Cynická reflexe mediálně profláklého zemětřesení

úterý 26. leden 2010 17:34

Epicentrem tohoto cynismu je tento svět

         Chumel lidí rozstříkne se na všechny strany. Kapky beztvaré lidské masy stékají po v zimě neudržovaných chodnících tiše a nehlučně, neboť všechen křik, i ten nejzoufalejší, je zadušen zobáky všudy přítomných krkavců, jimiž se černá nebe.

        

To zeje jako otevřená rána v temeni lebky veškeré budoucnosti, kterou nejde si představit jinak než právě takto, tedy pokud si někdo chce představovat nějakou budoucnost. Věčným apetýtem nasáklí ptáci rozpustějí se v pachu lidského umírání jako se rozpouští sůl po hrstech sypaná do obrovského kotle vřící polévky humanitární pomoci, na kterou stojí se dlouhé fronty v potemnělých myšlenkách.

        

Pak nastává křehké příměří mezi silami dobra a silami zla. Strážní andělé i andělé zkázy mohou si spočítat svoje mrtvé padlé v tomto vysilujícím boji, jehož frontovou linií je umrlčí komora lidská duše. Ztráty na obou znepřátelených stranách jsou navlas stejné jako vždy.

Tolik a tolik zabitých strážných andělů, tolik a tolik zraněných strážných andělů, tolik a tolik nezvěstných strážných andělů.

Tolik a tolik zabitých andělů zkázy, tolik a tolik zraněných andělů zkázy, tolik a tolik nezvěstných andělů zkázy.

Dobru, ani zlu nepodařilo se v této pouliční bitce globálních rozměrů strhnout převahu na svoji stranu. Nezvítězil nikdo v tomto krvelačném boji o lidskou duši, zatímco sami lidé, jejich hmota připomínala náledí, které je pro svoji kluzkost pověstné daleko za hranicemi svojí, to jest lidské dimenze.

Proto se většina vyšších bytostí všemu lidskému vyhýbá, aby si nepřelámalo hnáty, aby pak nepromarodilo kvůli tomu celou věčnost. Návštěvy mimozemských delegací dají se spočítat na prstech jedné ruky, kterou navíc ještě někdo zapomněl v kapse saka s již poněkud odřenými rukávy.

Na tomto terénu svádějí svůj věčný boj síly dobra a zla, samy věčně balancující na ostřích kuchyňských nožů, na špičkách injekčních jehel, jimiž se provádí vakcinace proti nejrůznějším chorobám, včetně chorob duševních. Na tomto náledí vraždí se navzájem strážní andělé a andělé zkázy, vraždí se na přímý rozkaz svých lídrů.

Dobro i Zlo chtějí ovládnout ten bezcenný kousek země nikoho, lidskou duši, jejichž strategický význam je nulový. Dobro i Zlo chtějí lomcovat lidskou duší z důvodů snad čistě prestižních, neboť veškerá jiná logika této války pokulhává jako mírový proces na Blízkém východě, jako mírový proces na celém, silně zglobalizovaném světě, jako mírový proces v samotné lidské duši.

Nejde o nic v této válce a proto je tak krvavá, tak sytá pro krkavce, kteří se proměnili v tučné a zpohodlnělé páprdy a nóbl paničky, jimž první věčný mír nekompromisně zakroutí krkem, protože se příliš specializovali na jediný zdroj potravy, protože ztratili onu schopnost probíjet se životem s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou jako kdysi, když strážní andělé a andělé zkázy mlátili se navzájem jen klacky.

Ale věčný mír je v nedohlednu.

I toto příměří je křehké. Je to jen kratičká přestávka mezi kdovíkolikátým poločasem, mezi kdovíkolikátou třetinou. Ale i kdyby se už hrálo v prodloužení, náhlá smrt pořád nepřichází, nikdy nepřijde mír hojivé smrti, jež by učinila z Dobra i Zla neškodnou vzpomínku, pouhý sen, jež byl nadobro zlikvidován procitnutím, tak úlevným a plným jakési povzbudivé energie, jak už některá procitnutí bývají.

Stačí jediný bombový atentát, jedno letadlo vyhozené do vzduchu naivním sebevrahem, stačí jediné svobodné a demokratické volby a ta krvavá řež rozpoutá se nanovo. Opět se v lidské duši rozhoří válečný požár, jehož plameny vydávají příjemně hřejivé teplo, opět lidskou duší zatřese zimnice, z jejíhož epicentra budou se v pravidelných intervalech šířit vlny opojného mrazení v zádech.

Řev divoce se bijících andělských perutí zahltí zase celý svět, všechno vědomí. Každá myšlenka bude nakažena Dobrem i Zlem, v každém mozku budou prolévány potoky andělské krve, v každé lidské bytosti budou vybuchovat inteligentní bomby a bezpilotní letouny rouhavých modliteb i zbožného rouhání budou zkrápět vyprahlou zemi lidských srdcí vydatným deštěm munice z ochuzeného uranu.

Toto příměří je jen halucinací, přeludem, výplodem jakési neduživé myšlenky, která již dodělává v umělém spánku. Toto příměří je jen nemocí, proti které je vyvinutý účinný lék. Lůžko, na kterém leží a těžce dýchá pacient, již obklopily v úzkém kruhu tajemně vypadající postavy. Jedna z nich mu nazdvihne hlavu, další mu vsune do úst pilulku připomínající nášlapnou minu, jiná mu podá kelímek vody na zapití. Pacient pozře lék a na jeho mučené a ztrhané tváři se objeví úsměv, šťastný a spokojený úsměv, jež nápadně připomíná právě vzešlé zářící Slunce, jež svým výbuchem roztrhalo dusivé temnoty na kusy elementárních částic.

Je po příměří!

Jeho neduživá rostlinka zadupána je do země maršem andělských vojsk. Sirény sanitek a záchranářů troubí do útoku. Síly Dobra a Zla srážejí se ve strašlivém zpětném rázu, zanechávajíc za sebou spálenou zemi globální bezpečnosti.

Pracuji jako dvojitý agent. Ostatně vzájemná infiltrace zpravodajských, ale nejen zpravodajských, složek Dobra a Zla dosáhla již takových rozměrů, že i všichni moji nadřízení jsou dvojití agenti a bezpečnostní prověrky jsou jen pouhou formalitou.

Dodávám informace na obě strany a nemám s tím žádný morální problém, ostatně slovo morálka nahlas vyslovené má v současnosti skoro tentýž efekt jako legendární „smrtící vtip.“ Dokonce si nechávám peníze, ať už od jedné či druhé strany, posílat na jedno konto. Ještě před pár lety by to byla možná těžká konspirační chyba, ale dnes je to především pohodlnější.

Na co si vést dvě konta, když stačí jedno?

Dobro a Zlo se mezi sebou mydlí hlava nehlava a nejsem jediný, kdo z toho profituje, komu se nelení a proto se mu i zelená. Každou informaci zúročím nadvakrát, neostýchám se říct o slušný honorář jako všichni, kdož ztratili všechny morální zábrany, protože život je už prostě takový a nenaděláte s tím nic a nemá smysl si hrát na svatého mučedníka, i když mnozí si ještě na svaté mučedníky kupodivu hrají.

Ale na druhou stranu, nutno přiznat, mám díky těmto bláhovým snílkům, co na práci. Dobro nebo Zlo, to je prašť, jak uhoď, všude je ruční granát o dvou kůrkách, když ho někdo odpálí zrovna, když nastupuje do metra.

Ale o tyto bláhové snílky pochopitelně vůbec nejde. Ti jsou svým způsobem naprosto neškodní. Nahlédl jsem mnohokrát do chřtánu Dobra i Zla, abych si nedělal vůbec žádné iluze, ba naopak, abych považoval svoji práci za svého druhu docela užitečnou mírotvornou činnost, jakkoliv to může znít paradoxně. Ale nebýt takových lidí, jako jsem já, lidí, jež svůj mozek dávají do služeb Dobra i Zla, vypadalo by to na světě mnohem hůř než teď. Čistě vzato, jsme to vlastně my, dvojití agenti, kdo udržuje tento svět v docela snesitelném stavu.

„Už jsi ten holící strojek našel?“, ptá se mě manželka.

Právě se balíme. Děti mají pololetní prázdniny. Slíbil jsem jim, že když budou mít na vysvědčení, já vím, že na pololetí o nic nejde, ale správná výchova je správná výchova, samé jedničky, tak je vezmu někam k moři. Povedlo se a teď se chystáme na letiště, abychom na pár dní vypadli do jedné oblíbené subtropické destinace, abychom vyměnili všeobecnou mizérii sněhových kalamit a neudržovaných chodníků za desítky kilometrů nádherných pláží, průzračné moře, fantastický podmořský svět, šnorchlování atd., však to znáte sami.

Jenže nemůžu najít holící strojek, co jsem dostal k vánocům od manželky. Zvláštní věc, na svém místě není, všechno jsem už prohledal a pořád ho nemůžu najít.

„Tak už se, prosím tě, na ten holící strojek vykašli, nebo nám to uletí.“, je už trochu nervózní manželka.

Konečně holící strojek najdu pod vanou, nikdo neví, jak se tam dostal, děti se dušují, že si s ním nehráli.

Nasedáme do taxíku, ale cesta přes věčně ucpané město jako by byla hrubě otesanou kládou vraženou do hypotalamu. V takových chvílích, když někam spěcháte a přitom stojíte v nepochopitelné zácpě, musíte všechny ty lidi, co zrovna teď musí někam jet, když vy spěcháte na letiště na letadlo, které vám letí za půl hodiny, nutně nenávidět.

„Kreténi pitomí, kam se všichni cpou?!“, je manželka stále více nervóznější, protože moře opravdu miluje a zvlášť teď, když je čerstvě po liposukci.

Taxík konečně dorazí před letištní halu. Vyskakujeme z něj a běžíme k odbavení. Prodíráme se davem lidí, táhneme za sebou kufry na kolečkách, která vydávají typický pískavý potkaní zvuk. Když se však probijeme k odbavení, je už pozdě. Naše letadlo už roluje na startovací dráze, pak najednou zrychlí, uhání vpřed, betonový jazyk sténá pod jeho tíhou, vtom se však předek letadla nazdvihne, celé letadlo se odlepuje od země, nabírá výšku, vzdaluje se, mění se v tečku, nakonec mizí kdesi v dálce.

Manželka dostane hysterický záchvat. Děti se rozbrečí. Lidé se po nás ohlížejí. Kdosi si nás natáčí na mobil. Ale letištní život jde přesto dál, valí se jako stojatá řeka. Lidé proudí sem a tam. Jedni přilétají, druzí odlétají. Jedni přišli někoho vyprovodit, jiní na někoho čekají, někteří jen tak zevlují. Lidé se po nás ohlédnou, a pak si jdou za svým, zmizí kdesi v té husté mlze lidských, tak monotónních osudů.

Vracíme se domů, je po výletě k moři. A doma pochopitelně peklo. Jsem neschopný trouba, pitomec a kdoví co ještě. Nazítří však dorazí někdy odpoledne první šoty o zemětřesení, které postihlo oblast vzdálenou jen několik desítek kilometrů od místa, kde už jsme měli být. Desetitisíce mrtvých, hrůza, smrt, strach valí se z obrazovky v balení umožňujícím snadnou konzumaci těchto novinek ze světa.

„Bože, vždyť my jsme měli obrovské štěstí. Vždyť je to jen kousek, vždyť nám to mohlo taky něco udělat!“, uvědomuje si manželka, čemu jsme možná unikli, což je podtrženo tím, že se pořád nemůže dovolat své nejlepší kamarádce, která na to místo letěla den před námi.

Je to zajímavé. Pracuji jako dvojitý agent, propůjčuji svůj mozek Dobru i Zlu, vím tedy až moc dobře, jak bezcenný je lidský život. Tamti mrtví jsou prostě mrtví, nic víc, to je všechno, pouhá účetní položka v bilanci věčného boje mezi Dobrem a Zlem, za půl roku, nebo i za měsíc, jen co začne zimní olympiáda, si na ně nikdo nevzpomene, nehledě na to, že dříve či později tak skončí celý svět.

Vím moc dobře, jak bezcenný je lidský život, vím, jakým masovým hrobem je tento svět, lidský mozek. Ale stejně je zajímavé, jak moc pořád lpím na svém životě i na životě svých blízkých, i když jsou stejně tak bezcenné jako byly životy tamtěch mrtvých v oněch nechutných reportážích, nechutných, protože v podstatě senzačních.

O tom zemětřesení se samozřejmě vědělo, příměří mezi Dobrem a Zlem není nikdy dlouhé. Sichr je sichr, nemohl jsem riskovat tu cestu k moři, nemohl jsem ji riskovat kvůli manželce a dětem, které pochopitelně miluji. Dobro a Zlo se mezi sebou budou mlátit pořád, ale pokud bude v mých silách uchránit od toho svoji rodinu, tak proto udělám cokoliv.

To zemětřesení je úderem Dobra, to vám řekne každý tajný agent i zpravodajský důstojník, které chce zdiskretitovat Zlo a samo se pak ohánět vzedmutou vlnou celosvětové solidarity, tunami humanitární pomoci a kdoví čeho ještě.

Je jasné, že odvetný úder Zla nedá na sebe dlouho čekat, pokud si dobře vzpomínám, za mě pololetní prázdniny nebyly. 

Pamětníci toho, ozvěte se do diskuze!

Karel Trčálek

Vladimír JavoraA to se projevila jen část rizikového potenciálu14:3127.1.2010 14:31:53

Počet příspěvků: 1, poslední 27.1.2010 14:31:53 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,66 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy