Stane se sadomaso normou nejen sexuálního chování?

pátek 6. srpen 2010 11:13

Jak jistě víte, byl natočen dokument o BDSM. To je ovšem jen začátek...

            Usilovně jsem se svého času, v dávných těch mladistvých letech promrhaného života, připravoval na své budoucí povolání. Pilně jsem střádal všemožné vědomosti, abych je jednou v té ohromnými nadějemi pulsující budoucnosti, jež před každým člověkem vyvstává na prahu jeho dospělosti, použil snad nejen ke svému prospěchu a užitku, ale i, a to možná i především, k prospěchu a užitku veškeré společnosti a celého lidstva.

            Leč žádné povolání se nedostavilo. Léta plynula, jejich dutá prsť plnila bezedné hroby vzpomínek, vědomosti, které jsem kdysi hladově do sebe vstřebával, hnily mi v hlavě, až v ní shnily docela tak, jak hnijí a nakonec i shnijí květiny za plotem krchovů.

            „Nejsem k ničemu povolán.“, zjevila se mi jednoho dne, Měsíc byl právě v první své čtvrti, holá pravda mého života.

            Přijal jsem tuto pravdu pokorně. Nevrhl jsem se do žádného beznadějného boje, jehož konečný výsledek byl by krajně nejistý. Ostatně tato pravda se mi zjevila ve chvíli, kdy jsem už uvykl onomu bezbolestnému životu, jejž vedou lidé, kteří nejsou k ničemu povoláni. Nechtělo se mi už měnit zažitý běh věcí a možná jsem už k tomu neměl ani sílu.

            Veškerou moji životní energii totiž spotřebovávají plané úvahy. Těm se oddávám s nezřízenou náruživostí, ty jediné se staly skutečným obsahem mého života. Uskrovnil jsem se, zcela si vystačím se sociálními dávkami, jež mi umožňují oddávat se planým úvahám naplno, takříkajíc se zprofesionalizovat.

            „Bytí je kupou hnoje, přesněji řečeno komolým jehlanem. Tento hnůj ovšem neobsahuje žádné živiny a proto je jeho hodnota nulová. Jediným smyslem bytí je tak smysl estetický. Lidé potřebují někde trávit všechna ta poslední desetiletí svého života, než se poslušně odebéřou na věčnost. Z hlediska estetického se hnůj, ergo bytí hodí k tomuto účelu náramně.“, uvažoval jsem planě v jakési chvíli, zatímco mnoho ostatních lidí v tu samou chvíli přikládalo ruku k dílu, aby krom jiného, mě takto živilo ze svých daní.

            Výčitek svědomí jsem však nepociťoval žádných. Ani vděčnost jsem k těmto lidem nepociťoval žádnou, ba dokonce zašel jsem tak daleko, že jsem jimi i lehce pohrdal.

            „Pracovat znamená plést vrše z vrbového proutí. Do vrší jsou chytány ryby. Je však škoda ryb, které jsou vyvrženy na břeh jen proto, aby z jejich vnitřností byly postaveny cihlové domy s plastovými okny. Teprve ten, kdo nepracuje je hoden úcty. Je hoden úcty, protože zde po něm nic nezůstane, tedy ani cihlové domy s plastovými okny, ani proutěné vrše na chytání ryb.“, ospravedlňoval jsem si jakousi planou úvahou, přece jen to jsou jejich peníze, ze kterých žiji, svoje pohrdání pracujícími lidmi.

            Jako u každého člověka, který nepracuje, to jest, neubíjí svoji bytost rmutným vyděláváním peněz, vyvinula se u mě jakási zvýšená senzitiva, která mi umožňuje vnímat i ty nejjemnější záchvěvy toho, co by se snad dalo nazvat kolektivním nevědomím, ale nejde zde zdaleka jen o psychologický aspekt tohoto pojmu.

            Zbaven hmotných starostí, nenucen ničím chodit do práce, protože jsem zcela minimalizoval svoje životní nároky, podařilo se mi dosáhnout toho psychického stavu, jenž je svým způsobem jasnozřivým. Nalézám se ve středu lidské společnosti, jež je tvořena bezmocnými a běsnícími jedinci, kteří takřka nepříčetně podvolují se diktátu jakési obludné síly, avšak jakýmsi způsobem se mi podařilo vymanit se z vlivu té obludné síly, jež každé ráno žene všechny ty obrovské lidské masy do chřtánu onoho absurdního běsnění, kterým se stal lidský život.

            Vnímám jasně a zřetelně, určitě i proto, že můj mozek není sžírán těmi věčnými a tolik populárními starostmi o výši mzdy, že povstává nyní a vzlíná cosi se nově formujícího, jako by právě lidský mozek ve své smrtelné křeči dospěl k čemusi, co bude opravdu završením onoho, už dávno degresivního, vývoje lidstva.

            Rozklad lidstva je nepochybný. Hnilobný rozklad, kdy je lidstvo sžíráno samo sebou, svojí zdegenerovanou inteligencí, která neslouží už k ničemu jinému než jen k prohlubování tohoto ubožáckého úpadku. Ubožáckého, protože na rozdíl od skutečné dekadence, která však byla vždy jen zbožným přáním, nestávají se rozkoše, za kterými se vlastně lidstvo pořád žene, rafinovanějšími, ale naopak stále více hrubými, až superhrubými a ubožejšími.

            To je nesporný fakt. Tento fakt bije do očí. Ale přece se zde náhle objevilo v tomto ubožáckém hnití něco, co náhle má v sobě nádech čehosi zjevně slastného, něčeho, co se jakoby vymyká všeobecné ubohosti, v níž topí se lidstvo jako stát ve svých dluzích.

            Oddávaje se nicnedělání, Ježíš ovšem taky nepracoval, a snad ani Mohamed, nemohl jsem si toho nevšimnout. Moderní lidstvo, lidstvo svého soumraku, jež se tolik bojí bolesti, lidstvo zjemnělé a zdegenerované medicínským pokrokem, nalézá a objevuje najednou v této bolesti dosud netušenou rozkoš. Lidstvo, snící a žvanící o lidské důstojnosti, již prohlašuje za základní hodnotu, nalézá najednou rozkoš ve svém ponížení.

            Mluvím-li o lidstvu, pak tím mluvím o každém jednotlivém člověku, konkrétním a přitom abstraktním jedinci, jehož primárním cílem je objevit onu rozkoš, onu slast, kterou bude ukojena jeho potřeba rozpustit svoji existenci v jakémsi nebytí, jež osvobodí ho od onoho hmotného těla, jehož prostřednictvím této rozkoše dosáhl, což je například základem nejen oněch všemožných sexuálních teorií, ale třeba také toho, co křesťanství prezentuje jako ukřižování Božího syna a jeho zmrtvýchvstání.

            „Vida, bolest a ponížení jako vrchol blaha, jako vrchol tohoto lidství, jehož jsme námezdními otroky.“, pomyslel jsem si, když stal se tento nový trend, trendy ovšem většinou zavánějí toliko pozérstvím, již zcela zjevným.

            Bolest a ponížení jako jediná naděje k smrti znuděného lidstva.

            Blíží se snad už ten okamžik, kdy všechna ta dosud zdánlivá spořádanost promění se v toliko chaos, v jehož slastném šílenství lidstvo konečně dokoná a tak dojde věčného klidu?

            Je podstatou vykoupení bolest a ponížení?

            Nebude Spasitel oním krotkým beránkem Božím, jak ho známe z evangelií, ale krutým tyranem, před kterým se budeme plazit po zemi, pod jehož bičem se budeme slastně svíjet?

            A příchod Spasitele, skutečného Mesiáše už visí ve vzduchu, ať už jím bude kdokoliv, ani toho si nelze nevšimnout, když neděláte nic jiného, než se jen celé dny oddáváte planým úvahám.

            Mesiáš objeví se už co nevidět, protože nikdy nebylo lidstvo, potažmo lidská duše, tak hladové, jak je hladovým nyní ve své přesycenosti.

            Nemohu samozřejmě vyloučit, že onou spásou, kterou přinese tento Mesiáš, bude konec, absolutní zánik a po něm nicota, ne žádný ráj, ne žádné peklo, ale nicota, skutečné Boží království, nemohu zaručit, že onen slibovaný život věčný nebude především a jedině neexistencí.

            Tyto otázky, celková atmosféra doby, dneška, těchto konkrétních čtyř či pěti miliard let existence tohoto vesmíru, tohoto konkrétního okamžiku, mě opět strhla, ježto jsem člověk nepevné a slabé vůle, k dalšímu planému uvažování, jež se stalo mým prokletím.

            „Je zde ono podzemní hnutí rozkoše z bolesti a ponížení, hnutí, jež se zdá být stále mohutnějším a které začíná vystupovat z anonymity sklepních mučíren a večírků toliko pro zvané ve škraboškách.“, uvažoval jsem, zatímco oblohu křižovala bez přestání letadla letící neznámo kam.

            Stočiv opět svůj pohled od oblohy k tmavé zeleni listnatého lesa, pokračoval jsem dál v tomto ubíjení času: „Je to ta skutečná dekadence? Je to záblesk čehosi, co staví člověka přece jen do příznivějšího světla, než v jakém světle se může nalézat červ, jehož domovem je hnůj? Je to onen zárodek, třebaže počatý snad i uměle, jenž vložen do našich mozků, dá nám přece jen okusit ono otroctví vyššího řádu, a tím z nás učiní cosi jako božské bytosti, i když samozřejmě jen ve velmi omezených možnostech lidského vědomí, které se nedoplazí dál než k fraktálům? Anebo je to jen směšné a ubohé divadlo, hra na cosi, co není a ani nemůže být, protože lidé jsou nakonec vždy jen směšní ubožáci a nic jiného?“

            Sedím, hledím do lesa, planě uvažuji o sílícím fenoménu BDSM, zatímco jiní lidé pracují nebo se opíjejí nebo se skutečně věší za kůži na háky v komfortně vybavené mučírně.

            Proč nejsem v práci?

            Proč se neopíjím?

            Proč se nevěším za kůži na háky v komfortně vybavené mučírně?

            Proč jen planě uvažuji?

            Protože mě nejvíce rajcuje plané uvažování?

            A planá úvaha se valí nelítostně vpřed: „Jak bylo by to nádherné, kdyby to byla skutečná dekadence, kdyby BDSM bylo tím skutečným svítáním na západě, rozbřeskem, který se ohlašuje ne paprskem světla, ale propastí temnot.

            Avšak, co se týká dekadence, jsem bytostný skeptik, dokonalý pesimista. Největší tragédii této dnešní doby je to, že zničila čistou a krystalickou dekadenci. Dnes nemůže již existovat žádná dekadence, jež by byla oázou ducha uprostřed vší té primitivní lidské špinavosti.

            Kdo je dnes hlavním protagonistou BDSM?

            Hlavním protagonistou BDSM je inteligentní, nadprůměrně vydělávající člověk. Jeho práce je tou zbytečnou prací typu reklamy, politiky, PR a podobných pitomostí. Zdá se, že BDSM jakoby opět vydělovalo společenskou skupinu inteligence, i když tento pojem dnes, kdy má vysokou školu kde kdo, tolik neznamená, z konzumem již notně unifikované společenské masy.

            Onomu, řekněme pracujícímu člověku z továren na součástky do aut, zřejmě pořád stačí k ukojení pouhopouhé obyčejné páření a čumění na Ligu mistrů, tento pracující člověk se pořád ještě nemusí ponižovat a věšet za kůži na háky.

            Vyznavači BDSM, tedy onoho podzemního hnutí, jsou tedy převážně inteligenti, kteří přes den třískají prachy, budují kariéru a čtou Reflex a přes noc či ve svém volném čase oddávají se svým choutkám, které snad mohou vypadat zvráceně, pokud se jejich zvrácenost podaří odlišit od jejich směšnosti.

            Není to všechno právě jen směšné?

            Ta rozpolcenost těchto moderních lidí, jež od svých vzorných životů, od oné všednosti spořádaných životů v rámci společnosti, jež je založena na dosahování pochybných úspěchů typů mít hodně peněz, mít společenskou prestiž, utíkají do mučíren, uchylují se k bolesti a ponižování, aby v nich nacházeli ukojení a slast, je více než signifikantní.

            K čemu všechna ta maškaráda?

            Je cosi komického, směšného na tom zběsilém a bezhlavém útěku všech těchto úspěšných lidí z oné komformity nepřirozeného života, jaký vede a musí vést moderní člověk do onoho fantaskního a podivuhodného světa jakoby přirozené, ovšem ve své podstatě jen umělé jako všechno kolem, bolesti.

           Tam, kde by mohlo být tajemné mrazení v zádech, ona skutečná slast prochvívající celou duší, slast, jíž je možno třeba i otrocky obětovat úplně všechno, je jen směšná maškaráda znuděných marketingových specialistů a PR asistentek.

            Naplivat na to!

            Za chvíli budou nabízet všichni ti prestižní zaměstnavatelé i kompletně vybavenou mučírnu a dostihovou dráhu pro antropomorfní koně přímo na pracovišti.

            Ne, lidstvo hnije a není mu pomoci, i to BDSM je jenom plísní, a vůbec ne paralelním světem, vůbec ne osvěžující vichřicí vanoucí z hlubin duše.“

            Planá úvaha mě trochu rozlítostnila. Ale možná to není lítost, ale trýzeň. Trýzeň nepoznané bolesti, duševní samozřejmě. Možná byl Kristus především zloděj bolesti, všechnu bolest a všechno ponížení si zabral pro sebe. Proto se dnes musí lidé věšet za kůži na háky, proto musí navštěvovat večírky jen pro zvané.

            Barák, kde se koná takový večírek jen pro zvané, se pozná podle toho, že je u něho zaparkovaných trochu víc a trochu lepších aut.

            Pěšky chodím už jen já.

 

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy