Musíme změnit způsob myšlení!!!

středa 2. prosinec 2009 10:21

Protože jinak nás čeká peklo ekonomické prosperity

         Věže kostelů střemhlavě padají do hloubek, které ony samy definují svojí výškou. A některé věže kostelů jsou opravdu vyšší, než je běžný průměr této jejich vnější charakteristiky, a jsou tedy i některé hloubky, do kterých se tyto věže střemhlavě vrhají, o opravdu o něco hlubší, než je běžná průměrná hloubka našich myšlenek, neboť tyto kostelní věže jsou především symbolem našich myšlenek.

Omrzelo mě již hledět do nebe omšelého zjitřenými ranami jakéhosi dávného hříchu. Stojím pod tímto nebem již nějaký ten pátek a hledím do něj chvílemi snad trochu ještě zvědavě, ale stále častěji naprosto znuděně. Dobře pozoruji, jak se mne zmocňuje nuda, mrtvolná nuda. Zabírá si mne kousek po kousku, už jen některé izolované nástupní ostrůvky vědomí nejsou jí zanícené.

        

Jen když se zakousnu do nějaké té pečínky, do nějakého grilovaného kuřátka, rozsvítí se mi v očích ještě jakýsi jas, sice matný, mnohem více skelný než průzračný, vedle jasu hvězdy Betelgeuze zcela pohasínající, ale přece jen jas.

        

Sotva však odhodím poslední ohlodanou kůstku, tento jas pohasne, už mi to říkalo hodně lidí, a ona mrtvolná nuda vezme si mě opět do parády. Kdysi jsem chtěl v tom nebi cosi nalézt, jakési východisko z věčných pochyb o síle a tlouštce jeho vrstvy, ale našel jsem jen tuto mrtvolnou nudu a v krčním svalstvu pociťuji jakousi křeč od toho, jak mám hlavu neustále zvrácenou.

        

Nebe je pořád stejně hnilobné ve své neměnnosti, ve své neochotě roztrhat se na cáry a nechat prosvitnout to, co pod sebou ukrývá. Doufal jsem, že budu-li jej upřeně pozorovat, podaří se mi odkrýt něco z toho velkolepého tajemství, které jsem za ním, jak se ukázalo mylně, tušil.

        

Nic jsem neodkryl a navíc mě přestalo vzrušovat jakékoliv tajemství. Kdo se nad tím podivuje, ať zkusí hledět na nebe tak dlouho jako já, ať zkusí opustit všechno pro jakousi mizivou naději, která se nakonec ukáže být jen chimérou, jež k prasknutí nadopována jakýmisi iluzemi běží si pro svůj věčný a slavný triumf.

        

Je na čase změnit způsob myšlení.

        

Je na čase přeprogramovat si hlavu.

        

Je na čase vší silou prásknout do bot.

        

Přestávám hledět do nebe, zanechávaje za sebou jámu, jak propadala se při hledění do nebe pode mnou země, zkyslá a zhrudkovatělá země mateřského mleziva, na něž jsme všichni odkázáni v prvních dnech svého fyzického života. Neobtěžuji se tu jámu zaházet, nekopal jsem ji nikomu jinému, tedy nehrozí nebezpečí, že bych měl sám do ní spadnout.

        

Přelézám horu ohlodaných kostí od grilovaných kuřátek, kterou místní toulaví psi, a samozřejmě i feny s naběhlými mléčnými žlázami, ty možná především, nestačí likvidovat i přes mimořádné noční směny a neustálé rvačky o nejlepší kousky. Míval jsem opravdu někdy takovou náladu, tesknou a chmurnou, že jsem nějakou kost neohlodal docela, o takové kosti jsou psi schopni se porvat do krve.

        

Jáma, hora kostí, to všechno je najednou pryč. Změna myšlení konečně začíná účinkovat, přeprogramovaná hlava již produkuje trochu jinou změť dojmů, pocitů a kdoví jaké veteše, která se v hlavě usazuje stejně tak, jako na dně svátečně malovaných hrnků ukládá se kávová sedlina do vrstev všude tam, kde jsou lidé líní tuto sedlinu pokaždé odklidit z očí. 

        

Jsou okamžiky, kdy mně to také připadá jako naprosto zbytečná a marná práce, jako nošení sýčků do Athén, a jsou okamžiky, kdy na to vůbec nemyslím a řekl bych, i když odborným dobrozdáním to podložené ani potvrzené nemám, že takových okamžiků je většina.

        

I teď to vzpomínám ne snad proto, že bych byl pamětníkem něčeho takového, ale proto, že se mi pocity, dojmy a kdovíjaká veteš usazují v hlavě zrovna tak jako kávová sedlina, sedimentují, jako by toto usazování bylo jediným smyslem jejich existence, což je docela možné.

        

Nyní hledím na svět novými trhlinami v živé tkáni letošní sklizně bytí, jehož zásluhou jsem nadobro jsoucím. Hledám si také nové zaměstnání a brzy jej najdu, když v dálce asi dvou až dvou a půl kilometru spatřím věž kostela. Mávnu na kolem projíždějící taxík a nasednu do něj.

        

„Ke kostelu. A šlápněte na to!“, zatoužím po rychlé a divoké jízdě.

        

„Mám omezovač rychlosti. Víc jak rychlost světla z toho nedostanu, jestli vám to nevadí.“, říká mi taxikář zatímco čekáme, až se budeme moci zařadit do pruhu.

        

„Akceleraci máte jakou?“, chci vědět.

        

„Z nuly na sto to dělám většinou za sedm. V naší branži patřím ke špičce.“, přiznává se taxikář a je poznat, že je na to pyšný, ale ať hodí kamenem, kdo je bez viny, kdyby ho chtěl za tuto pýchu odsoudit.

        

Pruh se uvolnil.

        

Zrychlujeme z nuly na sto a taxikář se ptá: „Takže ke kostelu?“.

        

Odpovídám: „Ke kostelu.“

        

Taxikář hbitě přehrává míč konverzace na moji stranu: „Dal jste se na pokání?“

        

Vracím mu míč konverzace: „Tak nějak.“

        

Taxikář si posteskne: „Bývávalo vás dřív mnohem víc. To byly kšefty! Někdy jsem celý den jezdil jen ke kostelu. A navíc, když se někdo kaje, snadněji pustí chlup. To se, panečku, žilo. Dnes jedu ke kostelu tak jednou za týden. Řeknu vám upřímně, lidem se teď do pokání moc nechce, je to divná doba dnes, možná to bude tou krizí. Jak jste se k tomu dostal vy?“

        

Nemám co tajit: „Změnil jsem způsob myšlení. Přeprogramoval si hlavu. Práskl vší silou do bot.“

        

Taxikář konstatuje: „Tak to jo, to jo. Víte vezl jsem ke kostelu všelijaké lidi. Někteří tvrdili, že už mají všeho po krk, ti byli nejhorší. Neřeknu vám konkrétně v čem, ale měl jsem z nich prostě ten pocit. Taky se na ně špatně zapomínalo. Vleze mi člověk do auta, řekne, ať ho hodím ke kostelu, cestou mi začne vykládat, že má všeho po krk a já ho pak ještě celý měsíc vidím před sebou. To přece nemá nikdo zapotřebí, řekněte sám.“

        

Souhlasím: „Nemá.“

        

Narazíme na strop rychlosti. Omezovač se nedá nijak obelstít. Jedeme rychlostí světla a jako bychom stáli na místě, jako by kostelní věž rostla neuvěřitelně pomalu. Blížíme se k ní, ale chce to trpělivost, ohromnou, až nelidskou trpělivost.

        

Taxikář v jednu chvíli neudrží nervy na uzdě a vykřikne tak, až se zarosí přední sklo: „Zkurvený krám ten omezovač, který magor to vymyslel!“

        

Pořád nemůžeme předjet nějaký náklaďák naložený čerstvými kládami.

Vůně pryskyřice, která se za ním táhne, má v sobě cosi provokujícího, však také taxikář vykřikne: „Jdi se vycpat s těma kládama!“

        

Náklaďák se nám předjet nepodaří, ale přece se dočkám.

Brzdíme u kostela, taxikář se se mnou loučí: „Tak tady to máte. Ale dejte si pozor, prý tam ředí víno a šidí na hostiích.“

Pěkné svezení, škoda jen toho náklaďáku s kládami, který nás nechtěl pustit před sebe, ale to už je také pryč. Vstupuji do kostela. Hned mě ovane vlhké dusno, na oknech sráží se svěcená voda, odněkud jako byl by slyšet zvuk drolící se omítky.

Tak jsem tady!

Lavice jsou zetlelé, oltář vypadá jako vylomený zub za zub, jako oko za oko, jako naděje za naději, jako víra za víru. Lidé, kteří zde jsou, mám dojem, že zahlédnu nějaké postavy, modlí se neslyšně, hrobové ticho jejich modliteb připomíná hřmění Božího hněvu, který je dávno mrtvý, nemá nás kdo postavit do latě a Kristus pošel na lásku k bližnímu.

Táhne mě to však do věže, do jejíhož vertikálního labyrintu vede konopný provaz. Šplhám po něm vzhůru, je to jistá parafráze křížové cesty, neboť i já se zastavím čtrnáctkrát, jestli to dobře počítám, abych si trochu odpočinul na obrovském uzlech, které kdosi na tomto provaze udělal, které do jeho skály někdo vyhloubil možná i holýma rukama.

Cítím, jak se věž klátí ve větru. Její zdi rozestupují se stále víc a víc, až začne věž připomínat poměrně světlou, několik let však už zrušenou a nepoužívanou hrobku, ze které se dá udělat dosti prostorná pracovna, budu-li mít chuť celé dny hledět do mikroskopu, psát čtivé romány v dopisech na rozloučenou či dělat všelijaké jiné skopičiny.

V jednom rohu této budoucí pracovny, kterou jsem se rozhodl zde si zřídit, se vcelku pohodlně leží. Natáhnu se na chvilku a vzápětí usnu. Když se probudím, kostelní zvony vyzvánějí jakýsi umíráček, v jehož ozvěně rozpoznávám svůj vlastní dech, snad i proto, že srdce zvonů jsou ohlodané kosti.

V tu chvíli mě dožene minulost a já začnu hledat v prkenné podlaze skulinku, kterou bych mohl pohlédnout na nebe.          

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy