Všechny ženy, dárkyně života, jsou jen přízrak

úterý 10. srpen 2010 11:53

Za měsíc, za dva už bude po všem, i po zelené energii

            Klid v duši se nedostavil. Místo toho palčivost citů stala se krutým poznáním. Jedinou útěchou byla rychlá, takřka až zběsilá chůze. Mnoho lidí po ní sahalo v zoufalé naději. Sáhlo, zadýchalo se a alespoň na chvíli, dokud jim stačily síly, upadlo do hojivé apatie, taky typické pro všechny chodce.

            Konkrétní cíl však měl málokdo, skoro nikdo. Rozhovory, hovořili-li lidé spolu vůbec, takřka vždy stočily se k tématu chůze, přebírajíce její rytmus. Každý zoufale bránil se pomyslet na palčivost svých citů, jež mu drásaly duši nekonečnými přívaly nepředstavitelného vzrušení.

            Hlavně jít, čím rychleji a zběsileji tím lépe. Jít co nejrychleji a nejzběsileji a tím upadnout do apatie, zadýchat se, okysličit mozek lhostejností, která alespoň na chvíli otupí hroty všech těch prudkých citů, které se uhnízdily v duši, aby v ní vyvedly mladé.

            Stačilo se však jen na chvíli zastavit a apatie zmizela. Duši opět ovládl onen nesnesitelný žár. Oči horečnatě hleděly na každý předmět, v němž bez přestání zhmotňovala se skutečnost. Ruce hladově dotýkaly se všeho, co ocitlo se v jejich dosahu, tyto doteky ovšem ještě více podněcovaly onu palčivost citů, jejichž žhavé magma zaplavilo duši.

            Blázince proměnily se v noclehárny, ve kterých lidé jen přečkávají noc, ponořeni do neklidného spánku. Víc psychiatrie lidem už nabídnout nedokázala, jen střechu nad hlavou a sípavý dech spolunocležníků, jejichž duše jsou rozvráceny duševní chorobou zvanou existence.

            Přes den bývalo v blázincích pusto a prázdno. I politika jakoby přestala existovat. Byly zde jen prudké, duši drásající city, se kterými každý zápasil, jak mohl. Málokteré z těchto zápasů však byly vítězné. A když bylo přece jen dosaženo vítězství, bylo toto vítězství nadevše pochyby vítězstvím jen dočasným. Všechno, jak se zdálo, spělo ke svému neodvratnému konci.

            Za této situace vracel jsem se od řeky. Byl jsem chytat úhoře, kteří se nebývale rozmnožili. Podařilo se mi chytit tři pěkné kousky, všechny měly přes metr, ten největší měřil skoro metr a půl. Chtěl jsem je zakopat na jednom hřbitově do země vonící burskými oříšky.

            Ten hřbitov byl plný neplatičů, nejméně každý druhý hrob byl označen barvou. Místa pro úhoře bylo tedy víc než dost, kdo neplatí za hrob, dává ho automaticky k dispozici, to je nepsaný zákon, který jsem poslední dobou hojně využíval.

            Slunce pomalu zapadalo. Ulice byly plné chodců, kteří takto doufali zmírnit palčivost svých citů. Jejich chůze byla na první pohled šílenou, ale co teď bylo ještě šíleného. Konec konců i já se svou igelitkou nacpanou úhoři, a chodil jsem teď na úhoře skoro každý den, jdoucí na hřbitov jen proto, abych na něm do země zakopal svůj dnešní úlovek, mohl bych se sotva považovat za šíleného.

            Ještě před pár měsíci, by každého člověka, jenž by šel po ulici právě takto, nesporně zavřeli do blázince. Teď už však na tom nebylo nic zvláštního. Chodili tak úplně všichni, nemajíce co ztratit, rozežíráni zevnitř palčivostí svých citů.

            Prodírat se tím lidským davem bylo stejné, jako se prodírat hustým pralesem. Jako dříve výfukové zplodiny, čpěl nyní ve vzduchu lidský pot. Všechna ta nesmyslnost, nyní vtělená do zběsilé chůze, přehnaná a vybičovaná ad absurdum, měla, stejně jako dřív, přebít nesmyslnost existence jako takové.

            Ale jakoby už i rychlá a zběsilá chůze přestala fungovat jako sedativum. Mnohem častěji než včera nebo předevčírem narážel jsem v tomto davu na vyplašené a bezradné pohledy, z nich horečnatě sálaly nepředstavitelně prudké city.

            A všechno to byli lidé, jejichž chůze byla nejrychlejší a nejzběsilejší, lidé, kteří došli na samou hranici svých možností a přesto už nebyli schopni dosáhnout oné apatie, která by je na krátkou dobu ukonejšila, dala jim na chvilku oddechnout od toho pekla v duši.

            Konečně jsem se prodral ke hřbitovu. U jeho vchodu kdosi prodával úplně zvadlé květiny. Sem tam si někdo zvadlé květiny koupil, ale nešel s nimi na hřbitov. Snad je koupil proto, zaplaven prudkými, city, aby jimi udělal někomu radost.

            Vešel jsem na hřbitov. Ten byl takřka prázdný. Zdálo se, že za hroby už neplatí vůbec nikdo. Ostatně hřbitov sám začínal již pustnout. Altánek v jednom jeho rohu letos nikdo nenatřel. Loňská barva se loupala jako kůže v dlouhých cárech. Hroby samotné zarůstaly léčivý rostlinami, které však již nikdo nevykupoval.

            Zamířil jsem si to k hrobu, který jsem si vyhlédl již včera. Byl to poměrně velký hrob. Jeho pomník prozrazoval o něco lepší žulu, fotografie na něm však už trochu vybledly, což však nebylo nic zvláštního. Takových trochu vybledlých fotografií zde byla spousta.

            Začal jsem holýma rukama hloubit důlek, do kterého vložím úhoře a zahrnu je sypkou hlínou. Napřed jsem však vytrhal léčivé rostliny a hodil je na vedlejší hrob. Prsť hrobu byla příjemně měkká, pracovalo se mi dobře. Během chvilky byly moje ruce ponořeny do hrobu takřka po loket.

            Důlek byl takřka hotov, uhlazoval jsem zrovna jeho dno kapesním nožem, který nepoužívám už k ničemu jinému a který nosím zabalený v kusu plátna, když se nade mnou ozvalo: „To je můj hrob!“.

            Vyskočil jsem, drže otevřený kapesní nůž v ruce. U hrobu stále nějaká žena, u nohou, ostatně velmi dlouhých, ležela jí čímsi naditá igelitka.

            Zavřel jsem kapesní nůž a ukázal na trochu vybledlé fotografie: „To je vaše rodina?“

            „Neznám ty lidi.“, odpověděla ta žena.

            „Zdálo se mi, že jste říkala, že je to váš hrob. Rodinný hrob, hrob, do kterého ukládá se jedna generace za druhou, nepřetržitý řetězec bytostí, jež mají cosi společného. Takže to není vaše rodina?“, zahleděl jsem se té ženě do její, ostatně velmi hezké tváře.

            „Není to moje rodina. Ale včera jsem si ten hrob vyhlédla. Chci do něho zakopat ryby.“, odpověděla ta žena.

            „Ryby?“, zeptal jsem se nevěřícně a můj pohled bezděčně sklouzl na prsa té ženy, ostatně velmi pěkně tvarovaná, jak se dalo bezpečně tušit.

            „Ano, ryby.“, zněla odpověď.

            „Jaké ryby?“

            „Okrasné ryby. Strašně se přemnožily, jsou jich teď plná zahradní jezírka. Lidé je už nemají čas likvidovat. Přemnoží se, ale pak stejně uhynou, protože zdroje potravy jsou omezené. Přežijí jen ty nejsilnější, ale možná ani ty ne. Každý den, co taky teď dělat, jich pár vylovím, donesu na hřbitov a zakopu do nějakého hrobu. Včera jsem si vyhlédla tento hrob. Ráda bych ty ryby dnes zakopala právě tady.“, upřela na mě žena pronikavě svůj, ostatně tak trochu záhadný pohled.

            „Já jsem si ten hrob taky včera vyhlédl. A dnes jsem přišel do něho zakopat úhoře.“, hleděli jsme si nyní navzájem do očí.

            „Úhoře?“, otázala se ta žena.

            „Ano, úhoře. Přemnožili se, je jich plná řeka. Lidé je vůbec nechytají. Ten hrob je dost velký i pro moje úhoře, i pro vaše okrasné ryby. Můžeme je zakopat do země společně. Co říkáte?“, navrhl jsem.

            Žena sekundu, dvě o něčem přemýšlela a pak řekla: „Můžeme to zkusit.“

            Vyprázdnili jsme obsahy igelitek do dolíku. Napřed já úhoře, pak ona okrasné ryby. V dolíku zbylo ještě trochu místa. Pak jsme dolík zahrnuli hlínou a řádně udusali, aby se to místo co nejméně propadalo.

            „Myslím, že už to nebude dlouho trvat“, prohodil jsem, když už jsme prodírali davem cestou z hřbitova, „jen se podívejte na ty lidi. Co bude, až přestane chůze fungovat? Něco jiného? Obávám se, že nic jiného nebude. Palčivost citů stráví lidi nadobro. A chůze už přestává fungovat. Ba ne, dejte na mne, ještě měsíc, dva a je po všem.“

            „Vždy jsem si říkala, jak to bude vypadat, až přestane existovat šílenství, až se ukáže, že všechny ty duševní poruchy jsou ve skutečnosti ty nejobyčejnější projevy normálnosti. ´Jak to bude vypadat, až nebude nic šíleného?´, ptala jsem se sama sebe. Proto jsem začala zakopávat ty ryby do země na hřbitovech, abych to zjistila. Přemnožily se, samy se k tomu nabídly a zdá se to být zcela normální. Šílenství přestalo existovat, a přitom ono jediné bylo smyslem života. Asi už to nebude opravdu moc dlouho trvat.“

            „Všechno už se rozpadá. Letos se vůbec nezaselo. Existuje ještě vůbec nějaký státní rozpočet? Existují ještě nějaké světové velmoci? Nikdo neví. Je zde jen palčivost citů, díky níž se šílenství stalo jen pouhou chimérou, protože neexistuje již žádný jeho protipól. Řeknu vám, jakkoliv to zní paradoxně, nebýt těch úhořů, asi bych se z toho zbláznil.“

            „I mně ty ryby pomáhají přežít toto přechodné období mezi bytím a nebytím. Už jsem doma.“

            Stanuli jsme před dosti pěkným patrovým pasívním domem.

            Žena jako by četla moje myšlenky: „Ano, úspora nákladů za otop je značná, respektive vlastně byla, protože za měsíc, za dva je po všem.“

            „Taky jsem kdysi uvažoval o pasivním domě. Tehdy to vypadalo, že pasivní domy mají budoucnost. Ale za měsíc, za dva už bude po všem, palčivost citů nás rozežere. Solární panely máte taky.“

            „Solární panely mám taky, byla to svého času móda. Snili jsme o trvalé udržitelnosti, o obnovitelné, zelené energii a nakonec nás rozežrala palčivost našich vlastních citů. Myslíte, že už hnijí ty ryby?“

            „Teď asi ještě ne, na to jsou ještě čerstvé, když jsme je zahrnovali hlínou, ještě lapaly po dechu.“

            „Ale nakonec v té zemi shnijí.“

            „Ano, shnijí.“

            „To jsem chtěla vědět. Máte dnes ještě něco na práci?“

            „Vlastně ani ne.“

            „A vyznáte se v chiromantii? Umíte číst z oční sítnice?“

            „Trochu ano.“

            „Potřebovala bych totiž něco přečíst z ruky.  A ze sítnice taky. Ale ne tady venku, tam uvnitř.“, kývla žena hlavou k pasivnímu domu.

            „Zkusit to můžu.“, souhlasil jsem a v tom okamžiku  se přízrak rozplynul, všechny ženy jsou jen přízrak, zůstal jen pouze dům.

            A vzápětí na to jsem se rozpadl i já na prach, nebylo ho víc než jedna hrst, zcela rozežrán zevnitř  palčivostí svých citů.

           

  

Karel Trčálek

SvětlanaDěkuji! paní Lídě!08:2411.8.2010 8:24:21
MUDr. Vít ŠlechtaNádherné23:3210.8.2010 23:32:40
Lída V.Paní Světlano,22:0810.8.2010 22:08:21
SvětlanaOmlouvám se!12:2810.8.2010 12:28:58
SvětlanaŠkoda12:2310.8.2010 12:23:11

Počet příspěvků: 5, poslední 11.8.2010 8:24:21 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy