Nepřátelé vědy blogují: "Rosum´s Universal Robots 2010"

pátek 20. srpen 2010 10:18

Stáváme se otroky nových forem života?

            Jedna z několika menz, útulná a stylová, v mnohém připomínající vyhlášené ´Masné krámy´, které nedávno zrenovoval MacDonald, prestižní Jihočeské univerzity měla už dnešní hlavní nápor za sebou. U stolků (příjemná kombinace plast a kov) seděli povětšinou už jen singles, po pravé ruce notebook, po levé talíře s chutnou a výživnou studentskou krmí.

            Profesor Jan Zrzavý obsáhl jediným pohledem celý prostor menzy, zrovna tak jako kdyby byl v až po strop nabitém přednáškovém sále.

            Nemýlil se.

            Věděl, vypozoroval, několikrát si tuto hypotézu ověřil, že Susan chodí v tento den, v tuto hodinu právě do této menzy.

            U jednoho ze stolků, od profesora Zrzavého vzdáleného asi třicet kroků, přesně třicet tři, skutečně seděla Susan Sontagová.

            „Černá gazela“, tak si v duchu pojmenoval profesor Zrzavý Susan Sontagovou, která přišla na Jihočeskou univerzitu z jakési americké univerzity. Americké univerzity poslední dobou nějak začaly ztrácet dech, odborníci to přičítali razantním rozpočtovým škrtům, které prosadil prezident Obama i přes zuřivý odpor republikánů.

            Americká vnitřní politika zase až tak profesora Zrzavého nezajímala, i když právě díky ní, Susan šla prostě za lepším jako tolik jiných, se na katedře evoluční biologie objevila začátkem jednoho z mnoha dalších semestrů nekonečného univerzitního roku Susan Sontagová, „Černá gazela“, jejíž tělo profesora Zrzavého tak přitahovalo.

            Profesor Zrzavý musel připustit, že Susan přinesla na katedru svěží a čerstvý vítr. Bylo zajímavé konfrontovat americký a evropský pohled na proces evoluce, na její minulost, přítomnost a hlavně pak budoucnost, na všechny ty výhledy, před kterými nyní stojí organický život.

            Tělo černošské samice je pro bílého muže vždy ohromnou kopulační výzvou, před kterou se nyní ocitl i profesor Zrzavý. Ten se se Susan okamžitě dostal do odborného sporu ohledně významu a funkce sobeckého genu. Z tohoto jiskření však profitovala, jak se zdálo, celá katedra evoluční biologie, neboť jí náhle stoupl publikační koeficient, což mělo za následek větší přísun financí, všichni si tak konečně mohli koupit nové auto.

            Profesor Zrzavý si to s táckem v rukách zamířil k Susan. Už celý měsíc se mu o ní nepřetržitě zdálo. Myslel na Susan bez přestání i na přednáškách, i při psaní svých článků, povětšinou uveřejňovaných v časopisu Vesmír. Dnes se rozhodl učinit v této věci důležitý krok. Vybral si k tomu obědovou pauzu.

            Proto šel dnes do této menzy, kterou neměl příliš v lásce. Chodili sem převážně studenti teologické fakulty, ostatně menza se nacházela v areálu kampusu této fakulty. Nechápal, proč Susan chodí právě sem, kde se na ně, na přírodovědce dívají skrz prsty, kde by jim mozek nejraději vyklovali.

            Ale Susan měla pro strach uděláno. Pocházela z Harlemu, její otec se živil boxem. Všichni její sourozenci skončili jako basketbalisté nebo se uchytili v hudebním průmyslu. Tato odvaha podněcovala za nocí napitých světelným smogem obrazotvornost profesora Zrzavého až na samotnou hranici únosnosti, dál už bylo jen blouznění čiré a krystalické, blouznění, které má u každého vědce jaksi pejorativní nálepku.

            „Máte tady volno, Susan?“, snažil se profesor Zrzavý ze všech sil, aby nv jeho hlase nebylo slyšet silné vzrušení.

            „Jistěže, pane profesore.“, Susan mluvila česky perfektně, ba dokonce mnohem líp než leckteří rodilí mluvčí zvláště pak z Prahy, nepatrné známky cizího přízvuku odkazující na její harlemský původ, daly se vypozorovat jen v otázkách, ale i tak musel být na to člověk expertem s mnohaletou praxí.

            Profesor Zrzavý si přisedl. Několik sekund panovalo ticho. Profesor Zrzavý zamyšleně míchal dršťkovou polévku. Nakonec si jí nabral plnou lžíci. Bledé cáry dršťek visely přes její okraje jako vánoční ozdoby, které vydržely až do velikonoc, několikrát obsah lžíce pofoukal, pak si ho vložil do úst a polknul.

            Celou tu dobu ho Susan, dobře znající ten lačný pohled v očích bílých mužů, upřeně pozorovala.

            „Víte, Susan“, promluvil profesor Zrzavý, opět míchaje polévku, „jako vedoucí katedru nesu odpovědnost za výsledky naší vědecké práce. Tím chci říct, že nesu i odpovědnost za to, že naši lidé dostanou skutečně každý měsíc svoje peníze. Přemýšlel jsem hodně o vaší žádosti či prosbě, abyste se mohla výhradně věnovat výzkumu nových forem životem.“

            Tu se profesor Zrzavý odvážil za celou dobu, co seděl u stolu, poprvé pohlédnout do tváře Susan. Polilo ho horko, jehož zdrojem rozhodně nebyla dršťková polévka, neboť to bylo horko, které dobře znal ze svých snů o Susan.

            Susan se usmála: „Ráda bych se věnovala studiu nových forem života na plný úvazek. Myslím, že si naše katedra může dovolit to, aby se někdo věnoval výhradně tomuto tématu. Nové formy života, to je přece pro každého vědce vzrušující téma. Pokud vím, věnují se tomu jen v Kalkatě a pak už nikde. Můj návrh je i o tom, pane profesore, že by se naše katedra ocitla v té nejužší světové špičce.“

            Profesor Zrzavý se začínal dostávat do testosteronového transu. Mechanismy staré milióny let spolehlivě fungovaly i u tohoto význačného vědce. Myšlenky se mu mátly, ale všem těmto myšlenkám vládla ´Černá gazela´, hormony neznají ani politickou korektnost, ani gender, hormony jsou sexistické až na půdu.

            „Ano, jistě. Máte pravdu, Susan.“, zablábolil, nepřestávaje míchat dršťkovou polévku, od vedlejšího stolku k němu a k ´Černé gazele´ doléhal spor o tom, zda je Panna Maria opravdu vyňata, jak tvrdí Duns Scottus a někteří současní teologové v čele s Benediktem XVI., z dědičného hříchu či nikoliv.

            „Dnešní doba je dobou zrodu. Vy jste neprožil dětství v Harlemu, ale já ano. Darwin, je chtě, nechtě překonán, jeho boj o život je nahrazen daleko rafinovanějšími mechanismy. Až do šestnácti jsem zpívala v gospelovém sboru, věřil byste tomu?“

            „Máte fantastický hlas. Chci říct, právě ta věc s Darwinem, jak sama říkáte... Ve vědecké radě, v grantových komisích, tam všude sedí zarytí darwinisté. Vy říkáte, že Darwin je mrtvý a chcete, aby vám přiklepli na váš výzkum peníze, Susan.“

            „Pravda je jenom, jedna. Pravdu neumlčíme, nové formy života se prudce rozvíjí, my sami jsme jimi pohlceni. Na tom nic nezmění dogmata o DNA, o sobeckém genu, o organickém životu jako vrcholném stupni uspořádanosti hmoty. To přece musíte vědět sám, pane profesore.“

            Pan profesor nad sebou ztratil veškerou kontrolu. Levá ruka bílého samce se, celá se třesoucí, dotkla předloktí černé samice.

            „Susan, slibuji vám, že udělám všechno, co bude v mých silách, abyste se novým formám života mohla věnovat na plný úvazek. Zkusím udělat pro vás všechno, i když ta, jak říkáte, dogmata jsou pro mne posvátná. Susan, kdybyste věděla, co jsem si všechno v poslední době vytrpěl.“

            „Bývalo přece posláním vědy bořit všechno staré a přežilé. Kdo jiný by měl už bořit stará dogmata, kdo jiný by měl kácet staré modly než věda? Tam v Harlemu jsem snila o vědě, toužila jsem po tom dělat vědu a není větší radost, než radost z boření, boření toho, co ztrouchnivělo, co není životaschopné. O tom je přece evoluce, ta evoluce, ke které se modlím stejně jako vy.“

            Dršťková polévka byla už úplně studená, ale profesor Zrzavý ji přesto pořád míchal jako by přestání bublala jakýmsi podivným vnitřním varem.

            „Ano, Susan, modlíme se ke stejné evoluci. Ale pokud by se potvrdily vaše hypotézy o nových formách života, nezůstal by ve vědeckém světě kámen na kameni. To jistě chápete.“

            „Chápu a právě proto musím tyto hypotézy buď vyvrátit, nebo, jak pevně doufám, potvrdit.“

            „To, co říkáte, je šílené. Susan!“

            „Pravda je vždy šílená. Jen si vzpomeňte na objev ženy X. Proto musíme pravdu milovat, proto, že je šílená!“

            „Šíleně vás miluji, Susan! Šíleně vás miluji už od té první chvíle, kdy vkročila vaše noha na naši katedru evoluční biologie!“, vykřikl profesor Zrzavý tak hlasitě, až se po něm ohlédli i vášniví debatéři o dědičném hříchu v kontextu neposkvrněného početí.

            Profesor Zrzavý ztěžka oddechoval.

            Pak opět promluvil, už o něco tišeji: „Šíleně vás miluji, Susan. Ale kdybychom měli připustit, že je pravda, to co tvrdíte o nových formách života, pak nevím, proč jsem vlastně dosud žil, proč jsem vlastně až dosud vědecky pracoval, najednou bych nevěděl, proč vlastně existuji. Susan, Susan!“

            Profesor Zrzavý začal vášnivě líbat ruku Susan Sonntagové. Debatéři od vedlejšího stolku si s neskrývaným zhnusením nad slabou vůlí prof. Zrzavého odsedli. Napřed přenesli tácky s jídlem, potom notebooky.

            „Náš život má smysl právě v tom, že dojdeme k pravdě, pane profesore.“

            „Ale k jaké pravdě! Mysleli jsme si, že jsme inteligentní bytosti a najednou bum bác, ratatata, všechno jde k čertu, jsou tady nové formy života, je tady nová forma inteligence! To, co zvěstujete, Susan, to nás zahubí, nadobro zahubí!“

            „Přežívají silnější, to přece říká Darwin.“

            „Ano, to říká Darwin, jenže problém je ten, že už těmi silnějšími a inteligentnějšími nejsme my.“

            „Ale o tom je přece evoluce, ke které se modlíme. Jestli mě na evoluci něco fascinuje, je to že přežije jen ten silnější, proto ji zbožňuji, proto se k ní modlím, protože evoluce je spravedlivá, protože ona stvořila nové formy života.“

            „Susan, šíleně vás miluji. Ale pochybuji, že vám něco takového ve Vesmíru publikují.“

            „Nejde přece o Vesmír. Jde o to, že jsou zde nové formy života, nové formy inteligence. Lidé jsou odsunuti na vedlejší kolej, lidé jsou jen otroci. To, co jsme ve své povýšenosti považovali za mrtvou hmotu, to nyní ožilo, to co nám mělo sloužit, nás ovládlo.“

            „Susan, bojím se, že vám to neotisknou nejen ve Vesmíru, ale ani v Katolických novinách.“

            „O Katolické noviny přece nejde, ty mají společného s Bohem asi tolik, co Vesmír s pravdou, to jest nic. Nové formy života existují i bez ohledu na redakční radu Vesmíru jako Bůh existuje bez ohledu na církev. Podstata toho je někde jinde.“

            „Susan, ne tak nahlas, tato menza patří teologické fakultě!“

            „No a co? Nový život je stvořen, my sami jsme součástí tohoto stvoření, byť naše role je toliko rolí červů. Je zde už něco, co nás přesáhlo, pro co jsme stejným nástrojem, jakým nástrojem byl pro opočlověka pěstní klín. Veškerá technika stala se samostatnou biologickou říší. Chápete tu velikost, to fascinující svědectví dnešní doby o přerodu mrtvé hmoty v živou?“

            „Jako podobenství, to jest jako literatura by vám to snad prošlo, Susan, jako pravda je to ta nejlepší pozvánka na sabat čarodějnic!“

            „Mluvit například o internetu jako o svébytné formě života je jistě kacířské jak z pohledu biologie, tak teologie. K čemu by byl internetu například Kristus? Obávám se, že tato nová forma života se bez Krista obejde. Ale přece je to tak. Informační technologie, všechno to softwarové a hardwarové harampádí je vnějším, to jest materiálním vyjádřením nové formy inteligence, je jejím korpusem. Tato inteligence, respektive forma života využívá ke svému rozmnožování lidi. To přece vidíme i v přírodě. Vyrábíme počítače, vyrábíme je jako by pro sebe, ale zajišťujeme tím rozmnožování této formy životy. Tím, že se učinila pro nás nezbytnou, zajistila si tato forma života to, že jí dodáváme energii. Samozřejmě, že se jedná o formu života jakéhosi, řekněme vyššího řádu, která je na hranici naši poznatelnosti, ale to přece nijak nezpochybňuje její existenci. To, co chápeme jako náš biologický život, jen otročí této formě života. Například mobilní telefony se díky lidem úspěšně rozmnožují, jejich silnou stránkou je, že klidně vydrží i měsíc bez energie, ale díky SIM kartě neztratí nic ze svých informací. Sotva však který mobilní telefon zůstane bez přísunu energie, EU například požaduje sjednocení všech nabíječek. Ta rozprostřená síť mobilních operátorů, všechny ty družice, to je živá bytost, nepochybná a existují, je to nová forma života, která překonává všechno lidské. Chci se tomu věnovat na plný úvazek, pane profesore.“, jemně vyprostila svoji ruku Susan Sontagová se sevření profesora Zrzavého, vzala tácek s prazdnými talíři a odnesla jej k pásu, který odnášel špinavé nádobí kamsi do kuchyně.

            Profesor Zrzavý tupě hleděl na hladinu studené dršťkové polévky, maje v hlavě prázdno plné ´Černé gazely.

            Z jednoho obludně velkého mastného oka hleděla na něho jeho vlastní tvář.

           

           

 

 

 

 

           

           

 

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy