V hlavě mi skučí podzim

pátek 27. srpen 2010 10:46

Letos nějak brzo

            Lebky praskají v měděných švech. Kolmice těl přísahají věrnost nové vládě. Vláda nervů dychtí po neomezené moci. Její vlákna jsou provazem snů. Snů lehkých jako vánek, jenž sráží opilce k rodné zemi. Diktatura nervů se proměňuje v trvalou svobodu.

            Není myšlenky, která by po této svobodě nedychtila. Není myšlenky, která by se po této svobodě nepídila v každičkém slově, v každičkém hrobě. Proto lebky praskají v měděných švech. Mozky doutnají jako čerstvá spáleniště příštího dne.

            Budoucnost je spálenou zemí. Z jejího popela vyraší noční obloha zbavená hvězdných vředů. Jen Slunce na ní bude bezbarvě plát svým syrovým masem na počest trupů zbavených pozemské tíže. Tu nahradí loňská svátost oltářní, přijatá pod slibem věčného zplození.

            Oltářem bude mozek. Kruh se uzavírá. Jed na krysy je Tělem Páně, jež koluje v hlavách lidí skutečně svobodných. Staň se vůle jejich, jak vně, tak vevnitř. Jiné modlitby není. Věk bezbožných Mesiášů se začíná. Jeho zkvašeným chlebem jsme my sami.

            Naše nervy nás pozřely a vyvrhly v jediném okamžiku neviditelné smrti. Navštěvujeme sprchové kouty, abychom se znovu narodili. Naše znovuzrození je miniinterrupcí. Obsah dělohy se vysaje hladovými ústy a nechá přejít varem existence.

            Znovuzrození hledíme na bezhvězdnou oblohu. Zdá se nám pustá a prázdná. Ta pustá prázdnota je naším vysvobozením. Naše nervy nás stvořily k obrazu svému. Jsme nyní postranními čarami, jejichž hmota je zároveň i antihmotou. Očistná anihilace právě došla svého završení.

            V hlavě mi skučí podzim, jsa hladovým křečkem, jehož lícní torby jsou vymetené jako kostely o půlnoci štědrého dne roku dvouticísícího dvanáctého našeho letopočtu, z čehož se dá usuzovat, že existují i jiné nám cizí, ne-li dokonce nepřátelské letopočty, jejichž principy jsou nám přinejmenším nepochopitelné.

            Podzim vrácený jako láhev od rumu, jež přece nikdy nebyla zálohovaná, jež přece vždy končila na vlnách plodových vod jako vzkaz do nich vhozený rukou neznámých embryonálních vojínů. A přece se opět podzim vrátil ve své reinkarnaci, jež je zároveň recyklací, vrátil se jako by byl věčným tématem křížových výslechů a teď mi skučí v hlavě.

            Už od rána dřepím v práci, do které dojíždím přes jezero. Sednu do loďky a půl hodiny vesluji. Dlaně mám od vesel plné mozolů. Když někomu mávám, vypadá to, jako bych se živil kopáním kanálů. Moje mozoly utkví každému v paměti. Obrovské a krvavé. Ale jsou od vesel.

            Vím, že to, co mám v hlavě, je už podzim. Vrátil se bez slůvka rozloučení, na přivítanou dal mi okusit výtečného pocitu štěstí. Ano, když to začne syrově vanout odkudsi z mozku, cítím se na okamžik šťastným. Tak šťastným, divže se neobrátím v prach, kterým jsem ovšem nikdy nepřestal být.

            Vrznou dveře. Zašustí hedvábí. Šéfová se přišla zeptat, jak daleko jsem se svojí prací.

            „Jak jste s tím daleko? Hrobníci na zápraží již netrpělivě čekají.“, ptá se mě šéfová, jež pořád chodí ve svatebních šatech.

            „Za hodinku bych to mohl mít. Už jsem s tím dost daleko.“, informuji šéfovou o stavu své celoroční práce a vůbec si nevymýšlím.

            „Dobrá, za hodinku vás čekám u sebe.“, dává mi šéfová na srozuměnou, jak moc bere moje slova vážně.

            Za hodinku už klepu na čerstvě natřené dveře její kanceláře. Otevře mi služebná a vede mne dlouhou temnou chodbou přímo k šéfové.

            „Dál už musíte sám.“, řekneme mi, když se ocitneme před dalšími čerstvě natřenými dveřmi.

            Vstoupím bez zaklepání.

            Šéfová už mě čeká.

            „Nuže?“, pronese a odhrne si svatební závoj.

            Její tvář je nádherná. Je to bezesporu tvář druhé Adamovy ženy, Lilit.

            „Jsem s tím hotov. Myslím, že mi podařilo vypátrat ty tři největší favority letošního US Open.“, říkám nikoliv ne bez hrdosti.

            Šéfová má ráda hrdé muže.

            „Tedy?“, zadívá se na mne pronikavým pohledem.

            „Letošní US Open vyhraje buď Nadal, nebo Berdych nebo Söderling.“, oznamuji šéfové jména tří největších favoritů letošního US Open.

            „Výborně. To budou mít hrobníci radost. Všichni se ucházejí o moji ruku. Slibují mi hory doly. Chtějí si vsadit na vítěze US Open a pak přepsat všechen svůj majetek na mne. Proto si objednali tu studii. Je to trochu naivní, já vím, ale hrobníci už jiní nebudou. Jak se cítíte?“, chce vědět šéfová.

            „Ujde to. Nejvíc mi dal zabrat Berdych. Dlouho jsem ho, víc jak půl roku, za favorita vůbec nepovažoval. V jeho úderech od základní čáry jako by bylo něco shnilého, něco shnilého jako v království dánském. Ale pak jsem si naštěstí uvědomil, že nadchází čas velkých a nejen mocenských převratů. Ano, cosi se na letošním US Open dá do pohybu, strhne se jakási obrovská lavina. Všechny ty posmrtné masky oživnou. Budou rozhodovat liftované voleje. Proto je třeba počítat i s Berdychem. Ale zvítězit mohou i ti druzí dva. Jejich DNA je naprostá bezúhonná.“

            „Opravdu?“

            „Nepodařilo se mi nic vyšťárat. Žádný dědičný hřích, nic takového. Buď jsou opravdu tak bezúhonní, nebo v tom umí dobře chodit. V každém případě bych ty tři vůbec nepodceňoval. Jeden z nich bude jistojistě ukřižován, chtějí-li hrobníci vědět především toto.“

            „Hrobníkům nešlo nikdy o nic jiného. Odvedl jste dobrou práci. Pořád ještě dojíždíte přes jezero?“

            „Pořád. To ty nervy.“

            „Ano, nervy. Za vším stojí nervy. Víte, každý večer spálím svatební šaty, které jsem měla celý den na sobě. Spálím je a popel věnuji služebné, znáte ji přeci. Ona ten popel sype do urny. Říká, že až se jednou vdá, tak to bude její věno. Vystudovala psychologii. Taky ví, že za vším jsou nervy. I za tím popelem. Neskučí vám v hlavě už podzim?“

            „ Skučí.“

            „Letos přišel jaksi dřív. Posmrtné masky oživnou. Máte pravdu. Měli bychom se na to připravit, měli bychom upadnout do bezvědomí. Čím dříve tím lépe. Určitě dřív, než nás sežere turnajový pavouk.“

            „Viděl jsem ho. Tentokrát je obzvláště vypasený. Jeho lebka praská v měděných švech, jeho sádrový krunýř vypadá jako lehátko ve vlaku EuroNight.“

            „Už mě to trochu unavuje, to věčné hledání favoritů US Open. Celý den jsem ve svatebním. Od svého nanebevstoupení sem nemám na sobě nic jiného než svatební šaty. Jen v noci spím nahá, úplně nahá. Spím v úzké rakvi a nemyslím na příští den, kdy se zase obléknu do svatebních šatů. Ale i letošní US Open pomine. Pomine jako všechno, co není vykucháno a řádně nabalzamováno. Ale nezdržuji vás?“

            „Vůbec ne. Nikam nespěchám.“

            „Vždy mi v paměti zůstanou vaše krvavé mozoly. Vidím vás, jak mi máváte na rozloučenou a vy, to není nic jiného než krvavé mozoly. Rostou mi v hlavě, rostou jako prázdné hroby po dešti. Všiml jste si, kolik je najednou všude prázdných hrobů, když zaprší? To mi hrobníci blahopřejí k svátku. Podivný zvyk, řekněte sám, ale nevymluvím jim to. Chtějí se mi zavděčit. Vědí, že mám na prázdných hrobech ráda dohořívající svíčky. V jejich plameni je cosi utkvělého. Říká se o mně, že jsem šílená, že bez přestání nechávám čerstvě natírat dveře do své kanceláře. Kéž by to bylo tak jednoduché! Kéž by bylo tak lehké zešílet!“

            Šéfová dává se do smíchu.

            Do kanceláře vstoupí služebná.

            „Pojďte, tady už jste dnes zbytečný.“, bere mne za ruku.

            Když jdeme dlouhou chodbou, zeptá se mne: „Chcete vidět moje věno? Ukážu vám jej.“

            Když hledím do uren plných popela ze svatebních šatů, svěřuje se mi: „Chtěla bych se provdat za vítěze US Open. Proto jsem vystudovala psychologii.“

            „To jsou ty nervy, já vím!“, zašeptá ještě horoucně, když zadělává urny a vrací je zpátky na jejich místo.

           Předtím je však ještě vroucně políbí, jako by v nich neležel popel svatební šatů, ale popel vítěze US Open.

            „Jak bylo v práci?“, ptá se mne manželka večer.

            „Jako vždy. Hledal jsem favority US Open a taky je našel. Moje pracovní morálka je pracovní morálkou veškerého lidstva. Ten pocit je nyní maximální.“

            Manželka se na mne pozorně zahledí: „Možná bys sis mohl najít jinou práci a hlavně jinde. Ruce máš samý krvavý mozol. A taky se mi zdá, že už ti v hlavě skučí podzim.“

            „Možná bych si měl opravdu najít jinou práci. I šéfová mi dnes říkala, že jí v paměti vždy zůstávají moje krvavé mozoly.“

            „To věčné veslování tě jednou připraví o rozum. Říkám ti to pořád. Cožpak není dost práce i tady? Nemusíš pořád jezdit přes to jezero. Tři největší favority US Open může klidně hledat někdo jiný. Copak ti hrobníci nejsou dospělí lidé? Taky by už mohli mít rozum. Letos ti ten podzim skučí v hlavě nějak dřív, nezdá se ti?“

            „To ty nervy.“

            „Z těch tvých nervů mi jednou praskne lebka v měděných švech. Neříkala jsem to? Neříkala jsem to? Už je to tady. Co jsem komu udělala?! Co?!“, hořekuje manželka.

            Vezmu jí do náruče a ona, pološílená jasnozřivě hledí na mne.

            Tuší, snad i ví, nebo ne, kdo letos vyhraje US Open?

 

           

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,64 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy