl celý prožraný hnilobou. Jako by se paní Slováková brodila v omamně lepkavém bahně.

            „Kdy přijde tvé království?“, chtěla se zeptat paní Slováková, ale z úst se jí vydralo jen slastně temné zasténaní.

            Kristus však pochopil, na co se ho paní Slováková ptá a neméně temným hukotem krve jí odpověděl: „Jak může přijít něco, co ještě neodešlo?“

            Ukojena touto odpovědí, propadla se paní Slováková do bezesného bytí, které jakoby trvalo celou věčnost. Ta však podle všeho nebyla ničím jiným než jen kávovou sedlinou na dně červeně puntíkovaného hrnku Kristova utrpení.

            Když se paní Slováková zase probrala, ležel už Emil Slovák na gauči a chrápal jak zarezlý, celá staletí řádně nepromazaný orloj. Takto ležící vypadal Emil Slovák skutečně jako důchodce, ačkoliv jím zdaleka ještě nebyl.

            Při pohledu na svého manžela a taky na kus salámu, který už Emil Slovák nedojedl, musela si paní Slováková pomyslet: „ Kéž by shnil! Protože jestli do té doby neshnije, tak ten odchod do důchodu opravdu nepřežije. Hniloba je jeho jedinou nadějí.“

            Víc už si paní Slováková pomyslet nestihla. Kdosi prosebně zaklepal na dveře jejich nedávno renovovaného bytu tři plus jedna.

            „Nemohla byste mi, prosím, půjčit pětistovku? Manžel zase všechno prohrál v automatech. Vrátím vám to příští měsíc, až mi zase přijde mateřská,“ prosila ji zoufale sousedka s věčně šátkem zahalenými vlasy skrz škvíru ve dveřích.

 

 

             

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy