Vypráskejme vládní vši z kožichu, nakopejme vládu do zadku!

čtvrtek 16. červen 2011 09:32

Žádné sraní! Hrr na ně! To chce pořádné občanské nepokoje!

            Vzduch byl prolezlý hustým, čpavým dýmem. Jeho chuchvalce, připomínající prapodivný obtloustlý krápník, dychtivě stoupaly vzhůru k nebi, jako by tam někde nahoře, ve stratosférických výšinách vskutku na všechny čekala bezbolestná a bezplatná spása.

            Velitel naší trestné čety si otřel zpocené čelo: „Koho tam máme dál?“

            Švarná zástupkyně velitele pro věci politické vytáhla z kapsy montérkové blůzy, pod níž se dmulo její bujné poprsí, list papíru se seznamem stávkokazů, který jí ráno dali na odborové centrále: „Charouz Antonín, Politických vězňů 1351.“

            „Konec ráchpauzy! Jdeme na dalšího stávkokaze!“, zavelel velitel.

            Mužstvo naší trestné čety, složené převážně ze státních zaměstnanců, čiperně vyskočilo ze země. Od hořícího obydlí stávkokaze vanulo už nepříčetné horko. Hukot ohně vpíjel se do hlavy jako mešní víno při mši svaté. Opití spravedlností vydali jsme se splnit svoji povinnost.

            „Všimli jste si, kolik tam měli třívrstvého toaletního papíru?“, vracel se ještě kdosi zpět k tomu, co spatřil, když vtrhli jsme do domu stávkokaze, abychom jej zdemolovali, zničili a tak učinili spravedlnosti zadost.

            „Říkal švára, dělá na sekretariátu odborového svazu zaměstnanců kovoprůmyslu, že všichni stávkokazi fasovali toaletní papír přímo z vládních skladů,“ prohodil kdosi jiný.

            „Tak se zaprodat za kus hajzl papíru!“ odplivl si kdosi další.

            „Na každého dojde. Nebojte, chlapi! S každým si to vyřídíme. Víte, přece jaké je heslo naší stávky. Svoboda nebo smrt!“ zvolal velitel.

            „Svoboda nebo smrt! Svoboda nebo smrt! Svoboda nebo smrt!“ odpověděla mu naše trestná četa hromově burácejícím sborem.

            Svoboda nebo smrt!

            Slova, jež staly se ústředním PR mottem stávky proti vládním reformám, které jsme byli nyní proletáři. Odboráři sestavili ze spolehlivých kádrů trestné čety, jejímž úkolem bylo během probíhající stávky, jež ochromila život v celé zemi, potrestat všechny stávkokazy, dát jim za vyučenou.    

            Věc, o níž nám šlo, ona posvátná svoboda, nesnesla nejednotnost v řadách těch, které vládní reformy o tuto svobodu připravovaly. Mělo-li být dosaženo cíle, musely být vládní elity přimáčknuty ke zdi, chyceny za krk obalený vrstvou tuku, musely být vypráskány jako vši.

            Naší nejúčinnější zbraní v tomto boji byla jednota. Jednota, o níž bezmocně tříští se ona domnělá moc všech těch vypasených sviní, které nám chtějí vládnout, které nás chtějí zlomit, udělat z nás tupé, po svobodě nedychtící stádo, které jim na všechno kývne, které je vždy poslušně zvolí.

            „Náklady na jednoho poslance jsou tři sta tisíc měsíčně. Tolik nás stojí život jedné poslanecké vši,“ nezapomněla nám připomenout zástupkyně velitele pro věci politické.

            Jestliže stávkokazové nedokážou pochopit, že svým renegátstvím, svojí zbabělostí, připravují o svobodu nejen sebe, ale i nás, kteří po této svobodě toužíme, kteří jsme pro ni ochotni obětovat cokoliv, nechtějíce už déle snášet onu potupnou porobu, kterou ony vládní reformy měly by ještě mnohonásobně prohloubit, pak je nutné je potrestat.

            Boj za svobodu je krutý a nelítostný. Svoboda musí být vykoupena krví. Krví tyranů a jejich posluhovačů. Je-li jediným způsobem, jak se domoci svobody, násilí, pak je svatou povinností, každého člověka, jehož největší touhou je svoboda, toto násilí použít.

            Svoboda nebo smrt!

            Nic mezi tím!

            „Není to heslo, myslím to ´Svoboda nebo smrt´, převzaté z knihy Romana Jocha ´Vzpoura proti revolucím dvacátého století´?“ zeptal jsem se zástupkyně velitele pro věci politické, vedle které jsem teď kráčel.

            „Je to převzaté od Romana Jocha. Ostatně můžeme chápat dnešní stávku jako vzpouru proti konzervativní revoluci dvacátého století. Permanentní vzpouru proti jakákoliv revoluci. Každá revoluce je zároveň antirevolucí.

            Ta kniha Romana Jocha, ve své podstatě bohapustý blábol a la Sartre, je jen rozvinutím Arnolda Baichmana,“ potvrdila mi moji domněnku zástupkyně velitele pro věci politické, ostatně, odmyslím-li si montérkovou blůzu, velmi zajímavá žena.

            „Baichman tvrdí, že každá revoluce zhoršuje daný stav. Z toho zákona uznává jen jednu výjimku a tou je, samozřejmě, jak jinak, americká revoluce, jež zrodila zemi zaslíbenou svobodě, jestli se nemýlím,“ připomněl jsem si Baichmanův zákon, jda spolu s ostatními potrestat dalšího stávkokaze.

            „Ano, to Baichman tvrdí a to se ve své knize snaží, ovšem úměrně ke svým intelektuálním schopnostem rozvést i Roman Joch. Baichmanův zákon je ovšem de facto zákonem marxistickým, protože principiálně lpí, třebaže snad svým způsobem, na dějinné dialektice, tak jak ji právě definoval Marx.

            I Roman Joch přitakává svými bláboly Marxovi.

            Proto je naším heslem ´Svoboda nebo smrt!´

            Proto je naše stávka vzpourou proti revolucím dvacátého století, vzpourou proti sobě samotné.“ odtušila zástupkyně velitele pro věci politické v této diskuzi, jež odehrávala se za pochodu, v čase stávky, v čase boje za svobodu, krutého a nelítostného.

            „Zdá se mi, že žádná revoluce ve své podstatě ani neexistuje. Skutečným cílem toho, co považují všichni ti žvanilové za revoluci, není dosáhnout zlepšení daného stavu, už jen proto, že na všeobecné lidské bídě není co zlepšovat, ale uvolnění jakési, řekněme psychické energie, jež se nastřádala v lidském podvědomí.

            To, co považujeme za revoluci, je jen vnějším projevem čehosi vnitřního, doslova metafyzického. Konec konců, nejde nám teď o žádnou svobodu nebo smrt, nejde nám o žádné zachování zaměstnaneckých benefitů či dřívější odchod do důchodu.

            To všechno je jen zdání.

            Jsme vlečeni čímsi, co je nejspíše jen jakýmsi pudem. Pudem, který nazýváme inteligencí či Boží vůlí či dialektickým vývojem, na tom nesejde. Naše stávka je oficiálně zaměřena proti vládě.

            Kdo je to však tato vláda?

            Partička tragických figurek, která se k čemusi propůjčila, která sama dost dobře neví, co dělá, která svoje konání ospravedlňuje nervozitou na finančních trzích.

            Proč jedná premiér tak, jak jedná?

            Proč je ministr financí taková svině?

            Ti lidé, proti kterým je namířen náš hněv, jsou ve své podstatě nevinní.

            Jsou to výhonky téhož podvědomí, nebo téhož pudu, jehož výhonky jsme i my.

            Jistě jsou to vši, bezcenné a naprosté vši. Ale zároveň jsou to tragédi, kteří jsou tímto pudem zahnáni do kouta, na okraj propasti.

            Reformy, dluhová past, vyrovnaný rozpočet. To jsou jen bláboly, prázdné symboly dnešní doby, jež dozrála, jako dozrávají vředy plné hnisu.

            My teď ten vřed vymačkáváme a říkáme tomu stávka. Prezident tomu říká politické vydírání a zesměšňuje tím sám sebe. Jako člověk, který vegetuje dvacet let v politice, nemůže nevědět, že politika je především a pouze vydírání.

            Ale tady už opravdu nejde jen o politiku, která je skutečnou žumpou, do níž jsou spláchnuty ty nejodpornější lidské charaktery, skutečné výkaly. Ostatně pojem politika už dávno nic neznamená. Politika je doménou psychopatů, jejichž vládnutí ztratilo již dávno jakoukoliv legitimitu.

            Tady jde už opravdu o čistou metafyziku,“ rozvíjel jsem jakousi úvahu, koutkem oka neustále zakopávaje o poprsí zástupkyně velitele pro věci politické.

            „Je to možné. Ostatně na tom nezáleží. Stávka je v plném proudu. Lidé převracejí auta, vytloukají výklady, lynčují politiky. Lidé teď zažívají pocit štěstí. O nic jiného nejde. Lhostejno, co přijde pak. Chaos osvobozuje, aby následná anarchie dala vzniknout novým totalitám. Proto miluji tyto okamžiky. Tu živelnost, kdy tryská hnis z vředu, jak jste řekl.

            Je mi vlastně jedno, čeho se touto stávkou dosáhne. Nejde mi o cíl, jde mi o prostředek. O ten okamžik podivuhodného bezvládí, kdy jedny vši jsou vypráskány z kožichu a nové se ještě nestačily vylíhnout. Rozmačkávat vší je slastné. Ale napřed musí být člověk zavšivený. A pak už jen ty vši rozmačkává.

            Ano, to je úkol politiků. Být vší, kterou lze rozmáčknout. Svým způsobem Kalouska miluji. Miluji ho, protože je to veš. K čertu se zaměstnaneckými benefity. To je habaďúra. K čertu se svobodou.

            Smrt vším!

            To je celá revoluce. Slast povýšena na zákon,“ potvrdila zástupkyně velitele pro věcí politické můj odhad, že této ženě jde především o slast.

            Za těchto a podobných řečí jsme mezitím přišli k nedávno postavenému domku stávkokaze Charouze Antonína. Trávník byl čerstvě posekaný, voda v zahradním bazénu křišťálově průzračná.

            Vtrhli jsme bez zaklepání dovnitř. Rodina stávkokaze, manželka a dvě malé děti, se bezbranně choulila u velké plazmové obrazovky, na které jakýsi usměvavý člověk předcvičoval zumbu. Velitel trestné čety vytáhl ze své kožené brašny jakési sladkosti.

            Podal je dětem, které po nich chtivě natáhly své baculaté ručky.

            „Kde máte tátu?“ zeptal se velitel trestné čety zvídavě, šibalsky na děti mrkaje.

            Mladší z dětí, rozbalujíc sladkost, odpovědělo: „Táta je v práci. Jezdí autobusem.“

            Manželka stávkokaze už nestihla dítěti zakrýt ústa.

            Do obývacího pokoje vešel s plnou náručí rolí třívrstvého toaletního papíru jeden z příslušníků trestné čety: „Ještě toho mají na záchodě dvakrát tolik!“

            „Benzín!“ rozkázal velitel.

            „Proboha, mějte slitování. Musíme splácet hypotéku, půjčky, starší dítě má jít do školy. Potřebujeme peníze!“ vrhla se k nohám velitele manželka stávkokaze.

            „A oni mají s námi nějaké slitování? Stávkujeme i za vás. Náklady na jednoho poslance jsou tři sta tisíc měsíčně,“ odpověděla jí zástupkyně velitele pro věci politické, přísný výraz jí slušel.

            Děti se rozplakaly.

            „Vyveďte je ven!“ nařídil velitel.

            Sám pak začal rozlévat po pokoji benzín. Jeho kanystr se našel v garáži, byl to nejspíše benzín do sekačky.

            Vyšli jsme ven z domu. Velitel už se chystal dům stávkokaze podpálit, když v tom si to k nám přihasila cyklospojka.

            „Tady jste!“ vydechl ten člověk, zkoušeje palcem přední kolo svého bicyklu, „asi mi uchází duše, už je to zas měkké.“

            „Nemají tady někde pumpu na kolo?“, obrátil se na mě.

            „Zeptejte se jí,“ kývnul jsem na manželku stávkokaze.

            „Jo, ale abych nezapomněl. Jedu přímo od bosse. Máte všeho hned nechat a jít vymlátit okresní sekretariát vládní strany. Předseda okresní organizace té svoloče se tam zabarikádoval. Je to úkol nejvyšší důležitosti.“

            Velitel trestné čety zastrčil zpátky do krabičky zápalku, kterou se chystal škrtnout.

            Zástupkyni velitele pro věci politické se rozzářily oči podivuhodně vlhkým leskem.

            „Každý, kdo dělá politiku, kdo vleze do této špinavé stoky, vynáší si sám nad sebou tento rozsudek, který jsme my, svobodní občané, povinni vykonat,“ poučila mě horečnatým hlasem, když se pár minut na to před námi vynořila budova se zabarikádovaným komunálním politikem.

 

 

 

 

           

Karel Trčálek

voboraHamrale15:1616.6.2011 15:16:30
HamralYabadabadoo!10:1816.6.2011 10:18:12

Počet příspěvků: 2, poslední 16.6.2011 15:16:30 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy