Boj proti korupci je bojem sebevražedným

pátek 1. říjen 2010 07:36

Řídí se bojovníci proti korupci heslem ´po nás potopa? Korupce je ve své špičkové podobě a v provedení ostřílených extralůigových borců jako je Miroslav Kalousek, Alexandr Vondra či Petr Nečas záležitostí systémovou. Odstraňme korupci a máme po celém našem slavném systému

            „Zlodějem stal jsem se proti vlastní vůli. Nikdy jsem nechtěl krást. Ale bylo třeba nějak uživit rodinu. Přišla první příležitost, přišla druhá příležitost a bylo rozhodnuto i beze mě. Jednoho dne jsem zjistil, že mám na účtu peníze, které se tam nemohli dostat nijak jinak než tak, že jsem je ukradl. Horko mě však nepolilo, nebyl jsem jako opařený, ani mráz mi neběhal po zádech. V tu chvíli stal jsem se zlodějem jednou provždy.“, mluvil vysoce postavený ministerský úředník jasným a zřetelným hlasem, aniž by se jednou přeřekl.

            „Výčitky svědomí jste nepociťoval?“, zeptala se ho soudkyně.

            „Bylo by snadné pociťovat v mé situaci výčitky svědomí. Avšak celkem vzato, jde jen o tok peněz, který jsem v jeho principu nijak nenarušil. V pravém smyslu slova nejsem zlodějem, toliko jsem usměrnil tok peněz. Moje svědomí k tomu mlčelo. Celkem vzato vlastně ani nemělo co k tomu říct. Jeho argumenty by nutně musely být prázdné a falešné. O tom jsem přesvědčen i nyní. Kdybych pociťoval výčitky svědomí, nemohl bych řádně vykonávat svoji práci, za kterou jsem placen především. I z toho důvodu jsem byl rád, že moje svědomí mlčí a nechtěl jsem ho zbytečně dráždit. Viděl jsem jednoho kolegu, který psychicky nezvládl svoji funkci a podvolil se výčitkám svědomí. Celou pracovní dobu prohleděl z okna, jeho pohled byl prázdný, až to u srdce bodalo. Z hrdla se mu bez přestání dralo bolestné: ´Proč, proboha, proč jsem to jenom udělal?´ Jeho práce se musela rozdělit mezi ostatní, nakonec skončil na neschopence. Když se s námi před odchodem na neschopenku loučil, říkal: ´Tak vidíte, kamarádi, co ze mě udělalo to moje svědomí. Kradl jsem, ale svědomí jsem si nepohlídal. Promiňte mi, že jsem vám přidělal práci.´ Pak se rozplakal, dospělý člověk a plakal jako malé dítě, a přitom na ministerstvu byli mnohem větší zloději než on, ryba přece smrdí od hlavy, ale svědomí z něho udělalo trosku. Věděl jsem, že takto nesmím skončit, už kvůli práci a taky kvůli rodině.“, odpověděl vysoce postavený ministerský úředník.

            „Když vás přišli zatknout z protikorupční policie, dělal jste ovšem ze sebe nepříčetného.“, poznamenala soudkyně.

            „Ano, dělal jsem ze sebe nepříčetného. Byla to podvědomá obranná reakce organismu, naprosto nezávislá na mé vůli. Viděl jsem u nás na ministerstvu nespočet takovýchto zatčení a všichni, kdož skončili v klepetech, předstírali nepříčetnost. Je to čistě fyziologický jev, ničím nepodmíněný reflex. Tušíte, že po vás jdou, taková věc se při nejlepší vůli neutají. Jste pod psychickým tlakem, před vaší vilou postávají dnem i nocí neznámí lidé a předstírají, že čtou noviny. Začnou vás odposlouchávat, víte, že všechno, co řeknete, můžete být použito proti vám. Jste ve stresu a v hlavě se vám začnou líhnout chorobné myšlenky. Představujete si, jaké by to asi bylo, kdybyste byli blázni, kteří se nemusí o nic starat, ba dokonce ani o vlastní rodinu ne, blázni, kteří jsou zaměstnáni toliko nějakou svojí fixní ideou a žádným rozhodováním na nějakém mizerném ministerstvu, kde všichni kradou, protože jim nic jiného ani nezbývá, jelikož jsou k tomu doslova donuceni příležitostí. A pak vás zatknou přímo v práci. Vřed plný hnisu praskne a vy předstíráte nepříčetnost, protože se vám to zdá zcela normální. Neuvažujete tak, že vám to vaše divadlo musí prohlédnout, prostě se vás zmocní jakási úleva z toho, že se to konečně všechno provalilo a začnete radostí tančit. Ta radost je strašlivě opojná, výskáte radostí a líbáte detektivům ruce za to, že vás konečně přišli zatknout. Vždyť vás, když na to přijde, mohli klidně nechat krást ještě pár let a zatknout vás až pak ve chvíli, kdybyste si mysleli, že se vám už nemůže absolutně nic stát. Byl u nás jeden ministr, v politice se motal víc jak dvacet roků, tajných kont měl po celém světě tuny, všichni to věděli, ale nikdy ho nepřišli zatknout, jediné trestní oznámení na něho nepodali. Nakonec si ten ministr skutečně myslel, že je absolutně beztrestný a když ho přišli zatknout kvůli takové prkotině, že si koupil od ministerstva půl roku starou audinu za cenu tři roky staré ojetiny, tak se skutečně zbláznil. Začal křičet na celé kolo, že je nevinný a přitom pokousal detektiva, který mu nasazoval pouta. A u soudu ho pak opravdu na základě znaleckých posudků osvobodili pro naprostou nepříčetnost. Ukázalo se, že se zbláznil už dávno, ještě když seděl v předminulé vládě. Jako hlavní důkaz jeho nepříčetnosti posloužila jeho reforma veřejných financí. Já ovšem nepříčetný nejsem, to čestně prohlašuji.“, prohlásil vysoký ministerský úředník.

            „Doznáváte se tedy k tomu, že jste okrádal stát?“, položila soudkyně rozhodující otázku.

            „Doznávám se k tomu, že jsem, jak už bylo mnou samotným řečeno, přesměrovával finanční toky. Kdybych ty peníze neutratil já, utratil by je stejně někdo jiný. V časech globální ekonomiky nemá žádný člověk na vybranou. Každý, kdo dnes rozhoduje o nějakém finančním toku, je z principu zlodějem. Jsem toliko obětí svého povolání. Okrádám stát a stát při mnoha jiných příležitostech okrádá zase mě, je nutno zachovat rovnováhu. Z hlediska makroekonomického dokonce jako soukromník využívám finanční prostředky mnohem efektivněji než stát. Těmi penězi, o které jsem stát okradl, byla by stejně zase jenom financována nějaká předražená státní zakázka nebo solární energie. Já jsem je investoval ovšem mnohem účelněji a tím jsem podpořil globální ekonomiku, od jejíhož růstu závisí i růst ekonomiky domácí, mnohem efektivněji než stát, který je ovládán byrokratickým aparátem, jenž je úzce propojený se všelijakými zájmovými skupinami. Moje úloha se dá přirovnat k úloze zdravotní police, jež je tvořena mrchožravci. Ti taky hodují na zdechlinách, ale bez nich, bez těchto hyen a supů, byl by všude jen mrtvolný, vzduch otravující puch. Jako nadprůměrně prosperující jedinec jsem pro společnost nutně mnohem užitečnější než jako nuzující a živořící státní úředník, který už si deset let nekoupil nové auto, protože ze svého ubohého úřednického platu na to jednoduše nenašetří, a tak nepodpořil domácí automobilový průmysl, který si nepostavil žádnou vilu, protože na to jednoduše nemá, a tak nepodpořil růst domácího stavebního průmyslu. Když vezmu všechna tato pro, ačkoliv samozřejmě nepopírám nijak, že jsem zlodějem, ovšem proti své vůli, musím nutně dojít k závěru, že mnohem většími zločinci jsou například lidé, kteří berou sociální dávky, to jest taky svým způsobem okrádají stát, ale jejich kupní síla, a tím tedy i jejich přínos pro prosperitu ekonomiky a vůbec celé společnosti je ve srovnání se mnou zcela zanedbatelný, čímž se proviňují proti společnosti mnohem víc než já, který jsem toliko přesměroval jeden či dva finanční toky a nic víc.“, zaleskla se v oku vysoce postaveného státního úředníka třpytivá slza účinné sebelítosti.

            Poté přišly na řadu závěrečné řeči a poslední slovo obžalovaného.

            Ve svém posledním slově vysoce postavený ministerský úředník mimo jiné prohlásil: „Považuji za krajně nečestné, aby si člověk, který je bytostně přesvědčen o své nevině sypal popel na hlavu. Takového jednání se dopouštějí jen zbabělci, nikoliv však lidé, jejichž charakter je nade vši pochybnost čestný a poctivý. Ano, jsem zlodějem, jestliže je zlodějem každý, kdo zasloužil se o blaho a rozkvět společnosti. Ano, zasloužím si ten nejpřísnější trest, jestliže má být co nejpřísněji potrestán každý, kdo svojí nepřehlédnutelnou hřivnou přispěl k ekonomickému růstu jak globálnímu, tak národnímu. Jsou-li nevinní ti, kteří se nestarají o svoji kupní sílu, kteří se spokojí s málem, kteří dokonce odmítají vydělávat peníze, pak jsem vinným já, ano, pak suďte a taky odsuďte mne, neboť jsem byl příliš naivní, když věřil jsem v dobro svého konání, byť snad zlodějského, jež však zcela zasvětil jsem všeobecnému pokroku.“

            Když skončilo poslední slovo obžalovaného, pronesla soudkyně: „Nyní se senát odebere k poradě.“

            Když se senát vrátil do soudní síně, měla jedna přísedící uplakané oči. Slunce, jež právě předčasně zapadalo, rovněž zalilo soudní síň krvavě zlověstnou září, v nichž obličeje všech přítomných nabyly podoby posmrtných masek odlitých z neznámého, před malou chvílí ještě roztaveného barevného kovu.

            Všichni povstali, bylo slyšet vrzání kloubů i praskání švů příliš těsného taláru, do kterého jako by byl násilně navlečen svým vlastním osudem státní zástupce.

             Kdosi z přítomné veřejnosti hlasitě kýchnul, ale nikdo na toto kýchnutí srdečně neodpověděl: „Pozdrav pánbůh!“ nebo alespoň, „na zdraví!“.

            Zvučným, nijak se chvějícím hlasem začala soudkyně předčítat na papíře zkamenělá slova rozsudku: „Jménem republiky se obžalovaný pan Jan Gregor odsuzuje k patnácti letům nucených veřejně prospěšných prací a propadnutí hodinek, které si obžalovaný prokazatelně pořídil z peněz odcizených státu. Vzhledem k polehčujícím okolnostem, jakož i k samotnému, násilím nevynucenému doznání obžalovaného a účinně projevené sebelítosti, se senát rozhodl uložit trest na dolní hranici trestní sazby.“

            Státní zástupce se na místě proti výši trestu odvolal, těsný a úzký talár se mu přitom přece jen v podpaždí roztrhl.

            Zraky všech přítomných, i uplakané oči přísedící upřely se na obžalovaného.

            Ten radil se se svým obhájcem.

            Konečně po minutě předstoupil znovu před soudkyni, jež na něho hleděla zpříma.

            V tu chvíli uhasla i rudá záře. Slunce právě schoulilo se celé za obzor. Obličeje všech najednou zpopelavěly, jakoby zde nebyli dospělí lidé, ale jen jakési přízraky, které v dobré víře vzaly spravedlnost do svých nehmotných rukou.

            Hebká pokožka panujícího napjatého ticha byla rázem rozříznuta ostřím slov odsouzeného vysokého ministerského úředníka: „Vzdávám se práva na odvolání.“

            Po těchto rozhodných slovech přísedící, jež byla manželkou obžalovaného, omdlela.

           

 

 

 

Karel Trčálek

ViktorČlánek za všechny prachy-11:241.10.2010 11:24:28
josef hejnaSkvělé!09:351.10.2010 9:35:55

Počet příspěvků: 2, poslední 1.10.2010 11:24:28 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy