Zvony, které rvou duši z těla

čtvrtek 2. prosinec 2010 10:33

Lidský mozek je možné rozvibrovat až k mystickému vytržení. Věřím tomu. Jeden člověk mi o tom vyprávěl

            Bylo to ještě ve vyšetřovací vazbě. Moje věc se nepředstavitelně táhla, trávil jsem v úzké cele vazební věznice bůhví už kolikátý měsíc, sám jsem to dávno nepočítal. Problém byl v tom, že lidé tak či onak spojení s mým případem jednoduše mizeli beze stopy.

            Vyšetřovatel si pozve někoho k výslechu v mé věci a ten člověk, ačkoliv převzal předvolání, se nedostaví a zmizí. Můj obhájce chce rovněž někoho předvolat a ta osoba také zmizí. Vyšetřování mého případu trvalo nekonečně dlouho, někdy se mi už zdálo, že uzoučká vazební cela je rakví, ve které jsem byl pohřben za živa.

            Konečně však můj případ dospěl do stádia, kdy bylo nařízeno soudní přelíčení. Bylo samozřejmě jasné, že moje věc se potáhne ještě celé měsíce, než dospěje k nějakému pravomocnému verdiktu. Ale přece jen když jsem nastupoval do eskortního autobusu, který mě měl poprvé vézt k soudu(kolik takových cest ještě bude!), kde se někdy rozhodne o mé vině či nevině, ovládl mne pocit jakéhosi ulehčení.

            Měl jsem na sobě sice po dlouhé době něco jiného než vězenský mundúr, ale ruce mi dali do klepet, autobus byl bez oken, ale přesto jsem se cítil nějak lehčeji, i když paradoxně, to že sedím v eskortním autobuse je větším důkazem mé nesvobody než v pobyt v cele, kterou dříve či později začne každý vězeň považovat za svůj domov, byť samozřejmě jen toliko v rámci té skutečnosti, že na okně jsou mříže a v zamčených dveřích špehýrka.

            Jsem venku, ale přitom spoutaný. Autobus zastavuje na křižovatkách, dává přednost jiným účastníkům silničního provozu. To všechno jsou projevy onoho života, který je považován za svobodný. Jsem do toho života ponořen, jsem nyní jeho součástí, ale přece jsem od něho dostatečně oddělen, abych si uvědomil, že jsem v tuto chvíli toliko a pouze vězněm, o jehož svobodě rozhoduje někdo jiný.

            Jelo nás k soudu víc. Znal jsem z těch lidí jen jednoho člověka obviněného z obchodování s lidmi. Asi před dvěma, nebo možná před třemi měsíci ocitli jsme se s tímto novodobým otrokářem na krátký čas v jedné cele. Zdálo se, že má docela slušný přehled o fotbale, zvláště o přestupech v anglické lize. Také v klasickém lyžování se vyznal docela obstojně. Dokonce tvrdil, že Neumannová, organizační výbor toho nešťastného mistrovství mu také cosi dlužil za dobrovolníky, ve skutečnosti otroky, které jim dodal, tenkrát v Turíně dopovala, ale že podmazala, tedy její tehdejší přítel a otec Lucinky, antidopingové komisaře.

            Jinak jsem už neznal nikoho. Člověk, který seděl vedle mě, mi byl sice podvědomý, ale jako soudce jistého krajského soudu, který měl na starosti vyhlašování konkursů, jsem přicházel do kontaktu s mnoha lidmi. Možná jsem ho kdysi kdesi skutečně zahlédl.

            Jeli jsme už asi dvacet minut, když v tom můj soused, později jsem se dozvěděl, že byl obviněn z pokusu o vraždu své, skoro o třicet let mladší manželky, toho času navíc těhotné, začal najednou mluvit. Normálně se to nesmí, přepravovaní vězni mají zakázáno spolu mluvit.

            Avšak kupodivu mého souseda nikdo z příslušníků vězeňské stráže neokřikl. Bylo ovšem těsně před vánoci a tak bachaři byli zřejmě myšlenkami úplně někde jinde. Dost možná se viděli už u vánočních stromků, v obývácích provoněných cukrovím, kde vedle zapnuté televize září tentokrát i dětské oči jejich ratolestí, jež právě rozbalují ohromnou kupu všech těch dárků, co jim letos zase Ježíšek nebo Santa Claus, jak je komu libo, přinesl.

            Buď jak, buď ten člověk mluvil, to jest, bezpochyby mluvil na mě. Začal bez jakéhokoliv úvodu, prostě se najednou rozpovídal, zatímco motor autobusu bez přestání pracoval, nyní trochu bublavě, protože jsme se nejspíš dostali do nějaké kolony, naše jízda byla hodně pomalá.

            „Před několika lety jsem skoupil u jedné vesnice, v tu dobu ovšem už proměněné na jednoho z mnoha prefabrikovaných lidských sídel, ve kterých lidé naplňují si svůj naivní sen o bydlení v přírodě a mimo město, ohromnou spoustu půdy.

            Mnozí známí mě podezřívali, že kromě mnoha jiných svých aktivit chci se ještě vrhnout na developeřinu, tehdy ovšem trh s byty stagnoval, a vůbec situace na trhu s nemovitostmi hrozila obrovskou blamáží, což se nakonec i potvrdilo.

            Nevyvracel jsem svým známým tuto domněnku, i když opak byl skutečnou pravdou. Už nějaký čas jsem pociťoval jakousi psychickou únavu. Měl jsem dost i toho tahání za nitky, jako veleúspěšný podnikatel jsem se ovšem pohyboval i v zákulisí politiky, ale i politika, a hlavně politici se mi najednou zhnusili.

            Denně jsem přicházel do styku se všelijakými, mnohdy i velmi odpornými lidmi, jejichž jedinou schopností a kvalifikací byla jejich naprostá bezohlednost. Chtěl jsem od toho utéct, trochu si odpočinout. Jsem ale člověk, který nedokáže nic nedělat. Musím pořád pracovat, kdybych nepracoval, tak bych jistě zešílel.

            Tehdy stát štědře dotoval zemědělskou výrobu. Napadlo mě, že to by mohlo být východisko ze situace, ve které jsem se ocitl. Sami zemědělci tvrdili, že bez dotací je prvovýroba ztrátová. Dotace zde však byly, a navíc to byla pro mě výzva, takříkajíc, pokusit se hospodařit tak, abych sice bral i dotace od státu, ale zároveň měl i vlastní zisk ze zemědělské výroby.

            A tak se ze mě stal hospodář. Skoupil jsem v okolí oné vesnice stovky hektarů zemědělské půdy. Nešetřil jsem penězi, na těch mi ostatně nijak nikdy nezáleželo. Každý rok jsem si třeba kupoval nové auto za milión, hodinky za tři sta tisíc jsem měnil každého čtvrt roku.

            Skoupil jsem, všechno co se dalo. Jen jakýsi stařeček nad hrobem mi odmítl prodat svých pár hektarů, které jeho tátovi, jak tvrdil, nevzali ani komunisti a které, to taky říkal, jeho dědek, koupil při pozemkové reformě kdysi za první republiky za peníze, které vydělal v Americe, prý se na tom poli uživila celá jejich rodina.

            Přijedu za tím dědulou do domova důchodců, vysázím před něho rovný milión za pár hektarů, všem tam lezou očí z důlků, jak vidí takovou kupu peněz, a říkám: ´Když mi, dědo, prodáte ty svoje, hektary, tak vám přesně takový balík peněz pošlu i na váš účet.´, platby nad sto tisíc se samozřejmě musí provádět bezhotovostně.

            To řeknu a strkám dědulovi kupní smlouvu, i notáře jsem kvůli tomu přivezl s sebou.

            Ale dědula: ´Neprodám. Už kvůli dětem a vnukům to neprodám, aby měli na čem hospodařit, až zase přijde hlad a bída. Ani komunisti to tátovi nevzali. Zavřeli ho, ale do družstva jim nešel!´

            Co dělat s dědulou?

            Na druhou stranu to bylo samozřejmě sympatické, příjemně osvěžující v té dnešní době, vidět někoho, kdo tak lpí na půdě a těch jeho pár hektarů, to byla jen kapka v moři, půdy, kterou jsem už vlastnil. Tak jsem ten milión alespoň věnoval tomu domovu důchodců, respektive seniorů. Za dva měsíce dědula zemřel a jeho děti, dva synové a jedna dcera, sami za mnou přišli.

            Tomu dědovi bych za to klidně dal i dva milióny. Těm jeho dětem jsem za to nabídl dvě stě tisíc a stejně mi to dali a ještě v duchu proklínali otce, že mi to tenkrát nestřelil za ten meloun.

            Pustil jsem se s chutí do hospodaření. Část svých firem a společností jsem prodal, v těch, co mi zůstaly, předal jsem řízení jiným lidem. V té vesnici byl zchátralý zámeček. Opravil jsem ho a nastěhoval se do něho. Projekt na to mi udělal Lábus. Přistoupil k tomu opravdu s pokorou, dokonce mi za to ministerstvo kultury, nebo kdo, udělil ocenění za citlivě zrekonstruovaný historický objekt roku.

            Hospodaření si mě úplně získalo, přestal jsem kvůli němu i hrát golf.  Se zisky, které dosahovaly moje nejrůznější finanční společnosti, se to samozřejmě nedá srovnat, za vyspávání v dozorčí radě ČEZu bych taky dostal víc. Ale na uživení to stačilo a pak tady byly ještě dotace, ale o peníze mi zase až tolik nešlo. Chtěl jsem opět najít nějaký smysl toho, co dělám a to se mi podařilo. Přišli za mnou dokonce po volbách, abych dělal ministra zemědělství, ale odmítl jsem, s těmi věcmi se mi už nechtělo mít nic společného. Vymluvil jsem se na střet zájmů, hleděli na mě, jako bych se zbláznil.

            Nechtělo se mi do politiky a taky se mi nechtělo do centra, do toho města, které mi najednou připadalo odporné, horší než žumpa, i proto, že jsem to město znal víc než dobře. Nechtělo se mi i tam kvůli zvonům.

            Divíte se tomu?

            Hned vám to vysvětlím.

            V oné vesnici, už dočista zohavené nevkusem a buranstvím jejich novodobých obyvatel, přece jen zůstal původní kostel. Nikdo už do něho skoro nechodil, jen pár babek, které se braly kdoví odkud a pak už jen rodina jednoho místního zbohatlíka, funkcionáře TOP 09 na krajské úrovni, který tak stavěl na odiv svoje křesťanství.

            Bůh je nebo není, na tom nic nezmění ani církev, která mě nikdy nezajímala. Její obřady se mi vždy zdály trapné a urážející Boha, protože z něho dělajícího směšného hlupáka, ale to není moje věc. Vzpomínám si na ten okamžik úplně přesně.

            Byl jsem v té vesnici teprve poprvé nebo podruhé. Jednal jsem na obecním úřadu se starostou o jakýchsi obecních pozemcích, na kterých jsem chtěl postavit moderní dojírnu. Blížilo se poledne. Bylo léto. Bzukot much měnil se v hymnus života.

            Najednou se rozezní zvony. Zmocní se mě jakási závrať. Každý jejich úder, každý ten tón, rve mi duši z těla. Ale nepociťuji přitom bolest, právě naopak.

            Zvony utichnou.

            Ptám se starosty: ´Co to bylo?´

            Starosta odpoví: ´To zvonilo poledne. Takže za ten pozemek nabízíte tři sta korun za metr? A padesát tisíc každému členu zastupitelstva, který bude hlasovat pro zrušení stavební uzávěry?´

            ´To zvonilo poledne tady?´

            ´Ano tady. Lidi si mi furt stěžují, že je to ruší při sekání trávníku, když vyzvánějí, chcípají jim sekačky. Já si myslím, že by to mohlo jít.´

            Ty zvony tam byly nádherné. Nikdy mě to nebralo, ale tady ty zvony, jako by ten jejich tón byl tónem prvotním, chápete snad, co tím chci říct. Ptal jsem se pak na ně, byly to zvony, které sem byly převezeny z jakési po válce zbořené vesnice v pohraničí.

            Vždy, kdy se měly rozeznít, zmocňovalo se mě rozechvění. A když se ozvaly, každý jejich tón vpíjel se mi do vědomí jako krev do půdy všude tam, kde celé národy či náboženská vyznání bojují mezi sebou na život a na smrt. Snad ty zvony vydávaly nějaké vibrace, které jsem byl schopen vnímat jen já. Hodně lidí si však opravdu stěžovalo, že jim ty zvony vadí, když sekají trávník před domem.

            Hospodařil jsem, poslouchal zvony, psychicky mi bylo dobře, jak už dlouho ne. Ale léta strávená ve vrcholném byznysu a v zákulisí politiky se přece jen ozvala. Začalo mi haprovat zdraví a lékaři mi doporučili na čas změnit ovzduší, všichni říkali, že nejlepší by bylo strávit pár měsíců v Ladaku.

            Odletěl jsem tedy na pár měsíců do Ladaku, s tím, že budu řídit provoz svého velkostatku na dálku. Z Ladaku jsem si odskočil i do Thajska k moři, tam jsem potkal i svoji nynější manželku, byla tam na soustředění finalistek nějaké soutěže krásy.

            Pobyt v Ladaku mi pomohl, zdraví se mi spravilo. Slyšel jsem tam mnohokrát tibetské mísy, ale celou dobu jsem myslel na zvony, těšil se, až je zase uslyším. A nakonec ta chvíle nastala. Přijížděl jsem do vesnice, bylo krátce před polednem. Hnal jsem z letiště, jen abych slyšel ty zvony.

            Přijíždím do vesnice, po chodníku jde nějaká tetka s kozou, asi s ní byla u kozla.

            Zastavím, stáhnu okénko, pozdravím a ptám se: „Dobrý, tak co je u nás nového?“

            Tetka vám nějak zbledne, jako by viděla ducha, pak se jí barva vrátí, odpoví mi, ale hledí tak nějak do země: ´Ruku líbám, pane statkáři, tak už jste zpátky ze světa? Co by bylo nového? Byla jsem s kozou u kozla, ale moc se mu na ni nechtělo.´

            Sám cítím v jejím hlase cosi pokryteckého. Ale to už je poledne, zvony se rozezní.

            Ale jak?!

            To není zvonění, ale stenání jak z nějaké věznice na Guantanámu.

            ´Co to je?´, vykřiknu a podívám se na tetku.

            Ta se třese strachy: ´Nezlobte se na nás, pane statkáři. Jsme tady jen samí drobní zbohatlíci, žádné velké ryby. Když zvonily ty zvony, nedal se sekat sekačkami trávník. A tak, mysleli jsme si, že když ráčíte být ve světě...´

            Nenechal jsem tetku domluvit. Už jednou chtěli všichni ti drobní zbohatlíci, jejichž maximem je tak daňový únik či úplatek za milión, nechat ty zvony odstranit, aby mohli nerušeně sekat trávník, ale zabránil jsem jim v tom a jasně dal najevo, že se zvony se nic dělat nebude.

            Šlápnu na plyn a jedu ke kostelu. Vyběhnu na zvonici a vidím, že srdce zvonů, byly dva, jsou obalena jakýmisi ohavnými kožkami. Seběhnu dolů, sednu do auta a jedu na radnici. Starosta chce utéct oknem, ale nestihne to.

            Chytnu ho pod krkem, třesu jím: „Co to má znamenat, ty zvony!? Co?!´

            Starosta mlčí, lapá po dechu...“

            Přijeli jsme k soudu. Člověk vedle mne umlkne. Vystupujeme. Každý je odveden do jiné soudní síně. Veřejné přelíčení, jež se mělo konat v mé věci, se nekoná. Nedostavil se ani státní zástupce, ani můj obhájce, oba najednou zmizeli, jejich telefony jsou nedostupné, nikdo o nich nic neví, můj případ se opět zasekl.

            Cestou zpátky už můj soused mlčí. Usnu a probudím se až na dvoře věznice. Jsem opět v úzké cele, jsem opět zaživa pohřben. Moje věc se potáhne ještě dlouho. Nový státní zástupce se bude muset nejdříve seznámit se spisem.

            Za několik dní se jakousi cestou dozvídám, že onen člověk, jenž seděl v autobuse vedle mně, bude propuštěn z vazby. Jeho obhájci dosáhli toho, že pokus o vraždu byl překvalifikován na těžké ublížení na zdraví a dál, po složení kauce, bude tedy stíhán na svobodě.

    

Karel Trčálek

ViktorSrdce zvonů. Zvony srdce.00:583.12.2010 0:58:10

Počet příspěvků: 1, poslední 3.12.2010 0:58:10 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy