Martin Barták je obětí justiční mafie!!!

pátek 19. listopad 2010 09:12

Martin Barták je nevinný! Na facebooku už se organizuje iniciativa požadující, aby byl Martin Barták zproštěn všech absurdních obvinění proti němu vznesených justiční mafií. Přidejte se i vy, není-li vám lhostejný osud nevinného člověka! 

            Spásná myšlenka na sebe nedala dlouho čekat.

            „Musím rozbít sklo požárního hlásiče!“, kmitne Martinu Bartákovi hlavou.

            Martin Barták je neurochirurg, tedy bývalý neurochirurg, a proto ví, jak vypadá mozek, v tomto případě jeho vlastní mozek, který je nyní zcela ovládán spásnou myšlenkou.

            Jsou zde dvě hemisféry, je zde mezimozek, střední mozek, most, hypofýza i hypotalamus, je zde i šedá kůra mozková, je tady prostě všechno, co potměšilá evoluce naskládala člověku do jeho lebky, aby ten si říkal o úplatky v řádech miliónů dolarů a pak vzápětí na to milosrdně zapomínal.

            A opravdu se vzpomínky Martina Bartáka, jenž ocitl se v cele předběžného zadržení, neměly už od samotného počátku celého případu čeho chytit.

            „Co já jim na tom výslechu vlastně řeknu?“, zeptal se Martin Barták sám sebe nejednou během těch trudných hodin v cele předběžného zadržení tak podivně horečnatých ve své strnulosti, jež mu byly jeho osudem, to jest osudem, který byl přidělen člověku, příslušníku živočišného druhu Homo sapiens sapiens jménem Martin Barták.

            „Řekněte jim, že si na nic takového nevzpomínáte.“, radil mu při své, ostatně nepříliš dlouhé, protože kamsi spěchal, návštěvě obhájce Tomáš Sokol a v jeho advokátských očích mihlo se cosi cynického, slyšel tento člověk již tolik lží, že sotva mohl ještě věřit, že kromě něj samotného existují ještě nějací čestní a poctiví lidé.

            „Ale já si opravdu na nic nepamatuji! To všechno je tak strašlivě absurdní. Vždyť je to úplná bartákovina!“, vykřikl Martin Barták a pak se náhle zarazil.

            Tomáš Sokol na něho zvědavě podíval pohlédl, a cynism, jak by řekl T.G. Masaryk, se v tomto jeho pohledu dal přímo těžit stejně jako hnědé uhlí po prolomení těžebních limitů, inu elektrárny a teplárny je nutno něčím živit, tak daleko to Homo sapiens sapiens dotáhl se svým mozkem, v němž se kdysi strašlivě dávno Martin Barták šťáral, a docela mu to šlo, alespoň on měl ten pocit, leč bohužel nijak ho nenaplňovalo.

            „Kafkárna, chtěl jsem říct, úplná kafkárna je to, ty vole! Řekněte sám,“, Martin Barták už chtěl ve svém zoufalství uchopit ruku Tomáše Sokola, ale ten stačil ucuknout, hmátl tedy Martin Barták do prázdna, tak nějak vypadaly i jeho vzpomínky, jako prázdno, týkající se té ošklivé věci.

            Na chvilku se náměstek ministra financí, který si vzal pracovní volno, to jest, nebral plat, (vida, naprosto nečekaná úspora stáních výdajů!), a platil si sám zdravotní a sociální pojištění (autor tohoto článku byl také jeden čas samoplátcem zdravotního pojištění, sociální pojištění si však nikdy neplatil, neboť nevěří na žádné důchody), se sice zarazil, ale pak pokračoval hlasem ještě zoufalejším: „Řekněte sám, vy jste přece advokát, obhajoval jste přece i Bohouše Kulínského, cožpak je možné, aby v právním státě, kde platí zákony, mohli jen tak obvinit někoho, kdo řádně pracuje jako náměstek na ministerstvu financí, a zeptejte se třeba i té nejposlednější uklizečky, že jsem tam byl od rána do večera, a kdo si navíc nic nepamatuje, z něčeho tak absurdního? Je to kafkárna! Už od začátku je to kafkárna a nic jiného!“

            Takových nářků už Tomáš Sokol slyšet, že kdyby se měl rozplakat upřímně nad každým, koho obhajoval, byl by nejvyhlášenější plačkou široko daleko a možná i na celém světě (jedna věc od Jamese Joyce se jmenuje „Plačky“, podobný námět zpracovává i Jan Neruda v povídce „O měkkém srdci paní Rusky.“).

            Tomáš Sokol se významně podíval na svůj chronometr, jenž mu visel na zlatém řetěze, a pravil: „No nic, už musím jít, mám toho dnes ještě hodně. Samé vymáhání pokut za jízdu na černo. Ani byste tomu nevěřil, kolik lidí dnes jezdí na černo, i když se zavedl Opencard, který zpohodlnil cestování městskou dopravou na nejvyšší možnou míru, a kolik lidí, což je na tom to nejhorší, se při tom nechá chytit. Jako by se v dnešní době ztratil úplně pojem morálky. Dřív, sám si to dobře pamatuji, když jel někdo načerno, krčil se někde v koutku, dělal, že spí, snažil se, aby byl co nejméně nápadný. A dnes?! Dnes se tím lidi ještě chválí, stavějí to na odiv. Jedou na černo, a jsouce zkažení a bez morálky, si myslí: ´Jen si mě klidně chytněte, co mi můžete udělat!?´ A já abych se pak při vymáhání pokut uběhal. Ach, je dnes to advokátské povolání hodně nevděčné. Dřív mohl člověk obhajovat těžké zločince, mafiány a dnes aby psal žaloby a vláčel se po soudech kvůli pár stovkám za nezaplacenou pokutu. Kdepak dnes nějaká morálka! Takže jsme domluveni, na nic si nepamatujete.“

            Tomáš Sokol odběhl vymáhat nezaplacené pokuty a Martin Barták opět v cele předběžného zadržení osaměl. Zkušení recidivisté, bez ohledu na to, z kterého ministerstva se rekrutují a bez ohledu na svoji stranickou příslušnost se shodují v tom, že na pobytu v cele předběžného zadržení je nejnebezpečnější právě tato osamělost, která dělá lidskou duši jaksi křehkou a zranitelnou.

            Nejdál v tomto poznání zachází Pavel Bém, který tvrdí, že kdyby ho tehdy, aniž by však upřesnil, který ze svých pobytů v cele předběžného zadržení konkrétně myslí, že kdyby ho tehdy tam (v cele předběžného zadržení) nechali ještě jednu hodinu, tak by se jistojistě dal na buddhismus (zde se ovšem autor tohoto článků dopouští vyložené a zřejmě i úmyslné lži, neboť Pavel Bém buddhistou je, dokonce mu požehnal i sám karnapa, a kromě toho, že je buddhistou, je Pavel Bém i vynikajícím psychoterapeutem, jak sám tvrdí v jednom svém autobiografickém dopise a buddhisté nikdy nelžou, nemají proč lhát na rozdíl od autora tohoto článku)

            Co znal zatím jen z doslechu, na každém sjezdu jeho mateřské strany se vždy odněkud vyrojila spousta lidí, kteří v kuloárech nedovedli mluvit o ničem jiném než o svém pobytu v cele předběžného zadržení, zažíval nyní Martin Barták sám sobě.

            Jeho duše opravdu zkřehla, asi jak mladé telecí, když se půlhodiny podusí ve vlastní šťávě, zjihla, asi jako tvář staré prostitutky, které dal někdo dvakrát tolik, než o kolik si sama řekla, stala se zranitelnou. Něco takového zažíval Martin Barták poprvé. Bezmocně tápal v záplavě jemu dosud neznámých pocitů, kterými však zpoznenáhla začalo prosakovat cosi děsivého.

            A to cosi děsivého, to byl strach!

            Ano, duše Martina Bartáka se zmocnil strach!

            Vždy je odporné sledovat zbabělce a slabochy, kteří zachváceni strachem ztrácejí veškerou důstojnost.

            Ale je ještě smutnější sledovat, když strach zmocní se i lidí statečných, pevných, lidí neochvějných zásad.

            Ano, Martin Barták, ten Martin Barták, který se nebál vyzbrojit armádu vynikajícími obrněnými transportéry, který se nebál obohatit armádní vozový park o Dinga, který se nebál jít v Afghánistánu do první linie, aby povzbudil vojáky bojující tam za naši trvalou svobodu, který se podrobil bezpečností prověrce, který ani na chvilku nezaváhal, když dostal nabídku dělat náměstka na ministerstvu financí v době brutálních rozpočtových škrtů a neméně brutálních reforem, ten statečný Martin Barták se najednou bál.

            „Co když mi nebudou věřit, že si opravdu na nic nepamatuji? Co když mě budou považovat za skutečného lháře?“, pomyslel si s hrůzou Martin Barták.

            Ležel na pryčně, jež díky nedávné kontrole ombudsmana byla vybavena měkkou matrací a čistým prostěradlem, a třásl se strachem, že ho budou považovat za lháře. Ten strach Martina Bartáka dokonale paralyzoval, takže vypadal téměř jako Vlasta Parkanová v dobách svého ministrování na obraně, nebýt tehdy právě Martina Bartáka, který jí dělal náměstka, ministerstvo obrany by snad existovalo toliko jen na papíru a jako položka ve státním rozpočtu.

            „Toto je konec. Toto je konec, můj drahý příteli.“, obracel se Martin Barták svým sípavým hlasem na kohosi neznámého, v cele předběžného zadržení nepřítomného, „naprostý a úplný konec. Jak se můžu ukázat mezi lidmi, když mě budou považovat za lháře?“

            Jakkoliv dobře trénovaný organismus, Martin Barták jednou týdně navštěvoval tělocvičnu spolu s dalšími členy Ordo Temple Lumen, aby si trochu protáhl kostru, tohoto statečného člověka se přece jen zhroutil a Martina Bartáka se zmocnil horečnatý spánek, který se blížil bezvědomí.

            Avšak Martinu Bartákovi se zdál hrozný sen.

            Stál v boxerském ringu a na rukách měl boxerské rukavice. O2 Aréna, kde se zápas konal, byla vyprodána do posledního místečka. V čestné lóži seděl dokonce Václav Klaus, který se přišel podívat na tento zápas.

            Martin Barták však byl v ringu sám.

            Má snad jen stínovat?

            Tázavě se podíval na svého trenéra. Ale Mirek Topolánek jen tázavě pokrčil rameny, snad ani on nevěděl, kdo bude jeho soupeřem.

            Tu se však v aréně strhla obrovská bouře mohutného aplausu a nadšení. Mezi provazy do ringu vklouzla postava jeho soupeře.

            Renáta Vesecká!

            Ano!

           Tím, kdo stanul proti němu jako jeho soupeř, respektive soupeřka, byla Renáta Vesecká!

            Martin Barták si oddechnul: „Tu musím vyřídit v prvním kole!“

            Ozval se gong, zápas začal.

            Martin Barták chystal se zasadit Renátě Vesecké drtivý pravý hák, ale jeho pravička máchla do prázdna. Renáta Vesecká mrštně uskočila a byla to naopak ona, která mu uštědřila takovou pumelici, divže ho nesrazila k zemi.

            Ať dělal, co dělal, nemohl Renátu Veseckou udeřit. Byl to naopak on, kdo schytával jednu ránu za druhou. Ještě v prvním kole ho počítali, ani nevěděl jak, ale zvedl se, aby si šel pro další příděl. Hned na začátku druhého kola schytal takovou, že myslel, že už nevstane.

            Ale náhle se v ringu objevil Tomáš Syrovátka z Mf Dnes a postavil ho zase na nohy. Renáta Vesecká ho hned první ranou zase srazila k zemi. Ksicht měl rozbitý, z úst mu crčela krev, ale Tomáš Syrovátka ho neúnavně stavěl na nohy, sám ho dokonce podpíral, aby mu Renáta Vesecká mohla zase další ubalit. Rozhodčí, Radek John, jen tomu mlčky přihlížel, neukončil zápas technickým k.o.

            V přestávce mezi devátým a desátým kolem se Martin Barták naštěstí probudil.

            „Ježíši Kriste!“, zaúpěl dočista zbrocený studeným potem.

            A spásná myšlenka skutečně nenechá po tomto výkřiku na sebe dlouho čekat.

            „Musím najít požární hlásič!“, ví najednou Martin Barták.

            Pustí se okamžitě do hledání. Najednou se však ozvou kroky. Jakýsi policista přichází zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Martin Barták s sebou rychle mrskne na postel a dělá, že spí. Mistrovsky předstírat spánek se naučil v Afghánistánu při jednom minometném útoku.

            Policista zase odchází. Martin Barták se opět pustí do hledání. Naštěstí se cela předběžného zadržení velmi podobá jeho náměstkovské kanceláři na financích. Když si to uvědomí, vrhne se bez váhání pod postel a skutečně tam najde na zdi nejen požární hlásič, ale i cosi na způsob domovního telefonu.

            Třesoucí se rukou rozbije Martin Barták sklo, kterým je hlásič chráněn.

            Malinkou chvilku se nic neděje, pak se ozve v reproduktoru domácího telefonu zapráskání a pak z něho promluví hlas, který by Martin Barták poznal mezi milióny jiných hlasů: „Tady ministr financí Miroslav Kalousek, hoří někde?“

            Martin Barták si úlevou oddechne: „To jsem já, Martin. Je to, Mirku, všechno strašně absurdní, je to kafkárna jak blázen, ty přece víš, jak to na obraně chodí. Zařiď, prosím, ať mě hned pustí, vždyť si na nic nepamatuji!“

            Opět je ticho a pak se z reproduktoru ozve úplně jiný hlas: „Tady je Ondřej Jakob, mluvčí ministerstva financí. Pan ministr je právě u pana premiéra Nečase.“

            Martin Barták vykřikne: „Mirku, já vím, že tam jsi! Ať mě pustí, přísahám, že si na nic nevzpomínám!“

            „Promiňte, ale to je omyl.“, ozve se z reproduktoru.

            „Mirku, Mirku, ať mě pustí!“, sípavě žadoní Martin Barták, plazící se po zemi, ale reproduktor už mlčí.

            Připraven náhle o všechnu naději, zdrcen vidinou, že ho budou mít všichni za lháře, pomate se Martin Barták zcela a střepem skla z rozbitého požárního hlásiče si podřeže tepny a tak se končí život tohoto statečného člověka, jehož absurdita bytí dohnala až k sebevraždě.

            Doma u Kalousků není toho večera nijak veselo.

            „No tak, táto, co je to s tebou? Vždyť mrtví už nemluví.“, ptá se paní Kalousková manžela, jenž nepřítomně hledí na talíř polévky, která již studená leží před ním.

            Obličej ministra financí vypadá zmučenější než kdy jindy: „A já jsem mu tak věřil. Věřil jsem mu jako odborníkovi, věřil jsem mu jako člověkovi. Kde se jen pořád bere v lidech tolik lži a tolik zla? Dělá se mi z toho špatně.“

            Paní Kalousková spráskne ruce: „Ale můj ty bože, vždyť měl přece bezpečnostní prověrku! Jak jsi mu, táto, nemohl nevěřit, když měl bezpečnostní prověrku!? To bys pak nemohl věřit ani sám sobě a to bys mi, táto, přece neudělal!"

            Ministr financí se poprvé za ten večer, co přišel z práce, usměje, i když je v tom úsměvu obsaženo ještě hodně trpké bolesti, přece je to jen pokrok: „To víš, že bych ti neudělal. Ale řeknu ti, kdyby neměl tu bezpečnostní prověrku, tak by mě to možná taky stálo krk přinejmenším do příštích voleb.“

            Paní Kalousková rozhodně řekne: „Ale on ji měl a ty už se tím, táto, netrap. Ukaž, ohřeju ti to, už to máš zase studené.“

            Spokojené vrčení mikrovlnky v domácnosti reformního ministra financí vrací konečně životu jeho standardní normálnost.

           

 

             

 

Karel Trčálek

josef hejnaPane kolego, nerad to přiznáván,08:5220.11.2010 8:52:06
turbosurfSouhlasím s nápadem pana Vaňka17:3019.11.2010 17:30:14
la.mi(Michaela)souhlas s panem Vankem16:0019.11.2010 16:00:15
VanekJen doufat11:0719.11.2010 11:07:36
Pepevýborný článek10:3919.11.2010 10:39:37
p. victorinCo chce autor říci?09:2719.11.2010 9:27:33

Počet příspěvků: 6, poslední 20.11.2010 8:52:06 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,73 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy