Mám slíbené papíry na hlavu! Konečně!

čtvrtek 12. srpen 2010 11:04

O tom, jak se mi toho příslibu dostalo, si přečtěte sami. Sami pak i posuďte reálnost mojí naděje. Jestli bude reputace víc než deset, tak uvěřím i já, že je to pravda. Kéž by to byla pravda!

Napadlo mě, že si otestuji pevnost svého charakteru. Všelicos se dnes testuje. Výsledky testů se zpracovávají, vyhodnocují a nakonec zveřejňují v dobré víře, že veřejnost skousne kdeco. I genetické testy se provádějí. Genotyp se při nich vysvlékne do naha a pak vystavuje zrovna tak, jako se vystavují zvířata v zoo a lidé se tam na ně opravdu chodí dívat.

Můj charakter je pro mě pořád určitou neznámou. Jistě, může to znít trochu divně, ale opravdu neznám svůj charakter natolik, abych mohl, kdyby přede mne postavili, dejme tomu, tisíc lidských charakterů, lišících se jen v nuancích, z této tisícovky lidských charakterů vybrat neomylně právě ten svůj.

A největší záhadou pro mne pořád zůstává jeho pevnost. Doufám samozřejmě, že je můj charakter pevný, předpokládám, že jsem jedním z toho druhu lidí, kteří za všech okolností zůstávají čestní a poctiví zrovna tak jako by byli vytesáni ne z obyčejného masa ale rovnou z nějaké žuly.

V tomto odhadu, respektive dohadu, protože nic jiného to není, se však mohu mýlit, protože se mi ještě nenaskytla žádná příležitost, při které bych se mohl uspokojivě přesvědčit, že je můj charakter opravdu pevný, že vydrží i ty nejstrašlivější zkoušky a že se nezlomí hned při první korupční příležitosti, která se namane.

Moje prostředky jsou však jen omezené, všechny igelitky mám například z druhé ruky, o nějaké špičkově vybavené laboratoři, kde bych svůj charakter mohl podrobit opravdu přísným testům, jež by si svoji důkladností například nijak nezadaly s testy kiosků na koupalištích, které každého léta provádějí investigativní žurnalisté z MF Dnes, si můžu nechat jen zdát.

Nejlepší by byla nějaká mezní situace, taková situace, v níž se láme chleba, kdy se odhalují nejen skryté psychické poruchy, ale i všechno to, co každý jednotlivý člověk sám v sobě ztělesňuje, tedy povětšinou zlo nebo dobro a už nic mezi tím.

Kde ovšem vzít takovou mezní situaci?

Může se například přihodit taková situace, že nějaký fotbalista, který si vsadil na prohru vlastního týmu, se najednou v posledních sekundách nastavení ocitne před prázdnou soupeřovou bránou s míčem na svých kopačkách. V té chvíli mu však jakýsi anděl vnukne myšlenku, že kdyby teď vstřelil gól, a on ho vstřelit nepochybně může, udělal by tím strašlivou radost nějakým dětem z dětského domova, kteří fandí právě jeho týmu.

Jak se v takové situaci zachová onen fotbalista, kterého navíc ještě mohou trápit dluhy nebo ho může vydírat sázkařská mafie?

Na jedné straně jsou zde rozzářené dětské oči a nevinná radost, na straně druhé jsou zde příjemně šustící bankovky a teď dělej, co umíš, člověče.

Anebo si vezměme třeba nějakého vědce. Vědců je dnes náramná spousta, rozrývají svět a mozek stejně, jako divoká prasata rozrývají zem, aby v ní našla nějaký chutný kořínek nebo ještě lépe nějakého tučného červa. Takový vědec pracuje v nějaké té tajné vládní laboratoři na vývoji nějaké té biologické zbraně, klonuje o závod, práce mu jde od ruky, každým dnem je utajované lidské poznání bohatší o novou fůru všemožných poznatků.

Anebo to nemusí být ani tajná vládní laboratoř, může to být tajná laboratoř nějakého nadnárodního koncernu, který za účelem ovládnutí trhu vyvíjí neustále nové produkty, po nichž se zákazníci vrhají jako diví. Takový nějaký vědec si žije v tom svém myšlenkovém ghettu, nic jiného než poznání pro něj neexistuje, peníze ho nezajímají, jsou ovšem jen vědci žvanilové, kterým jde jen právě o peníze, aniž by kdy cokoliv skutečně objevili, ale tomuto vědci jde skutečně jen o to, dobrat se jakési, v jeho případě tedy nejspíše vědecké pravdy.

Takový vědec se díky své píli a díky svému nadání ocitne na stopě jakéhosi převratného objevu, dejme tomu, že je to něco s DNA nebo kmenovými buňkami. Je podvečer, Slunce zapadá kdesi daleko za ostnatým drátem, kterým je obehnáno tajné výzkumné středisko, vědec právě kontroluje výsledky nějakého testu, které mají definitivně potvrdit, a dle všeho i potvrdí, platnost jeho převratné hypotézy.

V tom mu nějaký dobrý anděl, nebo rovnou archanděl, třeba Uriel, vnukne myšlenku, že jeho objev úplně rozvrátí lidský život, že ona pravda, kterou objevil a potvrdil, že ona pravda, která je pro toho vědce vším, a dosud se nepodařilo rozluštit onu záhadu, proč vlastně existují vědci, co je to vlastně za lidi, zcela naprosto rozvrátí lidský svět, že uvrhne lidstvo do strašlivé, nepředstavitelné tyranie.

Vědec v tom kratičkém okamžiku osvícení pochopí hrůznost svého objevu. Ale pravda je pro něho vším. Nedokázal by žít s pocitem, že zabránil lidskému poznání poskočit o pořádný kus dál, ale na druhou stranu vidí, že jeho objev by mohl zničit veškeré lidstvo a tím i vlastně zničit poznání tohoto lidstva, takže mnoho věcí by tak zůstalo ještě vědecky navždy nepoznáno.

Stručně řečeno, takový vědec stojí před rozhodnutím, zda svůj objev dokončit a zveřejnit anebo spáchat okamžitě namístě sebevraždu, protože to je jediná možnost jak tomu strašlivému objevu zabránit a teď dělej, co umíš, člověče.

Nejsem ovšem ani vědec, ani fotbalista, kteří se mohou v jednom jediném okamžiku přiklonit na stranu dobra nebo na stranu zla, a záleží jen čistě na nich, to jest na pevnosti jejich charakteru, který si tak mohou otestovat, na kterou z těchto dvou stran se přikloní, čemu přitakají a co rozhodně odmítnou.

Jsem jen žebrák, který chodí po žebrotě a ze skromného svého výdělku střádá si na neméně skromnou penzi v jakémsi penzijním fondu. Nemám a zřejmě nebudu nikdy mít ty možnosti, jaké má fotbalista stojící před prázdnou bránou nebo vědec, který objevil cosi děsivého a všechno vědecké poznání je děsivé, nebo přinejmenším znepokojivé.

Protloukám se životem o žebrácké holi, nevěda o pevnosti svého charakteru takřka nic určitého, neboť nemám, jak to zjistit. Tuto, možná i trapnou, nevědomost chtěl bych nyní odstranit, uhnízdil se mi nyní v hlavě tento nápad až s bolestnou důvěřivostí.

Proč právě s důvěřivostí nevím, vždyť jsem jen žebrák, jehož dlaně ztvrdly a zmozolovatěly od věčného prosebného nastavování a najednou mám v hlavě cosi až bolestně důvěřivého, rozhodnutí stůj co stůj prozkoumat pevnost svého charakteru a snad by bylo i jednodušší, myslím technicky jednodušší, spustit se do mořských hlubin v batyskafu nebo i osídlit dosud liduprázdné pustiny šťastné planety Mars.

„Táhneš, holoto jedna žebrácká!“, vyhánějí mě právě od nějakého kulturního stánku, kde stojím s nataženou mozolnatou dlaní.

Říkal jsem si, že lidé jdoucí za kulturou budou mít jistě měkké srdce a hodí mi nějaký ten drobák, ale vyhnali mě dřív, než jsem stačil vyžebrat svých třicet stříbrných, což je moje denní penzum, víc k tomu, abych si našetřil na skromnou penzi, nepotřebuji.

„Kašlu vám na tu vaši kulturu!“, myslím si v duchu na adresu těch, kteří mne vyhnali od kulturního stánku, „můžu si klidně stoupnout před hypermarket a pak půjdete k čertu i s tou svojí slavnou nezávislou kulturou!

„K čertu!“, křičím nakonec i nahlas.

To všechno, co přišlo pak, se odehrálo jakoby ve snu.

Šel jsem do parku sednout si na lavičku, abych si v klidu spočítal, kolik mi toho chybí do denní normy třiceti stříbrných.

Počítám všechnu tu drobnou havěť, co mi lidé naházeli, ale už předem vím, že to těch třicet stříbrných nebude. Asi opravdu budu muset jít ještě před nějaký hypermarket. Spočítám to. Je toho sotva dvacet stříbrných. Zvednu hlavu a vidím, že vedle mě sedí žena s kočárkem. Jak jsem byl zabraný do počítání, ani jsem si nevšimnul, že si ke mně přisedla.

„Že se vám chce otravovat s takovou chamradí.“, řekne ta žena a ukáže na drobáky úhledně vyrovnané do komínků po pěti stříbrných.

Zkoumavě se na ni podívám. Vypadá jako všechny ženy, které se venku promenádují s kočárky a neustále žvaní o svých dětech. Naše pohledy se střetnou, v pohledu té ženy, je však cosi bezedného. Je to, jako bych se díval ne do očí ženy na mateřské, ale do očí ministra financí, skutečného vládce nad světem.

Dítě v kočárku se rozpláče. Žena vezme buclaté robátko, kterému chybí jen svatozář a přiloží si ho k prsům. Dítě se k nim hladově přisaje a začne sát jako žíznivá šelma, rozkousávajíc do krve, měl jsem dojem, že zuby rostou dětem až od jednoho roku nebo tak nějak, prsní bradavky.

„Víte snad o něčem lepším?“, ptám se té ženy.

„Vím o něčem lepším.“, odpoví ta žena a záhadně se usměje, bolest, kterou ji způsobuje dítě, jež kojí, třpytí se jí na jejích rudých rtech.

„O čem lepším?“, ušklíbl jsem se, snad ta ženská po mně nechce, abych chodil do práce.

„O vás. Při vašich schopnostech a hlavně při vašem charakteru, byste se vůbec nemusel zahazovat tady s tím póvlem.“, kývla žena na úhledně vyrovnané drobáky.

Zbystřil jsem. Ta žena řekla cosi o mém charakteru. Podívám se jí znovu do očí. Teď už jsou bezednou propastí.

„Co víte o mém charakteru?“, otážu se jí nakonec.

„Vím to, co vím. A vím to, protože vy jste ten, kdo jste. Někdo, kdo nebude nikdy pracovat. Nebojte se, nenabídnu vám žádnou práci.“, dá si žena dítě k druhému prsu.

„A co mi tedy nabízíte?“? chci vědět.

„Co? Nenabízím vám nic víc než všechna království tohoto světa, můžete v nich vládnout všem lidem, jestli budete chtít, všichni lidé se k vám budou modlit, všichni vás budou uctívat jako svého jediného Pána. Vás je škoda pro třicet stříbrných denně, žebrání nechejte druhým, těm, kteří jsou svým charakterem mnohem větší žebráci než vy.“, upřela na mne ta žena svůj bezedný pohled, v tu chvíli vypadala jako madona na třeboňském oltáři.

„Kdo jste?“, chtěl jsem vědět.

„Na tom přece nezáleží, kdo jsem nebo spíše kdo nejsem, i když tak vypadám, třebaže Mistr třeboňského oltáře vystihl mě vcelku přesně. Jde o to, co vám nabízím a ovšem taky o to, co za to chci.“

„Co tedy za to chcete?“

„Vaši duši. Ano, vaši duši. Nebojte se, pro vás nemá vaše duše žádnou cenu, je vám k ničemu, už jen proto, že je to cosi jako erár a na erár patří kašlat. Jistě, můžete namítnout, proč o vaši duši tedy tak stojím? Přiznám se, že mi jde jen o pomstu, ženám jde vždy jen o pomstu. Kdysi mi kdosi ošklivě ublížil, zneužil a pak odhodil, nechal padnout jako tu nejposlednější děvku. Ne že bych snad nebyla děvka, každá žena je tak trochu děvka, ale nejsem ta nejposlednější děvka, to tedy ne. K tomu abych se pomstila, potřebuji získat jednu jedinou lidskou duši. Ta věc má ovšem malý háček, musí to být duše člověka zcela poctivého, čestného, člověka, jehož charakter je pevný, takříkajíc jako skála, starořecky se skála řekne ´kéfas´, jestli vás to zajímá. Už tisíce let hledám nějakého poctivého člověka. Lidé by se mi s radostí upsali, sami se mi nabízející, ale je to všechno sběř, stejně jak ty vaše drobáky, stejná bezcenná sběř, není mezi nimi jediný poctivý člověk, který by byl pevný jak skála.“, dítě už se zdálo být nasyceno ve svém dravčím hladu a tak jej žena vrátila zpátky do kočárku.

Žena pokračuje ve svém výkladu: „Hledala jsem vás tisíce let a konečně vás našla. Člověk, kterému stačí třicet stříbrných denně. Tak jsem si vás ve všech těch mučivých snech, ve kterých se mstím tomu, kdo mi tak ublížil, kdo mě tak zneuctil, přesně představovala. Vaši tvář jako bych kdysi dávno už zahlédla na jednom výjevu ze Slovanské epopeje. Vzpomínáte si, jak jste před chvílí zvolal: ´K čertu!´? V tu chvíli jsem na beton věděla, že jste to vy. Když získám jednu jedinou duši poctivého člověka, tak se jemu, všemohoucímu, tomu, kdo mě zneuctil a pošpinil, vysměji do očí, tím raním tu jeho ješitnost, protože v jediné duši poctivého člověka získám veškeré lidstvo, které on dosti přesně stvořil k obrazu svému. Upíšete se mi? Když ano, učiním vás Spasitelem, vládcem všech pozemských království. Uděláte to pro mne?“

Najednou to bylo tady. Mezní situace, zkouška mého charakteru. Ďábel, nemohlo být nejmenších pochyb o tom, kdo je ta žena na mateřské s bradavkami rozkousanými do krve od toho, kdo je nejspíše plodem onoho zneuctění, o kterém ta žena mluvila, mi nabízí vládu nad světem výměnou za moji duši poctivého člověka, byť je tato duše jen erár a na erár patří kašlat.

Já, žebrák, mohu nyní zaprodat prostřednictvím své duše veškeré lidstvo Ďáblu, odvrhnout ho od Boha a uvrhnout do horoucích pekel, kde vládne Ona. Teď jsem ve stejné situaci jako fotbalista či vědec. Buď lidstvo zachráněné před ní, mstící se ženou, nebo moc nad tímto lidstvem, kterou se můžu opájet, neboť všichni ve mne budou vidět svého jediného Pána, svého Spasitele.

„Nechci vaše království, nechejte si je. Mít moc, znamená mít především zodpovědnost. A mít zodpovědnost, to už je jako chodit do práce. Jsem žebrák a svých třicet stříbrných si vždy vyžebrám. Víc nepotřebuji, chci zůstat žebrákem. Nestojím o to, aby se lidé ke mně modlili, aby mě měli za svého Spasitele.“, odmítnu nabídku Ďábla.

Tvář ženy se rozzáří upřímnou radostí: „Věděla jsem, že mne nezklameš. Obstál jsi v tomto nejtěžším testu pevnosti charakteru na výtečnou. Každý na tvém místě by na to kývnul, každý bez výjimky. Hledala jsem tě tisíce let, tisíce let dusila jsem se vztekem na svého prznitele, a teď jsem tě konečně našla. Ovšemže, království, vláda nad světem, to všechno jsou nesmysly, to už bys opravdu rovnou mohl chodit do práce. Ty si zasloužíš úplně něco jiného, než o čem sní ta lidská chátra. Když mi dáš svoji duši, zařídím ti papíry na hlavu. Chceš? Tvůj invalidní důchod bude přesně třicet stříbrných na den, plus pochopitelně valorizace. Chceš?“

Polknul jsem na prázdno.

Papíry na hlavu!

K čertu s nějakým lidstvem, tady opravdu není co řešit, vždyť v tom nejtěžším testu poctivosti obstál jsem na výtečnou.

„K čertu s lidstvem!“, vykřikl jsem nahlas, tím štěstím, které mě potkalo jako by smyslů zbavený.

Žena se usmála: „To ráda slyším. Teď už jen zbývá uzavřít smlouvu, ve které mi podstoupíš svoji duši.“

„Mám se podepsat vlastní krví?“

„Podpisy vlastní krví nechejme Kalouskům a jim podobným. Stačí, když prohlásíš, že se vzdáváš svojí lidské duše ve prospěch Agáty Henychové, to je moje občanské jméno. Namísto podpisu mě pak políbíš nejdříve na prsní bradavky a pak na ústa, těmito polibky bude smlouva uzavřena.

„Vzdávám se svojí duše ve prospěch Agáty Henychové“, pronáším nahlas text smlouvy.

Pak tu ženu políbím nejdříve na prsní bradavky do krve rozkousané maličkým Božím synem, v této souvislosti je jistě například zajímavé to, že třeba takový Ježíš se Božím synem výslovně nazývá jen v nejmladším, jak se shodují badatelé,  tedy Janově evangeliu, a pak jsem ji políbil na její ústa, jež byla stejně bezedná jako její pohled.

„Díky, moc jsi mi pomohl. A papíry na hlavu dostaneš nejpozději do vánoc, to víš byrokracie, ale do vánoc je určitě máš. Už teď pár lidí volalo na číslo 112, když tě slyšelo jak si tady sám pro sebe vykřikuješ : ´K čertu s lidstvem!´. Za chvilku jsou tady. Řekni jim všechno o mně a taky, jak o tom, jak jsi obstál v testu pevnosti charakteru. A o svoji duši se neboj, denně ji budu líbat. To ti slibuji.“

Boží syn v kočárku se rozplakal. Tak jako se víno, používám tento jinak dosti laciný, avšak v mnoha ohledech velmi názorný příměr toliko pro lepší představu, proměňuje v Krev Páně, tak se tento pláč proměnil ve kvílení sanitky, do které jsem byl naložen lidmi, které jsem zaprodal ďáblu.

I vás jsem zaprodal ďáblu, vás všechny, kteří čtete tato slova a kteří budete možná před vánoci sedět v posudkové komisi, protože čertví, čím vším se vlastně živíte.

 

 

 

 

Karel Trčálek

Světlana;o))))))))))))))18:3112.8.2010 18:31:05

Počet příspěvků: 1, poslední 12.8.2010 18:31:05 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy