Máme čistě českého kosmonauta. Krtečka! Vesmír je náš! Konečně!

úterý 31. květen 2011 09:25

Tady Houston, jak nás slyšíte? Už jsme na tom v dobývání kosmu stejně jako Slováci

            Ubitý symbolickými a proto nekonečnými nočními pitkami ocitl jsem se logicky na  psychickém scestí.

            V mém mozku se setmělo, stíny myšlenek splynuly s houstnoucím šerem. Tváře archetypů v něm uhnízděných na věčné časy zchátraly. Jejich rysy drolily se a opadávaly jako čelní fasády domů v nějaké zanedbané památkové zóně, na jejíž údržbu se zoufale nedostává finančních prostředků.

            „Jestli budete pokračovat v tomto způsobu života, zahubíte sám sebe,“ řekla mi mateřským tónem pracovnice sociálního odboru místně příslušného městského úřadu to, co jsem sám nemohl nevědět.

            Přinesl jsem jí výkaz o své aktivitě při hledání zaměstnání, jak mi to ukládá patřičný zákon. V rámci této povinnosti je nutno měsíčně zaslat pěti nebo šesti zaměstnavatelům svůj životopis, jehož sémě se však dosud nikde neujalo, nevyklíčilo, nevzešlo, neproměnilo se v mohutný strom života, jak o něm nadšené mluví tolik znalců kabaly.

            „Co mám dělat?“ pokrčil jsem jen rameny, vědom si své bezmoci v tomto světě, jenž se veškerou svojí silou žene do záhuby.

            „Musíte si najít něco jiného, čím byste se dokázal zaneprázdnit,“ odpověděla mi pracovnice sociálního odboru, přebírajíc ode mne onen list papíru, jenž byl záhy přiložen do tlustého fasciklu mého spisu.

            „Ale co?“ opět jsem bezradně pokrčil rameny.

            Co jiného dělat v těchto časech, které se užírají nudou, kdy se lidské vědomí, zle devastováno technologickým pokrokem, rozkládá a hnije, kdy lidé proměňují se v bezduché přízraky, kdy veškerá světová literatura a umění vůbec postrádá jakoukoliv originální myšlenku?

            „Co třeba kosmické lety?“ nadhodila pracovnice sociálního odboru, podávajíc mi čistý formulář výkazu aktivity, který budu muset během následujícího měsíce zaplnit výčtem dalších zaměstnavatelů, kteří obdrželi můj všelijak slátaný životopis.

            „Ano, kosmické lety. Dobývání vesmíru, v němž jsme ztraceni jako prázdné lahvičky od parfémů v recyklačním kontejneru. Nebo jako pet lahve. Ale o to nejde. Jde o vás. O vaši budoucnost. Takto se zničíte,“ oči sociální pracovnice se rozhořely podivným světlem.

            Všiml jsem si často, jak atmosféra zmaru, zmar samotný působí obdivuhodně na lidskou psychiku. Nebylo již žádným tajemstvím, že z gesce sociálních odborů městských úřadů zmizí záležitosti týkající se sociálních dávek, tedy v mém případě příspěvku v hmotné nouzi a příspěvku na živobytí.

            Neúprosná reforma vymaže tyto útulné sociální odbory v malých městech z povrchu zemského. Všechno se přesune, tak jako kdysi zemědělská výroba z rozdrobených miniaturních políček a chlévů do velkokapacitních vepřínů a na smělým gestem se rozmachující jednolité lány, na úřady práce kdesi ve velkých městech, kde člověk ztracen v dlouhé frontě jemu podobných, to jest především mravně zpustlých individuí, bude nucen čekat dlouhé hodiny na svůj chléb vezdejší.

            Vkradl se tedy i sem, do této kanceláře, kterou navštěvuji již dlouhé roky svého života, tento zmar, zhmotněný zákonem vzešlým z reformní manufaktury jedoucí na tři směny svátek nesvátek. Stát ušetří, avšak cosi zmizí, cosi útulného a literou zákona těžko vystihnutelného, anonymita obličejů prohloubí se, stane se propastí, v níž zřítí se tento svět.

            A tento zmar, tyto poslední měsíce, ono zrušení mělo se dostavit s prvním dnem nového roku, podepsaly se i na psychice pracovnice sociálního odboru, jež nyní nahlas šeptala slova určená mé osobě, kterou symbolické noční pitky vrhly do stavu zcela dezolátního, v němž bych nemohl pracovat, i kdybych stokrát, tisíckrát, milionkrát chtěl.

            „Můj zeť je šéfredaktorem regionálních novin. Je o něco mladší než vy,“ hleděla na mne sociální pracovnice, zatímco čistý formulář výkazu o aktivitě byl již mnou dávno nadvakrát přeložen a hozen do tašky od plynové masky a všechno, co říkala, bylo již nepochybně součástí tohoto všudypřítomného zmaru, „dnes a denně bojuje s úbytkem čtenářů. Čtenáři těchto novin, jako by mizeli, by se vypařovali, sám mi to říkal.

            Domnívá se, že lidé jsou už unaveni zprávami ze svého okolí. Dvacet, třicet, a někdo i čtyřicet roků čte pořád tytéž zprávy z týchž míst, o týchž lidech.

            ´To se omrzí´ domnívá se můj zeť, ´a proto ti lidé mizí. Jenže já jsem odpovědný za to, že si lidé naše noviny budou kupovat, že v nich budou listovat, nebo alespoň budou do nich balit svačiny či si z nich kroutit cigarety.

            Teď je třeba psát o kosmu. O vesmíru. To přitáhne lidi zpátky k novinám. Jenže kde vzít někoho, kdo se tím zabývá, kdo se v tom vyzná?´

            To mi říkal zeť, když byl u nás naposled. Potřeboval půjčit nějaké peníze. To bylo předevčírem. Proč byste se tím nemohl zabývat právě vy?“

            Pracovnice sociálního odboru na mě upřeně hleděla. V rohu kanceláře objevila se již první pavučina. Skutečné lidské osudy nikoho nezajímají. Společnost požírá sebe samu, reformní šílenství je už jen deliriem, ve kterém zmítají se zoufalí opilci.

            Snad je třeba opravdu zaplnit regionální noviny články o kosmu a vesmíru, aby lidé, zbaveni již všeho, co by mohlo připomínat vlastní vůli, po nich dychtivě sahali, upadali při jejich četbě do stavu strnulosti, náměsíčného bdění, aby oni sami byli kosmonauty, kteří se procházejí po lunárním povrchu, kteří se vydávají na dlouhý simulovaný let k Marsu, rudé planetě.

            „Ale není kosmos jen přeludem?

            Nejsou kosmické lety jen naivním pokusem o sebeuvědomění, kterého lze mnohem pohodlněji dosáhnout rychlou chůzí namísto toho, aby se všude jezdilo autem?

            Nejsou všechny ty vědecké pokusy totéž jako hraní si na písku, jenž odpovídá veškerým hygienickým normám?“, vyslovil jsem své pochybnosti.

            „Na tom přece nezáleží! Podívejte se sám, jak to tady vypadá. Blíží se konec. Zruší nás. Vesmír námi pronikne, nic nezůstane nerozbito stvořením. Zákon je už předložen, brzy bude schválen. Vytvoří se jednotný formulář pro všechny dávky. Co bylo dřív rozdrobeno, sloučí se. Všechno k tomu směřuje. K jednotnému duchu.

            A jednotný duch, to je přece vesmír. Ve chvíli, kdy ztratíme svoji individualitu, staneme se kosmem!“ došla pracovnice sociálního odboru k neomylnému závěru.

            Podíval jsem se ven oknem. Brzy již budu hledět z jiného okna centrálního místa odevzdávající jednotný tiskopis žádosti o sociální dávky. Tam venku se taky všechno hroutilo a bortilo, rozkládalo se jako savo nalité do studně kvůli desinfekci. Ano, možná teď je ta nejvhodnější doba zabývat se kosmem, pronikat do jeho hlubin jak fyzicky, tak i duševně.

            Ten rozklad je znamením života, jenž ohlašuje se zánikem. Zánik je stvořením. Přihlížíme čemusi velikému, podílíme se svojí zvířecí inteligencí na čemsi velkolepém, byť naše role je jen rolí otroků. Odevšad vzlíná hluk a světlo, které rozřezává noční tmu na pruhy hnijícího masa a tento rachot a toto světlo je předzvěstí ticha a tmy, ke kterým takto neúnavně spějeme, ticha a tmy, jež jsou kosmem, námi samotnými od nového roku, kdy vejdou v platnost další reformní zákony.

            „O krtečkovi jste přece slyšel,“ vytrhla mě ze zamyšlení pracovnice sociálního odboru.

            „O krtečkovi?“ nechápal jsem zprvu, o jakém krtečkovi je řeč.

            „Letěl přece teď do vesmíru. Americkým raketoplánem. Byl to poslední let tohoto raketoplánu. Teď ten raketoplán půjde do šrotu,“ upřesnila svoji poznámku pracovnice sociálního odboru.

            „Něco jsem o tom slyšel. Stav beztíže zvládal prý nadmíru dobře. Vrátil se v pořádku. Výstupní zdravotní prohlídka neodhalila u něho žádné psychické poruchy vyvolané pobytem v kosmu. Ostatně je to jen neživý předmět. Figurka, jestli jsem to dobře pochopil,“ došlo mi, kterého krtečka myslí.

            Pracovnice sociálního odboru najednou zvážněla, v její tváři mihla se jakási obava: „Co myslíte, nepřijde teď konec, když i krteček už byl tam nahoře?“

            „Je to možné. Lidstvo stanulo na svém vrcholu. A tímto vrcholem je hřbitovní mohyla porostlá pomněnkami. Okusili jsme stav beztíže, naše evoluční mise byla splněna. Dnešním dnem stali jsme se slepou vývojovou větví. Uschneme a odpadneme. Kosmický výzkum je nám k ničemu. A stejně tak věda či náboženství, to jsou úplně zbytečné věci.

            Společnost, která není schopna vydržovat zkrachovalé umělce, společnost, která nutí tyto zásadně nepracující lidi, aby čekali v dlouhých frontách kvůli sociálním dávkám, je odsouzena k zániku. Nepracující lidé jsou skutečnou duší společnosti, jejím duchovním jádrem, a ten, kdo si zahubí duši, stává se jen lidskou troskou,“ trochu jsem rozšířil svoji odpověď na tuto otázku.

            „Snad máte pravdu. Kéž byste ji měl,“ řekla pracovnice sociálního odboru neurčitě a pak dodala, „s těmi nočními symbolickými pitkami přestaňte. Kdybyste chtěl, můžete napsat něco o vesmíru, o krtečkovi, který se tam podíval. Zeť vám to určitě otiskne. Pokud ho ovšem nevyhodí,“ povzdychla si pracovnice sociálního odboru.

            Zvedl jsem se k odchodu. Úřední hodiny však ještě zdaleka nekončily. To se mě ale už nijak netýkalo. Svoji záležitost jsem vyřídil. Za pár měsíců už tady bude pusto a prázdno. Zmizí nenávratně idyla těchto zapadlých sociálních odborů, kde roky života utíkaly poklidným tempem jejich pravidelných návštěv.

            I americký raketoplán se vrátil ze svého posledního letu. Co bude dál, nikdo neví. Vesmír stane se bludnou myšlenkou. Voda objevená na Marsu nikdy nepromění se ve víno. Ráj plný pohlavního styku dychtivých hurisek je nekonečně vzdálen, nedoletí k němu žádný raketoplán, žádné modlitby.

            Vraceje se ze sociálního odboru, nemohl jsem se zbavit jaksi pochmurné nálady. Jednotný formulář na všechny dávky nešel mi nijak pod nos. Všechny ty reformy, všechno to novátorství hnusilo se mi ještě víc než kdykoliv předtím.

            Kosmické ticho bylo dosud ukryto pod nánosem hluku, produkovaným auty, letadly, sekačkami a rádii.

            „Kdyby toho nebylo, kdyby bylo všude jen ticho, nemuseli bychom létat do žádného kosmu. Kdyby bylo všude ticho, nepotřeboval by krteček žádný raketoplán,“ napadlo mě.

            Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ale lidé v autech a letadlech pořád kamsi pádili, takže nebylo nikoho, komu bych se s touto myšlenkou mohl svěřit ještě hezky začerstva, zůstal jsem s ní úplně sám.

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy