Svátek má Josef

pátek 18. březen 2011 08:19

Josef Švejk je antipodem Josefa K. a navíc mají oba brzy svátek

            Masívní nábytek připomínal masívní čelist pračlověka. Žvýkací svaly, které mají pořád ještě převahu nad mozkem, než je evoluce odkáže do patřičných mezí. Josef Kratochvíl necítil se vůbec dobře mezi tím nábytkem, který jako by ho chtěl rozžvýkat, rozmělnit v beztvarou a kaši a pak hladově polknout, jak to on sám tolikrát viděl v závodní jídelně, kam si o polední pauze odskakoval na oběd.

            „Vy máte brzy svátek, že ano?“ podívala se na něho tázavě šéfka sdružení vlastníků bytů, která si ho nechala předvést do své pracovny, dřív tady byla prádelna, poskoky, kteří jí byli vždy k ruce.

            Byli to lidé suroví a necitelní, Josef Kratochvíl je denně potkával na schodišti, když odcházel ráno do práce či když se z práce pozdně odpoledne vracel a v hlavě mu hučelo jak v kostele, protože pracoval jako kreativec v jedné PR agentuře.

            Poskoci většinou kouřili, ačkoliv to bylo na schodišti zakázáno a měřili si Josefa Kratochvíla pohrdavým pohledem. Kdyby chtěli, mohli by mu klidně jednu nebo i dvě ubalit a nikdy by jim to nedokázal. Záznamy z bezpečnostních kamer by se jistě ztratily, o tom byl Josef Kratochvíl přesvědčen.

            „Kvůli tomu si mě snad nezavolala,“ pomyslel si Josef, ale nahlas řekl, „ano, v sobotu mám svátek, zrovna bude úplněk.“

            „Vidíte, navíc bude ještě úplněk,“ pokývala významně hlavou šéfka sdružení vlastníků a rozhalila si kožich, v němž chodila oblečená celou zimu, jako by byla skutečně zimomřivá.

            V náhle se objevivší kožešinové průrvě vykvetla brož, všem vlastníkům bytů v tomto domě tak známá. Šéfka sdružení ji totiž nosila neustále, brož jako by byla symbolem její moci, odznakem funkce, ve které byla potvrzována každý rok na schůzi vlastníků.

            „Už se nemusí tak topit. Stromy brzy se brzy zazelenají, je jaro. Mohl byste, prosím vás, zastavit ústřední topení. Uděláte to pro mě?“ pohlédla prosebně šéfka sdružení vlastníků na Josefa Kratochvíla.

            Ten vstal, propletl se mezi masívním nábytkem a zastavil ústřední topení.

            Točila se mu hlava, sotva přišel z práce, ani napít se nestačil, objevili se u něho poskoci a s vážným výrazem ve tváři mu řekli: „Paní Severýnová si s vámi potřebuje o něčem promluvit.“

            Paní Severýnová byla šéfka sdružení vlastníků a tu brož dostala od svého manžela jako zásnubní dar. Tři roky po svatbě, to už byl poslancem, našli pana Severýna s prostřelenou hlavou a s pistolí křečovitě sevřenou v bezvládné ruce v jeho poslanecké kanceláři. To bylo v časech převratných reforem, které navždy změnily tvářnost života, kdežto pan Severýn volil si smrt, která se zdá být naopak věčně stejná, ačkoliv dopis na rozloučenou působil díky značnému množství kaněk trochu rozpačitým dojmem.

            Od té chvíle paní Severýnová nosila tu brož, až se zdálo, jako by s ní srostla, jako by ty dvě věci, to jest paní Severýnová a ona brož šly od sebe oddělit pouze nějakým chirurgickým zákrokem v režii nějaké věhlasné kapacity, ke které se sjíždějí potentáti z celého světa, aby si nechali zašít při bitce v parlamentu natržené obočí.

            Josef Kratochvíl se znovu posadil do masivního křesla, v němž si připadal jako dokonale rozžvýkané sousto.

            „Děkuji. Ale vraťme se k vaší věci. Je to zvláštní, ale jste jediný Josef v našem domě. Můj manžel byl také Josef, ale ten už nežije. Napadlo mě, že bychom mohli vaše jmeniny oslavit u vás doma. Celý dům, všichni vlastníci by byli srdečně zváni, co si o tom myslíte?“ upřela paní Severýnová svůj pohled na Josefa Kratochvíla.

            Bylo to vůbec poprvé, co mu někdo připomněl jeho jméno v právě takovéto souvislosti. Nikdy se nepořádala kvůli jeho jmeninám oslava a teď se cítil zaskočený. Ke všemu se necítil dobře. Masívní nábytek, bodavá žízeň, hukot v hlavě,to všechno se v něm mísilo v jakousi nekrotickou tkáň, kterou jako by začal obrůstat.

            „Nevím, není to zbytečné?“ zmohl se na chabou odpověď.

            Paní Severýnová vzplála nadšením: „Není to zbytečné, určitě to není zbytečné, vždyť jmeniny máme jednou do roka. A o finanční stránku si nedělejte starosti, uhradíme to z fondu oprav. Ano, pojmeme tu oslavu jako schůzi vlastníků. Hned na začátku si odhlasuje mimořádný výdaj z fondu oprav a pak se budeme bavit. Nemějte strach, všechno už jsem promyslela, i slavnostní výzdobu vašeho bytu na počest vašich slavných jmenin, pane Kratochvíle. Na vaši počest!“

            Odpor byl marný a zbytečný.

            „K čemu je mi nějaká oslava jmenin?“ myslel si v duchu Josef Kratochvíl, ale nahlas řekl, „ano, samozřejmě.“

            „Budete hlavní hvězdou večera. Už jsem pro vás nachystala i kostým. Bude představovat mého zesnulého manžela. On byl Josef a vy jste taky Josef, od toho se odrazíme. Náš dům něco takového potřebuje, oslavu, bujný večírek, na kterém bychom se všichni neformálně sešli a družně pobavili. Tváře lidí v našem domě jako by poslední dobou byly zachmuřené, jako by vadly, rozpadaly se před očima, odumíraly nebo se měnily v nášlapné miny. Nezdá se vám, pane Josefe?“, do hlasu paní Severýnové vkrádalo cosi dychtivého a lačného.

            Josef Kratochvíl měl co dělat, aby z toho hlasu vydělil jednotlivá slova a pochopil jejich význam. Jeho kreativní práce ho vysávala, jak nějaký pravěký labužník s gustem vysává morek z kostí. Potřeboval si odpočinout, aby zítra zase sršel kreativitou, nečekanými a ztřeštěnými nápady. Ale zatím seděl v masívním křesle, zadržován paní Severýnovou v její pracovně ve věci jakéhosi bizarního večírku na jeho počest.

            „Nevím. Chci říct, ráno odcházím do práce a pozdě odpoledne se z ní vracím hodně unavený. Děje se tak skoro každý den. Nemám sílu všímat si tváří sousedů. Snad máte, pravdu,“ zněla jeho odpověď.

            Paní Severýnová se dostávala do jakési extáze, shodila ze sebe kožich, který neslyšně dopadl na zem, kde zůstal nehybně ležet jako schoulená polární liška, která se chytí do želez a přestane tak být polární liškou, změní se v kožešinu.

            „Je to moje, vina. Jedině moje vina, že se vlastníci v tomto domě necítí dobře, že jejich tváře odumírají, že mění se v důmyslné pasti na myši, které je zaživa ohlodávají svým neviditelným hlodavčím chrupem. Ano, je to moje vina! Nic neříkejte, pane Josefe, vím to. Já jsem šéfkou sdružení nájemníků, já odpovídám za tento dům, za život v něm. A tento život chřadne, chřadne jenom díky mně.“

            Josef Kratochvíl pochopil, že se schyluje k čemusi zvrácenému, že ten masívní nábytek tu není náhodou, že všechno zde je podřízeno jakémusi účelu, který se již brzy vyjeví.

            „Myslím, že si zbytečně křivdíte,“ namítl jaksi formálně.

            Paní Severýnová se mu najednou vrhla k nohám: „Ne, je to moje vina! Počínám si ve své funkci naprosto autokraticky, vázne komunikace mezi mnou a ostatními vlastníky, vytvářím v domě atmosféru strachu, ve které není možno vést demokratickou diskuzi. Chovám se jako diktátorka. To nemůže nikdo, popřít, ani vy, pane Josefe. Strach pokřivuje lidské charaktery, dělá z lidí buď bestie, které se už ničeho neštítí nebo je láme, dělá z nich duševní mrzáky, kteří souhlasí s kdejakou špinavostí, ačkoliv vědí, že je to špinavost, aby si zachránili vlastní kůži. V našem domě to tak funguje a je to moje dílo! Odsuďte mě, odsuďte mě za to, pane Josefe!“

            Josef Kratochvíl sebral poslední zbytky sil: „Promiňte, paní Severýnová, ale opravdu nevím, o co vám jde. Jestli chcete uspořádat oslavu mých jmenin, prosím, bránit vám v tom nemůžu. Ale teď jsem unavený, přišel jsem z práce, ani jsem se ještě nenapil a zítra jdu do práce zas. Musím si odpočinout. Nezlobte se. Nashledanou.“

            Josef K. se vyprostil z křečovitého sevření paní Severýnové. Ale když otevřel dveře její pracovny, aby z ní mohl vyjít, přehradili mu cestu poskoci.

            „Kampak, pane Josefe?“ zeptal se ten vyšší z nich, dvoumetrová gorila.

            „Paní Severýnová vás přece o něco požádala,“ doplnil kolegu ten menší s vizáží mistra nejméně pěti druhů bojových umění.

            Pak už jen chytli Josefa Kratochvíla a vrátili ho zpátky do bývalé prádelny.

            Ten větší mu zkroutil ruce za záda a ten menší mu úlisně napovídal: „Jménem revolučního tribunálu vlastníků bytů, no tak, pane Josefe...“

            Josef sykl bolestí, jak mu gorila zmáčkla ruce.

            Menší nepřestával být úlisný: „Copak nechápete, co se po vás chce? Jménem revolučního tribunálu vlastníků bytů v našem domě...“

            Josef Kratochvíl, jemuž se tmělo před očima, mechanicky opakoval slova, která mu našeptával mistr bojových umění: Jménem revolučního tribunálu vlastníků bytů v našem domě vás tímto za všechny zločiny proti lidskosti, jež byly spáchány během vaší hrůzovlády v našem domě, odsuzuji ke zbičování. Rozsudek bude vykonán na místě.“

            Před Josefem Kratochvílem se objevila nahá, celá zjizvená a přitom kyprá, čerstvou vazelínou vonící záda paní Severýnové.

            Gorila mu pustila ruce a mistr bojových umění podal bič masivní jako všechno tady, vytáhl jej ze zásuvky stolu, za nímž paní Severýnová úřadovala.

            Josef Kratochvíl s bičem v ruce se tázavě podíval na mistra bojových umění.

            Ten pokývl směrem k obnaženým zádům paní Severýnové: „A pořádně, jenom tak to má paní Severýnová ráda.“

            A pak, jako by pro upřesnění dodal: „Kdyby něco, tak jsme za dveřmi.“

            Josef Kratochvíl a paní Severýnová, šéfka sdružení vlastníků osaměli uprostřed masivního nábytku, jenž nyní ukázal se nejvhodnější kulisou pro to, co mělo přijít.

            Bylo slyšet, jak paní Severýnová vzrušeně dýchá. Josef Kratochvíl se rozmáchl a prudce švihl bičem ta záda, co teď vypadala jako holá skála, kus kamene, snad náhrobku, snad jen nějakého sochařského polotovaru.

            Za tučným mlasknutím biče táhla se ozvěna neméně tučného slastného zasténání paní Severýnové. I Josefa Kratochvíla zmocnilo se jakési dosud nepoznané vzrušení. Ženská, před kterou se třásl strachy celý barák, která zneužívala fond oprav, což všichni věděli, ale vždy poslušně hlasovali pro mimořádné výdaje, která nastolila v domě hrůzovládu bezprecedentního teroru, je mu teď vydána na milost či nemilost.

            Stále rychleji a zběsileji se míhala ruka Josefa Kratochvíla a spolu s tím se i mlaskání biče stávalo nejen tučnějším, ale i masitějším, a stejně tak i slastné sténání paní Severýnové. Bičoval ji tak dlouho, dokud on sám neupadl do bezvědomí.

            Když se probral, byl ve svém bytě.

            Gorila mu podávala hrnek s horkým čajem: „Napijte se, to vám udělá dobře.“

            Josef K. se napil a skutečně pookřál.

            „To je čaj z bylinek, které žvýkají buddhističtí mnichové, když putují přes horské průsmyky. Za den tak pěšky ujdou třeba i padesát kilometrů v nadmořské výšce hodně přes šest tisíc metrů. Jde totiž o to, abych vám to aspoň zhruba vysvětlil, že když člověk spí, ale přitom všechno kolem sebe vnímá, tak se při chůzi nejméně unaví,“ vysvětloval mistr bojových umění.

            „Jdete zítra do práce?“ zeptala se starostlivě gorila.

            „Ano,“ odpověděl Josef Kratochvíl.

            „Tak to vás nebude zdržovat, ať si odpočinete,“ neméně starostlivě dodal mistr bojových umění a oba poskoci paní Severýnové se zvedli a zmizeli.

            Josef Kratochvíl spal a jako by nespal. Viděl před sebou do krve rozšlehaná záda paní Severýnové, slyšel její slastné vzdychání, ale byla to jen skutečnost, která se mu vracela v podobě snu, který mu připadal být sugestivním vyprávěním, jež je samomluvou.

            Ráno vstal odpočatý a s přesvědčením, že to všechno se byl opravdu jen sen.

            Když šel ráno do práce, potkal opět na schodišti poskoky paní Severýnové.

            Gorila na něj významně mrkla, dlouze potáhla s cigarety a nedopalek odhodila na zem.

            Úklid schodiště měl zrovna Josef Kratochvíl.

            „Nezapomeňte na tu zítřejší oslavu vašich jmenin, pane Josefe,“ připomněl mu mistr bojových umění a dodal, „nábytek vám z bytu vystěhujeme už dnes, ať se s tím v sobotu nezdržujeme, však víte, co u nás v domě bydlí lidí, abychom se k vám všichni vešli.“

            Ano, opravdu už byl pátek a Josef Kratochvíl měl mít v sobotu jmeniny.

           

           

  

               

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy