Klaus jako Kafka II.

středa 6. duben 2011 09:36

A letos, to už se píše rok devátý (!), je tam zas! Tomu se říká aktivní stáří za peníze daňových poplatníků!

           dokončení             

          Bylo to celé nesmyslné. Ale právě ona nesmyslnost, kterou si Jindřich uvědomoval, jej poháněla, nutila jej k tomu, co bylo vskutku beznadějným, co bylo již stejně tak iracionální jako uctívání toho, kdo sedí na Hradě obklopen lidmi, kteří se nápadně podobají vypaseným a po sytém obědě spokojeně říhajícím démonům.

            Jindřich nevěděl, jak dlouho tak ležel. Ale když se probral, Slunce již zmizelo za obzor a na svět se sypal zatím jen jemný, sotva postřehnutelný popílek nadcházejícího soumraku. Zmáčkl tlačítko u dveří a za chvíli se v pokoji objevila hospodyně, aby sklidila ze stolu.

            „Kdy chcete jít na Hrad?“, zeptala se Jindřicha.

            „Hned brzy ráno, ještě za rozbřesku,“ odpověděl Jindřich.

            Hospodyně se pokřižovala: „Ta jitřní hodina, to je přece hodina duchů!“

            „Ano, hodina duchů. Možná jsem taky jen duch,“ řekl k tomu Jindřich.

            „Snídani budete mít nachystanou. Chcete ráno i horkou vodu?“

            „Myslím, že ne.“

            „Postavím raději večer hrnec vody na plotnu, kdybyste si to přes noc ještě rozmyslel. Voda v něm bude ráno ještě teplá.“

            „Jak chcete.“

            „Na večeři si něco dáte?“

            „Děkuji, ale na noc už nebudu jíst.“

            Spánek, do něhož Jindřich upadl, neosvěžoval, ale právě naopak, jako by vysiloval, jako by se mozek pokojně nehoupal na REM vlnách, ale bez přestání pracoval, plodil v sobě nové a nové myšlenky jako konstrukční či marketingové oddělení nějaké automobilky.

            Sen zdál se té noci Jindřichovi jen jeden.

            Probudil se a venku byla ještě tma a úplné ticho. V metropoli, jindy se nořící do bahna světelného smogu, nesvítilo jediné světlo, i auta a letadla nadobro kamsi zmizela a všichni ptáci, potomci dinosaurů, bezpochyby pochcípali.

            Jindřich rychle vyskočil z postele a znělo to její zavrzání v onom tichu jako pláč pozůstalých , když pohřbívají utonulé dítě nebo dítě, na které spadla fotbalová branka. Jindřich se oholil, opláchl si ruce i obličej v teplé vodě, kterou mu hospodyně skutečně přinesla ve velké plechové konvi i s umyvadlem a čistým, tentokrát rezedou vonícím ručníkem.

            Jindřich vyběhl z domu. Ranní šero, ve které se mezitím proměnila tma, začalo rudnout. Malostranská ulice byla prázdná. Hrad visel mu nad hlavou jak skalní převis. Jindřich se dal do klusu. Když se ocitl v ohbí zatáčky, kterou se Malostranská ulice prudce stáčí k Hradu, celý Hrad najednou vybuchl jako starý a olezlý dům, na jehož místě má vyrůst nějaká moderní budova navržená věhlasným architektem.

            „Demolice!“ blesklo Jindřichovi v tom snu hlavou.

            Jako by Hrad nechtěl vydat své tajemství a proto ti, kdož v jeho zdech a chodbách bloudí dnes stejně tak, jako v nich bloudil i bezmocný Gustáv Husák v jeden listopadový páteční večer roku devětaosmdesátého nebo opilý Klement Gottwald v ten den, kdy byla popravena Milada Horáková, a pár let před tím bezmocný Edvard Beneš jednoho únorového odpoledne, raději zničili sami sebe i svůj kamenný příbytek, aby nikdo jiný nemohl se dotknout onoho kamene mudrců, který tu po sobě zanechal jeden šílený císař.

            Ale i to všechno obešlo se bez ruchu a rachotu, jež provází každou demolici. Místo toho ozvalo se šumění nějakého vodního pramínku: Jindřich rozběhl se k rozvalinám, v něž během okamžiku proměnil se Hrad. Ale než k nim doběhl, a byl to přece už jen malý kousek, stačily rozvaliny zarůst náletovými dřevinami.

            Jindřich se tak ocitl v březovém háji, jako vystřiženém ze Slovanské epopeje. Na jedné bříze, již ztepilé, visela potrhaná prezidentská zástava.

            „avda vítě“, hlásala písmena na cáru hedvábné látky.

            Na zemi pod stromem válel se pak zoxidovaný umělý kyčelní kloub.

            Jindřich dospěl do samotného nitra březového háje, ve kterém už se začínaly objevovat už i doubky. Na tomto místě ještě za úsvitu stál svatý Vít. A tam kde byl oltář této katedrály obrácené v ruiny, skutečně vyvěral pramínek vody, jenž šuměl a razil si hradním rumištěm cestu dolů k městu.

            Tu se náhle objevila před Jindřichem manželka amerického velvyslance. Měla rty rozpraskané žízní a v ruce držela oprýskaný hrneček s obrázkem Bílého domu.

             Její obličej vyjadřoval naprostou bezmoc, celým svým zoufalstvím říkal: „Já u pramene jsem a žízní hynu!“

            Jindřich vzal nešťastnici hrneček z ruky, nabral do něho vodu a napil se.

            Jindřich ucítil na jazyku chuť převařené vody a v tu chvíli se probudil.

            Půlhodiny na to už vstával. Oholil se, opláchl napřed ve studené vodě a pak i v teplé vodě a pak zase ve studené, utřel se ručníkem, který voněl rezedou, nasnídal se, nakonec si uvázal kravatu a vyrazil na Hrad.

            Malostranská ulice byla v tu časnou ulici zalidněna jen řídce. Ale sotva udělal pár kroků, došel jen k domu ´U dvou sluncí´, lidský dav najednou nepřirozeně zhoustl. Najednou bylo všude plno lidí, kteří se valili z Hradu, dle všeho to byli turisté, protože měli na hlavě naražené velké brigadýrky či huňaté ušanky, ačkoliv už bylo jaro, na kterých třpytila se krvavě rudá hvězda.

            Jindřich probíjel se tím davem, ale dav jako by se proměnil v jakousi mazlavou hmotu, ve které Jindřich uvízl až po krk. Po celou dobu měl Hrad na dohled, ale nedokázal se k němu dostat než jen o několik metrů blíž. Byly tři hodiny odpoledne, když svoji snahu vzdal. V tu chvíli nalézal se teprve asi dva metry před místem, kde se Malostranská ulice prudce a rozhodně obrátí k Hradu.

            Během mžiku se ocitl před domem, kde si pronajal pokoj. Tady už se dav nezdál tak hustý, dokonce i ušanku či brigadýrku měli na hlavě jen dva či tři nejspíše japonští turisté. Ale byl už tak unavený, že Hrad, ačkoliv nalézal se přímo nad ním, zdál se mu být nekonečně daleko, jako by to byl vrchol Mount Everestu a on teprve čekal s báglem na odbavení u samoobslužného kiosku v ruzyňské hale.

            „Myslel jsem si, že už je to pryč, ty brigadýrky a ušanky. Anebo je to nějaké retro?“, divil se, když hospodyně večer prostírala na stůl, za nímž seděl se svaly ztěžklými marnou námahou.

            „Pro ně jsme pořád východní blok. Cosi exotického. Máme něco, co oni nemají a ani nemůžou mít, neprožili to, co my. Snažíme se toho zbavit, chceme být jako oni, zapíráme svůj původ, svoji historii jako Petr Krista. Já jsem byla tam na Hradě naposled před pětadvaceti lety. Právě jsem se vrátila z maturitního plesu, ale ještě se mi nechtělo spát.

            Ty brigadýrky a ušanky nám chtějí nasadit jako šaškovské čepice, aby z nás udělali barbary. Ale barbaři jsou oni a my to nechápeme, vzdáváme se toho, co je živoucí a přidáváme se k nim, chceme být jako oni, chceme být barbary a taky se jimi stáváme, metropole je dnes už jen ležením barbarů.

            A co se týká Hradu, myslím, že je to tam pořád stejné jako před pětadvaceti lety. Už tehdy to byl přelud,“ položila hospodyně před Jindřicha talíř zelné polévky.

            „Přelud?“ vyklouzla horečnatě Jindřichovi otázka, jež byla zároveň i odpovědí.

            „Přelud. Ve skutečnosti je tam březový háj a uprostřed toho háje vyvěrá pramínek vody.“

            „Převařené vody?“, zeptal se chvatně Jindřich.

            „Převařené ne, pramenité vody. Jestli je ta polévka málo slaná, tady máte sůl a taky pepř,“ podávala hospodyně Jindřichovi slánku a pepřenku.

            Příštího dne brzy ráno se Jindřich pokoušel opět proniknout na Hrad. Chtěl se strašlivě napít vody ze studánky, o které mluvila hospodyně. Ale tentokrát se davem neprotlačil ani k domu ´U Dvou sluncí´. V poledne ho opustily všechny síly a dav, kterým se dosud pokoušel prodrat na Hrad, nesl jej jako mohutná povodeň zdechlinu nějakého zvířete dolů Malostranskou ulicí, pak přes Karlův most až do stanice metra ´Staroměstská.´

            Ušanky a brigadýrky vystřídala různobarevná trička s Kafkou.

            Na Muzeu dav přestoupil a na Můstku taky a Jindřich jím byl unášen až na konečnou do Zličína a pak do obchodního centra, kde ho dav, který se už dal do zběsilého tance, vyplivnul uprostřed parkoviště plného aut, kde si Jindřich náhle připadal jako na poušti, kterou měl nyní přejít.

            Když došel konečně k okraji parkovišti, měl strašlivou žízeň. Ale i v poušti bývají oázy a tak Jindřich uviděl kaluž vody, v níž plavaly cigaretové nedopalky. Poklekl na tvrdý asfalt, který ho tlačil do kolen, a hltavě pil vodu z kaluže, jako by to byl pramen vyvěrající v nitru nějakého březového háje.

            Když konečně dopil, Slunce už zapadalo. Jeho narudlé paprsky vytrvale kropily jak auta stojící na parkovišti, tak i auta nevidomě svištící po blízké dálnici tím směrem, kterým se nacházel i Hrad.

 

 

           

             

           

           

 

           

Karel Trčálek

dr.med.cerny ,obcan EU ale ne Ceskacestovani za penize danovych poplatniku13:327.4.2011 13:32:48

Počet příspěvků: 2, poslední 7.4.2011 13:32:48 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy