V ráji šumavském developerů, dřevařů a Jana Stráského

středa 16. únor 2011 10:39

Ze Šumavy umírají a romantické, je už jen Šumava umírající. Může za to kůrovec nebo Jan Stráský?

            Už od zastávky „Zátoň“ byla Regionova natřískaná k prasknutí. Průvodčí na každé zastávce těžce oddechujíc, prodírala se skrze lidskou masu ke dveřím, aby mohla dát znamení k odjezdu. Ale už na příští zastávce čekal na šumavský expres opět hustý dav lidí, již chtěli mermomocí nastoupit do vlaku, neboť ve Vimperku konal se dnes trh.

            Jel jsem už z Volar, kde se mi podařilo chytit jedno z posledních míst po směru jízdy. Nechtěl jsem si vyhlídku na krásnou šumavskou přírodu zkazit nevolností, která mě často postihuje, sedím-li obrácen zády k cíli cesty.

            A Šumava mě nezklamala, a to jsem ještě ani nebyl v jejím nitru, v první zóně. Za okny vlaku kolébajícího ze strany na stranu v úzkých zatáčkách, míhala se jedna nádherná přírodní scenérie za druhou, jež osvěžila mé vyprahlé srdce víc, než by to dokázala i samotná, dobře vychlazená plzeňská dvanáctka.

            Kdysi tu byla divočina, temný hvozd a dnes je zde příroda, dnes je zde ono životní prostředí, kvůli němuž je zřizováno ministerstvo, kterým protečou ročně stovky miliard korun. Jeda šumavským expresem, rázem jsem pochopil, proč lidé tak houfně utíkají na Šumavu, proč zde, právě zde, hodlají znovu vykročit do života.

            Celou cestu sem, do ráje šumavského, nabízela se mi za okny vlaků, kterými jsem cestoval, neutěšená podívaná. Pustnoucí města a vesnice, solární parky, jež v nekonečných kilometrech lemovaly železniční trať, zarůstající bujným býlím a křovisky.

            A pak od Prachatic, jako by se všechno změnilo švihnutím kouzelného bičíku. Přírodě byl vrácen její přirozený řád, ekosystémovou anarchii, která jinde zachvacovala celé chráněné krajinné oblasti, vystřídal charakteristický lidský rukopis, který přírodě vrátil její důstojnost a taky krásu.

            „Když je trh ve Vimperku, je vlak vždycky natřískaný. Ale pamatuji časy, když jsem ještě seděl ve vlaku úplně sám a v duchu počítal, kolik tak na tom ty České dráhy můžou asi prodělávat. Mladá paní, sedněte si.“, vybídl poněkud tělnatý člověk, který seděl proti mně, nějakou těhotnou ženu, aby si mu sedla na klín.

            „Děkuji, jedu do Vimperka na ultrazvuk.“, vydechla si budoucí maminka, odkudsi mi povědomá celebrita, snad přítelkyně věčného Řepky ze Sparty, když sedla si mu na klín.

            „A vy si, paní sedněte, taky.“, ukázal ten člověk na mě a obrátiv se ke mně se srdečným úsměvem, dodal, „nebude vám to vadit, že ne?“

            „Samozřejmě, že ne.“, nic jsem proti tomu nenamítal.

            „Děkuji, mladý pane.“, sedla si mi na klín postarší žena s proutěným košíkem, ze kterého hleděla vykrmená husa.

            „To víte, my tady na Šumavě jsme zvyklí držet spolu. Kraj je tady drsný, ne jak v Polabí, sám tady nikdo nic neznamená.“, podotkl ten člověk, za okny vlaku se právě nabízela nádherná podívaná na nakládání klád na velká nákladní auta.

            Fascinován tím úžasným divadlem, dychtivě jsem hltal každý pohyb obří mechanické ruky, jež uchopila obrovskou kládu, a jako kdyby to bylo jen lehounké tetřeví pírko, ji přidala k dalším kládám, jež už spokojeně odpočívaly po namáhavém stoletém růstu na přívěsu.

            „Jo, nebývalo to vždy tady takové. Teď už by to tady Váchal nepoznal. Nádhera, že?“, prohodil spolucestující, když si všiml s jakým nadšením hledím z okna.

            „Nádhera. Když si představím, že všechno to dřevo mohlo shnít bez užitku díky kůrovci, jemuž by byly stromy vydány bezohledně napospas, tak mě až z toho mrazí. Vy už žijete na Šumavě dlouho?“, zeptal jsem se.

            „Jsem jeden z prvních osadníků, skutečných šumavských pionýrů. Když jsem tady začal skupovat pozemky, tak to ještě ani nebyly nad Lipnem pořádné sjezdovky. Mám vilku hned vedle Bakaly. Když jsem ji stavěl, vedle k nám jen úzká asfaltka, dva návěsy se štěrkem se na ni nevyhnuly a zrovna tak domíchávače. To stavbu trochu zdržovalo, ale zase to byla romantika, člověk si pak alespoň toho víc vážil, že bydlí na Šumavě.“, řekl hlasem starého pamětníka ten člověk.

            „Prý to Bakala prodává a prý celkem levně, slyšel jsem to ve vlaku do Volar.“, zajímalo mě.

            „Jo, prodává to. To víte, trochu to přestřelil s těmi byty OKD. Prosím vás, kdo vám dnes bude bydlet ve městě? Staří nájemníci mu utekli do Beskyd a do Jeseníků a jemmu na krku zůstaly prázdné byty, které nikdo nechce a on se ještě státu zavázal, že je bude udržovat. Správně neodhadl trend, myslel si, že sedí na zlatém vejci, a teď musí prodat vilu a přestěhovat se na Mallorcu. To víte, není všechno zlato, co se třpytí, já bych mohl vykládat.“

            „Jste taky z branže?“, otázal jsem se.

            „To víte, že jo. Jmenuji se Vítek, Radovan, možná jste to jméno slyšel.“, představil se spolucestující.

            „Ten realitní magnát?“

            „Jo, ten realitní magnát. Naštěstí jsem si zavčas všiml, že lidé začínají utíkat z Prahy. Když jsem zvedl kotvy, tak bylo ještě pořád dost optimistů, co solili těžké prachy za pozemky ve všech těch divokých Šárkách, a stavěli v nich rezidenční čtvrti, které pak zely prázdnotou. Navíc Honza Stráský je můj známý, jsem taky turista. Kdysi se tu hádali o pár hektarů první zóny, ochranáři se s místními málem pozabíjeli kvůli pár kubíkům dřevní hmoty a dnes je Šumava jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících regionů. Denně mi volají renomovaní architekti, skutečná extraliga a žadoní, aby mohli na Šumavě něco postavit, pokud možno v první zóně. No, neříkal jsem to?“, ozvalo se zvonění mobilu.

            Radovan Vítek s nastávající maminkou na klíně, vykládal do tenoučkého mobilu: „Tak na to kongresové centrum by mohlo životní prostředí přispět tak tři sta nebo čtyři sta, mluvil jsem o tom včera s Chalupou, klade si jenom jednu podmínku, musí tam být naučná expozice, asi nejlépe ve foyer, o zásluze Lesů ČR na návratu rysa do šumavských hvozdů, takže tu miliardu bychom na to mohli mít. Ano, ano, ano, co se týká parkovacího domu, tak platí, na čem jsme se dohodli, máte v tom úplně volnou ruku.“

            Mobil zase zmizel v kapse a Vítek vysvětlil: „To byla Jiřičná, má dělat na Horní Kvildě kongresové centrum. Krom expozice rysa tam bude i stálá expozice Váchala a Kubína, bude se tam pořádat i „Týden Karla Klostermanna“, kultura na to dala sto mega. Jo, v Praze už chcípl pes. A ten vzduch tady, to je jedna báseň. Takový vzduch nemají ani ti pintklichBavoráci na svoji straně, byl jste tam někdy u nich?“

            „Nebyl, prý je to tam pořádná divočina.“

            „Divočina, to je slabé slovo. Tam u nich je to hotový prales! Dřevo jim tam hnije ještě z kůrovcové kalamity, tlející a práchnivějící kmeny se válí po zemi a mezi tím hnijícím dřevem, představte si to, vyrůstají nové mladé smrčky! Hrají si na přírodní laboratoř, ale kdo je jim na to zvědavý, kdo jim na to bude čekat sto let, aby to mohl vytěžit a začít tam stavět? Prachy se musí točit, jinak jsou stejně mrtvé jak kůrovcový les, to je prostě přírodní zákon, když už chceme mluvit o ekologii. Když si vzpomenu, jak vypadala první zóna, když jsem sem přišel. Představte si, že tam byly stromy!  Ale, kdyby jen stromy!? To byly stromy, které se ještě navíc nesměly kácet! Chápete tu absurditu!?“

            „Stromy jsou samozřejmě ohavnost, Země je přece modrá, ne zelená planeta.“, dal jsem realitnímu magnátu plně za pravdu.

            „Ale pak konečně jmenovali Honzu ředitelem NP a zaplať pánbůh za to, Honza je zlatý člověk. Dřív tady byly dva nesmiřitelné tábory, ochránci, kteří sem přivandrovali kdoví odkud a měli plno rozumu vyčteného z knížek a pak místní, lidé, kteří tady žijí, kteří souzní s tímto krajem a kterým dávala těžba dřeva jedinou obživu. Muselo to být frustrující, mít hned u nosu v první zóně tolik dřeva, a přitom vesnice tady vymírali, lidé dřeli bídu s nouzí kvůli nějaké přírodě, kvůli nějakému přírodnímu bohatství, na které se nesmělo sáhnout. Ale teď všichni táhnou za jeden provaz a to je Honzova zásluha. Není na Šumavě nová lanovka nebo sjezdovka, kterou by slavnostně neotvíral Václav Klaus. A vimperská zlatá mládež? Ani v pražském Roxy v jeho nejlepších časech jste nepotkal tak rozmařilou zlatou mládež. Jo, budoucnost patří Šumavě. Za kolik máte tu husu, paní?“

            „Za sto euro, přijímám i platby kartou a padesát euro záloha za košík.“, odpověděla žena, jež mi seděla na klíně.

            „Vezmu si ji, moje současná partnerka mě poslala na trh pro husu, ať se pak nemusím mačkat v obchodně-kulturním komplexu ´Šumavský ráj´, dnes tam bude zas hlava na hlavě.“, vytáhl Vítek z prkenice sto padesát euro, což byla na šumavské poměry, jak jsem později seznal, vynikající cena.

            Vjížděli jsme právě do haly vimperského nádraží, lidé se začali zvedat ze sedadel, ale trvalo ještě dlouho, než napřed vystoupili ti, co stáli.

  

           

Karel Trčálek

MatyEUGloria ludificatione12:4218.2.2011 12:42:38

Počet příspěvků: 1, poslední 18.2.2011 12:42:38 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy