Přátelé mi říkají "Inženýr Smrt"

úterý 11. leden 2011 15:41

Pracuji jako exekutor a díky panu ministru J. Drábkovi z TOP 09 budu moci nyní zabavovat i sociální dávky. Však už bylo na čase, aby té dlužnické pakáži někdo zakroutil krkem!  

Mí přátelé, nemám jich ovšem mnoho, mi říkají: „Inženýr Smrt.“

Pracuji jako exekutor.

Přijdu z práce a děti na mě hned volají: „Co jsi dnes zabavil, taťko?“

„Všechno!“, odpovím a děti vesele vypísknou.

„Všechno, všechno!“, tancují kolem mě.

Manželka řekne mi: „Měl by sis, Karle, trochu odpočinout. Vracíš se z práce utahaný jak pes, abys to vydržel!“

Odpovím ji: „Dluhy jsou dluhy, dlužníky je třeba skřípnout, kam bychom pak došli? Copak to jde, půjčit si a nevrátit? A taky to dělám pro nás. Aby děti mohly studovat prestižní školy a neztratily se na trhu práce jak zrnko písku v přesýpacích hodinách. Abychom si mohli i my, mámo, na stará kolena, až budeme v důchodu, jak grandi užívat, celý svět křížem krážem sjezdit a kdoví, třeba se i do kosmu podívat, prý už to budou brzy nabízet.“

Pracuji jako exekutor a beru všechno, co přijde mi pod ruku, přátelé říkají mi, nemám jich mnoho, „Inženýr Smrt“ a rovněž tak kolegové, exekutoři jako já tělem i duší.

Teď zrovna na jeden případ si vzpomínám. Žena rozvedená, tři haranti na krku, snad i chlast trochu do toho, život zpackaný vzorově, práci ztratila, na zdravotním pojištění cosi dlužila plus penále k tomu, soud exekuci nařídil a tak do rukou se mi dostal ten případ tuctový a všední, o němž v Právu, plátku to štvavém Keller a jemu podobní pořád žvaní.

Přijdu tam, seberu, co se dá, už jen pánev teflonová jak Angel Merkel se na mě vesele zubila.

Už chci ji vzít, když v tom mi ta ženská cestu zahradí: „Proboha, tu, ne na čem budu dělat dětem omeletu!?“ a ukáže na děti uplakané od toho, že vzal jsem jim počítač, hračku tak vděčnou pro dítě každého věku.

„Ustupte, to měla jste si rozmyslet dřív. Na zdravotním pojištění peníze dlužíte, to velký je hřích a vy o omeletě máte tu drzost kázat mi? Abych na vás nepodal trestní oznámení pro maření výkonu úředního rozhodnutí, chcete-li však před soud, prosím, pro mě to problém není, neboť zákon zastupuji tady já, račte chápat a když pochopíte, budete to pro vás lepší!“

            Ta ženská Kristem pánem začala mě zaklínat: „Pro Krista pána, aspoň tu teflonku mi nechejte, snad kousek srdce v sobě ještě máte!“

            Odstrčil jsem tu ženskou: „To víte, že srdce v sobě mám, vždyť vzorným jsem otcem i manželem a rodina základem je všeho. Je zde však vyšší moc, je zde váš dluh, to fakt je nesporný, a kde dluh je neuhrazen, tam nastupuje exekuce, a zákon je věc prvořadá. Dlužíte, tak račte platit, nebo buďte zticha a Bohu děkujte, že nezašlo to ještě dál!“

            Vezmu pánev a ženská ječí: „Kriste Ježíši! Kriste Ježíši!“

            A vidíte zrovna, tu noc potom se mi o něm zdálo.

            Jdu krajinou suchou a vyprahlou a najednou jakási postava ku mně kráčí shrbená pod těžkým jakýmsi břemenem.

            Přijdeme k sobě blíž a já vidím: „Toť, Kristus zbičovaný a kamsi táhne ten svůj kříž, na hlavě trnovou korunu na křivo posazenou.“

            Tu vzpomenu si, vždyť on taky nám všem cosi dluží a v případě jeho již exekuce zákoníky nařízena jest.

            Obořím se na něj zhurta, neboť jde o věc úřední, tu třeba je jednání strohého: „Kriste, splať své dluhy! My vírou svojí sytíme tě a kde nic tu nic, žádné splátky za důvěru naší, jen dluh tvůj roste bez přestání a kolik krve v tvém jménu prolito bylo, že i Diag Human a podnikatel Štáva z města Bechyně nýmandem se proti tobě jeví, a kde nic tu nic, žádná spása, jen sračky pořád větší!“

            Podiví se ten darebák náramně, hraje to samozřejmě, to se ví: „Málo jsem toho snad vykonal? Vodu ve víno proměnil, nemocné bez spoluúčasti uzdravil, Lazara i dceru představeného synagogy zadarmo vzkřísil, po vodě chodil, aniž bych vstupné vybíral, i zástupy nasytil, a nakonec se i ukřižovat nechal?“

            Odpovím tomu drzounovi: „To bylo kdysi a z minulosti věčně se žít nedá. Je třeba okamžitě splatit to, co půjčeno ti bylo! Teď už jen dva tisíce let na kříži si lelkuješ a poctiví lidé, aby jen na tebe v potu tváře dřeli. Říkám ti, zaplať, nebo zabavím ti majetek veškerý. Jsem ´Inženýr Smrt´, exekutor ze zákona, zeptej se koho, chceš, že se mnou nejsou žádné žerty.“

            Svíjí se ten ničema jak kluzký had a v očích výsměch mu hraje: „Dělej co, sám uznáš za vhodné, exekuorem jsi-li, nemám však nic, než jen ten kříž a trnovou korunu.“

            Kde však na mě!

            Strhnu mu tu korunu z hlavy a ve snu tom běžím s ní do Vatikánu, tam vždy peníze mají, neboť milují tam bližního jak sebe sama.

            Plesá radostí otec svatý, když korunu trnovou před něho stavím: „U všech svatých, u Pána našeho, Ježíše Krista, to je pro nás relikvie nejcennější!“

            „ Je třeba dluhy po Spasiteli uhradit!“, připomenu mu rázně ten smutný fakt.

            Svatý otec lišácky se pousměje: „Samozřejmě, dostanete za to, co vám patří.“

            Odkud si vytáhne kufřík a hodí mi ho k nohám: „Je v tom třicet mega, přesně jako tenkrát, určitě si vzpomínáte!“

            Najednou je všude síra cítit a z pod ornátu otci svatému oháňka vyklouzne, vždyť ďábel je to sám a taky se tak směje a v kufříku třicet mega jako tenkrát, když v tom se probudím.

            Kdepak na mě s Kristem, neměj dluhy a pak bavit se spolu můžeme jako dva lidé, co bližními jsou, co v lidstvo jdoucí vpřed mohou se bez obav jako lidé čestní a poctiví zařadit.

            Ve snu trnovou korunu Kristu zabavil jsem, když jednalo se úhradu dluhu jeho a nebál jsem se trestu žádného, vždyť byla to jen spravedlnost, dle zákona zcela v pořádku.

             Ale probudit ze snu se stačilo, a byla tu zase skutečnost krutá, v níž na sociální dávky ruku vztáhnout nemohl jsem, prý i dlužníci jsou lidé, byť systém sociální zneužívají, vezou se na tom našem voze slámy, aniž by jízdné zaplatili. To žralo mě na moji práci nejvíce, ta bezmoc tváří v tvář těm hyenám lidským, na které nijak jsem nemohl, ač beru všechno a ani Kristem mě nikdo nezastraší, když úřední rozhodnutí dělá ze mne pána nad osudem lidí.

            Vyšlo však Slunce jasné dnes a ze všech končin svezly nás autobusy před práce a sociálních věcí Ministerstvo. Stojíme tu, exekutoři v houfech hustých a ministru Drábkovi vděčně tleskáme, až dlaně nás bolí, ale za bolest tu ta pocta jemu, člověku na správném místě, tisíckrát nám stojí.

            Návrh jeho, ať sociální dávky zabaví se všem, kdož dluží, kdo na voze slámy jedou a jízdné neplatí, duše naše exekutorské rozradostnil a spontánně nyní tleskáme tomu, kdo nebál se rozříznout ten vřed plný hnisu.

           A již nás zdraví, ministr reformní, člověk schopný osobní oběti každé pro dobro věci společné. Tvář přísná, v čemsi snad i strohá, ale ušlechtilá, jakoby z mramoru tesaná, velikána toho naší doby, jenž pochopil, že bez exekucí byl by svět jen jednou velkou hernou, v nichž gambleři mohou dělat si, co zlíbí se jim, kašlat na zákony a dobré mravy, lidem poctivým se do ksichtu vysmívat.

            „Drábek! Drábek!“, skandujeme a mistr nás zdraví tím svým plachým reformním úsměvem.

            Pak náměstek jeho pokyne nám, abychom se utišili, a hlasem charismatickým promluví: „Pan ministr vám, drazí přátelé, děkuje za projevenou podporu. Ale teď potřebuje klid na práci, vždyť je třeba vyrobit ještě tolik reformních zákonů!“

            Jak sladce je mi u nyní u srdce!

            Teď už neschováte dávky sociální přede mnou do videoterminálu herního, ne nadarmo přátelé. moc jich nemám, říkají mi „Inženýr Smrt“!

             

 

           

Karel Trčálek

RobertCo říci21:3011.1.2011 21:30:22

Počet příspěvků: 1, poslední 11.1.2011 21:30:22 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,73 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy