My jsme tou cestou!

pátek 21. leden 2011 07:51

Ptáte se jak dál ve svém životě? Hodně lidí se tak ptá. Hledáte marně na tuto otázku odpověď? Hodně lidí hledá marně na tuto otázku odpověď. V tom případě vám gratuluji, protože tento článek je tou odpovědí. Má tak ale někdo štěstí! 

            Světnice svítila čistotou. I nebožtík, který ležel na k sobě sražených stolech, ten druhý byl půjčený od sousedů, jakoby svítil čistotou onoho poznání, které je určeno právě jen nebožtíkům, jejichž tělo, ztuhlé a studené, nehodí se k ničemu jinému, než jen k tomu, aby shnilo v zemi.

            Zavrzaly čísi kroky a do světnice vstoupil mistr z nedaleké továrničky na výrobu plastových oken. Nebožtík tam krátce pracoval, než ho asi před rokem vyrazili pro věčné opilství. Práci si pak už nenašel a před třemi dny vypustil duši, umrzl, vraceje se z hospody domů, kde pil už třetí měsíc na dluh.

            Světnicí zavoněla pomáda, jejíž silná vrstva leskla se ve kštici mistra. Plameny vysokých tenkých voskovic, jež svítily u hlavy nebožtíka, odrážely se v tomto zrcadle přízračným světlem. Mistr s tímto efektem trochu počítal a schválně nastavoval hlavu tak, jako by jeho vlasy byly solárním panelem a světlo voskovic Sluncem, jež zrodilo veškerý život na zemi.

            „Jak tady máte dnes čisto!“, podivil se mistr, když pozdravil vdovu a políbil její ruku.

            Venku se ozval ranní autobus, jenž vozil každý den nevyspalé lidi do práce, dnešní den nebyl výjimkou.

            „To už je pět? Zdálo se mi, že slyším pátý autobus, jak ta noc rychle utekla! Dávala jsem to tady do pořádku, oka jsem nezamhouřila, vždyť dnes je přece pohřeb!“, zvolala vdova hlasem ženy, která kvůli uklizení celou noc nespala.

            Vskutku už bylo pět hodin ráno. Mistr schválně si přivstal, aby stihl zajít za vdovou ještě před začátkem směny. Dvakrát se oženil a dvakrát mu to nevyšlo, po všem to milostném blouznění zbyly mu jen alimenty. Teď však hodlal se oženit potřetí.

            Vdova se mu líbila od té chvíle, kdy přišla asi před půl rokem orodovat za svého muže, jestli by ho nevzali zpátky do práce. Musel ji odmítnout, byla zrovna krize, stavebnictví, jež bylo hlavním odběratelem plastových oken, se nějak zaseklo a ne a ne se vyhrabat z té mizérie.

            Ale vdova, tehdy ovšem ještě vdaná žena už mu utkvěla v mysli. V ten čas po druhém rozvodu žil neuspořádaně, říkalo se i o něm, že jezdí do okresního města každou druhou sobotu do bordelu a on tuto zvěst nijak nevyvracel. Ale od té chvíle, co mu vdova klečela u nohou a prosila jej, aby vzal jejího muže zpátky do práce, o tom ovšem rozhodoval majitel továrničky ne on, což jí pak i náležitě vysvětlil, nepřestával na ni myslet, zvláště pak v noci.

            O nebožtíkovi, jenž zde nyní spokojeně ležel v čisté světnici, sám čistý, se zase poslední půlrok povídalo, že už tady asi dlouho nebude. Pil nezřízeně, chlast byl pro něj jakýmsi mystériem, jehož metafyzika stala se mu východiskem a taky konečným cílem všech jeho myšlenek.

            Mistr nejedenou za Drahoše, tak se nebožtík jmenoval, platil v hospodě všechny ty borovičky a piva, které do sebe zesnulý v pravidelném taktu obracel. Již tehdy to mistr tak trochu považoval za investici do své šťastné budoucnosti, až se konečně dočkal.

            Před třemi dny našli nebožtíka zmrzlého na hřbitově sousední, asi pět kilometrů vzdálené obce. Proč tam šel, nikdo nevěděl. Jeho žena byla zrovna u svých rodičů. Zpráva o skonu jejího muže zastihla ji na druhý den ráno, když se vracela domů.

            Mistr měl cestu volnou.

            „Ano už je pět, brzy se rozední. Ani jsem ho nepoznal, jak je čistý.“, kývl směrem k nebožtíkovi.

            „Co se mě natrápil! A teď vypadá, jako by životem prošel lehce a bez jediného zaváhání, jako by pohrdal svým osudem a přitom byl jeho obětí.“, řekla vdova trochu nesrozumitelně.

            Mistr na chvilku zaváhal, ale pak prohodil: „Na pohřeb mu půjde celá fabrika, i odpolední směna. Máme teď už zase zakázky, stavebnictví se už postavilo na nohy. Zaskočil jsem za vámi, jestli nepotřebujete s něčím pomoct.“

            „Ne, děkuji, jste hodný. Světnici jsem už uklidila, za chvilku se začnou trousit smuteční hosté, vždyť už je pět hodin. Jdete do práce?“

            „Ano, do práce.“

            „Nejdřív budu muset po něm zaplatit všechny dluhy, to nějaký čas potrvá. Budou mi ho pořád připomínat. Když jsme se brali, měla jsem tu noc před svatbou sen, že jsem po smrti. Ležela jsem zrovna v takové čisté světnici a za oknem bylo slyšet ranní autobus. Vidíte, a je to přesně naopak. On zmrzl a já žiji.“

            „V zimě je to hned. Už jste si požádala o vdovský důchod?“

            „Jakýpak vdovský důchod po něm? Propil, co mohl a teď je takový čistý, celou noc jsem uklízela světnici, aby se tady smuteční hosté cítili jako doma:“

            „Máte to tady pěkné. Střecha by chtěla ale trochu spravit, a stromy v sadě prořezat. Kdyby se prořezaly, budou ještě rodit, jsou to dobré stromy.“

            „V jednu hodinu se mi chtělo strašně spát. Bílila jsem zrovna tu zeď, co máte za zády. ´Usnu a on se probudí.´, napadlo mě. A přitom poslední rok mezi námi už nic nebylo, přišel domů, svalil se jako mrtvý, a teď tady skutečně leží. Co by se stalo, kdybych skutečně usnula, vzbudil by se?“, tázavě pohlédla vdova na mistra.

            Ten by se její nejraději vrhl k nohám a prosil ji, jako ona kdysi prosila jeho kvůli manželovi, aby si ho vzala, ale přítomnost nebožtíkova mu v tom přece jen jaksi bránila. Ale i tak cítil, že se do jeho myšlenek vkrádá cosi šíleného, cosi, čím planou temné oči vdovy, v nichž už není jen pouhé nevyspání.

            „I kdyby se vzbudil, kým by byl? Opilcem, kterým vstal z mrtvých, zatímco jiní spí. Byl by jen snem, který uvízl na půli cesty!“, odpověděl mistr.

            „Jaké cesty? Cesty, po které kráčíme my nebo on?“, chtěla vědět vdova, jejíž pohled mistra spaloval jak zápach terpentýnu v obchodě s olejovými barvami.

            Slova, kterým ani on dost sám dobře nerozuměl, drala se mu z úst: „Je jenom jedna cesta! Cesta, po níž nekráčíme ani my ani on. Cesta, kterou jsme my sami, naše představy a naše blouznění. Platím alimenty a to je veškerá moje existence. Jezdím každou druhou sobotu do bordelu a to je veškerá moje existence. A on už je mrtvý. My i on jsme tou cestou.“

            Vdova pokyvovala vážně hlavou: „Rozumím vám. On je mrtvý. Ale my, my jsme nezemřeli. Proto teď na něho hledíme. Zdi světnice jsou čerstvě vybílené, ale v hrobě to vypadá jinak. V hrobě je jen hlína. Proč to všechno?“

            „Protože si to nedokážeme představit jinak. Nedokážeme si představit, že on, který zmrznul, je živý, a my kteří jej pohřbíváme, jsme mrtví. Vidíte, já jdu do práce, stavebnictví se vzchopilo, majitel chce ještě rozšířit výrobu o solární panely, budeme nabírat další lidi a on je mrtvý.“

            „Říká se, že nejúrodnější je černozem. Ale my tady přece černozem přece nemáme.“, pronesla vdova náhle zamyšleně.

            „Chcete ho pohřbít do černozemě?“, dohadoval se mistr.

            „Ne, chci pěstovat zeleninu. Spoustu zeleniny, to byl vždy můj sen, mít zahrádku a v ní černozem. A vidíte sám, jaká zatím byla a je skutečnost, i ty stromy by potřebovaly prořezat.“

            „Já je prořežu. Den už se prodlužuje, je třeba prosvětlit jejich koruny, omladit zkroucené kmeny, jež zestárly. Všechno se spraví.“

            „Ne, nespraví. Vidíte přece, jak je všude čisto, jak to tady svítí čistou, i světlo těch voskovic je čisté. Ta čistota nás zahubí, je jako jed!“

            Mistra cosi napadlo, cosi úžasně jednoduchého, až se divil, že už ho to nenapadlo mnohem dříve: „Jestli chcete, lehnu si na ty stoly místo něho. Tím se všechno uvede do pohybu, změní se od základů, naše životy přestanou být pastí, do které jsme se chytili čistotou nalákaní. Chcete? Stačí jen říct!“

            „Ale co práce? Jdete přece do práce, stavebnictví se vzchopilo, sám jste to říkal před mrtvým, jež dnes v noci málem se vzbudil.“, vyslovila určité obavy vdova.

            „Jakápak práce, když dnes je pohřeb? Celá fabrika na něj půjde, rozloučit se zesnulým, hodit mu hrudku hlíny na rakev, která dutě zazvoní, vždyť vím, jak to na pohřbech chodí, dost lidí je na nich pod parou, ale ten kolorit je nezbytný, zdůrazňuji nezbytný!“, deklamoval mistr jakousi průpovídku.

            Vdova však přece jen váhala: „Pohřeb je až ve tři, dřív farář nemůže, trápí ho zažívání. A bez požehnání těžko se na bránu ráje buší a stejně tak i pekla. A vy dnes máte přece ranní.“

            Mistr si však věděl rady: „Což není smrt sama úsvitem? Hleďte na něho, to není člověk, který se vrací z odpolední. Tak čistí jsou jen lidé po ránu, lidé, již spěchají do práce, byť jsou trochu rozespalí. Ale což on zrovna neprobouzí se? Ještě chvilku a bude též spěchat do práce, bude do ní spěchat místo mě, protože už je za pět půl a mistr měl by být v práci mezi prvními. Jen ať se vzbudí, a já si tady místo něj lehnu. Tak bude to nejlepší.“

            „Počkejte, pomůžu vám s ním.“, chytla vdova nebožtíka za nohy, když ho mistr začal shazovat ze sražených stolů.

            „Kam ho dáme?“, rozhlížel se mistr po světnici, „třeba sem, do toho rohu?“

            „V tom rohu se vždy choulil, když měl absťák. Třásl se po celém těle a monotónně naříkal, slova mu však rozumět nebylo.“

            „Tak ho dám sem, to bude víc než symbolické. A já si teď lehnu na jeho místo. Pohřeb je až ve tři. Vy zatím můžete si zdřímnout, vždyť nespala jste celou noc.“

            „Trochu se prospím, je toho teď na mě fakt trochu moc. Jsem unavená, že na místě usnu. Ale ve dvanáct musím se vzbudit, abych pohoštění z mražáku vyndala, v jednu pak rakev pro něho přivézt mají. Nechci, aby mě smuteční hosté pomluvili, když manžel by se mi k smrti skoro upil, kdyby nezmrzl.“

            Prvním smutečním hostům, již s kyticemi do čisté světnice dorazili už krátce po desáté, naskytl se zvláštní pohled.

            Nebožtík sám nebývale čistý, ztuhle sedící v rohu zvýrazňoval bělobu vdovou v noci vybílených zdí. Vdova na zemi spící tupým spánkem, těch, kdož probděli celou noc a na místo nebožtíka ležící mistr, jemuž v napomádovaných vlasech odrážely se plameny dohořívajících voskovic, přiváděli smuteční hosty k neskrývanému údivu, jež zračil se jim na tvářích.

            I v továrničce na plastová okna se v tu dobu už po mistrovi horečnatě sháněli, ale ať mu volali, jak volali, byl pořád nedostupný.

           

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy