Milujme lidskou bídu!

pátek 3. září 2010 09:27

Kdo to však dokáže!

            Bez přestání hleděl hrabě N. na kanálovou mříž. Uplynul tak celý den. Po všechnu to dobu neprošel kolem hraběte jediný člověk. Jen kalné splašky stékaly tou opuštěnou ulicí a mizely ve stoce, jež tam kdesi pod mříží temně hučela jako nějaká horská bystřina, jež si divokým proudem prosekává cestu kamenitým svým korytem.

            Hrabě N. pozoroval ony splašky se zájmem člověka, jehož svědomí tíží jakási zasutá myšlenka. Splašky vytékaly, nebo jejich podstatná část, z domu v jehož prvním patře sídlila pokoutní jatka. Noc předtím shrbené postavy, povětšinou nezaměstnané pradleny a propuštění železničáři, bylo ovšem mezi nimi i dost bývalých učitelů, přiváděly do tohoto domu nejrůznější domácí zvířectvo, aby jej prodaly provozovatelům těchto jatek a tak trochu zalátaly děravý domácí rozpočet či v mnoha případech rovnou propily v nejbližší krčmě.

            Výkupní ceny ovšem byly lichvářské, ale všichni ti lidé, někteří z nich loučili se svým domácím zvířectvem se slzami v očích, neměli příliš na vybranou nebo neměli už na vybranou vůbec. Teď jatka pracovala na plno a splašky vytékající z vrat onoho domu čpěly čímsi, co by se bez obalu dalo nazvat lidskou bídou. Tato lidská bída hraběte N. fascinovala, dodávajíc jeho myšlenkám dostatek vydatné potravy.

            Mrholilo ovšem celý den a v některých okamžicích přecházelo mrholení i v drobný déšť a tak byly splašky živeny ještě vodou padající z nebes, na níž ležela těžká, jako peřiny po svatební noci v nějakém blázinci potrhaná mračna. To všechno drželo hraběte N., třebaže už byl promoklý víc než dost, u kanálové mříže.

            Možná také hrabě čekal jen na to, až kolem projde nějaký člověk a on mu bude moci pohlédnout do jeho lidské tváře. Snad hraběte zajímalo jen to, jací lidé mohou procházet po takovéto ulicemi, kam a s jakým úmyslem mohou po ní kráčet.

            Avšak žádný člověk kolem hraběte neprošel. Konečně se hraběti omrzelo hledět na ty splašky, jež žíznivě vtékaly do otvoru kanálu přikrytého litinovou kanálovou mříží. Uplynul celý den, když hrabě N. konečně pojal onen úmysl, že by mohl toto místo opustit a vydat se domů.

            Najednou se mu však zdálo jakoby se ze stoky pod ním, krom divokého hukotu ozvalo i jakési volání, snad i o pomoc. Hrabě N. se pozorně zaposlouchal, dokonce se nahnul nad kanálovou mříž. V této poloze strávil asi dvě minuty, ale to volání se již neopakovalo.

            Buď se mu to zdálo, anebo ten divoký proud horské bystřiny uvězněné v kanalizační stoce už toho nešťastníka či nešťastnici, pokud to, co hrabě N. zaslechl, bylo skutečně volání jakéhosi člověka, odnesl o notný kus dál. Tak, jako tak, nemohl hrabě N. nic dělat.

            Odstranit mříž a vrhnout se do temně hučící stoky na pomoc člověku, který možná ani neexistuje, a celé to opravdu mohl být jen přelud, bylo naprostým šílenstvím. Přesto však hrabě N. v kratičkém okamžiku zaváhal, ona zasutá myšlenka, jež tížila jeho svědomí, mohla tak dostat podivuhodný rozměr. Hrabě N. se však ovládl, byť na základě některých příznaků tušil, že brzy zešílí a vydal se domů.

            V tu dobu meškal hrabě N. v osamělé, dvou nebo třípodlažní, trochu již zpustlé vile. Okolo vily byla velká zahrada, kterou udržoval o sociální rovnosti bez přestání blouznící zahradník, z něhož k večeru táhla laciná kořalku. Tu si tento sám vyráběl v altánku, který si zcela přivlastnil, ačkoliv byl altánek majetkem hraběte.

            Cestou domů přemýšlel hrabě N. o lidské bídě. Byl celý promoklý, jeho oblečení ztěžklo, hraběte se zmocnila únava. Ale jeho mozek pracoval bystře, vědomí hraběte nebylo ničím zastřeno, jeho uvažování bylo zcela logické a zcela racionální v poměru k celkovému duševnímu rozpoložení, v němž se hrabě již delší čas nacházel.

            Konečně se před ním vynořila jeho vila. Hrabě N. se svojí milenkou, někdejší prostitutkou, jím samotným objevenou v jakémsi zavšiveném bordelu v jednom zapadákově, přes který se hrabě vracel, když byl prodávat, k tomuto prodeji ho donutila finanční situace, jakýsi svůj lovecký zámeček nacházející se ve zcela odlehlém kraji, obýval jen přízemí této vily.

            Ostatní podlaží zůstala neobydlená a hrabě už v nich dlouho nebyl, respektive nebyl v nich ani jednou, co se přistěhoval do této své vily, která mu zůstala už jediná z kdysi rozsáhlého majetku, kterým se pyšnil jeho rod a který se kamsi vypařil.

            Zahradník už mu sice několikrát naznačil, že by mu nevadilo, kdyby se mohl přestěhovat se svojí početnou rodinou, měl šest nebo sedm dětí, a kromě manželky, která už byla zase těhotná, byla součástí jeho domácnosti i tchyně, do jednoho z neobydlených pater vily.

            Hrabě byl však k těmto narážkám jaksi hluchý. Vypadalo to dokonce, že ani nechápe, co po něm zahradník chce, na co bez přestání naráží. A tak se zahradník pořád ještě tísnil i se svojí rodinou v malém domku s dvěma místnostmi, který se nacházel od vily ve vzdálenosti dostatečně velké na to, aby nemusel hrabě poslouchat věčné spílání zahradníkovi tchyně, která své dceři bez přestání vyčítala, kam to dala oči, když se nechala svést tím ochlastou, kterým mínila zahradníka, svého zetě.

            Už se šeřilo. V jednom přízemním okně právě kdosi zažehl petrolejku. Tím někým byla milenka hraběte N. Když vešel hrabě do této jediné osvětlené místnosti v celém domě, bylo právě sedm hodin. Milenka hraběte zrovna kladla na čistě prostřený stůl bochník chleba a vedle něj na talíři kus sýra.

            „Jak se vám spalo, moje drahá?“, otázal se hrabě N.

            „Dobře, před chvíli jsem vstávala. Za celý den jsem se probudila jen dvakrát.“, odpověděla hraběti jeho milenka.

            „Jen dvakrát!“, zvolal hrabě radostně a vzápětí k tomu dodal, „mám radost z vašich pokroků, které děláte, moje drahá, co jsme tady v tomto domě.“

            Hrabě chtěl svoji milenku obejmout, ale tu si uvědomil, že jeho oblečení je mokré a že studený dotek té vlhkosti, kterou bylo napito jeho oblečení, mohl by jeho milenku k smrti vylekat.

            Zastavil se v půlce započatého pohybu. Jeho milenka však k němu sama přiskočila a políbila ho svými horkými rty.

            „Ach hrabě, vy jste zase celý promokl. Musíte se ihned převléct!“, řekla pak energicky,„hned vám přinesu vaše druhé oblečení, snad už stačilo od včerejška uschnout.“

            Za chvilku už se hrabě převlékal do svého druhého oblečení, které naštěstí stačilo už od včerejška téměř uschnout. Mezitím, co se převlékal, stačila jeho milenka uvařit na plynovém vařiči, ten s sebou přinesla z onoho bordelu, čaj.

            Převlečený usedl hrabě ke stolu. Milenka před něho postavila hrnek s horkým čajem. Pak vzala bochník chleba, přitiskla ho ke svým ňadrům a ukrojila z něho pořádnou skývu. Pak odkrojila i plát sýra. Skývu chleba i plát sýra pak položila před hraběte.

            „Chcete k tomu i cibuli, drahý hrabě? Zašla bych ji vyptat k zahradníkovi, nedávno ji sklízeli ze svého záhonku.“, zeptala se hraběte.

            „Nemusíte nikam běžet, moje milá. Je to moc dobré i bez cibule.“, odpověděl jí hrabě.

            Milenka se zkoumavě zadívala na hraběte: „Co jste, hrabě dělal, když jsem spala? V těch chvílích, kdy jsem se na chvilku probudila, jsem neslyšela vaše kroky a přecházíval jste vždy celý den po této místnosti sem a tam a cosi si pro sebe říkal. Byl jste zase tam, co včera? Dnes druhý den mrholí a vy jste opět přišel promoklý.“

            „Byl jsem tam, co včera.“

            „Hleděl jste do té kanálové mříže?“

            „Ano, hleděl jsem do ní. Hleděl jsem do ní a přemýšlel o lidské bídě, moje svědomí tíží jakási zasutá myšlenka, ta myšlenka se týká lidské bídy, vím to, ačkoliv lékaři i můj zpovědník říkají mi něco jiného.“

            „Hleděl jste celý den do kanálové mříže?!“

            „Nebylo to zase tak strašné.“

            „Začínala jsem na ulici. Strávila jsem na ní víc než půl roku, než se konečně uvolnilo místo v tom bordelu, odkud jste mne, drahý hrabě, vytáhl. Moje úplně první štace byla vedle kanálu. Každá holka, která je nová, která přijde poprvé na ulici, dostane místo vedle kanálu. Táhl z něho příšerný puch. Splašky valily se tou stokou a hučely přitom tak, jako by byly průzračnou horskou bystřinou. K tomu kanálu chodila ta nejodpornější sebranka, holky, které tam stály, byly nejlevnější, buď teprve začínaly, jako já, nebo už končily a podle toho taky vypadaly. Musela jsem tam ledacos překousnout. Od té doby se mi kanálové mříže hnusí, hnusí se mi ten puch, který z nich vzlíná. Chcete ještě chleba, drahý hrabě?“

            Hrabě přikývl. Jeho milenka si opět přiložila bochník ke svým ňadrům a ukrojila z něho další skývu chleba.

            „Ale ten puch, který se vzlíná z kanálů je puchem lidským. Je to náš puch, nikam před ním neutečeme, leda bychom zešíleli a to, co nyní považujeme za peklo, by se tak proměnilo v ráj a naopak. V tomto ohledu je až s podivem, proč se tolik lidí strachuje o svůj zdravý rozum. Ale dnes, a včera taky, jsem měl mnoho možností přemýšlet o lidské bídě tam nad tím kanálem..., promiňte, moje milá, že jsem vám zase připomněl ten ohavný kanál.“

            „Ne, neomlouvejte se. Vždyť máte pravdu, hrabě, že před vlastním puchem neutečeme. To, co jsem tam zažila, u toho kanálu, to byla lidská bída. To byla bída moje, která jsem prodávala svoje tělo, to byla bída těch, kdož si jej kupovali, to byla bída veškerého lidstva. Prošla jsem tím a vím, co to je. Moje duše je tím puchem nasáklá. Víte milý hrabě, někdy mi připadají směšné, vzpomenu si ovšem na ně málokdy, všechny ty ženy, které o sobě tvrdí, že milují Krista a proto se nechají zavřít do klášterů, proto se stávají světicemi. Namísto věčného se modlení měly by se postavit ke kanálové mříži a tam se prodávat té nejhorší sebrance, tam v každé sekundě svého života, a některé sekundy života trvají opravdu hodně dlouho, jsou takřka nekonečné, vdechovat ten odporný lidský puch. Tam by se teprve staly světicemi, tam by si je, dokonale pošpiněné, teprve Kristus zamiloval. Jsem vlastně ráda, že jsem si tím prošla, že vím, jaké to je.“

            „Večeře byla moc dobrá, čaj taky. Děkuji. Víte, moje milá, dnes, ale ani včera, neprošel kolem mne jediný člověk. Přemýšlel jsem o lidské bídě a chtěl jsem nějakému člověku pohlédnout do jeho tváře, abych všem svým myšlenkám dodal zdání nepopiratelné skutečnosti. Leč jakoby všichni lidé někam zmizeli právě v tom jediném člověku, který za celou tu dobu kolem mne neprošel. Přesto jsem však dospěl k nevyhnutelnému závěru, že lidská bída je cosi ohromného, že lidská bída je to, co činí naši existenci, v mnoha ohledech tak nesmyslnou a zbytečnou, skutečně užitečnou a smysluplnou. To je ona zasutá myšlenka, která tíží moje svědomí. Miluji lidskou bídu. Ano, lidskou bídu není třeba potlačovat, ale naopak rozvíjet ji a znásobovat. Lidskou bídu je nutné pěstovat tak, jako náš zahradník pěstuje na záhonku cibuli nebo jako moji předkové ještě v předchozí generaci chovali chrty. Když jsem byl malý, měli jsme psinec plný chrtů a loveckých psů, pak to kamsi zmizelo. Ale lidská bída je oním vykoupením, o kterém se mluví se v souvislosti s příchodem Krista. Brzy zešílím, vím to, i když lékaři i zpovědník říkají něco jiného. Ale vy jste, moje milá, skutečné světice, to už jsem věděl v tom zavšiveném bordelu. Jste světice, a proto przním vaše tělo, a skrze tuto lidskou bídu vás miluji.“

            Sotva to hrabě dořekl, přišla na něho dřímota. Přicházela na něj vždy v tento čas. Ale přesto byl ještě schopen částečně vnímat svoje okolí.

            „Ach už je tady zase ta dřímota. Někam se chystáte, moje milá?“, otázal se hrabě svojí milenky, jež se skutečně zvedala k odchodu.

            „Jdu koupit maso. Dnes je noc, kdy ho na těch pokoutních jatkách prodávají. Nazítří máte přece jmeniny, drahý hrabě, a tedy slušelo by se mít nějaké maso. Vzala jsem ty dva stříbrné svícny z ložnice. Vyměním je na jatkách za kus masa. Nebo se mám s těma lichvařskými sviněmi vyspat? Co myslíte, hrabě?“

            Hrabě v polospánku zablábolil: „Dělejte, jak uznáte za vhodné. Miluji vás a milovat vás nepřestanu, ať se děje cokoliv, ať byste třeba stála u kanálové mříže. Láska je produktem lidské bídy nebo naopak, na tom snad nezáleží. Nezáleží na tom...“

            Hraběti klesla hlava. Jeho milenka vyšla do tmavé noci. Když přišla k domu, v jehož prvním patře sídlila pokoutní jatka, končila fronta lidí, jež přišli koupit maso, právě u té kanálové mříže, do které celé dva dny bez přestání hleděl hrabě N.

            Jeho milenka se vrátila domů až nad ránem, s kusem masa a dvěma stříbrnými svícny v igelitce. Hraběte však už při zdravém rozumu nezastihla. Zešílel ve spánku ještě té noci. Hleděl kalným, kanálové splašky připomínajícím zrakem na svoji milenku, pořád jí v jakémsi vytržení líbal nohy, ale nepoznával ji.

            Přivolaný lékař už jen konstatoval delirium tremens, jehož skutečnou příčinu nelze prozatím přesně určit.

 

 

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,71 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy