Jak si premiér Nečas nakouřil pěnovku

středa 22. prosinec 2010 10:03

Stane se tento článek taky klasikou?

            My děti jsme se toho domu bály. Vždy, když jsme kolem něho procházely, ať už sami nebo i s dospělými, mrazilo nás v zádech. Byl to obrovský dům, největší v naší ulici. Jeho průčelí připomínalo naší dětské fantazii znetvořenou tvář přízraku, jenž se objevoval na poštovních známkách a kterému naši rodiče říkali „pan prezident.“

            V oknech toho domu bylo vždy cosi kalného. Jako by na vás hleděl opilec, o kterého jste zakopli na ulici a v tu chvíli najednou pochopili, že ten opilec jste vy sami o pár let starší, jak s vámi život zamával, jak vám nedal ani tu nejmenší rovnou příležitost, jak vás jen bezohledně nutil k rovné spotřebě alkoholu.

            Ten dům kdysi postavil jeden zdejší politik, byl dlouhá léta poslancem, a postavil jej za zpronevěřené sirotčí peníze. Byl to obrovský dům, v jeho sklepení mělo se snad kdysi nacházet i špičkově vybavené fitcentrum. Onen politik bydlel ve svém obrovském domě asi půl roku, když se najednou začalo mluvit o nezávislém finančním auditu sirotčího fondu.

            K auditu skutečně došlo. Ve chvíli, kdy před obrovským domem zastavila s kvílením brzd novinářská auta, se politik, dlouholetý poslanec, zastřelil. Na ten obrovský dům jako by v tu chvíli padla kletba. Nikdo jej nechtěl koupit, dědicové jej okamžitě nabídli k prodeji, dům tak pustl a chátral.

            Nakonec si jej pronajal jakýsi vetešník. Říkalo se o něm, že je premiér. V přízemí domu zřídil si vetešnictví, kde prodával všechno možné, hlavně pak úsporné ekonomické balíčky. Lidé v naší ulici však měli strach chodit do toho domu.

            Kšefty tomu podnikateli příliš nešly a taky ho drtil tvrdý konkurenční boj, jak už to na volném trhu od nepaměti chodí. V naší ulici byl totiž ještě jeden vetešník. Říkalo se mu, kdoví proč, Kalousek a snad to bylo opravdu jeho skutečné jméno.

            Tento vetešník neměl ovšem svůj krámek přímo na naši ulici, ale v boční uličce, která do naší ulice ústila. Byla to tmavá a ponurá ulička, které se neřeklo jinak než „Lichvářská.“ To proto, že v ní sídlili a svoji živnost provozovali skuteční lichváři, lidé, pro které jsou peníze vším, a se kterými udržoval vetešník Kalousek, alespoň se to říkalo, čilé obchodníky styky.

            Když se na naší ulici objevilo nové vetešnictví, nesl to Kalousek velmi nelibě. Nejspíše to byl on, kdo rozšířil pověst, že nový vetešník, jmenoval se Klaus, si půjčuje peníze od mrtvých lidí z Hongkongu. Obyvatele naší ulice pojala ještě větší hrůza a strach při pomyšlení, že by měli vstoupit do proklatého domu.

            Pak už k novému vetešníkovi teprve nešel vůbec nikdo. Ten jen seděl ve svém krámku a nic nedělající pokuřoval ze své pěnovky, až mu z toho nakonec ruplo v kuli. Když si pro něho přijeli z blázince, bez přestání tvrdil, že na něho chce kdosi spáchat sarajevský atentát, byla jeho pěnovka dokonale nakouřena, sám primář psychiatrické kliniky dr. Weigl prý z ní vždy pokuřuje po vydatném obědě a nemůže si ji dosti vynachválit.

            Klause odvezli do blázince. Snad se tam nakonec začal považovat za prezidenta, největšího chytráka na světě. Říkal to pak po letech jeden flašinetář, když hrál u nás na ulici, měl to od švagra, který dělal v blázinci zřízence. Dům byl opět prázdný, teď už všichni věřili, že je skutečně prokletý.

            Čas od času se však přece jen vynořil někdo, kdo se v něm pokusil otevřít vetešnictví. Zeman Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, tak se jmenovali všichni ti nešťastníci, vetešníci, kteří se v tom domě zbláznili, zanechávajíce po sobě nakouřenou pěnovku a potvrzení toho, že dům je prokletý.

            I my děti jsme se toho domu bály. Když jsme šly kolem něj, přepadala nás jakási chmurná předtucha života až nesnesitelně všedního, života, kdy půjdeme do důchodu až v sedmdesáti, a ten věk, to bylo pro nás cosi hrozivě nepředstavitelného, ale přeci jen kdesi již pevně a tísnivě uhnízděného v naší budoucnosti.

            Ale pak opět dům ožil. Jakýsi zoufalec opět pojal úmysl otevřít si v něm vetešnictví.

            „Prý se jmenuje Nečas a prý je to taky premiér, jak ti všichni předtím.“, sdělovali si lidé navzájem.

            „Ten dlouho nevydrží. To se hned pozná podle ksichtu!“, prorokovali mnozí novému vetešníkovi stejně neblahý konec, jaký potkal i jeho předchůdce.

            „Dejme mu šanci.“, ozývaly se některé hlasy.

            „Kdoví, co na to Kalousek?“, ptali se všichni.

            Ano, Kalousek byl vždy tvrdý oříšek, ačkoliv byla naše ulice poměrně dlouhá a velká, přesto se však zdálo, že dvě vetešnictví jsou na její kupní sílu přece jen moc.

            Nový vetešník se ovšem s chutí pustil do práce. Výlohou bylo vidět, jak pořád něco uvnitř kutí s vyhrnutými rukávy. Brzy se o něm začalo vykládat, že dělá reformy. Mnozí si pod pojmem reformy představovali cosi okultního, něco na způsob vyhánění zlých duchů.

            Snad chtěl Nečas opravdu z toho domu postaveného za zpronevěřené sirotčí peníze vyhnat zlé duchy a zbavit jej tak onoho prokletí. A zdálo se, že jeho vyhrnuté rukávy mají opravdu jakousi magickou moc, neboť pár lidí se do jeho vetešnictví přece jen odvážilo.

            „Má to tam moc pěkné.“, říkali ti lidé, když se vrátili z Nečasova vetešnictví živí a zdraví.

            „Ty reformy, ať už je to cokoliv, asi fungují.“, usoudila řada obyvatel naší ulice a začala k Nečasovi nosit všelijaké svoje harampádí, aby si zase jinou veteš od něho odnášela.

            Zdálo se, že Nečasovi štěstí přeje. Ten dům už nepůsobil tak strašlivě, byť fasádu měl pořád starou. To však Kalousek, jenž považoval naši ulici za svoje výhradní hájemství, snášel jen velmi těžko. Navenek se sice usmíval, ale v očích mu plála divoká, špatně skrývaná zloba.

            V tu dobu začal totiž Kalousek prodávat ve svém vetešnictví státní dluhopisy. Úrok byl zajímavý, při skoupení většího množství těch obligací dalo se na tom snad i vcelku solidně vydělat. Ale naši lidé ty dluhopisy příliš nekupovali.

             U nás v ulici žijí převážně drobní řemeslníci či řidiči sanitek, ale finanční spekulant ani jeden.

            Pár domácností si sice jednu či dvě obligace koupilo, ale stohy dalších obligací zůstávaly Kalouskovi na pultě. Pomalu se na ně prášilo jako na klavírní partitury v časech ekonomické krize, kdo by také v těžkých dobách našel odvahu brnkat na koncertní křídlo?

            Všechna zloba Kalouska obrátila se na jeho konkurenta. Nečas prý dokonce měl veřejně prohlásit, že se chce stát vetešnickým hegemonem v naší ulici, což byla jasná urážka Kalouska.

            Však taky lidé říkali: „To neskončí dobře.“

            A pak přišlo to ráno.

            My děti jsme se právě chystaly do školy, když najednou explodovala ta časovaná nálož.

            „Nečas si po použití toalety neumývá ruce!“, věděli najednou všichni toho rána, ta novina rozkřikla se s rychlostí korupční aféry.

            Obličeje všech štítivě se zkřivily, ta představa po použití toalety neumytých rukou byla opravdu odporná.

            „Proto si vyhrnoval ty rukávy!“, vykřikl kdosi, aby hned všichni opakovali, „proto si vyhrnoval rukávy, abychom si mysleli, že si po použití toalety umývá ruce!“

            Nedodržování základních hygienických návyků bylo v naší ulici považováno za ještě větší zločin než korupce. Kdysi se u nás v ulici dělal průzkum veřejného mínění, při kterém vyšlo najevo, že sedmdesát devět procent obyvatel naší ulice nepovažuje korupci za závažný společenský problém, jestliže se po ní umývají ruce.

            Na hygienu se v naší ulici vždy úzkostlivě dbalo, jen my děti mohly jsme se občas, ovšem samozřejně ne příliš často, vyválet v blátě, bylo-li to v rámci nějaké naší dětské hry. Od toho rána byl osud Nečase zpečetěn. Ještě se pořád snažil něco kutit s vyhrnutými rukávy, ale lidé k němu prostě přestali chodit.

            Pak kdosi přišel s tím, že si Nečas pořídil pěnovku.

            A skutečně bylo vidět výlohou, jak Nečas vysedává sám ve svém krámku a, nemaje se čím zaměstnat, bafá celé dny z fajfky, ale z jiné, toho jsme si my děti všimly dobře, než z jaké bafá známá pohádková postava „Knížepán.“

            „Tak to už bude brzy konec.“, pokyvovali všichni moudře hlavou.

            A opravdu se brzy Nečas zbláznil. Odvezli jej do blázince jako všechny předtím. Zůstala po něm jen dobře nakouřená pěnovka , v regálech vetešnictví reformy páchnoucí myšinou a na toaletě zcela netknuté mýdlo.

            Dům byl zase prázdný, prokletý dům postavený ze zpronevěřených sirotčích peněz, i my, děti, vychované Matrixem a Harry Potterem, jsme se toho domu bály, když jsme musely jít kolem něho.

Karel Trčálek

Aleš ChalupníčekPoslední větu jsem omylem přešetl:13:5223.12.2010 13:52:01
p. victorinFenomenální! Já nemůžu /smíchy/!13:2322.12.2010 13:23:58
čtenářPane Trčálku11:2222.12.2010 11:22:57

Počet příspěvků: 3, poslední 23.12.2010 13:52:01 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy