Senoseč

čtvrtek 9. červen 2011 08:08

Vykašlete se na věčné chození do zatuchlých fabrik, na nesmyslné vysedávání v přeplněných kanclech, dejte si konečně oraz! Zvu vás osobně na senoseč

            Jeli jsme v kočáře. Otevřený, dobře pérovaný landaur vířil mračna prachu, jež zvedala se z cesty jako přízračné atomové hřiby. Dlouhé stromořadí lemující cestu vtahovalo nás hlouběji a hlouběji do svých útrob, až připomínalo dlouhý tunel plný měkkého jako právě pokosený len světla.

            Odněkud doneslo se k nám polední vyzvánění. Jednotlivé údery zvonu odlité ze srdeční tkáně mísily se se šuměním stromů, které zesilovala naše rychlé jízda. Slunce stojící vysoko na obloze spalovalo nás svým jakoby nepříčetným žárem.

            Látka mého lehkého letního obleku přilepila se mi k tělu. Navzdory rychlé jízdě koupal jsem se v potu, jenž byl jedinou vláhou tohoto horkého poledne. Ona však milovala sluneční letní žár, stejně jako milovala syrové podzimní plískanice, prudké jarní oblevy a zimní kruté mrazy, při nichž naříkavě pukají kmeny zdravých a silných stromů.

            Tato vyjížďka v největším horku, v mrtvolném vedru, jež takřka oslepovalo vědomí nihilistickou malátností, která triumfálně popírala smysl veškeré lidské práce, veškerého lidského snažení, byla jejím přáním. Podrobil jsem se tomu bez nejmenšího odporu, neboť přese všechnu tu nesnesitelnost úporného vedra, naplňovala mně skutečnost, že sedím se svou femme fatale v jednom kočáře, že se jí takřka dotýkám, pocitem toho největšího blaha.

            Stromořadí, prašná cesta, která jim proudila jako sražená či ztuhlá krev tepnou, dovedla nás k obrovskému rybníku o rozloze mnoha hektarů. Jeho hladina oslnivě se leskla, nebylo na ni možno pohlédnout jinak než s přivřenýma očima.

            Snad i ryby čekající trpělivě v tomto rybníku na svůj podzimní výlov, rybník patřil majiteli pivovaru, zoufale hledaly, kam by se mohly i tam pod vodou schovat do stínu, jenž by alespoň trochu zmírnil toto sluneční, vpravdě nelidské peklo.

            Odbočili jsme prudce doprava a najeli na cestu, která takřka bezezbytku kopírovala obvod vodní plochy. Druhou stranu silnice lemoval solární park. Landaur se přitom naklonil na stranu a v tom okamžiku se naše těla dotkla. I ona se potila, byla to jedna z věcí, které na tomto vedru milovala snad až k zbláznění.

            Slast, kterou jsem přitom pocítil, nedá se ani popsat. Slast kusu železa, jež ocitlo se ve výhni a do něhož udeřilo kladivo, aby z něho vytvarovalo podkovu, kterou se okovají říjící se klisny. To neurčité, avšak bolestně tušené, čím přetékaly moje myšlenky, dostalo tím jediným, krátce trvajícím dotykem, zcela konkrétní a určitý tvar.

            Koně, dle všeho umoření tímto vedrem, zpomalili svůj klus. I oni byli zpocení, klusáci s vysoko posazeným ocasem, pravidelným chodem a širokým hrudníkem. I oni by se nejraději svalili někam do stínu a všechnu svoji existenci, včetně duševního i citového života vtělili do lenivého oddechu, odhánějíce stejně tak lenivě žíněmi svých ocasů otravný hmyz.

            „Hyjé, hyjé,“ zakřičel však vozka a zapráskal bičem nad hlavou, na níž trůnil nevysoký cylindr s mírně promáčklou střechou.

            Koně zase zrychlili. Vozka byl můj známý. Často jsme se potkávali. Hlavně navečer, když jsem se vracíval z redakce místních novin, které mě zaměstnávaly. Nedaleko redakce byla hospoda, kde vozka po večerech rád vysedával.

            Občas z něho táhla jalovcová. Ale ležet na zemi jsem ho neviděl nikdy. Ani se bezmocně opírat o zdi domů a rozhlížet se potměšile bezbranným pohledem kolem sebe, jak to opilci dělávají, vědouce snad přes veškerou svojí opilost, že jakkoliv se potácejí a nesrozumitelně blábolí, jsou v tomto svém stavu nepostižitelní, dokonale imunní proti veškerému utrpení, kterým je zaplaven tento svět.

            „Dejte si, pane redaktore! Ať se vám líp píše o všech těch skandálech!“ nabízel mi při těchto příležitostech vozka jalovcovou, jejíž plochou láhev, „pleskaňu“, jak ji nazývali v kraji, odkud vozka pocházel, vylovil odněkud z kapsy.

            Vždy jsem s díky odmítl a vozka se nikdy neurazil. Celým svým zjevem připomínal Masaryka, včetně aristokratického chování, jež tak podivně konvenovalo s jeho povoláním. Celý svůj život strávil u koní. Jen na vojně byl u tankistů, jak jsem vyrozuměl z jeho vyprávění.

            I jeho životní filosofie nápadně připomínala Masarykův realismus, byť ne snad tak precizně formulovaný. Na tuto shodu, tak podivnou, vzpomněl jsem si, když jsme projížděli kolem stavidla rybníka. Cesta zde byla plná děr, jak po ní přejížděla nákladní auta, tatrovky, mercedesy a sem tam nějaký ten MAN, vozící neplodnou hlínu ze stavby obchvatu města, který se jen pár kilometrů odtud měl zase zpátky napojit na hlavní cestu, důležitý tah, protínající město a směřující dál na jihozápad.

            Kočár s námi několikrát poskočil. Cylindr se vozkovi přitom na hlavě posunul a mně se vybavila filosofická shoda, jež tak umocňovala a dělala nápadnou onu vzájemnou podobu, jíž se vyznačovaly postavy Masaryka a vozky.

            Ona, jako by četla moje myšlenky, a stávalo se mi to v její přítomnosti mnohokrát, poznamenala, když landaur přestal poskakovat: „Realismus potřebuje realitu.

            Ale kde ji vzít?

            Nikdy jsme nebyli víc odříznuti od reality jako teď, v těchto časech, které nazýváme dnešními. Ještě před dvaceti lety se realita dala alespoň tušit, ale dnes už ani to ne. A přitom tato realita je nepochybně všude kolem. My sami jsme touto realitou a přece ji přes veškeré prohlubující se poznání nedokážeme nijak uchopit. Uniká nám mezi prsty stejně jako život.

            Ukažte mi dnes nějakou realistickou literaturu. Realismus, skutečný, nekašírovaný falešným mysticismem, neboť i opravdová mystika je realitou, žitou skutečností, je dnes v literatuře jakýmsi reliktem, svatým grálem, který je ztracený kdesi v hlušině stále jalovějších fantasmagorií.

            A přitom skutečně realistický román, dílo zobrazující onu ztracenou a přesto přítomnou realitu, je dnes nanejvýš žádoucí. Jsem přesvědčena, že takové knize by neublížila ani zvýšená sazba DPH, ba právě naopak.“

            Dal jsem jí za pravdu, ostatně jako ve všem: „Ano, realistický román, to jest kvintesence reality, je nanejvýš potřebný.

            Ale, kdo se jej odváží napsat?

            A kdo jej je vůbec schopen napsat?

            A přitom všechno to, co prožíváme je nespornou realitou, a není ničeho, co by bylo více mystické než tato prostá realita, od níž se odtrháváme právě proto, že hledáme cosi magického, cosi mystického, protože žízníme po zázracích, za které jsme nuceni nakonec považovat uzdravení nějaké řádové sestry nebo umělé oplodnění.“

            „Podívejte,“ přerušila mě a ukázala směrem ke škvíře mezi solárními panely, „senoseč už je v plném proudu.“

            Pohlédl jsem naznačeným směrem. A skutečné v dálce, v mezeře mezi solárními panely zahlédl jsem senoseč, jejíž soukolí se nezastavilo ani v tomto poledním tropickém vedru. Na mírně se svažujících loukách jezdil traktor a obracel seno. Další traktor již usušené seno rovnal do řádků. Jiný traktor táhl za sebou balíkovač, po němž zůstávaly na louce ohromné, válcovité balíky. Další traktor tyto balíky nabíral a odvážel kamsi pryč.

            „Mluvili jsme o realitě. Možná jsme ji právě spatřili. Průzorem mezi solárními panely. Vzdálenou, vypadající jako němý sen,“ pronesla zamyšleně.

            Dál jsme objížděli rybník. Už jsme byli téměř v polovině obvodu rybníku, přibližujíce se valem k místu, kde jsme většinou při těchto poledních projížďkách zastavovali. Souvislý pás solárních panelů byl opět přerušen průrvou, v níž se nám naskytl prapodivný obraz.

            Na loukách, jež se nám takto zjevily, taky probíhala senoseč. Lidé, muži v bílých plátěných košilích a dlouhých kalhotách, ženy v prostých a jednoduchých šatech, se šátky na hlavě chránícími je proti prudkému žíravému Slunci, hráběmi shrabovali seno, a pak jej vidlemi nakládali na žebřiňáky, do kterých byly zapřažené strakaté kravky.

            Přes veškeré vedro ti lidé takto úporně pracovali. V onom přízračném poledním žáru to vypadalo, jako by se ti lidé účastnili jakéhosi rituálu, jehož symbolika je srozumitelná jen jim samotným. Bylo však v té jejich práci, hrozící těžkým úpalem, cosi nepřirozeného, cosi mrtvolného ve srovnání s tím, co zahlédli jsme před chvílí, se senosečí plně mechanizovanou.

            „Vidíte sám,“ řekla, když opět projížděli jsme kolem řad solárních panelů a onen výjev ztratil se nám z dohledu, „to, co by mělo být teoreticky zcela nezpochybnitelnou realitou, vypadá jako realita nejméně. Jako bych cítila všechen ten pot, jenž stéká po tváři těch lidí, jako bych cítila to seno, jež shrabují a nakládají vidlemi na žebřiňák, jako by cítila to nekonečné jeho šustění a přece jsem já, a vy koneckonců také, přesvědčena, že to, co jsme právě zahlédli, byl jen přelud.“

            „Co jiného by to mohlo být?“ byl jsem opravdu přesvědčen, že to, co jsme viděli, byl jen přelud.

            Když jsme pak obědvali ve stínu stromů na výběžku země, jež zakusovala se do rybníka, zeptala se vozky: „A vy, Tomáši, odkud berete seno pro koně?“

            Vozka, pečlivě svými zuby obírající kuřecí stehno, spolkl sousto, utřel si hřbetem ruky ústa, odpověděl: „Vždy tam, kde vyjde nejlaciněji. Některé ceny jsou nereálné. Nechci přistupovat na falešnou hru. Poslední tři roky hlavně od Babiše. Každý člověk by měl vědět, co je hlavně on sám zač.“

            Když jsme přijížděli zpátky do města, rozpáleného a žhnoucího, byla jedna hodina. Podkovy koní dutě pleskaly o rozměklý asfalt. Všude zaparkovaná auta nasávala do sebe sluneční žár jako vyprahlá půda vodu. Jen po ulicích jedoucí auta dávala tušit, že toto město není mrtvé, že kdesi v jeho předsjednaných rozpálených sutinách pulsuje jakýsi, snad tedy opravdu reálný život.

            Rozloučili jsme se chvatným, nade vší pochybnost přátelským polibkem. Moje láska k ní byla beznadějnou, před tím mě varovala už v samotném počátku naší známosti. Ona pokračovala dál v kočáře do své vilky na předměstí, já jsem vystoupil v centru, moje redakční polední pauza se již skončila.

            Redakční místnost byla plná bzučících much, jako každé léto. Za neustálého ohánění se rukou pustil jsem se do psaní článku o chystané rekonstrukci městské kanalizace, největší investici tohoto roku.

            „´Kromě dotace z ministerstva pro regionální rozvoj se nám podařilo na rekonstrukci městské kanalizace získat i sedmnáct miliónů korun z rozvojového operačního programu,´   dodává místostarosta,“ psal jsem a přitom bez přestání myslel na ni, jistě se už doma sprchující, smývající ze sebe směs potu, prachu a drobných úlomků sena.

           

 

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy