Jdoucí na smrt tě fakují, Bože!

pondělí 15. listopad 2010 08:00

Co může obsahovat článek s takovým názvem?

            Byl to nejšťastnější den mého života.

            Jeho jitro zavalilo mne náhrobkem své lehkosti. Procitnutí bylo krajní hranicí bdění. Procitnul jsem ne proto, abych bděl, ale abych snil v tom nejčistším metafyzickém smyslu. Tehdy jsem ještě plně nechápal, co se děje, čím je ona lehkost, pod níž jsem byl pohřben, lehkost nového dne, jenž stal se znamením a zvěstováním věčnosti.

            V ten  den celá závodní sezóna dospěla ke svému vrcholu. Poslední Velká cena toho roku měla rozhodnout o celkovém vítězi naší královské kubatury. V ostatních kubaturách bylo již rozhodnuto. Jejich lídři měli bezpečný bodový náskok, takže už nikdo nemohl zabránit jejich korunovaci.

            V naší kubatuře však ještě zdaleka rozhodnuto nebylo. Ztrácel jsem na lídra pouhý jeden bod. Ten se navíc teď potýkal s evidentním poklesem formy. V předcházejících třech podnicích se ani jednou neumístil na stupních vítězů. Já ano, z toho dokonce dvakrát na stupni nejvyšším.

            Za této situace slibovala poslední Velká cena vskutku dramatickou podívanou. Sázkové kanceláře mě v tomto boji o titul mistra světa dokonce mírně favorizovali. Za daných okolností pouhý jediný bod rozdílu neznamenal opravdu vůbec nic.

            I já sám jsem cítil obrovskou šanci na zisk titulu. Třetí v celkovém pořadí mohl nám titul vyfouknout před nosem jen v případě velmi nepravděpodobné shody okolností. Věřil jsem, že to budu právě já, kdo bude toho dne korunován jako nový mistr světa, jako nový mistr všeho lidstva, v jehož chrámu jsou oltářem stupně vítězů a já budu stát nejvýš ze všech, opojen tím štěstím, jehož medovina je dopřána jen vítězům.

            Okruh, na kterém se poslední Velká cena jela, mi vyhovoval. Byl dostatečně členitý, takže jsem zde mohl uplatnit svoji technickou jízdu. Jsou okruhy, kde o vítězství rozhoduje pouhá brutální síla motoru, kdy jezdec je jen živým robotem, kterého kdosi posadil za řídítka motorky. Ale to nebyl případ tohoto okruhu.

            V kvalifikačním tréninku jsem však zajel překvapivě až šestý nejlepší čas. Můj největší protivník byl naopak nejlepší. Na startovním roštu mu tak patřilo první místo. Nebral jsem to však jako beznadějnou ztrátu. Chci-li být mistrem světa, musím jít neochvějně za svým cílem, bojovat až do konce a nevzdávat se už předem, byť okolnosti nejsou snad nejpříznivější.

            „Měl jsem problémy s nastavením stroje.“, odpovídal jsem novinářům na jejich všetečné otázky.

            „Ale boj o titul samozřejmě nevzdávám.“, potvrzoval jsem vzápětí svoje odhodlání rvát se o titul.

            „Rozhodnuto bude až v cíli. A my jsme teprve na startu. Stát se může všechno.“, hodnotil jsem svoje šance na titul.

            Motorka skutečně nejela optimálně. Na rovinkách zrychlovala jaksi škobrtavě, jako by v karburátoru cosi chrčivě ohlodávalo chrupavku pístů. Takový jsem měl pocit, když jsem na rovinkách zrychloval a cítil, že zrychluji strašlivě pomalu, tak pomalu, že už jsem to v technických pasážích nemohl dohnat sebevíce bravurní jízdou.

            Hned po skončení kvalifikačního tréninku se na motorku nepříčetně vrhli mechanici. Před nimi byla nyní bezesná noc. Bylo nutné najít ideální nastavení. Věřil jsem však těm lidem, kteří dobře znali svoji práci. Můj titul mistrem světa, byl by a také bude i jejich titulem.

            Brzy byly ruce mechaniků černé jak od kolomaze. Motor každou chvíli ječivě řval, jako by i on sám hledal jakýsi pevný bod, jenž mu umožní pohnout celým vesmírem. Mrtvý kov proměnil se v živou hmotu. Byli jsme jako neurochirurgové, kteří pomocí velejemných operačních nástrojů vrací konkrétnímu lidskému mozku jeho důstojnost.

            Zůstal jsem s mechaniky v jejich boxu až do večera. V tu chvíli už začínaly výsledky našeho usilovného hledání dostávat konkrétní tvar. Teď však přicházela na řadu velejemná práce, o všem mohlo rozhodnout otočení toho nejjemnějšího šroubku i o pouhého čtvrt závitu.

            V sedm hodin jsem zavolal své přítelkyni, modelce, která přerušila svoji práci na opačném konci světa, a přijela mě povzbudit před rozhodujícím závodem sezóny.

            „Už tady končím. Za dvacet minut jsem v hotelu.“, řekl jsem tehdy do telefonu.

            „Když jsem za tebou letěla, dostali jsme se do turbulence. Úplně najednou, z ničeho nic. Právě jsem pila kávu. Skoro celou jsem ji na sebe vylila. Naštěstí jsem měla u sebe v igelitce ještě jedno tričko. Představ si jaký by to byl trapas, kdybych se na letišti objevila pocákaná od kávy.“, vyprávěla mi u večeře, jedli jsme těstovinový salát, před každým závodem večeřím těstoviny.

            „Hlavně, že jste nespadli.“, odpověděl jsem jí a v tu chvíli se mi kus těstovin z vidličky poroučel k zemi, aby skončil kdesi na mém klíně.

            Přítelkyně se rozesmála: „Hlavně, že jsme nespadli.“

            Vzal jsem odpadlý kus těstoviny a dopravil ho zpět na místo jeho určení.

            Přítelkyně se ke mně přitiskla: „Musíš to vyhrát. Věřím ti. Pořídila jsem si kvůli tomu nové šaty. Ale ukážu ti je až zítra, až projedeš cílem, až budeš jenom můj mistr světa. Bude to překvapení. Jsou moc sexy.“

            Spát jsme šli v deset hodin.

            A pak přišlo procitnutí do nejkrásnějšího dne mého života.

            Vstal jsem, dělal to co vždy, co dělám před každým závodem, to jest, nejdříve ze všeho se pořádně osprchoval, nemilosrdně vydrhl hrubou žínkou, abych důkladně prokrvil pokožku a všechna nervová zakončení. Ale to všechno jako by bylo zahaleno průzračnou, dokonale čirou mlhou. Jako by ten svět, jehož, jak jsem doufal, měl jsem se stát mistrem světa, byl jen přeludem, vidinou, čímsi nekonečně vzdáleným, jako by i moje tělo bylo utkáno z jakýchsi myšlenek, jež zrcadlí se kdesi v nekonečnu.

            Avšak tato lehkost, ta přízračnost všeho mě nijak nezarážela. Ba naopak připadala mi zcela přirozená. Dokonce jsem ji náruživě hltal, nořil se do ní a na ten rozhodující závod, jenž napínal nervy fanoušků až k prasknutí, jako by se už chystala jen jakási vzpomínka, která dnes dohasíná kdesi v mozku nějakého pomateného aristokrata.

            Když jsem odcházel z hotelu, přítelkyně ještě spala.Měla za sebou dlouhý let přes všechna časová pásma.

            Lehce jsem ji políbil na rozloučenou.

            Otevřela oči a řekla: „Miluji tě.“

            Usmál jsem se: „Já tebe taky.“

            „Slib mi, že budeš mistrem světa!“, pohlédla na mě přísně, ale v očích jí zářily čtverácké plamínky.

            „Slibuji. Ale ty musíš být dnes strašně moc sexy. Slibuješ?“, chtěl jsem na oplátku.

            „Slibuji, že budu dnes strašně moc sexy“, zatvářila se vážně přítelkyně a pak mě dlouze políbila.

            V boxu jsem se objevil v deset hodin. Mechanici měli opuchlé tváře, oči zarudlé od nevyspání.

            Šéfmechanik mi hlásil: „Myslím, že to máme. Ta motorka, to je teď kvantové dělo!“

            „Díky chlapi. Bedna šampáňa se už pro vás chladí. Mám tady ještě jednu takovou prácičku, jeden trouba potřebuje dostat na budku, aby pochopil, že na to nemá. A pak to spolu oslavíme.“

            Všichni se dali do smíchu. Nálada byla vynikající. Všechny ovládalo pevné přesvědčeni, že to dnes zvládnu, že stanu se mistrem světa.

            Startoval jsem ze šestého místa a postupně se probíjel vpřed. V polovině závodu jsem se dotáhl na svého největšího rivala. Náš souboj o titul se začal. Brzy jsme se vzdálili ostatním. Na rovinkách zrychlovala motorka báječně, mechanici odvedli skvělou práci.

            V posledním kole, v úplně poslední, pravotočivé zatáčce se mi podařilo odvážným manévrem konečně soupeře předjet.

            „Jsem mistrem světa!“, blesklo mi v tu chvíli hlavou.

            Štěstí mi zcela zatemnilo mozek.

            „Mistrem světa! Mistrem světa!“, křičel jsem štěstím, ale jako by to už křičel někdo jiný, můj hlas to už byl jen šum větru, kterým je odnášen kus odlepeného, zcela již roztřepeného flastru.

            Hned za touto pravou zatáčkou byla cílová rovinka, tam už jsem se neměl čeho bát. Motorka okamžitě bezpečně zrychlila, ždímal jsem jí na maximum. Jsa už takřka mistrem světa a nevěda už o sobě vůbec nic, napral jsem to v nejvyšší možné rychlosti deset metrů před cílem zezadu do jezdce, který byl o kolo zpět a ploužil se sotva stovkou kdesi při kraji.

             Teď kráčím v ohromném lidském zástupu. Kráčím tak, že nemám žádných rozměrů, že jsem rozprostřen všude, že veškerý prostor, veškeré nekonečno, jímž jsem obklopen, je mnou samotným, i ti lidé kolem jsou mnou samotným, jakož i já jsem jimi.

            Kráčíme všichni, nejsouce ani ideou, nejsouce ani hmotou, jsouce jen sebou samotnými.

            „Říkáte, že jste závodil na motorce?“, ptá se mě člověk, který jde teď vedle mne.

            „ Ano dokonce jsem se stal málem mistrem světa. Ale co je to hmota, co je to idea této hmoty, jež nejspíše tvořily ten svět, jehož jsem byl málem šampiónem? Jediné co v tomto směru vím, že ten den, kdy jsem se málem stal mistrem světa, ten pocit je zřejmý a absolutní, byl nejšťastnějším dnem mého života.“, odpovím.

            „Mým nejšťastnějším dnem byl zase den, kdy mě ukřižovali. Lidé si mysleli, že jsem Boží syn a že jsem je přišel spasit. Všichni tady víme, který byl nejšťastnější den našeho života a to štěstí, to už nás neopustilo.“, říká ten člověk.

              Do hovoru se zapojí další osoba: "Já jsem byl válečný zločinec. Posílal jsem lidi na smrt, znásilňoval ženy. Válka, bohapusté, necitelné zabíjení bylo mým živlem. Pak najednou přišel mír, zatkli mě, pohnali přes mezinárodní soudní tribunál. Oběsil jsem se v cele a ten den, to byl můj nejštastnější den v životě.

            Ale to už všichni křičíme a doplňujeme to příslušným gestem: „Jdoucí na smrt tě fakují, Bože!“

            A Bůh nám odpovídá stejným gestem.

            Jdeme právě kolem něho, beztvarého bezvědomí, v němž spočívá Boží existence. Tento pokřik je tradiční zdravicí a nic neznamená, jako nic neznamená ani Bůh, ani my samotní, neboť i Bůh je pohlcen sám sebou, neboť i my jsme pohlceni sami sebou.

            „Je to moc pěkná tradice, věčná, neměnná a přitom se nikdy neomrzí.“, podotýká Boží syn.

            „Moc pěkná. Připomíná mi to vítězný průjezd cílem, ale srovnávat se to samozřejmě nedá.“, souhlasím.

              Válečný zločinewc souhlasí: "Mě zase tu chvíli, když jsem vydal povel ke střelbě do zajatých civilistů. Ale toto je opravdu úplně něco jiného.

            „Taky jsem křičíval: ´Dokonáno jest!´, ale toto je úplně něco jiného. Jenom by mě zajímalo, co je to ta smrt? Je to něco, co je za touto věčností, co je tam někde za námi samotnými, obsaženými v Bohu?“, přemítá Boží syn.

            „Kdoví, snad to a snad úplně něco jiného.“ odpovídám, ale Boží syn, i válečný zločinec zmizeli někde v davu, a já teď kráčím vedle nějaké ženy se šátkem na hlavě a zahalenou tváří, nejspíše nějaké "Černé vdovy".

            „Myslíte smrt?“, ptá se mě ta žena.

            Chci říct, že smrt, avšak to už opět všichni voláme: „Jdoucí na smrt tě fakují, Bože!“

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy