Bude volba nového pražského primátora porod?

úterý 30. listopad 2010 07:22

Doktorské prokletí matičky Prahou, zdá se, trvá. Po  hysterickém charismatiku, psychiatru Pavlu Bémovi míří na primátorský stolec další tragikomická postavička, tentokrát porodník Bohuslav Svoboda

            „Na facebooku jsme se domluvili, že signálem k útoku nám bude první sprosté slovo, které padne z úst těch velkokoaličních kurev. Když vyšel ven před magistrát Boris Šťastný a řekl nám, ať táhneme do hajzlu, že nový primátor je už zvolený, vzali jsme magistrát útokem. Najatá ochranka nám nekladla velký odpor. Vtrhli jsme dovnitř a v mžiku tu jejich velkou koalici rozprášili, jak Amíci Talibán“

            V jindy tak hlučné a lomozící žižkovské hospodě „U vystřelenýho voka“ bys nyní slyšel sichrhajzku spadnout na zem. Všichni přítomni hltali každé slovo studenta, jenž byl sem vyslán revolučním výborem, aby zde agitoval pro věc revoluce, která vypukla dnešního rána, kdy rozvášněný, asi tisícihlavý dav zklamaných a frustrovaných voličů vzal útokem magistrát, kde se právě uskutečnila zmanipulovaná volba nového velkokoaličního primátora.

            „Je třeba získat na naši stranu pražské hospody!“, hřímal den předtím na facebooku šéf revoluční marketingové kampaně, „o vítězství v Praze rozhoduje vždy hospoda. Kdo má pivo, má i moc!“

            Revoluční výbor neponechal tedy nic náhodě, a po dobytí magistrátu ihned vyslal své zástupce do pražských hospod, aby je získal na svoji stranu.

            „Co bych dlouze řečnil! Rozmlátili jsme těm kurvám ty jejich dršťky, nakopali jsme je do těch jejich tlustých prdelí a marš razit Blanku. Prahu teď řídí revoluční výbor, městská doprava bude fungovat ve svém běžném rozsahu, to se týká i nočních spojů.“

            Hospoda „U vystřelenýho voka“, vypukla v mohutný jásot. Komu by se taky chtělo v noci šlapat pěšky od „U vystřelenýho voka“  třeba až na Vinohrady, když ti zkurvený taxikáři byli vždy jedna ruka s nenáviděným magistrátem.

            Život v Praze nebyl revolucí nijak narušen a to byl velký triumf revolučního výboru. Dokonce i divadla dostala toho dne svůj obvyklý přísun peněz, takže pražská inteligence mohla v klidu jako každý večer vyrazit za kulturou, bez které by jako společenská třída nemohla existovat.

            Na kulturu nezapomněl ani revoluční výbor, který si uvědomoval, že ze všech umění je pro něho nyní nejdůležitější právě divadlo. Proto měl teď, po malém občerstvení, následovat výstup jedné z buněk narychlo zformovaného revolučního souboru, který vytvořili sami pražští umělci, tedy nejtvrdší a nejzuřivější voličské jádro TOP 09.

            Pražský umělec je totiž bytostným voličem TOP 09 a jinak tomu ani nemůže být. Pražskému umělci, jeho citlivé duši musí totiž na jedné straně imponovat šaramantní hochštapler Schwarzenberg, jako mu musí na straně druhé imponovat i ďábelský a všemocný Kalousek, neboť každý pražský umělec je ve skrytu své duše i ryzím dekadentem, který prostě miluje hnilobný pach rozkládající se společnosti a morálky, a tedy ona nietzschovská vůle po moci, v Kalouskovi zformovaná do své nejdokonalejší a absolutní, doslova umělecké podoby, nemůže nechat pražského umělce chladným.

            Divadelní soubor z prominentních avantgardních pražských umělců měl předvést v rekordním čase nacvičenou rekonstrukci dopoledního soudního, ostatně vcelku krátkého procesu s Bohumilem Svobodou před revolučním tribunálem, k němuž došlo hned po obsazení magistrátu.

            Hospoda „U vystřelenýho voka“ opět utichla.“

            Na improvizované scéně seděl za stolem revoluční tribunál. Jeho předseda se tvářil nadmíru demokraticky. Z levé strany byl na scénu dokopán Bohuslav Svoboda, kterého velmi věrně představoval profesionální chuligán David Černý.

            „Jméno?!“, zahřměl předseda revolučního tribunálu.

            Tělem Bohuslava Svobody projelo zaškubnutí.

            „No tak, slyšel jsi, na co se tě ptají občané Prahy?“, kopl do souzeného jeden z biřiců.

            „Bohuslav Svoboda.“, vypravil ze sebe souzený zlomeným hlasem.

            „Povolání?!“, opět zahřměl předseda.

            „Volební lídr ODS, dnes řádně zvolený pražský primátor.“

            „Lžeš! Ty nejsi řádně zvolený primátor, ty jsi prachobyčejný porodník! Slyšíš?! Prachobyčejný porodník! Víš, co je toto?“, vytáhl předseda zpod stolu jakousi ohavnou věc, jejímž autorem byl právě David Černý.

            Bohuslav Svoboda hleděl do země a mlčel.

            Předseda revolučního tribunálu neudržel nervy na uzdě, vyskočil, mlátě pěstí do stolu, křičel celý bez sebe: „Mlčíš? Bojíš se přiznat barvu? Tak já ti řeknu, co to je! To jsou rodidla naší milované matičky Prahy! A víš, kdo je tak zohavil?! Ty! Ty na té své gynekologické klinice v Motole. Tam jsi, ty hanebný porodníku, přivedl na svět velkou koalici, která navždy zohavila rodidla naší matičky Prahy! To je tvoje dílo!“

            Předseda revolučního tribunálu ukazoval na rodidla, která vypadala opravdu odporně. Byla to jakási beztvará hmota připomínající hnijící maso, uprostřed které byla obří škvíra s rozervanými okraji, z níž vykukovala, představujíc groteskně zmohutnělý kliktoris, karta Opencardu.

            Celý tento artefakt byl natolik hnusný, že byl zralý na odkup Národní galerií, hned, co ta bude mít nového ředitele, Knížákovi by to David Černý už z principu nikdy nestřelil. Svůj agitační účel toto dílo však splnilo. Osazenstvo hospody zděšeně hledělo na znetvořená rodidla matičky Prahy, kterými rukou Bohumila Svobody přišla na svět velká koalice.

            Pocity všech lapidárně shrnul bezděčný výkřik: „Ty vole, to snad ani není možný, jak voni to všechno kurvěj!“

            „Byla to moje povinnost. Jsem porodník. Musel jsem to dítě přivést na svět. Přivezli rodičku na porodní sál do Motola, ale neřekli mi, že to dítě bude tak velké. Měl jsem za to, že je to vůle voličů, kteří to dítě zplodili svými hlasy.“, pokusil se bránit Bohuslav Svoboda.

            Předseda tribunálu opět vybuchl: „Lžeš! Už zase lžeš! To není a nikdy nebyla vůle voličů a ty to dobře víš. Voliči ti nedali mandát, abys přiváděl na svět zrůdy, koaliční Frankensteiny. Voliči chtěli něco jiného, a proto v naší matičce Praze zvítězila TOP 09, kterou vede člověk, jenž měl už po krk toho svinstva v ODS, a proto z ní utekl. Voliči chtěli něco jiného než toto!“

            Předseda soudního tribunálu ukázal opět na umělecký artefakt.

            Bohuslav Svoboda začal najednou filosofovat, jako by zapomněl, že je před revolučním tribunálem, který rozhoduje o jeho dalším osudu, a ne sám v kanceláři pražského primátora, ve které po jeho předchůdci zůstala soška spokojeného Buddhy, osobně přivezená z jednoho nepálského tržiště a kterou si minulý primátor bůhví proč nevzal s sebou do Sněmovny.

            „Co jsou to voliči? Co je to jejich vůle? Politiku dělají politici, od toho jsou taky placeni, ne voliči. Byli jsme legitimně zvoleni, legitimně jsme se dohodli, žádný zákon nezakazuje velké koalice. Když se to voličům nelíbí, ať nám příště nedají hlasy, to je jejich nesporné právo. Ale teď, jsme to my, kdo jsme pověřeni výkonem moci a taky tuto moc budeme vykonávat. A dopustíme-li se něčeho špatného, něčeho nezákonného, pak ať zase konají orgány činné v trestním řízení, padni komu padni. Avšak zpochybňovat naše právo vládnout, znamená zpochybňovat samu demokracii. Je-li velká koalice špatná, pak musí být nepochybně špatný i systém, který ji zplodil. Já jsem jenom porodník, nic víc. To je moje role v tomto systému. Říkáte: ´Vůle voličů´, ale kde jsou vlastně ti voliči? Ukažte mi je, možná ani žádní voliči neexistují.“, pronesl Bohuslav Svoboda už docela zamyšleně, jako by mluvil jen k sobě.

            Předseda soudního tribunálu zbrunátněl: „Kde jsou voliči? Ptáš se, kde jsou voliči!? My jsme ti voliči! Slyšíš, my jsme ti voliči! Naši vůli jsi pošlapal, nás jsi ponížil a urazil! Chtěli jsme matičku Prahu krásnou a nezkorumpovanou! Chtěli jsme město, ve kterém není hanba žít, ve kterém si člověk nemusí připadat jako slepice! Chtěli jsme Prahu rozkvetlou šeříky, chtěli jsme Prahu olympijskou! A výsledkem toho je, že přední umělci, elita národa, vážně uvažují o tom, že se z Prahy odstěhují na venkov, že z ní utečou, neboť toto město není pro poctivé lidi. A ty se ptáš, kde jsou voliči? Pod gilotinu s ním!“

            „Pod gilotinu s ním!“, křičela celá hospoda.

            „Von se ještě ptá, kde sou ti voliči! Snad si nemyslej, že jsme naprostý nuly, naprostý hovna, když jsme volili topku!“, ječela hystericky jakási žena.

            V hospodě „U vystřelenýho voka“ získala revoluce svoji pevnou baštu. A takových hospod byly všude po Praze už celé desítky, ne-li stovky.

            Jen jihozápadní magistrálu a vůbec celý Pražský okruh se revoluci zatím nedařilo ovládnout. Auta stejně jako za časů Bémových a před nimi Němcových, a před nimi Kaslových a před nimi Koukalových a vůbec všech těch náměstků, co kdy vládli Praze, dál lhostejně ucpávají pražské dopravní tepny, jako by se nic nezměnilo, jako by to, co se houpá v koši nad vchodem magistrátu, nebyla od havranů a sýkorek koňader celá oklovaná hlava nebohého jednodenního primátora Bohuslava Svobody, ale jen jakési loutky, kterých se na Karlově mostě a v jeho okolí prodávají tuny.

             

 

Karel Trčálek

JiraakZlehka od tématu..10:0930.11.2010 10:09:26
p. victorinPěkné počtení! A vtipné!07:3830.11.2010 7:38:04

Počet příspěvků: 2, poslední 30.11.2010 10:09:26 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy