Naší jedinou možnou budoucností je Rusko

pátek 24. červen 2011 10:23

Chceme-li přežít, musí vést naše cesta na východ

            Byla to mladá pravicová dívka se silně vyvinutým smyslem pro transatlantickou vazbu, studovala politologii.

            Četla mojí knihu „Vzpoura proti revolucím dvacátého století.“ Hlavní myšlenkou, a rovněž vzkazem všem těm, kterým se ještě nerozsvítilo, této knihy je teze, že svoboda je důležitější než přežití, a to i biologické.

            Přišla za mnou a řekla: „Čtu vaši knihu. Svoboda je to nejdůležitější, co lidé mají. Není důležité přežít, ale být svobodný. Jestliže není člověk svobodný, pak jeho život nemá smysl.

            Chci napsat diplomovou práci o Sarah Palinové. Je to můj vzor. Mohl byste mi dělat vedoucího?“

            Nadšeně jsem souhlasil. Vždyť nejedna moje myšlenka, nejeden můj sen dotýkaly se právě této úžasné ženy, díky které si Obama divže při minulých volbách pořádně nenabil nos, a která je ztělesněním tradičních amerických hodnot a velkou nadějí do dalších voleb.

            Pustili jsme se radostně do práce. Sarah Palinová nás spojila. Vytvořila mezi námi pevné pouto, ne nepodobné poutu transatlantickému, jenž naši maličké zemi zaručuje svobodu, která je důležitější i než ropa, jak jsem se chystal zdůraznit v druhém vydání své knihy.

            Pak ale moje diplomantka propadla rusofilství.

            Někde se dostala, jak se mi pak sama přiznala, k Dostojevského ´Deníku spisovatele.´

            „Svoboda je umělý konstrukt západních myslitelů, který navíc nikdy neexistoval. Ve jménu svobody páchají se ta největší zvěrstva. Jediným východiskem ze současné krize západních hodnot je obrácení se k ruskému pravoslaví,“ pravila mi na jedné naší konzultaci.

            Práce na diplomce začala váznout. Nadšení mé diplomantky pro Sarah Palinovou se kamsi vytratilo. Marně jsem se snažil rozdmýchat jeho pohaslý plamen. V očích té mladé dívky se však uhnízdilo cosi hlubokého a temného, podivně rozpolceného, jako by rozkročeného mezi Evropou a Asií.

            A pak před svátkem sv. Jana Křtitele přišla ta sekera.

            Měli jsme konzultaci. Byl dusný letní den. Ve vzduchu bylo plno prachu a pachu čerstvé omítky z novostaveb. Lidé chodili jak náměsíční. Proudy aut se proměnily v údy jakéhosi přízraku, jenž pevně sevřel celé město. Bouřka, která by řácky pročistila vzduch, pořád nikde.

            Přišla navzdory dusnu, oblečena do jakéhosi pláště. Vypadala v něm podivně. Její pohled byl nepřítomný, jako by obhlížela nějakou nekonečnou step nebo sibiřskou tajgu.

            Promluvil jsem jako první: „Četl jsem, cos mi poslala (už jsme si tykali). Není to špatné, ale zdá se mi, že v tom málo zdůrazňuješ ten fakt, že Sarah jako guvernérka Aljašky, na které je pro bezpečnost Ameriky životně důležitá raketová základna, patří de facto mezi nejvýznamnější americké činitele.“

            Upřela na mě svůj nepřítomný pohled připomínající jezero Bajkal a odpověděla zcela nečekaně: „Zamilovala jsem se.“

            Srdce se mi sevřelo vzrušením. Cítil jsem, jak mi zacukaly koutky úst v jakémsi zcela určitém očekávání.

            Pokračovala: „Zamilovala jsem se do Raskolnikova. Jeho čin, jeho myšlenky, jeho způsob existence, to je hledání svobody.“

            Srdce se mi sevřelo hrůzou, zalapal jsem po dechu.

            Chytil jsem ji bezděčně za ruku a divže nevykřikl: „Proboha, Adélo, myslel jsem si, že jsi konzervativkyně! My, konzervativci, přece víme, že nejen démoni minulosti, ale i démoni v lidské duši nejsou mrtví, že jen spí, že jen proti nim potřeba bez přestání bojovat!

            Trvala na svém: „Miluji ho. Dostojevskij má pravdu, když říká, že Rusko je Kristus národů. Už nechci psát diplomku o té americké krávě.“

            Zatmělo se mi před očima.

            V návalu prudkého hněvu, vyvolaného jejími slovy, zlostně jsem jí vmetl do tváře: „Jestli je Rusko Kristem národů, tak mě můžeš umlátit sekerou stejně, jako ten tvůj miláček umlátil sekerou bezbrannou stařenku, aby mohl udělat první krok ke svobodě!“

            „Pusť mě,“ odpověděla mi na to.

            Pustil jsem jí ruku.

            „Adélo, co se to s tebou stalo? Kam se poděla tvoje transatlantická vazba? Pojď, podíváme se na to, co jsi mi poslala, už jsem ti to trochu opravil,“ pravil jsem už mírnějším hlasem.

            Chtěl jsem si sednout k počítači a otevřít textový soubor. Ona sáhla si prudkým pohybem pod svůj tak podivný plášť, vytáhla zpod něho sekeru a tou mě prudce udeřila do hlavy.

            Najednou jsem se ocitl v jakémsi městě, kráčel jsem jeho ulicemi. Domy byly dřevěné, všechny bizarně nahnuté na stranu, jako by se měly v příští chvíli převrátit na bok a ležet na něm jako prasnice kojící selata. Došlo mi, že jsem na Aljašce ještě předtím, než ji Rusové prodali Američanům.

            Byl jsem oblečený do jakýchsi hadrů, maje na sobě plášť podobný tomu, ve kterém přišla mladá pravicová Adéla na osudnou konzultaci. V hlavě mi bujela jakási utkvělá myšlenka. Najednou se přede mnou vynořil velký činžovní dům, jediná zděná budova v tomto městě.

            Vešel jsem do jeho tmavého průchodu. Schodiště, po němž jsem stoupal vzhůru, přivedlo mě před dveře jednoho bytu. Zazvonil jsem.

            Dveře se otevřely.

            Z úzké škvíry ozval se nedůvěřivý hlas: „Co chcete?“

            „Už jsem u vás párkrát byl. Něco pro vás mám. Něco, co je ještě důležitější než svoboda,“ odpověděl jsem.

            Dveře se otevřely. Stála v nich Sarah Palinová. Na sobě měla starý obnošený župan, vlasy omotané kolem kousků papíru, snad starých novin.

            „Pojďte dál,“ vyzvala mne.

            Vešel jsem do bytu. Sarah Palinová mě zavedla do místnosti, která byla kuchyní, obývacím pokojem i ložnicí v jednom.

            Tam na mě podezřívavě pohlédla: „Tak ukažte, co máte. Co je důležitější než svoboda?“

            Sáhl jsem si pod plášť, vytáhl sekeru, uchycenou na poutku a rozmlátil Sarah Palinové hlavu. Papírové natáčky okamžitě začaly vpíjet do sebe krev. Otřel jsem pečlivě sekeru o starý župan a schoval ji opět pod plášť.

            Na schodišti mě přepadly mdloby, upadl jsem do bezvědomí. Když se mi vědomí vrátilo, seděl jsem v zakouřené místnosti. Ta místnost neměla okno, byla osvětlena holou žárovkou visící ze stropu. Byl jsem na policii.

            Za stolem naproti mně seděli dva vyšetřovatelé. Jeden vypadal jak Saša Vondra, druhý jak Václav Havel. Václav Havel byl ten zlý.

            Uhodil mě do tváře a nenávistně zasyčel: „Kdo tě poslal k Sarah? Mluv? Dostojevskij? Putin? Kvůli takovým jako jsi ty, puchří transatlantická vazba! Jsi proti radaru? Zajídá se ti svoboda? Mluv nebo to s tebe vymlátím!“

            Pocítil jsem bolest. Ale ne z toho, že mě Václav Havel, který měl na hlavě stejnou čepici, kšilltovku jako Josef Abrhám na plakátu k filmu ´Odcházení´ uhodil, ale bolest duševní, prudkou a tísnivou, bolest kterou musíme vždy pocítit, když potkáme někoho, kdo bloudí, kdo hledá, a proto zle týrá a terorizuje okolní svět, protože jeho duše nenalézá onoho klidu a pokoje, jež jsou základem lidského štěstí.

            „Rusko je Kristus národů. Ještě důležitější než svoboda je spása,“ odvětil jsem.

            To vyšetřovatele, který vypadal jako Václav Havel, rozzuřilo ještě víc. Začal mě mlátit hlava nehlava, a čím víc mě mlátil, tím zřetelněji vystupovala z jeho nažloutlých očí vnitřní bolest, kterou byl rozežírán, kterou chtěl takto přenést na mě.

            Od stolu se zvedla postava druhého vyšetřovatele.

            „No tak, Václave, víš, že nám to etický kodex zakazuje,“ pokoušel se uchlácholit svého rozzuřeného kolegu, což se mu nakonec i podařilo.

            „Napijte se,“ podal mi Saša Vondra sklenici, když jsme ve vyšetřovací místnosti osaměli, zuřivý Václav Havel někam zmizel.

            „Má strach o demokracii. Permanentní strach. Skoro vůbec nespí,“ omlouval Saša Vondra Václava Havla, zatímco já jsem žíznivě pil vodu z kelímku.

            Když jsem prázdný kelímek položil na stůl, nasadil si Saša Vondra nechápavý výraz, jako kdyby neuměl do šesti set miliónů počítat a co nejvlídněji se otázal: „Takže vy tvrdíte, že Rusko je Kristus národů?“

            Horlivě jsem přikývl: „Ano, Rusko je Kristus národů.“

            Saša Vondra se zatvářil nanejvýš zkroušeně: „Dejme tomu, že máte teoreticky pravdu. Ale víte, co by to znamenalo prakticky? Prakticky by to znamenalo to, že transatlantická vazba je úplně zbytečná, nepotřebná, prostě úplně na hovno. To tím chcete říct?“

            Jako bych na tuto otázku čekal, jako bych se v této místnosti ocitl jen právě kvůli tomu.

            „K čemu je nám nějaká transatlantická vazba? Řekněte sám? Tady jde o spásu, ne o nějakou mizernou transatlantickou vazbu!“ divže jsem nepraštil rukou do stolu.

            Saša Vondra chvíli mlčel, upřeně se na mě díval. Kol holé žárovky poletoval jakýsi blíže neurčitelný hmyz. Jeho pokroucený stín divoce poskakoval po bílých zdech, na nichž se choulily dvěma či třemi vrstvami vápna ne zcela překryté krvavé skvrny.

            Po chvíli mlčení Saša Vondra promluvil: „Víte, já si myslím, že transatlantická vazba je základním pilířem naší západní civilizace. Ba, co ještě víc, myslím si, že pevná a nerozborná transatlantická vazba je tou hrází, která nás chrání před přílivem barbarství z východu. Chcete snad říct, že jsem hlupák?“

            Okamžitě jsem poznal ta slova. Řekl jsem je já sám Adéle při jedné ze vzrušených diskuzí, poté co u ní došlo k tomu nešťastnému obrácení.

            A byl jsem to nyní já, kdo v pozici obhájce spasitelské úlohy Ruska odpovídal v tomto ponurém blouznění Sašovi Vondrovi, stejnými slovy, která tehdy vyřkla Adéla.

            „Transatlantická vazba je řetězem, který nás zbavuje svobody. Je to přežitek, chiméra všech zastydlých bojovníků za svobodu, kteří navěky uvízli v dogmatech studené války.

            Svoboda, tak jako oni žvaníme (toto slovo se mě tehdy poněkud dotklo) nikdy neexistovala. Je-li svoboda ospravedlněním tyranie, totality, pak není svobodou. Nejde o svobodu, jde o přežití. O přežití ve smyslu metafyzickém, o zachování ideje.

            V metafyzickém rozměru existence neexistuje žádný pojem svobody, ostatně byl by tam zbytečný. Amerika, celý Západ došel na kraj propasti. Už nemáme čím obhájit naši existenci, stali jsme se vyčpělými plombami v zubech rozežraných kazem.

            Jediná cesta vede na Východ. Vysmíváme se Rusku, považujeme ho za nedemokratickou a barbarskou zemi. Vyvyšujeme se nad všechno, co přichází z východu. Utíkáme před Ruskem po prohnilém mostě kavárenských žvástů.

            Děsíme se jeho krutosti, abychom z vlastní krutosti vyráběli ctnost. Postavme však vedle sebe Rusa a Američana a ten rozdíl bude zjevný. Rusko je přese všechno pořád ještě tím duchovním vitálním výhonkem, jenž v blížící se všelidské katastrofě stane se zárodkem přežití všeho lidského, jak ve smyslu fyzickém, tak ve smyslu duchovním.

            Rusko je usilovně líčeno jako barbarská země, ale nejsme my sami mnohem větší barbaři?

            Není veškeré naše myšlení a uvažování, které prohlašujeme za kulturu už jen uvažováním barbarů?

            Čím dříve zpřetrháme transatlantickou vazbu, tím lépe. Můžeme chápat veškerou naší historii jako volbu mezi menším zlem, pokud nám tato volba byla vůbec dopřána. Ale to, co se nám teď nabízí, je jedinou možností jak přežít, přežít ne ve jménu svobody, která není a nikdy nebyla, ale ve jménu spásy, jež je vždy očistnou.

            Rusko je jistě impériem, jako jím byl i Řím, jako je jím Amerika či Čína. Všechna impéria jsou nenasytná, chtějíc se stát impériem globálním. Toho bych se nebál, jsouce součástí tohoto impéria, budeme i my tímto impériem.

            A než být na straně amerických a barbarů, než hnít v našich západních iluzích, než bez přestání žvanit o demokracii a svobodě, buďme tam, kde existence dosáhla svého duchovního zhmotnění právě v tom, co tak rádi považujeme za východní krutost a zaostalost, proti kterým stavíme svoji humanitu založenou na vojenské převaze a vyspělost, která je úpadkem.

            Tam v asijských stepích, v nekonečných prostorech Sibiře a dálného východu je naše budoucnost. Tam je pořád ukryta jakási naděje, neboť ten prostor, přes všechna ta svinstva, kterými je zaplaven tento svět, a která devastují i Rusko, je magický.

            Máme k Rusku blízko. Blíž než jsme si ochotni připustit. Zapíráme jej tak, jako Petr zapřel třikrát Krista. Ale před Ruskem neutečeme. Neutečeme před ním, protože je v nás. Rusko můžeme zničit jen tak, že zničíme sebe. Chcete-li to nazývat svobodou, prosím, je to vaše věc, stejně na tom nic nezměníte.

            Podívejte, to je Jitřenka,“ ukázal jsem kamsi nad hlavu Saši Vondry, stejně jako tehdy Adéla v tom brzkém ránu ukázala na Jitřenku, jež už jediná žhnula na smrtelně bledém, kdysi nočním nebi.

            Saša Vondra se otočil tím směrem. V tu chvíli jsem vyskočil a udeřil Sašu Vondru pěstí do jeho obří hlavy. Pak jsem se vrhnul ke dveřím, otevřel je a vyběhl na chodbu. Chodba byla temným tunelem. Kdesi v nekonečné dálce prosvítalo nepatrné světlo.

            Rozběhl jsem se k němu. Světlo začalo růst, ale zároveň jako by se vzdalovalo. Už pohltilo všechnu tmu, ale mě připadalo, že ačkoliv běžím, stojím stále na místě. Za zády ozvaly se kroky pronásledovatelů, marně jsem natahoval ruce po světle, jež bylo všude kolem a přitom bylo nekonečně vzdálené a neuchopitelné.

            Ze zadu mě sevřely čísi ruce, snad to byly ruce nějakého světového četníka a trhly mnou prudce zpátky. Probral jsem se v nemocničním pokoji, když mě probudili z umělého spánku, před několika dny prodělal jsem složitou operaci hlavy, která mi zachránila život.

            Byla to mladá pravicová dívka, měla silně vyvinutý smysl pro transatlantickou vazbu, četla moji knihu. Teď stojí a poslouchá soudkyni, která vynáší rozsudek. Její těžké copy nazdvihnuty jsou reliéfem vysokých prsů, jež se zřetelně rýsují pod sarafánem, do kterého je oděná její statná postava.

            Přivezli ji sem k soudu přímo z blázince, kde se léčí.

            „V době spáchání trestného činu byla obžalovaná podle posudků soudních znalců z oboru psychiatrie nepříčetná,“ pronáší soudkyně slova, která Adéla dle všeho ani nevnímá.

            Musím si sednout, mám zase závrať, to je trvalý následek zranění. Adéla je osvobozena, může se zase vrátit do blázince.

            „Jestliže člověk není svobodný, pak nemá jeho život smysl,“ vybaví se mi její slova, která řekla při našem prvním setkání.

 

           

             

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy