Kdo najde, ten hledá

čtvrtek 17. prosinec 2009 07:19

Hledal jsem lásku v bordelech a našel divoké kachny v ohbí řeky

Láska v bordelech zešedla, vytratila se tam někam, odkud není pražádného návratu. Kdysi její pestré barvy proměnily se v rumiště zarůstající jednotvárně sytě zelenými kopřivami, ve kterých se nikdo neválí nahý s radostí, která by se dala nazvat upřímnou, byť se mu u toho snad pořádně rozproudí krev.

        

Ale i v tomto proudění krve je cosi strojeného. Cosi, co dělá z takového rumiště jakési vězení, kde skrz mřížoví žahavých listů prosvítá neduživé Slunce, hvězda, která měla už dávno vyhasnout, nebo se raději vůbec nerozsvítit a bylo všechno mnohem jednodušší.

        

Odpadly by i ty trapné rozpaky, které občas nelze nemít, když se odchází z bordelu a v duši se rozhostí sice konejšivé, ale přece jen prázdno, dokonale syrové a dokonale adhezní prázdno.

        

Žijeme snad jen proto, abychom se vyprazdňovali?

        

Je největší útěchou na tomto světě právě jen prázdno?

        

Pokaždé, když opouštím bordel, musím si položit tuto otázku, jež na mě číhá u jeho dveří, lstivě mhouříc své prolhané oči a pokaždé musím upadnout do trapných rozpaků, když nedokáži tam kdesi ve svém vědomí dopotácet se vším tím jeho prázdným prostorem k jiné, než ke kladné odpovědi.

        

K čemu potom to všechno kolem, k čemu potom to neduživé Slunce, jež je jako pecka nějakého ovoce, obaleno dužninou nekonečného vesmíru, k čemu potom ten Bůh, k čemu Ďábel, k čemu to všechno kolem a k čemu všemu potom nakonec i my sami, je-li naším jediným štěstím prázdno v duši a naší jedinou radostí pak dosahování tohoto prázdna?

        

Opravdu slouží všechno to, všechen ten mohutný aparát, jenž jsme dokázali vytvořit, pouze k tomu, aby se v naši duši rozkládalo jen toto prázdno, opravdu se v každém okamžiku spalují miliardy tun helia jen proto, abychom mohli mít ve své duši prázdno?

        

Návštěvy bordelů se tak stávají utrpením. Snad by se daly snést, snad by byly humánnější a citlivější ve svém přístupu k lidskému faktoru, kdyby ve všech těch bordelech nebyly dveře, kterými se vychází ven, kterými je nutno projít po tom všem, co se v bordelech zpravidla dělá, představy o nějakém filozofování nad životem s prostitutkou, která vědomě prodává svoje tělo, jsou nanejvýš naivní.

        

Ty dveře, to jsou pekelné brány, kterými je nutno projít, aby se lidské individuum nakrátko ukojené v jakémsi svém věčném a neodbytném chtíči, mohlo se vypravit na cestu domů, ať už za svůj domov považuje cokoliv, či ať mu dokonce jeho kosmopolitní povaha umožňuje tvrdit, že žádný skutečný domov nemá.

        

Bylo-li by možné se v bordelech natrvalo uhnízdit, bylo-li by možné strávit celý život jen v nich, snad nebylo by to tak hrozné, neboť mysl byla by otupena jakýmsi zvykem, jakousi, byť i třeba uměle pěstovanou nevědomostí toho, že tam venku, za zdmi těchto bordelů, které mohou být sotva tlustší a pevnější, než je jakákoliv lebeční kost, existuje jakýsi svět, jenž veškerou svojí energii vrhá do toho, aby se v jeho duši rozlézalo hojivé prázdno, jako se ušlechtilá plíseň rozlézá po kusu sýra tak dlouho, až je z něho nakládaný hermelín.

        

To ovšem není možné, technicky a snad i z jiných důvodů, třebaže by snad toto vězení patřilo ze všech těch žalářů, do kterých se lidé nechávají dobrovolně zavírat, k těm snesitelnějším, byť tato snesitelnost byla by samozřejmě podmíněna naprostým otupěním.

        

Ale není to právě otupění, co Kristus sliboval lidem?

        

Není to právě otupění, co je jedinou, skutečně funkční spásou?

        

Jde všem těm lidem, co pobíhají po této planetě, na níž byli přivedeni tím nejtěžším zločinem, kterým je plození potomstva, o něco jiného než jen o otupění?

        

Hrozím se toho, že budu muset vyjít ven z bordelu, děsím se toho už na všech těch pokojích, které vypadají všechny tak stejně. Hrozím se toho, děsím se toho a v této rozdvojenosti odehrává se všechno to, kvůli čemu se do bordelů chodí především. Nastoluji ve své duši prázdno a přitom už pociťuji naprostou nechuť k těm trapným rozpakům, do kterých upadnu, do kterých budu muset upadnout, až budu vycházet ven.

        

Až budu vycházet ven, ukojen, nasycen prázdnem ve mně a přece rozerván, přece dohnán na okraj propasti, která se z toho prázdna vynořuje zrovna tak, jako se z poklidné domácí idylky vynořuje zuřivé bušení exekutorů na okna všech těchto paláců napěchovaných jakousi veteší, kterou si lidé dovlekli do svých hnízd jako přičinlivá zvířátka.

        

Naštěstí však láska v bordelech zešedla, ze šťavnaté pečínky stala se vysušená kližka, kterou je nutné žvýkat celé dny, aby se dala spolknout, ale i tak pořádně velký kus každého jejího sousta zůstane nestráven. Ze všeho toho žíznění po lásce, i když nutno přiznat, že pro hledání něčeho takového nejsou bordely snad právě tou nejlepší, i když jedinou adresou, stala se citová vyprahlost, která je přece jen trochu milosrdnější, neboť hledat lásku je mnohem bolestivější, než jen hledat ukojení.

        

Návštěv bordelů jsem zcela nezanechal, to snad ani není možné. Ale přece se mi jen podařilo vydobýt si na svém životě trochu více volného času, neboť jsa již konečně mumifikován citovou vyprahlostí, byl jsem zbaven té nutnosti běhat celé dny, měsíce a roky po bordelech a hledat lásku a nebo se i kvůli ní, jakkoliv je to směšné, a když na to pomyslím, skutečně se dám do jakéhosi chrčivého smíchu, trápit.

        

Volný čas je dnes obrovským strašákem, mohlo by se zdát, že jsem utekl z jednoho pekla, abych se ocitl v pekle ještě větším a děsivějším, ve skutečném infernu, kde se duše smaží v kotlech akvaparků, uměle zasněžovaných sjezdovek a všelijakých adrenalinových pitomostí, že jsem se ocitl v gehenně, ve které se usíná u televize nebo u facebooku s hubou otevřenou dokořán, takže do ní kdykoliv může vletět nějaký hmyz nebo se vplazit nějaký sukovitý červ.

        

Avšak po všech těch létech strávených většinou v bordelech, po všech těch mukách trapných rozpaků, jež mě rozežírala, když vycházel jsem z nich ven, měl jsem z volného času upřímnou radost a hleděl jsem k němu s určitými nadějemi, které se opravdu vyplnily.

        

Měl jsem štěstí, a je mi úplně jedno, jestli za tím stojí Bůh nebo ďábel, jestli je to výsledkem nějakého hříchu či je to odměna, které se plným právem dostává světcům, že velmi záhy na to, co se u mne plně rozvinula citová vyprahlost, objevil jsem kouzlo krmení vodního ptactva, jež si mně zcela podmanilo.

        

Bylo to hned to první odpoledne, kdy jsem se po probuzení, po obědě trochu spím, nehnal jako šílený do bordelu s nejasnou předtuchou v palici, že dnes bych konečně mohl objevit lásku. Citová vyprahlost mě nikam nehnala, dokonale tlumící veškerou bolest. Šel jsem se trochu projít a náhoda snad tomu chtěla, že jsem se ocitl u řeky, jež je z jedné své strany lemována nedávno vybudovanou cyklostezkou.

        

Na břehu, kde jsem byl já, nacházel se však jen hustý, nijak neudržovaný porost vrb a kdo ví, co ještě dalšího vyhání u řek svoje větve směrem ke Slunci. Dělalo mi to jakési, dosud nepoznané potěšení, prodírat se tímto hustým porostem rychlostí doslova hlemýždí. Za dvacet minut podařilo se mi urazit tak sotva pět set metrů, když jsem se dostal do jakéhosi průseku.

        

Bylo to v ohbí řeky. Řeka se tady stáčí k jihu, o kilometr níž vlévá se do ní jeden poměrně významný potok, který se v pohnutých časech prudkých přívalových dešťů dokáže pěkně rozzuřit a smést všechno, co mu do cesty postavila lidská chamraď. Chtěl jsem si tady trochu odpočinout po tom dobrodružství v husté vrbové džungli.

        

Napadlo mě, že bych mohl mít v igelitce, kterou tahám všude sebou, něco k snědku.

Obrátím ji proto dnem vzhůru a z igelitky se vykutálejí rohlíky.

        

„Ty bájo, opravdické rohlíky.“, řeknete si nejspíš.

        

Jo, rohlíky, jenže nejmíň týden staré, přinesené ještě bůhví z jakého bordelu, kde bylo v ceně i občerstvení.

        

„Nezlobte se, kamarádi,“, říkám jim, „ale vás žrát nebudu.“

        

Vezmu jeden rohlík a mrsknu jím do prostředka řeky se slovy: „Z bordelu jsem tě přinesl, voda tě zase odnese.“

        

Rohlík ještě nestačil urazit ani metr své pohřební cesty na vlnách této řeky a už se odněkud vyřítilo hejno divokých kačen divoce pádlujících svými nožkami a rohlík byl v mžiku zpopelněn, jaképak cavyky s tím. To se mi zalíbilo natolik, že jsem kačenám hodil další rohlík a opět voda začala klokotat jejich opeřenými těly s kloakou.

        

Naházel jsem jim všechny rohlíky a příští den jsem byl u řeky zas a příští den jakbysmet. A tak to šlo tak dlouho, dokud jsem se jednoho dne přece jen nemusel odporoučet do bordelu.

        

„Už dlouho jsi tady nebyl. Myslela jsem si, že sis to přece jen opravdu nakonec hodil.“

        

„Jak vidíš tak nehodil, chodím teď krmit vodní ptactvo.“

        

„Vodní ptactvo?“

        

„Hlavně divoké kačeny, včera se objevily labutě, jen divoké husy jsou teď pryč, sem tam se mihnou i racci.“

        

„Chodíš krmit divoké kačeny?“

        

„Kdybys viděla, jak je to fantastické! To bys mrkala na ten hukot, když jim tam hodím celou vánočku. Musím na to pořád myslet.“

        

„Chceš říct, že na to myslíš, i když si se mnou? Myslíš na nějaké divoké kačeny?“

        

„Jo, i když jsem s tebou.“

        

„Jsi hnusný!“

        

„A ty jsi co, že se tak čertíš? Neležíme v manželské posteli, ale jsme v bordelu, i když to často vyjde nastejno. Jestli chceš, můžeš tu havěť jít krmit někdy se mnou.“

        

„Nestojím o žádné tvoje milodary, tím míň o nějaké divoké kačeny. Choď si je krmit sám.“

„Nestojíš o milodary, ale platit si necháš.“

„To je něco jiného, to je práce.“

„Pak se s tebou ovšem musím bavit, když je to práce, jako s kurvou.“

„To jsi opravdu nemusel.“

„Lidé většinou dělají, co nemusí a co musí, to nedělají.“

„To jsou jen pitomé řeči, měl sis to možná hodit. Tolik jsem se naposlouchala těch tvých přísah, že si to hodíš, to jsem ti byla dobrá, co?“

„Tehdy jsem ještě hledal lásku, hledal jsem ji na klíně kurvy, promiň.“

„A teď krmíš nějaké kačeny, to jsi to dopracoval, ubožáku.“

„Jsem ubožák, ale kdo dnes není. Už budu muset jít.“

„Krmit kačeny!“

„Jo, krmit kačeny.“

„A to jsem měla pocit, že tě miluji:“

„Taky jsem měl kdysi takový pocit, tak zas někdy.“

Stojím na břehu řeky, pod vrstvou vody vzlíná její kamenité dno jako tvář nějakého dávného božstva. Divoké kačeny rvou mi z rukou kusy dortu, dnes jsem jim přinesl dort, jejich křídla bijí mě do hlavy.
 

           

Karel Trčálek

Aleš ChalupníčekMyslím,09:4323.12.2009 9:43:29
vladimir bosakSkvělý06:1919.12.2009 6:19:24
Jan PoslušnýSkvělé,15:0217.12.2009 15:02:30
jan varguličTa první...08:1517.12.2009 8:15:11

Počet příspěvků: 4, poslední 23.12.2009 9:43:29 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,73 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy