Je ČSSD výhonkem dekadence z konce 19.stol?

úterý 12. leden 2010 07:09

Myšlenkový lumpenproletariát se už opět šikuje ke slastnému útoku na samu trýzeň existence

         Mezery v zubech

šelmy líté, tak mile apokalyptické,

mezery v zubech

husté jak řady novicek v časech Lva XIII.,

kdy otázka sociální byla hodně populární,

vždyť vládla tomu světu prastarému

ryzí dekadence,

představte si, prosím, nad dýmkou

věčného opia.

        

Sem, právě sem a ne jinam, vmezeřily se

myšlenky moje nejposlednější,

nejubožejší z ubohých,

co jak formy, tak obsahu se týče.

        

Ty myšlenky ze dna svého,

zvysoka kašlou, zvysoka plivou na

Rerum Novarum i všechno ostatní.

Jde jim jen o novicky,

o husté řady jejich a oblouky

obočí pochopitelně taky.

        

Ten největší odpad myšlenek

mých jinak poměrně skvělých,

ta největší špína, jíž duševní obzory

jsou k zblití zaneseny,

opět se hlásí o slovo.

        

Věším kam se dá mucholapky,

namísto kravaty nosím je též.

Něco se chytí, něco se přilepí,

ale přesto tu myšlenek verbež

až do samých kořenů vyhubit nelze.

        

Člověk jsem vzdělaný,

inteligence vysoce nadprůměrné,

avšak to svinstvo abstraktní,

když pustí se z řetězu,

nemá v prasárnách svých konkurence.

        

Už zase má mě ve své moci,

už zase žene mě svinským krokem

z jedné dimenze bytí do dimenze jiné,

už zase existence je kaluží vody,

do které cynické hvězdy

své kalné světlo s gustem meger močí.

        

Už se mnou to zase cloumá,

už hlava se mi zase točí,

v hnisavých vředech výplodů ducha,

už zase se cítím jak u sebe doma.

        

Ten hnis, to jsem já.

Hnis myšlenek, co mezery v zubech

šelmy líté, tak mile apokalyptické

obývají,

neplatíc inkaso, neplatíc za ošetření,

když v hlavě se jim něco zláme.

        

Mezery v zubech šelmy líté,

tak mile apokalyptické,

mezery vyztužené otázkou sociální,

co tak mrtvě zebe,

když se jí dusíš k zalknutí,

když drtí tě v ústech svých odpovědí,

jsou nyní  mojí nejlepší adresou.

.       

Tam nyní dlím,

v hnisavých těch hrobech,

kde ohledy brát nemusím

na nic a na nikoho, včetně, to hlavně, sebe,

kde citem nejvyšším kudla je v zádech,

jež mysl ti rozpáře

porézním kamením

nucených výseků

z života tvého,

co stojí za hovno,

to slovo padnout muselo,

už kvůli pravdě,

abych měl,

ač jen hnisem jsem,

svědomí čisté.

        

Nelením a okamžitě se pouštím do díla.

„Co může asi tak hnis dělat?“, ptáte se nevěřícně,

a přitom je to tak prosté,

sloužit mše a všechno možné,

jen nesmíte se bát, že pouze jste hnisem,

jehož kapka stéká po peřině,

kterou přikryta jsou nahá těla novicek

v časech Lva XIII., který se bál tmy

a proto se stal knězem.

        

A moje dílo sklízí chválu ze všech stran.

„Co, kdybychom ho, ač je hnisem, pozvali zítra na oběd?

Prý umí báječně stékat po peřině, říkaly ženské v práci.

Nebo snad raději na večeři?

Co myslíš, drahý?

A kam ho na noc uložíme, až celý steče po peřině?

Snad ke mně do postele?

Co myslíš, drahý?“, vedou se domácí dialogy a

pozvánky na swingers párty v duchu časů Lva XIII.

přehazuji lopatou, jako bych byl topičem,

až mozoly mi z toho naskakují,

ač jen hnisem jsem.

        

Ty mozoly jsou ovšem odporné.

Ty mozoly mi na tom trochu vadí,

je báječné hnisem být,

když novicky si koupel dopřávají,

ale ty mozoly to trochu kazí,

mozoly, jež prozrazují,

že topičem jsem,

co do lázeňských kamen přikládá,

jakoby na světě nebylo tisíce tisíců

jiných bytostí, co by jim v tom

nepřekáželo skvělé vzdělání,

tak jako mně.

        

A když novicky,

poseté krůpějemi panenského chmýří

s odporem se

ode mě kvůli těm mozolům odvracejí,

chápu je ovšem tak trochu,

repektive, chápu je plně a cele,

že srdce jejich mi nepatří,

ačkoliv Rerum Novarum je na mé straně,

ale těžko mít s mozoly charisma Spasitele,

nalézám útěchu v pití vody,

jež po nich tu ve vaně zůstala,

tak těžká, tak omamná,

když cedím ji skrz

mezery v zubech šelmy líté,

tak mile apokalyptické.

.       

A chirurg nade mnou skloněný,

v mozku šťárá se mi jak v postní rybě

a jeho myšlenky srší elektrizujícím vtipem,

je ovšem každý chirurg také jen šíleným

degustátorem cizího štěstí.

        

Štěstí tak cizího, že všechno zmizí rázem.

Už nejsem hnisem, už jsem zas tím, co vždy

a to je rozdíl, zásadní a nepřehlédnutelný.

Myšlenky ty sprosté jsou protentokrát

ukojeny, chrápou na celé kolo

tam, co hřbitovní půda nejvíce

měkkou náruč novicek z časů Lva XIII.

připomíná.

        

Nic mi už po nich není

a jim zas už po mně,

ať chrápou si třeba do skonání věků,

teď mě, sláva Bohu, zas pustí do slušné restaurace,

o slušné společnosti snad ani nemluvě,

když mezery v zubech tmou prosakovat

přestávají

a otázka sociální z časů ryzí dekadence

nikoho nezajímá

snad už ani v té velké, převeliké

stále větší a větší Číně.

.

 

  

 

 

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy