Jak bude vypadat počátek tohoto světa?

čtvrtek 26. srpen 2010 08:25

Ptáme se po konci světa, a přitom nejsme ještě ani na jeho počátku

            Měsíční krátery mne spíše odpuzují, než přitahují. Na vině je tomu nejspíše jejich okázalá nevysvětlitelnost. Přes veškerou snahu jak vědců, tak súfijských mystiků, těch pak především středoasijských, žijících ve městech jako je Ašchabad či Dušanbe, zůstává na měsíčních kráterech cosi nesympaticky okázale, asi jako na Kaplického chobotnici, nevysvětlitelného.

            Lidé, kteří v nich skladují své myšlenky, však tvrdí, že měsíční krátery jsou v pohodě. Stálost vnitřního prostředí je v nich prý obdivuhodná. Zdráhám se ale tomu uvěřit, vždyť víra je vždy prvním krokem na cestě dlážděné dobrými úmysly. Pochybuji, že by se v tomto vesmíru vůbec kde našlo nějaké stálé prostředí.

            Nemůžu se pořád vzdát té naděje, že vesmír je dynamickým celkem. Jsem přesvědčen o tom, že se vesmír již brzy zhroutí právě proto, že je dynamickým celkem. Zhroutí se a všechno zmizí, to jest, bude přeskupeno, my sami přetransformujeme se do nových forem bytí.

            Dnes jsem ve svém přesvědčení, které ovšem není vírou, rozdíl mezi přesvědčením a vírou je snad zřejmý každému, zašel ještě o něco dál. Jsem přesvědčen, že proces zhroucení vesmíru je permanentní, nepřetržitý, neustále probíhající. Vesmír se hroutí v každém okamžiku své existence a s ním pochopitelně hroutíme se i my.

            Vtip je v tom, že náš vesmír, nekonečný, neohraničený, je navenek sám pouhým atomem, to znamená, že je elementární, to jest dále již nedělitelnou, částicí jiných vesmírů, která je ze svého zevnějšku neměnná. Tato představa mě fascinuje natolik, že dnes nedělám nic jiného, než jen sázím do sebe jeden čaj za druhým a nechávám se jí bez přestání unášet.

            Dnes jsem ještě nedotáhl žádné dřevo z lesa, a zima se blíží, ani nic nepokosil, kosa už potřebuje nakout, byť jen jeden metr čtvereční zahrady. Celý den se jen kochám svým přesvědčením, aniž bych však cokoliv změnil na své odtažitosti, mnohými mi vyčítané, k měsíčním kráterům.

            Neustále se hroutíme, neustále nabýváme nových forem existence, jsme zahlcování v každém jednotlivém okamžiku svého života, který celkem vzato, může trvat stejně tak dobře miliardy let jako pouhou miliardtinu nanosekundy, pestrostí bytí o jaké se nám ani nezdá.

            Vezměme si například mimozemské formy života. Mimozemské formy života neexistují. Neexistují, protože dělení života na pozemské a mimozemské formy života je jen umělé, námi vymyšlené, protože z jakýchsi důvodů omezujeme svůj život toliko pořád jen na tuto planetu Zemi, neschopni či neochotni připustit, že náš život je vlastně životem vesmírným.

            Organický život, tak jak jej nejen známe, ale jak se za něj i považujeme, v měřítku vesmíru, kterým jsme ovšem i my sami, také neexistuje. Hned v příštím okamžiku bude všechno jinak, to bezcenné, říkám naschvál bezcenné, organické živoření na bázi uhlovodíků nadobro zmizí, vesmír, tj. my sami, se zhroutí a stane se něčím jiným.

            Pátráme po mimozemských formách života, máme pocit, že nemůžeme být ve vesmíru sami a přitom nevíme, proč vlastně dnes a denně podstupujeme tu úmornou dřinu se všelijakými hypotézami, jež nám mají osvětlit, kdo jsme a kam kráčíme.

            Nejsme ničím, tedy jsme vším, a kráčíme nikam, to jest, kráčíme všemi směry.

            Co je na tom nepochopitelného?

            Dnešní situace lidstva, tedy řekněme situace lidstva se vším jeho poznáním, ke kterému jsme dospěli během těch několika tisíc let, je víceméně shodná s jednou situací, které je popsána v jakémsi apokryfním evangeliu.

            Učedníci se ptají Ježíše, a mysleme si o jeho osobě, co chceme, třeba že Ježíš je zhmotněním kolektivního nevědomí, archetypem Spasitele, to je úplně jedno, je úplně jedno, kým Ježíš byl či nebyl, byl-li vůbec, zda vstal z mrtvých či nikoliv, jak bude vypadat konec, tedy příchod onoho Božího království, ve které se upínají všechny naděje těch, kteří uvěřili, respektive těch, kteří si myslí, že uvěřili a proto jsou přesvědčeni, že je Boží království jako zasloužená odměna za jejich víru stěží může minout, ba, že je nemůže minout ani náhodou.

            Ježíš odpovídá svým učedníkům něco v tomto smyslu: „Ptáte se po konci a ještě nejste ani na počátku.“

            I my se ptáme svým poznáním neustále po nějakém konci, chceme dospět k jakémusi konečnému poznání, lhostejno zda vědeckému, či teologickému či úplně jinému, ostatně i toto třídění je jen naprosto umělé, chceme dospět ke konečnému poznání, kterým nám bude zjeveno všechno, toto všechno však musí být naprosté nic, a přitom nejsme ani na počátku.

            Na počátku v tom smyslu, abychom si připustili, že právě tento počátek je zároveň konec, že dál než jen tento počátek není už nic, žádné Boží království, které má teprve přijít, protože Boží království už dávno přišlo, žádná absolutní a nejvyšší pravda, protože i tato pravda, toto Nic, nám už bylo dávno zjeveno a pachtíme-li se dál za nějakým poznáním, modlíme-li se bez přestání za spásu našich duší, pátráme-li po mimozemském životě, je to mnohem spíše projev naší hlouposti a zabedněnosti než projev čehokoliv jiného a už vůbec ne inteligence, byť se sami sebe považujeme za inteligentní tvory, za ostrůvek inteligence a dokonce jsme jednou vyslali i kosmickou sondu s jakousi destičkou, na které je vyryto naše poselství jiným „inteligentním“ bytostem, což už je naprostý kýč.

            My sami jsme naprostý kýč. Evoluce, tvůrčí inteligence nebo i Bůh, všechny tyto a priori prázdné pojmy evidentně nemají žádný vkus, pokud se ovšem nechtěli naším stvořením vysmát sami sobě. Člověk má přeci taky náladu někdy se vysmát sám sobě, přiložit si pistoli ke spánku a zmáčknout spoušť a tak alespoň tímto způsobem napravit svůj zpackaný život, svoji zpackanou existenci.

            Člověk, který se nedokáže vysmát sám sobě, který nedokáže přiložit si hlaveň pistole ke spánku, a některé pistole mají zásobník i na šestnáct nábojů, a zmáčknout spoušť je toliko hovado, naprosté hovado, dá se říct bez přehánění hovado na n-tou.

            Máme Hubleovy teleskopy, máme elektronové mikroskopy, máme urychlovače částic, máme všelijaké duchovní nauky a je nám to k ničemu, naprosto k ničemu, snad krom jakési zábavy, respektive pseudozábavy, protože jedinou a skutečnou a alespoň trochu inteligentní zábavou je hledění do prázdna, všechno ostatní je bohapustým hlupáctvím toho nejhrubšího zrna

            Bůh svět nestvořil, ale zničil. To, co teď vnímáme, co považujeme za náš, ostatně velmi omezený svět, není výsledkem aktu stvoření, ale aktu zničení. Má-li být Bůh Bohem, nemůže být nikdy stvořitelem, ale musí být za všech okolností jen toliko ničitelem.

            Vznik je zhroucením. Vesmír se bez přestání hroutí. Nestálost forem je vyjádřením Boha. Kristus nepřišel naše duše spasit, ale zahubit, vysvobodit, tedy chce-li někdo, vykoupit z oné formy, kterou považujeme za věčnou a nesmrtelnou.

            Ptáme se po konci a nejsme ještě ani na počátku.

            Nikdy se nenechám zverbovat k osobní prohlídce měsíčních kráterů!

            Nikdy v nich nebudu skladovat svoje myšlenky!

            Nikdy!

            Házím do sebe jeden čaj za druhým. Zahrada topí se v bujné zeleni. Letos roste tráva jako divá. Už jednou jsem celou zahradu pokosil a musím ji pokosit zase. Kosa by potřebovala nakout. To umění však neovládám. Při kutí kosy se toho dá hodně zkazit, a přitom je to jen otázka cviku. Údery kladiva se musí s ostřím kosy doslova mazlit a moje ruka je inteligenta, kterým chtě nechtě jsem, je na to ještě pořád přílš těžkopádná.

            Kosu mi musí pokaždé někdo nakout. Tupou kosou se seče mizerně. Zahrada je zohavená zrovna tak jako tvář, jež je oholena tupou břitvou. Ale kosím, není-li zbytí, i tupou kosou. Ostatně časy zručných sekáčů jsou dávno pryč. Vesmír se hroutí bez přestání. Dokud nezahubím svoji duši, nebudu spasen. Pokosenou trávu nechávám shnít bez hmatatelného užitku.

            Teprve se probíjíme k počátku, teprve spějeme ke svému vzniku. Napřed se musíme zničit, naprosto a bezezbytku. Pak se ocitneme na počátku. Tráva a vůbec veškerá zeleň do sebe dychtivě vpíjí sluneční světlo, fotosyntéza běží na plné obrátky, kosa by potřebovala naklepat.

            Jak je to všechno komické!

            Zrovna z toho hřeje u srdce, jak je to všechno komické.

            „Jak bude vypadat konec?“, ptají se bez přestání všichni učedníci.

            A už v příštím okamžiku bude všechno jinak!

            „Prosím vás, jak se dostaneme na červenou?“, vyruší mne z mého zamyšlení nějací zbloudilí turisté, jednou za rok či dva sejdou turisté z červené a dostanou se ke mně.

            „Jděte ještě třicet metrů rovně do kopce a pak narazíte na pěšinu. Zahněte doprava a za chvilku jste na červené.“, poradím jim.

            „Díky moc.“, poděkují mi turisté.

            „Jdete na J.?“, tážu se.

            „Ano, chceme jít na J. a pak dál směrem na Ž.“, odpovídají mi turisté.

            „Jestli jdete na J., tak to běžte tam okolo toho domu, pak asi sto metrů tím lesem, co je za ním, pak odbočte doprava, je tam taky lesní pěšina, po ní nahoru, vyjdete z lesa, projdete kolem dalšího domu, pak sto padesát metrů po louce a dostanete se na asfaltku, po které vede červená rovnou na J., ten už bude přímo před vámi. Zkrátíte si cestu aspoň o kilometr. Odkud jdete?“, vyzvídám.

            „Jen ze Š., dnes jsme teprve začali, jsme pořád jenom na počátku.“, jsou turisté teprve na počátku své pěší túry.

            „Tak dobře dojděte.“, přeji jim.

            „Díky moc. Nashle.“, loučí se mnou.

            „Nashle“, loučím se s nimi i já.

            Turisté zmizí, ale život zatím zůstává.

            Až zaleze Slunko, možná dnes ještě něco pokosím.

           

 

 

 

 

 

 

Karel Trčálek

ViktorMyšlení samo, to nebolí. 310:5027.8.2010 10:50:07
ViktorMyšlení samo, to nebolí.10:4727.8.2010 10:47:48
ViktorMyšlení samo, to nebolí. 110:4627.8.2010 10:46:03
kloboukMesic12:2126.8.2010 12:21:10
voborapardon11:2426.8.2010 11:24:25
voboraLehky plagiat11:2326.8.2010 11:23:38
josef hejnaUž jsem vám to myslím psal.09:2226.8.2010 9:22:19

Počet příspěvků: 7, poslední 27.8.2010 10:50:07 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,71 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy