Jsem na straně zla, fandím Severní Koreji a jejímu lidu I.

pátek 26. listopad 2010 10:53

Tomuto světu vládne zlo a proto straním Severní Koreji

            Asi před týdnem si Ing. Karel T. zapsal do svého deníku, ten nedával nikomu číst a měl jej schovaný na bezpečném místě, následující věty a odstavce.

            Dnes ráno odvezl jsem manželku do porodnice. Je sice teprve v osmém měsíci, ale její těhotenství je rizikové. Lékaři mají strach, aby nedošlo k nějakým komplikacím a dnes už jejich zoufalé naléhání nešlo odmítnout. Tvrdí, že v nemocnici bude manželce poskytnuta řádná péče.

            Ráno jsem ji tedy odvezl do nemocnice. Čeká dvojčata. Po několika letech marné snahy nezbývalo nám než využít asistované reprodukce. Výsledkem je rizikové těhotenství a vynucená hospitalizace. Budu tedy nyní doma sám, možná i dva měsíce, pokud manželka naše děti řádně donosí, ale i kdyby se narodily předčasně, inkubátor naše dvojčata nemine.

            Při loučení manželka neplakala, jen jsme se lehce políbili. K umělému oplodnění přinutil jsem ji já. Manželka měla z toho strach, i když nesporně taky toužila po dítěti. Doufala však, že jí pomůže jakési šarlatánské cvičení, jakási obskurní gymnastika, které já nevěřím ani za mák.

            Do úřadu jsem už pak nešel. Náš přednosta je velkorysý a vstřícný člověk. Obeznámil jsem ho se svojí situací.

            „Říkáte rizikové těhotenství, hrozí vážné komplikace?“, zeptal se mě, když jsem mu otevřeně vyklopil, jak se věci mají a požádal ho zda bych dnes mohl přijít do úřadu o něco později.

            „Ano, Vaše Excelence. Budu muset odvézt manželku do nemocnice, to obtěžování lékařů začíná už být nesnesitelné. Bombardují nás bez přestání nevyžádanými e-maily a sms, co všechno se může stát. Dokonce nám bez obalu vyhrožují tím, že kouření způsobuje neplodnost. To víte, za stovku za den se jim lidé do těch jejich špitálů moc nehrnou.“

            „Ano, reformy. Ale víte co? Je-li to tak, vezměte si zítra pracovní volno. Ano, to je po čertech vážná věc, vézt manželku do nemocnice kvůli rizikovému těhotenství. O refundaci mzdy, a budete teď přece potřebovat každou korunu, nemějte strach, nějak to zařídím. Při nejhorším vás pošlu na školení kvůli novým evropským směrnicím. No tak, no tak, co to děláte!“, bránil se přednosta našeho odboru, když jsem mu z vděčnosti líbal jeho pěstěné ruce.

            Říká se o něm na magistrátu všelico, kolují o něm všelijaké zvěsti. Ale ačkoliv bydlí ve velké luxusní vile, jeho manželka je zubařka, stejně jako manželky senátorů Čunka či Palase, srdce má přednosta našeho odboru na pravém místě.

            Políbili jsme se s manželkou na rozloučenou. Byla bledá, v očích měla cosi mučivého. Ohromné břicho plné dvojčat deformovalo její postavu do jakéhosi bizarního zjevu. Nemocniční pokoj jevil se sice strohým, mříže však na oknech nebyly a matrace byly dokonce čerstvě povlečené. Všichni se usmívali, byť jim to šlo evidentně ztuha. Inu za málo peněz, milý paciente, málo muziky, i když se o té nemocnici říká, že se řídí standardem kvality ISO 9001 nebo ISO 9003, už přesně nevím.

            Přišel jsem domů a v prázdném našem bytě, hypotéku budeme splácet už jen šestnáct let, padla na mě nějaká tíseň. Když byla ještě manželka doma, a ne ještě v nemocnici, bylo u nás přece jen trochu veseleji. Někdy jsme poslouchali i četbu na pokračování a strávili tak nejednu příjemnou půlhodinu.

            Ovšem už od chvíle, kdy se manželka dozvěděla, že je těhotná, to jest, že embrya vzniklá oplodněním in vitro se v její děloze ujala, vkradlo se atmosféry našeho domova cosi ponurého. To jsem si uvědomil právě nyní po svém návratu z nemocnice.

            Tíseň ta stala se najednou nesnesitelnou. Chtěl jsem před ní utéct z prázdného bytu do práce. Pak jsem si naštěstí uvědomil, že mě přednosta vyslal na školení ohledně nových evropských směrnic týkajících se čerpání finančních prostředků z eurofondů. Vypadalo by to divně, kdybych se v úřadě dnes ukázal.            

            Ven jsem však každopádně musel. Každá další minuta strávená v našem bytě stávala se děsivější a děsivější. Snad bych zde časem i nadobro zešílel. Šel jsem se tedy procházet po městě, naprosto bezcílně a taky bezmyšlenkovitě.

            Všechen ten dopolední život, schylovalo se již ovšem k obědu, tak všední, až to praštělo, proudil kolem mne svým kalným proudem takřka neslyšně.

            Jako by auta byla zvukově odcloněna, takže nevydávajíc žádný zvuk, valila se tiše stokami zkornatělých ulic. I lidé jako by byli jakýmisi divochy, již se pohybují tak, že našlapují na špičky a proto jsou jejich kroky tiché. Jen šustot všemožného smetí, které vítr hnal po ulicích, sléval se v jakýsi hukot, tak možná hučí krev v aortě, když je mohutnou systolou, vypuzena okysličená do celého těla.

            Ocitl jsem se v parku a sedl si na lavičku. Nevydržel jsem tam však dlouho. Asi za deset minut si hned na vedlejší lavičku sedly maminky s kočárkem a začaly žvanit. Bylo nad moje síly poslouchat ty řeči o přebalování a kojení. A taky mi to připomnělo manželku, která byla již několik hodin v péči lékařů, zřejmě těch nejmizernějších, neboť ti schopní už dávno odešli, jako kdysi exulanti, za hranice, jak tím pořád vyhrožoval šéf lékařské komory.

            Opět jsem bloudil městem, až najednou ocitl jsem se v jeho vykřičené čtvrti, kde na ulicích postávají ženy, jež nabízejí své tělo k prodeji.

            Jak jsem se tam ocitl?

            Byla to čirá náhoda, nebo mě tam úmyslně zavedlo podvědomí?

            Je to tak, že každý muž, jehož manželka je v porodnici, skončí tak jako tak v náručí prostitutky?

            Možná existuje nějaký takový přírodní či sociální zákon, který nelze nijak obejít. Myslím, že něco podobného řeší i Michal Wievegh v jednom ze svých románů, ale teď si nevzpomenu v kterém, vždyť už jich napsal tolik!

            Ocitl jsem se ve vykřičené čtvrti, prostitutky nestoudně se na mě usmívaly svým odporným, protože strojeným úsměvem. Ale mě se náhle zmocnilo neodolatelné nutkání proniknout do ženského těla, ponořit se do něj takříkajíc až po samotný kořen. Snad to byla po psychické stránce jakási nezbytně nutná očista, jakési vykoupení z onoho hříchu, který jsem spáchal na své manželce tím, že jsem jí oplodnil, přičemž v tomto mém případě je nutno vzít v úvahu i etický, a v mnoha ohledech jistě neradostný rozměr, neboť se tak stalo proti její vůli in vitro.

            Buď jak buď, byl jsem rozhodnut, že jednu z těch prostitutek oslovím. Měl jsem díky Bohu u sebe peníze, které mi zůstaly v kapse mého svrchníku. Byl to totiž úplatek zdravotnickému personálu, na který jsem však při loučení s manželkou zcela zapomněl.

            Teď se ty peníze náramně hodily. Zdravotnický personál zkorumpuji při své příští návštěvě. Peníze na to si půjčím od tchyně. Služné se totiž u nás na magistrátu vyplácí každého patnáctého a teď je sotva konec měsíce.

            Kterou kurvu si však vybrat?

            Všechny prostitutky totiž ve své nestoudnost vypadaly stejně a to se mi vždy hnusilo. Ne ta nestoudnost, která je ovšem v mnoha ohledech více než trapná, ale ta stejnost, ta zoufalá unifikovanost. Toho zhnusení nemohl jsem se zbavit ani teď, když mě popadla nezřízená chuť na pohlavní styk.

            Proto jsem tak dlouho otálel s oslovením nějaké z těch žen. Míjel jsem je, prohlížel je, ale pořád si nemohl vybrat. Nakonec dostal jsem se do jakési zapadlé, slepé uličky, kde se na zemi válel nějaký opilec. Rozhlédl jsem se kolem sebe, a poznav, že nacházím se ve slepé uličce, jež končí zdí, za kterou je kdoví co, možná i odporné smetiště plné potkanů, spěchal jsem se vrátit na ulici.

            V tom zahlédl jsem v průchodu domu ženu. Byla menší, trochu zavalitá, tvář měla poďobanou, vůbec ne hezkou, prsa drobná a přitom již jaksi podivně povislá. Byla to ovšem taky prostitutka.           

            Její zjev mě však zaujal. To nebyla jedna z těch mnoha kurev, jež jsou tak prvoplánově nestoudné, a jež ve mně vzbouzely vždy spíše ono zhnusení než divoký a nezkrotný chtíč, a to i teď, když byla manželka v porodnici a dle všeho bych se měl proměnit v sexuálního maniaka.

            „To je to, co chci!“, věděl jsem náhle.

            Oslovil jsem tu ženu a ona souhlasně kývla. Odvedla si mě do domu, v jehož průchodu stála. Místnost, v níž jsme se ocitli, vypadala úplně stejně jako nemocniční pokoj, v němž zůstala manželka i se svým rizikovým těhotenství. Dokonce i to šero tady, ačkoliv bylo sotva poledne, mi připadalo úplně stejné jako tam v nemocnici.

            Když bylo po všem, netrvalo to ovšem příliš dlouho, zmocnila se mě jakási zvláštní nálada. Snad to bylo i tím, že jsem to po delší době dělal s prezervativem. Snažili jsme se s manželkou o početí marně již několik let a tak jsem tomu již zcela odvykl. 

            Chtěl jsem vstát, obléct se a vypadnout odtud, abych se pak pitval ve všech těch pocitech, co se po něčem takovém vždy musí zřejmě dostavit. Ale ta žena mě chytla za ruku, přitáhla k sobě, ke svému tělu, do kterého jsem před malou chvíli, chráněn ovšem, pronikl.

            „Nechoď ještě. Chci ti něco říct.“, řekla mi, tisknouc se svojí tváří k mé tváři.

pokračování

                         

           

 

 

Karel Trčálek

ZetkaZajímavé., ale....16:3726.11.2010 16:37:26

Počet příspěvků: 1, poslední 26.11.2010 16:37:26 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy