Dopis na rozloučenou

pátek 21. květen 2010 10:26

Není jiného východiska

            „Tady jste! Panebože, tady jste! Co jsem se vás nahledal, už jsem myslel, že vás nenajdu! Vy jediný, vy jediný můžete...“, selhal hlas tomu obtloustlému člověku, který náhle objevil se přede mnou v zaplivané obřadní síni, kam chodím po obědě přemítat o pomíjivosti života.

            Před půlhodinou zde skončil jakýsi pohřeb, ve vzduchu bylo ještě cítit slzy těch, kteří nepochopili, což jim ovšem nelze vyčítat, o čem je smrt, že je zbytečné truchlit nad rakví, neboť to všechno kolem je jen pouhým přeludem.

            Za hodinu už by zde mělá být svatba, obřad stejně tak podivný jako pohřeb, jak jsou lidé schopni plakat na pohřbech, tak jsou schopni se domnívat, že miluji, že se veselí, že radostně tancují a že jsou, alespoň v tomto okamžiku bujarého výskaní nesmírně šťastní.

            Teď jsem však byl v obřadní síni sám, omámen onou příjemnou malátností, jež se dostavuje se s plným břichem. V těchto lehkých mrákotách kochal jsem se pomíjivostí všeho, pomíjivostí, která již nezakrytě vystoupila na povrch všech věcí vezdejších a potáhla je svojí tenkou blankou, jež nápadně připomíná plodový obal.

            Ano, chystá se v těchto pohnutých dnech, kdy všechno jako by ztuhlo ve smrtelné křeči, kdy pocity mrtvolnější než kdykoliv předtím těžknou jako by byly polními lahvemi, jež jsou naplněny plodovou vodou, chystá se cosi ke zrodu.

            V mém přemítání vyrušil mě ten obtloustlý člověk s dobře patrnou bradavicí na své tváři. Drahý oblek, který má na sobě, však na něm, přes jeho tloušťku jaksi visí, plandá jako fenám břicho plné štěňat. Vypadá to, jako by ona jeho tloušťka byla způsobena spíše mlhou, nejlépe bych to přirovnal k planetě Jupiter, jejíž podstatnou část objemu tvoří právě mlha, a nikoliv podkožní tukem.

            I v tom drahém a bezesporu kvalitním obleku, lokty saka nejsou vůbec ani trochu ošoupané, vypadá ten člověk, a tento dojem je příliš silný na to, aby byl jen náhodným, jako strašák zapomenutý kdesi uprostřed nedozírného lánu zelných hlávek.

            Strašlivý je i obličej tohoto člověka. Bylo by jednoduché říct, že z něj nevyzařuje nic dobrého, ale z koho dnes vyzařuje něco dobrého. Tento obličej je obličejem člověka, jehož nelítostně tam někde vevnitř, v jeho duši, kterou bych však nechtěl vidět na pitevním stole, spalují všechny ty touhy a ambice, které i tu nejsilnější vůli, a kdo má dnes alespoň nějakou vůli, v mžiku spálí na popel.

            Ten člověk strašlivě touží po moci, jednou se jí už opil, jednou už k ní neopatrně přičichl a teď prožívá to nejkrutější utrpení, jaké na tomto světě existuje, i když i toto pozemské a hlavně pak lidské utrpení je ve skutečnosti nanejvýš směšné a nicotné jako všechno v tomto světě, utrpení absťáku.

            Tento člověk je jako všichni opilci, kteří se opíjejí do němoty lhostejno, čím a kdo dnes nechlastá jak duha. Každý opilec pije proto, aby se umrtvil, aby utekl sám před sebou, aby se zachránil před tím velkým, nepochopitelným a ovšemže i děsivým Nic, které v sobě tuší. Opije-li se, etanolem, mocí, jedno čím, dostává toto Nic alespoň podobu jakéhosi, byť chorobného snu, něčeho, co dá se už zdánlivě nahmatat, co překryje ono palčivé Nic, a je opravdu bolestné si uvědomovat, že jsem toliko a pouze naprosté Nic, gázou naprostého otupění.

            Tento obličej je už obličejem člověka, který je bezvládně vlečen svým Já, jež se v jakémsi zoufalém záchvěvu pudu sebezáchovy snaží utéct od toho Nic, ve kterém je utopeno, ve kterém je obsaženo. Tento člověk doufá, že bude-li mít moc, že ono Nic v něm zmizí, že se rozptýlí v jeho vlastní důležitosti a nepostradatelnosti, jak už se všichni lidé, kteří mají moc, domnívají, že jsou nepostradatelní a důležití.

            Tento člověk, tlustý a s bradavicí na tváři, se chce znovu opít do němoty, znovu se chce válet po zemi a slastně se usmívat, aby však do toho Nic v sobě zapadal stále hlouběji. To je taky jediný smysl a účel všech drog, jež jsou vrženy mezi lidi, kteří jsou slabí a nemohoucí, kteří postrádají vůli, ovšem skutečno vůli nemá žádný člověk, kteří se bojí bolesti procitnutí.

            Opilec nesmí být už nikdy střízlivý, protože to je jeho konec, opilec se musí už jen uchlastat, to je jeho jediná cesta a jeho jediná spása. I tento obtloustlý člověk je opilec, utíkající před oním Nic a proto stále více do něho zabředávající, proto potřebují stále větší dávky své drogy.

            Je úděsné hledět do tváře takovýchto lidí, je úděsně poznat, jak obecně hluboko člověk, kdysi snad v jakémsi záchvatu nepříčetnosti stvořen k obrazu Božímu, klesl a jakou zanesenou stokou, páchnoucím septikem stala se jeho nikdy ne sice kdovíjaká, ale přece jen inteligence, kterou chtěl vnutit nekonečnému kosmu.

            Obtloustlý člověk opět promluví: „Vy jediný, jako nezpochybnitelná mravní autorita, tady máte...“

            Hlas mu opět selže, když podává mi zalepenou dopisní obálku.

            Tázavě na něj pohlédnu.

            Tlouštík se opět vzchopí: „To je dopis na rozloučenou. Volby jsou na spadnutí, může se stát všelicos, jeden nikdy neví, můžu se stát i předsedou vlády, dokonce je to velmi pravděpodobné, a co je pak, to už jsem jednou zažil, to obrovské světelné kolo uprostřed černého nic, světlo, v němž se rozplýváte, v němž ztrácíte veškerou svoji tíhu. Kdyby se to stalo, kdybych byl předsedou vlády, kdybych už nikdy nesestoupil na zem, byl zahrnut černou hlínou sladké moci, pak prosím, předejte ten dopis mé ženě a mé dcerce, aby věděli, že jsem na ně do posledního okamžiku myslel, že kráčel jsem na popraviště volebního vítězství s myšlenkami zasvěceným toliko jim jediným, nejdražším mým bytostem. A ty strašlivé volby se blíží, nikdo neví, co s ním bude, nechci navždy odejít, nechci se stát předsedou vlády bez slůvka rozloučení. A vy, jako jediná morální autorita, vám věřím, vám věřím víc než sobě, něco vám řeknu, nikdy nevěřte opilcům, nikdy jim nevěřte, prodají vás za panáka rumu, prodají vás za ministerské křeslo. Ale vám můžu věřit, ne jak sobě, že kdyby došlo k nejhoršímu, že vy ten dopis dcerce a manželce předáte, ale už musím běžet, ještě mám mítink, spoustu mítinků, taky ještě do fabrik musím, s lidmi pobesedovat, co je trápí, čeho mají málo a čeho by chtěli ještě víc. Vy jediný...“

            To nebyl hlas charismatického tribuna, řečníka, jež bezpečně vítězí v každé televizní debatě, to byl věčně selhávající hlas zoufalce, zahnaného do slepé uličky, který si to díky poslednímu zbytečku čistého vědomí, jež ještě neumrtvil chlastem, uvědomuje.

            Vezmu dopis na rozloučenou. Tlouštík mi chce poděkovat, ale hlas mu selže, chce mi tak alespoň políbit ruce, to však rázným gestem odmítnu. Tlouštík odkluše, vlečen svojí závislostí na svá náměstí, za své řečnické pultíky, do svých fabrik za lidmi, kteří mají všeho málo, a kteří by chtěli všeho nejvíc.

            Není snadné být v této době, v tomto státě a vůbec všeobecně v tomto světě jedinou mravní autoritou. Ještě před tímto tlouštíkem mě navštívilo pět nebo šest dalších lidí, prosíce mě o to, abych předal jejich blízkým dopisy na rozloučenou v případě, že by byli nuceni ujmout se funkce předsedy vlády.

            Všichni měli obličeje opilců, jeden dokonce neustále bafal z ohavně špinavé fajfky nacpané neméně ohavnou domovinou a všichni začínali svůj opilecký monolog, všechny rozhovory opilců nejsou ve skutečnosti rozhovory, ale množinami chlastem dokonale izolovaných monologů, oním: „Vy jediný, jako nezpochybnitelná mravní autorita...“

            Ano, už šestkát nebo sedmkrát jsem dnes slyšel od lidí, kteří tak či onak ve svých představách pretendují v rámci tzv. politické soutěže na funkci předsedy vlády, že jsem jediná nezpochybnitelná mravní autorita, abych pak převzal dopisy na rozloučenou.

            Není snadné být mravní autoritou v době všeobecného úpadku, v době rozvratu a zjevného deliria, ve kterém je lidská důstojnost už jen důstojností opilců ležících ve svých vlastních zvratcích, opilců jen nesrozumitelně blábolících a nesmyslně máchajících rukama jako by od sebe odháněli jakýsi přízrak.

            Jsem ovšem spisovatel, cosi jako svědomí lidstva, příští rok mi mají v Torstu začít vycházet sebrané spisy v edici speciálně k tomu založené, a všechen ten hnus a všechnu tu špínu dnešní doby ve svých knihách poctivě zobrazuji a pečlivě analyzuji.

            Ano, moje knihy jsou plné hnusu a plné špíny, plné citové a generální vyprázdněnosti, neboť taková je dnešní doba, tak o ní píší všichni, aby však skoro nikdo neměl to štěstí, jaké štěstí mámjá, aby jejich knihy nebyly jedním nekonečným, neustále se opakujícím klišé.

            Nenacházím nikde žádnou naději, když ovšem pominu chlast, a proto v mých knihách žádná naděje není, respektive jedinou nadějí je zkáza, absolutní a hojivá zkáza. To všechno plus samozřejmě ona iracionální síla, jež vnutí lidem jakousi myšlenku, učinilo ze mě nezpochybnitelnou mravní autoritu, které se všichni v tomto bahně dovolávají.

            Bezbřehá střeva rozvratu a hniloby, kterými jsou zachváceny naše životy, vyhřezávají v tomto ohavném předvolebním čase opět s onou zvráceností, jež byla kdysi ozdobou dnes už zcela běžných, ne-li již dokonce vyvětralých sexuálních praktik. Šílené davy opět srážející se v tomto boji, v němž lidé vyzbrojení volebním lístkem jako klackem mlátí se hlava ne hlava, ne však pro budoucnost a záchranu lidstva, i když lidstvo si už dávno žádnou budoucnost a záchranu nezaslouží.

            To není boj o naději, o nějakou jinou perspektivu, než jakou je už nijak neskrývaná perspektiva zkázy. To je boj o jednoho velkého panáka, kterého opilec do sebe obrátí, aby se mu na malou chvilku ulevilo, aby ubil v sobě všechnu bolest střízlivění. To je boj pouze o jeden jediný okamžik přítomnosti, v němž lze se válet na zemi v blaženém bezvědomí.

            To všechno kolem je třeštění opilců, před něž je postavena dosud ještě nenačatá láhev tuzemáku. Tisíce rukou se vztahují po této jediné láhvi, a někteří se i z této lahve napijí, ukradnou pro sebe ten lahodný doušek, kterým nakrátko zředí svoji hnisající krev.

            Není snadné být v takovýchto časech jedinou mravní autoritou a já touto jedinou mravní jsem. Zmocnila se mě neblahá předtucha. Obřadní síň ponořena je do ticha, jež sytí tuto předtuchu mateřským mlékem prýštícím z prsů panenské budoucnosti. Cosi hrozivého se mi zjeví, cosi hrozivého a neodvratného.

            Zvednu se, dojdu ke dveřím obřadní síně a strhnu z nich jakési smuteční oznámení. Pak si jdu sednout zpátky. Vytáhnu špaček inkoustové tužky, nasliním jej a začnu psát na druhou stranu smutečního oznámení dopis na rozloučenou pro případ, že bych se stal předsedou vlády.

            Moje milovaná,

           ať už zrovna pereš nebo žehlíš, když jsem odcházel z domu, byla tuším v prádelním koši ohromná kupa špinavého prádla, věz, že Tě miluji a nikdy Tě milovat nepřestanu, ať už se můj život skončí jakkoliv, ať o mě uslyšíš cokoliv. Hledím teď vstříc jakési děsivé budoucnost, teď v tomto okamžiku, kdy lidská tragédie právě vrcholí, kdy už je člověk opravdu jen odporným červem a ničím víc.

            Ty víš, moje milovaná, že jsem měl spoustu plánů, tolikrát jsme o tom bavili u televize. Chtěl jsem začít tento týden pracovat na svém dalším románu. Mělo to být o naši hokejové reprezentaci na mistrovství světa, o mladých zdravých lidech, kteří mají sice nohy do o, ale kteří měřítkem dnešní společnosti cosi dokázali, to jest, vydělali určité kvantum prachů.

            Chtěl jsem zobrazit ten podivný a ovšem i podivuhodný život těchto lidí, jež jsou díky svému nadání a umu, odsouzení právě během těchto dlouhých turnajů k tomu, aby většinu času trávili na hotelových pokojích hraním play stationu, karet, nebo se jen dívali na stupidní filmy přehrávané z DVD, to jest, žili v těchto ponurých chvílích nadobro planým a zbytečným životem, v němž je však pro tento čas a pro tuto dobu cosi až přespříliš typického.

            To měla být jedna vrstva, lidé bezcílně bloudící životem na svých nohách do O. Ale pak jsou tady ještě ti samí a přitom jiní lidé. Lidé, kteří najednou vyjedou na led v reprezentačním dresu a v důležitém zápase, kde se hraje o všechno, to jest o zlomení čtvrtfinálového prokletí, nechají na ledě všechno, bojujíce za vlast, bojujíce v přeneseném významu za celé lidstvo. Nabízejí se tady všechna ta nádherná dramata lidí jdoucí na přesilovku, jedoucích dva na jednoho na soupeřovu bránu, a ovšem vyrábějící i tragické osudové minely.

            A pak přijde velké a slavné vítězství v jednom z těch miliard důležitých zápasů, bitva je vybojována, a z oněch legendárních reků se opět stávají adolescentní výrostci, kteří hulákají v šatně a kterým šéfuje věčné dítě.

            Kam poděly se ty nádherné bytosti, na jejichž bedrech ležel v dvojnásobném oslabení osud celého národa a potažmo celého lidstva?

            Jsou těmi nádhernými bytostmi oni hulákající adolescenti?

            Tak chtěl jsem se ptát v tomto románu, který vidím před sebou a který jsem chtěl mít do půlky léta hotov, abych jej dal Tobě, moje milovaná, přečíst jako vůbec prvnímu člověku na celém světě.

            Ale jsou volby, hnusem a špínou maže se lidská duše, odevšad ozývá se opilý řev. Může se stát, a i tak je nutno uvažovat, že nastane ošklivý povolební pat a vychlastané mozky politiků nebudou s to vybřednout se svého závazku vůči ďáblu, jemuž podepsali předvolební bianco šek.

            Může se stát, že prezident, a každá veš může se ocitnout v té situaci, kdy se stane nástrojem vyšší vůle, sama nechápajíc o, co jde, kdy překoná sama sebe, že prezident prokáže stejnou statečnost, jako když tenkrát, jsa čtyřletým capartem, stavěl za květnového povstání barikády, a nepověří sestavením vlády lídra vítězné strany, jak mu přikazuje jakýsi zvyk, ale ne ústava, ale jedinou mravní autoritu.

            Chápeš, moje milovaná, jedinou mravní autoritu, která by měla vést tuto zemi.

            Nebylo by to nic proti ústavě, protože předseda vlády nemusí být poslancem, nemusí projít očistcem voleb na prvním místě kandidátky. Předsedou vlády je ten, jehož vláda dostane důvěru, neboť existuje moc výkonná a moc zákonodárná.

            Prezident může takto postupovat, třebaže je jen vší a už jen tragikomickou figurkou, myslím lidsky tragickokomickou figurkou. Může se stát, že budu v tom hnoji, který přijde po volbách, jako jediná mravní autorita pověřen sestavením vlády.

            I v tomto, okamžiku budu myslet na Tebe, moje milovaná, i v tomto okamžiku, kdy stanu na piedestalu a ovšem i popravišti moci, budeš pro mě Ty jediná celým vesmírem.

            Vždy se mi hnusila politika, to nestoudné kupčení, kdy člověk zaprodává se za pár drobných, za jednoho velkého panáka tuzemáku. Ale teď, v časech záhuby je mojí povinností, a jasněji než kdy jindy chápu teď skutečný obsah slova povinnost, mravní autority vést tuto zemi do zkázy, jež zachvacuje celý svět.

             V okamžiku, kdy mě prezident pověří sestavením vlády, půjdu a prvních šest bezdomovců na které narazím, posadím do ministerských křesel. Pak půjdu a prvních šest kurev, na které narazím, jmenuji ministryněmi.

            Pak přijdu s touto vládou páchnoucí tím nejlevnějším vínem a těmi nejodpornějšími voňavkami do sněmovny a požádám o důvěru.

            Mým vládním prohlášením bude zkáza, ta bude jediným bodem veškerého vládního programu. A tento tzv. zákonodárný sbor, ve skutečnosti dvě stě darebáků, kterým už dávno nejde o žádné zákony, této vládě důvěru dají. Vím to, tváří v tvář těm bezdomovcům, otrhaným a špinavým , tváří v tvář těm kurvám, nalíčeným a nestoudným, tváří v tvář mojí mravní autoritě, kterou tuto vládu zaštítím, nebudou moci jednat jinak.

            Můj osud bude tak zpečetěn.

            Chtěl bych se Tě ještě jednou políbit, ale ten smrdutý kvas všude kolem je neúprosný, jsme jeho proudem strženi, byť jsme si svůj život představovali úplně jinak.

            Buď být předsedou vlády, nebo provaz, jiných východisek pro mě v čase zkázy jako jedinou mravní autoritu není.

            Ty desky, jak jsi z nich po mně chtěla udělat tu poličku, můžeš zase schovat do garáže.

            Do obřadní síně začínají se trousit první svatebčané. Přidám svůj dopis na rozloučenou k těm ostatním a odcházím, ve dveřích se srazím s nevěstou, je celá zrůžovělá vzrušením.

 

 

 

 

           

           

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy