10:33 Pohřeb století! (epizoda ze seriálu ´Lidská tragikomedie XI´)

čtvrtek 15. duben 2010 10:33

Někdy se státní smutek může změnit ve zřídlo nečekané radosti

         Sedíme takřka mlčky.  Smutně hledíme do svých piv, smutně do sebe obracíme svoje velké panáky, smutně se prodíráme houštinou vlastních myšlenek, jež zdají se být děsivě beztvaré.

         Nač taky myslet v těchto dnech, kdy obrovská tragédie převrátila dějiny, možná nejen sousední, slovanskou krví nám spřízněné země, ale také dějiny ne vždy idylických vztahů mezi Východem a Západem, jak to předpovídají ve svých chmurných vizích mnozí politologičtí experti?

         Občas sem tam prohodí někdo nějaké slovo, až trapně bezvýznamné tváří v tvář smrti, jež leteckou katastrofou vybrala si svoji rovnou daň. Však dotyčný hned to slovo spolkne a zapije vydatným lokem piva či ho zazdí pro jistotu hned velkou borovičkou, navždy ho pohřbí, navždy na něj zapomene a nechá jeho hrob okamžitě zarůst strniskem už od soboty neholených vousů.

         Celá hospoda tone v takovém tichu, že je nejen slyšet teď tak hrozivě dunivé zvuky půllitrů třesoucími se rucemi bezvládně pokládaných na stůl, ale též i televizi v rohu, jejíž rekviem zní teď přízračněji než jindy, než když se její zvuk nadobro ztrácí v hlaholu lidských hlasů, aby jen obrazem byla zvěstována nám živým dnešní nová doba.

         I Slávek, beznadějný gambler, jenž u hracího automatu tráví celé dny a noci, je jaksi mimo. Jen občas se zvedne a odevzdá automatu tvrdou kovovou minci. Vypadá to však, jako by nebožtíku polskému prezidentu vkládal pod jazyk jeden zlotý, aby měl tento na zaplacení Cháronovi, až ho věčný převozník bude převážet přes podsvětní Vislu.

         Vypadá to až strašidelně vidět Slávka, jak nesedí u automatu, kde ho vídáme již tolik let. Kdysi v bájných devadesátých letech Slávek zbohatl na lehkém topném oleji a dva největší baráky v naší vesnici patřily právě jemu. Byl to Slávek, kdo vytáhl naší fotbalovou komandu až do okresního přeboru štědrými sponzorskými dary. Pak ujel na automatech, prohrál oba baráky, manželka se s ním rozvedla, a naše fotbalová komanda se vrátila tam, kam vždy patřila, až na úplné dno čtvrté nebo kolikáté třídy.

         A i tento Slávek je zdrcen smutkem natolik, že jeho hráčská vášeň se zdá být stejně mrtvá jak první polská dáma. Příšerné jsou tyto dny, příšerné pomalu se vlekoucí a přitom zasvěcené horečnatým přípravám pohřbu století, jenž do Krakova přivábí politické reprezentanty mnoha zemí na toto neoficiální mistrovství světa v pohřbívání mrtvých jednou provždy potentátů.

         Ani Mirek Topolánek nebude mít na svém pohřbu tolik kamer, jak řekl on sám v jednom novinovém rozhovoru (Právo  20.02. 2010) těsně před tím, než se stal rovněž mrtvolou, třebaže jen politickou a třebaže to řekl v souvislosti se svým rozvodem.

         Ale ta paralela časem jen získala na své mrazivosti.

         Smutně hledím do svého piva, smutně do sebe obracím svoje velké panáky, smutně se prodírám houštinou vlastních myšlenek. Ale taky mám stále větší strach, že Milan něco provede. Milan, když se nasere, tak nehledí napravo nalevo, znám ho moc dobře.

         Zažil jsem, jak jednou ve vedlejší vesnici při pouti v sousední vesnici vymlátil celou hospodu. Vjel do něho ten jeho rapl, když nám tam odmítli nalévat, prý abychom trefili zpátky do té své prdele světa. Pamatuji si taky, jak před patnácti lety, to ještě hrál fotbal, obrátil Milan výsledek jednoho veledůležitého fotbalového zápasu.

         Tehdy už začínalo léto a ta nejposlednější fotbalová soutěž, jaká existuje, vrcholila svým posledním kolem. A v tomto posledním kole jsme v přímém souboji hráli u nás doma o poslední místo s vesnicí z opačného konce okresu, byla to poslední sezóna před tím, než Slávek začal pumpovat nejen LTO, ale taky i peníze do fotbalu.

         V sedmdesáté minutě tohoto veledůležitého zápasu jsme prohrávali o dva góly. Skupina hostujících příznivců sotva radostí stála na nohou, pár se jich už válelo na zemi. Vypadalo to, že nás od posledního místa už nic nezachrání.

         Ale v tom se Milan nasral.

         V té době už měl Milan fyzičku nic moc, zpravidla jen vysedával jako jediný náhradník na lavičce. Ale v tu chvíli, běžela právě sedmdesátá první minuta zápasu, se zvedl a doslova stáhl nejbližšího svého spoluhráče ze hřiště a nastoupil místo něj.

         To bylo tóčo!

         Pět minut před koncem už to bylo tři dva pro nás a to díky Milanovi, který nehleděl napravo, ani nalevo a tak jako kdysi Klaus na Hrad se Milan bez sebemenšího soucitu s protivníkem probíjel před jeho bránu. Potřebovali jsme ovšem nutně vyhrát o dva góly, takže to chtělo ještě jeden gól. A ten si Milan schoval na poslední minutu.

         Ale jaký gól!

         Dobře si vzpomínám na Mexiko 1986 a na legendární Maradonovo sólo v semifinále proti Anglii. Youtube tehdy ještě nebyl a tak nezbývalo, než si ten nádherný okamžik vrýt pevně do paměti, což jsem taky tenkrát udělal. A ten Milanův vítězný gól byl právě takový.

         Milan se probil k balónu a pak s ním přes celé hřiště uháněl k soupeřově brance, obránce neobcházel pomocí kliček, nebyl přece jen Maradona, ale jednoduše je převálcoval a pak vstřelil vítězný gól. Bylo to největší sólo v historii našeho vesnického FC. Chvíli na to rozhodčí, kterému jsme před zápasem dali pro jistotu tisícovku, ukončil zápas.

         Zvítězili jsme!

         Po závěrečném hvizdu se Milan zhroutil vysílením, posledních pět minut běhal na kyslíkový dluh. Slavili jsme to až do rána a byl to nakonec zase Milan, kdo stihl ještě vypít nejvíc piv, rovných sedmnáct.

         „Venco, mám strach, že Milan něco vyvede.“, svěřuji se svému sousedovi.

         „Dyť to taky říkám, je celý červený, zrovna jako tenkrát ve Lhotě o pouti, když už nám nechtěli nalít.“, potvrzuje moje obavy Venca a kopne do sebe panáka borovičky.

         A pak to přichází.

         Výbuch, jaký nikdo nečekal.

         „Zkurvený státní smutek! Kurva do nich do všech!“, vykřikne najednou Milan na celou hospodu.

          Od pláče zarudlé oči všech přítomných otočí se překvapeně k Milanovi.

         „Kurva, to mi musí udělat zrovna na padesátiny! Chtěl jsem je v sobotu slavit, naložil jsem kvůli tomu dvacet kilo masa na grilování a teď to mám kvůli nějakému zmetkovi, co se zkapal v letadle, vyhodit? Jak můžu, kurva, slavit padesátiny, když budou všude vlajky na půl žerdi? Co se do toho vůbec sereme? Co je nám potom, že se banda nějakých darebáků někde odebrala na onen svět? To má to maso kvůli tomu shnít!?“, mlátí Milan pěstí do stolu.

         „Milane, tam zahynuli lidé, je naší povinností, uctít jejich památku, navíc to byl prezident a jeho stará, byla to elita národa, poslanci, lidé v důležitých funkcích. Sluší se kvůli nim plakat.“, snaží se kdosi Milana uklidnit.

         Všem je nám tak nějak trapně, všichni se v hloubi svých duší stydíme za Milana, pro kterého je důležitější dvacet kilo masa než smrt stovky významných lidí.

         Ale když Milana popadne rapl, tak nehledí napravo ani nalevo. Jednou vzteky, když bylo ve zprávách, že se mají snižovat dotace, Milan je s šedesáti hektary největší samostatně hospodařící zemědělec u nás, roztřískal v hospodě stůl kvůli těm pražským kurvám, které nechápou, že se krajina musí udržovat a že kydat hnůj není totéž, co sedět v bance nebo v nějaké marketingové agentuře, ostatně všechny pražské kurvy jsou pro Milana jen prachsprosté vyžírky.

         „Hajzli to byli, hajzli a nic jiného. Kdo může dělat prezidenta než jenom nějaký hajzl? Klaus, Obama, Medvěděv, Sarkozy, Gašparovič, vždyť to jsou všechno jen sebestřední psychopati! Měl ten hajzl prohrát ve volbách s Tuskem a mohl si v klidu lebedit v Sejmu, ale ne, on se musel stát prezidentem, on si musel hrát na důležitého. Dobře mu tak! A ti ostatní? To byla všechno jedna pakáž. Kdyby to šlo, naložil bych i tu všechnu naši elitu do nějakého Airbusu 380, tam by se všichni ti prezidenti, Hájkové, Jaklové, poslanci, ministři, náměstci, ředitelé ČEZu vešli a nechal bych je někde havarovat. A ten den bych nevyhlásil dnem státního smutku, ale dnem státní radosti. A na všech náměstích by dechové orchestry vyhrávaly řízné marše na počest toho, že jsme se zbavili těch odporných elitních vší. A tomu zmetkovi Kalouskovi by patřilo prostřelit gebuli stejně jako tomu jeho švárovi!“, má Milan pěnu u úst.

         Kalouska Milan z jakéhosi důvodu k smrti nenávidí. Všechny jeho úvahy o tuzemské politice končí se u Milana tím, že tomu zmetkovi Kalouskovi by se měla prostřelit gebule a tím, že by se ten zmetek měl posadit do letadla, které by vyletělo tak do výšky pěti tisíc metrů, tam by se dal Kalouskovi padák vyrobený firmou, která nikdy padáky nevyráběla , a pak by se Kalousek v otevřených dveří letadla kopl do prdele, aby už konečně letěl k čertu.

         „Prostřelit gebuli a nebo kopnout do prdele v letadle pět tisíc metrů nad zemí i s tím padákem, co kdysi na ministerstvu obrany vyhrál tendr, ať ten zmetek konečně už letí k čertu.“, soptí Milan.

         „Milane, nech toho. V tomto demokratickém a právním státě platí princip presumpce neviny. Žádný nezávislý a nestranný soud nevynesl žádný rozsudek, z něhož by vyplývalo, že je Kalousek zodpovědný za zavedení korupčního standardu při výběrových řízeních na ministerstvu obrany v době, kdy tam náměstkoval. Chceme-li tady mít právní stát, tak to musíme všichni respektovat, včetně tebe.“, pokouší se oponovat Milanovi Lojza, náš ´soukromník´, jeho firma na výrobu plastových oken funguje v bývalém kravíně.

         Lojzův zeťák, který dělá realitního makléře, se uchytil na sedmnáctém místě kandidátky TOP 09, Lojza a starosta jsou asi jediní, kdo budou u nás, lidovecké baště, volit Kalouska a spol.

         Ale Milan neslyší a nevidí, dál mlátí pěstí do stolu.

         „Kvůli tomu zmetkovi a té jeho zákonité metrese jsou padesátiny v prdeli. Kdy budu mít zase padesátiny? Nejdřív až v příštím životě. To mám čekat tak dlouho? Byl to zmrd a ta jeho stará byla kurva, co si chtěla hrát na první dámu!“, stává se Milan už trochu nechutným.

         „O mrtvých by se mělo mluvit jen dobře, Milane.“, ozve se Lída, bývalá učitelka na naší jednotřídce ještě než ji vyhodili, protože v opilosti nebyla schopná vyslovit „Ema má mísu“ a naši prvňáčci pak zcela propadli v jakýchsi celostátních srovnávacích testech, ve kterých skončili v celé republice beznadějně poslední.

         „Na to ti seru! To bych pak mohl dobře mluvit i o Hitlerovi, Stalinovi, Pol-Potovi, Mao-ce Tungovi nebo Havlovi, to bych pak musel říkat, že to nejsou žádní masoví vrazi.“

         Proč Milan přidal do galerie mrtvých diktátorů i Havla, opravdu nevím.

         Ale Milan pokračuje dál ve své ubohé tirádě: „To bych pak musel říct říct, že takový Hitler nebyl masový vrah, ale učiněný svatoušek. Ale Hitler opravdu nebyl masový vrah, protože koho ve skutečnosti zavraždil vlastníma rukama? Ano, vydával snad rozkazy, které mnohdy vůbec nebyly konkrétní, ale tyto rozkazy někdo plnil, někdo, komu to vraždění dělalo dobře a proto ty rozkazy plnil ochotně a rád. Kde by byl Hitler bez těchto bezejmenných poskoků, kterým umožnil vybít jejich choutky? To bych pak musel tvrdit, že Hitler byl psychoterapeut, který umožnil zvrácenému lidstvu realizovat své podvědomé touhy.

         „To už snad přeháníš, Milane, to nejsme povinni poslouchat.“, pronese kdosi dikcí intelektuála, kterou lze tak často slyšte na ČRo 6, který ovšem u nás nikdo neposlouchá, takže je mi záhadou, kde se tady vzala.

         Ale Milan je k nezastavení.

         „A ten slavný prezident zrovna tak. Byl to jen ubožák a nic víc. Proč bych měl o něm mluvit dobře? Jen proto, že je mrtvý? Jen proto, že si za erární peníze letěl na nějaký výlet? Proč tam nešel pěšky? Mohl tam jít přece pěšky. Všichni tam mohli jít pěšky a ne si vozit svoje tlusté prdele v letadle. Přiletět, zapózovat při ´Polsko ještě nezhynulo´, nažrat se a zse odletět, to je zneuctěn památky. A zpátky je přivezli taky letecky, teď už si může létat, kolik chce, teď už se mu nic nestane. A ta jeho vykutálená famílie má ještě tolik drzosti, že ho nechá pohřbít ve Wavelu, obyčejný zlodějíček se díky svoji jakože tragické smrti vetře mezi polské krále. Jen díky tomu, že v tom Smolensku trval na přistání, se má z něho stát světec? Na to seru! Všechno je to šaškárna. Hladově hltáme všechno o smrti, v televizi samá krev, v novinách samá krev, ale když někdo chcípne, navíc někdo, kdo si to zaslouží, běžíme hned sentimentálně zapalovat svíčičky, pláčeme dojetím nad těmi světýlky, které mrtvé naštěstí už nijak nezajímají, protože mrtví jsou jednoduše mrtví. Není nic přirozenější než smrt, které se v této podělané civilizaci děsíme stále víc, místo toho abychom se na ni těšili. Jsme zjemnělí parchanti, kteří svíčkami a sentimentálním smutkem maskují vlastní pokrytectví. O sto darebáků míň, ale mně kvůli tomu shnije dvacet kilo masa, které jsem musel kvůli zasranému státnímu smutku vyhodit, kurva práce!“

         Kvůli dvaceti kilům shnilého masa, které je mu milejší než polský prezident a jeho choť, již, jak všichni víme, identifikovali až díky snubnímu prstenu, se z Milana stala lidská zrůda, nechutná a odporná kreatura, která si zaslouží to nejpřísnější odsouzení, která si nezaslouží nic jiného než naprosté opovržení.

         Udělalo se mi z Milana a jeho řečí tak špatně, že do sebe rychle vysypu borovičku a spěchám ven na čerstvý vzduch. Venku mě obejme zmrzačené ticho. Jeho poslední zoufalé zbytky budou brzy již ubity jako každou vegetační sezónu sekačkami a křoviňáky, které se již brzy připojí, vzduch je příjemně jarní, k motorovým pilám a k letadlům, jež denně ve stovkách prolétávají nad naší vesnicí, neboť nad ní vedou desítky leteckých koridorů.

         Ale pro ticho nikdo nepláče.

         I teď se ozývá hřmění několika letadel najednou.

         Vzhlédnu k obloze. Je sice zataženo a prší, přesto hledím do mraků, od nichž se odrážejí světlo lidské noci. A najednou se mi zdá, že skrz mraky začínají prosakovat hvězdy, jako bych jejich světlo bylo jakousi zsinalou, mrtvolně namodralou krví.

         Ano, hledím na hvězdnou oblohu, jež je rozžata miliardami planoucích svíček, drobných světélek, jež připomínají náměstí pokrytá světelným kobercem, ale tato kosmická náměstí jsou nekonečně velká a z těch dálek vane jakýsi pocit, jenž nutí, mně abych všechno lidské, a tedy i sám sebe, považoval za nicotné, pocit, který je radostí ze smrti, jež je tímto kosmem, nekonečným a věčným.

         Milan nažvanil spoustu nechutných nesmyslů, ale možná má v něčem pravdu. Možná bychom se měli přece jen místo smutného pláče radovat, měli bychom si uvědomit, že i my jsme tímto kosmem a smrt nás zbavuje toho všeho odporně lidského.

         „Pohřeb století!“, připomínám si jakýsi titulek, který ze sebe vypotila palice nějakého novináře, aby dokázala že nejlepším kvalifikačním předpokladem pro dnešní žurnalisty je naprostá pitomost.

         „Není to předčasné, v první dekádě století mluvit o největším pohřbu století? Cožpak už nepřijdou větší pohřby? Jak bude pohřbeno těchto šest miliard lidí, do jaké královské hrobky nás všechny uloží? Není to všechno kolem už jeden velký nádherný pohřeb?“, přemítám a bezedně hvězdná obloha je stále blíž a blíž.

         Už se jí skoro dotýkám, už jsem jí skoro pohlcen, veškerou moji duši vyplňuje jakási nekonečná radost, když moji pozornost zaujme psí vrčení.

         Stojím zrovna u plotu Milanovy zahrady, až k ní jsem se dostal, ve které se psi přetahují o igelitový pytel.

         „Kušte, potvory.“, odeženu je, když přelezu plot.

         V pytli je maso, které Milan dnes vyhodil, a které oplakával víc než polského prezidenta a jeho choť.

         Hvězdná obloha mizí, nebe je opět pokryto mraky, ale radost v duši mi zůstává.

         Něco už roztahali psi, ale dobrých deset kilo v pytli ještě určitě zůstalo. Deset kilo masa, to jen hned tak na cestě nenajdu.

         Hodím si pytel na hřbet a zadem spěchám domů, abych to maso co nejdřív nějak zpracoval, i když zatím nevím jak, ať se nezkazí úplně.

                 

Karel Trčálek

VanekMraky nad pohrbem11:2616.4.2010 11:26:22
Daniela KšírováSkvělé18:0015.4.2010 18:00:57
P. KrejčíPravidelně se va Vašich textech "koupu"16:0615.4.2010 16:06:46
Jiri Buzicky (ten pravy)Karma, karma, karma10:5915.4.2010 10:59:52

Počet příspěvků: 4, poslední 16.4.2010 11:26:22 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy