28.říjen? Jděte se vycpat

středa 28. říjen 2009 09:07

Kdybyste raději místo slavení a čumění na bednu mazali do nějaké pořádné práce

         Zmizela náhle lehkomyslnost, která mi po léta letoucí umožňovala bezstarostně se potácet od ničeho k ničemu. Vždy když mi bývalo nejhůř, když žral jsem hrnčířskou hlínu, mučen jakýmsi vnitřním nevyslovitelným bolem, dal jsem lehkomyslně zapřáhnout ruskou trojku těch nejdivočejších koní, trochu se projel a zase bylo dobře, zatímco z uštvaných koní kouřilo se jako o závod s komíny továren či netípnutými cigaretami, co tak škodí zdraví.

Lehkomyslnost je však ta tam a marně se ozývá ržání koní, jejichž kopyta dokáží jediným úderem roztříštit lebku nezodpovědného zvědavce, který si je chtěl prohlédnout zblízka a vzal si k tomu s sebou ještě celou svoji rodinu a teď už ho nakládají na nosítka a odnáší kdoví kam. Lehkomyslnost je pryč, marně po ní zoufale šátrám ve svém mozku visícím tam kdesi ve vzduchoprázdnu, mozku, jež je rozžhaveným vláknem klasické žárovky, se kterou přišel čas navěky se rozloučit.

Co si počnu bez lehkomyslnosti?

Co si počnu bez lehkomyslnosti já, pro kterého byla jeho vlastní lehkomyslnost jedinou zárukou přežití na tomto světě plném inverzní bolesti?

        

Je mi zrovna tak, jako je někomu, koho po létech poctivě strávených na přístrojích vykopli z ničeho nic za dveře jednotky intenzivní péče s tím, že zdravotnictví už to jeho povalování finančně neutáhne. Je mi tak, jako bych náhle neměl kam jít, jako by všude kolem mne jen hnisala jakási obrovská, nezhojitelná rána a znetvořená tkáň z ní na mne civící k tomu spolehlivě znechucovala jakýkoliv život.

        

Nevzhlížel jsem k letošnímu podzimu s kdovíjakými nadějemi, neupínal jsem se k němu vší sílou jakési už hodně vybrakované víry v lepší svět, ale něco takového jsem přece jen nečekal ani v těch nejčernějších snech, jejichž hejna klovají za pomatených noci do mé mršiny, spokojeně u toho krákajíc klasické: „Nikdy víc!!!“

        

Nikdy víc!!!

        

Bez lehkomyslnosti jsem vyřízený, odepsaný jako Windows Vista, beznadějně ztracený ve spleti výstupních lékařských prohlídek zvaných pitva, kterými teď, co jsem ztratil tu lehkomyslnost, nemůžu projít ani za živého Boha.

        

Co si teď počnu?

        

Ke všemu je dnes asi státní svátek a všichni psychiatři, jeden vedle druhého, až to vypadá jako kartelová dohoda, nebo alespoň jako tajné spiknutí, mají zavřeno.

        

Marně bych bušil hlavou do hluchých zdí jejich ordinací, tam uvnitř je ticho a prázdno, jak po vymření, tam uvnitř tiše a bez hnutí leží bianco lékařské recepty v zásuvkách stolů, které toho vědí o lidské duši více než dost. Musím si pomoci sám, sám musím najít skulinu, kterou se dá proklouznout do budoucnosti, kterou se dá uniknout ze zajetí tohoto věčného okamžiku, jenž rozhostil se nad podivně malátným světem, jenž je zahalen státní vlajkou tak, jako se zahalují mrtví, aby jim příliš ostré Slunce, plné skvrn nesvítilo do jejich očí.

        

Tu najednou zmocňuje se mne tíseň, syrová, čerstvým masem vonící tíseň, ten pach je nesnesitelný, rozlézá se mi v mozku jako břečťan po umakartu bytových jader, ať třepu hlavou sebevíc, nedokáži ho vytřepat.

        

To mi ještě chybělo!

        

Tíseň divoce rabuje všechny ty sklady myšlenek a pocitů, které v sobě mám, drze mi hledí z očí jako bych byl nějaký její bacilonosič, přenašeč, jako bych její neviditelné zárodky rozséval kolem sebe, a to si přece nezasloužím, to nemůže být moje zasloužená mzda, kterou jsem nyní odměněn za všechna ta lehkomyslná léta, kdy nedbal jsem žádných dobrých rad, kdy jsem nad vším, co zavánělo jakousi povinností, jakousi odpovědností jen lehkomyslně mávl rukou.

        

Musím ven, pryč odtud, z těchto zdí, které jsou cítit myšinou, které jsou ověnčeny ošklivými jizvami, jak jsem do nich mlátil kladivem v lehkomyslné snaze zatlouct do nich skobu a na tu skobu pověsit všechno to, co v každém vysloveném slově hraničí již s čistým šílenstvím...

        

Avšak venku je pochmurný den. Cosi rmutného visí ve vzduchu, jehož svátečnost je svátečností rakve pomalu se nořící za obzor ohlodaný křečovitě sevřenými prsty pozůstalých. Tam venku to není o nic lepší, ale nic jiného mi nezbývá, musím zmizet beze stopy, mám-li nyní žít bez lehkomyslnosti, s vědomím ztěžklým jako přezralá hruška, jako přenášený plod.

        

Rozbíjím okno, které bylo až dosud hraniční čarou, jež oddělovala to, co je tady uvnitř, od toho, co je tam venku. Rozbíjím okno a tak se dostávám ven, do těch pochmurných orgií skutečnosti, jež se nesou ve zcela podzimním duchu. Nyní, nejsa už lehkomyslný, konečné poznávám, jak nejen těžké, ale i jak strašlivé a možná dokonce i odpudivé, je žít a s tím se teď budu muset nějak vypořádat, tomu všemu budu muset nyní přivyknout.

        

Ubírám se na svém útěku jakousi polní cestou, od věčných podzimních dešťů rozblácenou tak, že neslyším nic jiného než jen spokojené mlaskání bezedného bahna. Boží muka, která tuto cestu lemují jsou zchátralá, nápisy na nich jsou nečitelné, na většině z nich má Spasitel uraženou hlavou a na těch, kde hlavu má, zdobí jeho tvář jakýsi pitvorný škleb. V dálce černá se les, ke kterému se blížím touto liduprázdnou krajinou, v níž jak, se zdá, jsou všechny polní práce již dokončeny.

        

Dojdu k okraji lesa, ale není to les, jako ho známe z PR materiálů Lesů ČR, s.p., spíš jakési přerostlé křovisko, na svém okraji plné všelijakého bordelu navezeného sem lidmi. Zastavím se a přemýšlím, jestli jít dál, přece jen prodírat se hustým křovím není jako kráčet po nějaké naučné stezce.

        

Ale co to?

        

Najednou zahlédnu asi jedenáct metrů ode mne v křovisku jakousi ženu. Když jí pohlédnu do tváře, srdce mi strne jakousi slastí. Ta žena se ze všeho nejvíce podobá Bohorodičce, ta žena je dokonalou esencí neposkvrněnosti, po které prahne každé mužské libido. A co víc ta, žena mi pokyne, abych k ní přišel, ovšem ne tak neuměle a odporně jako kynou prostitutky u cest na německé zákazníky či jako kynou soutěžící o titul Miss na členy poroty ve snaze získat si jejich samčí přízeň.

        

V tom gestu je cosi neodolatelného a přitom neposkvrněného, takže okamžitě uposlechnu, třebaže vím, že ta žena, ta Bohorodička je jen přízrak, který mě chce zavést do bažin, jež se v hloubi tohoto křoviska nepochybně nacházejí. A skutečně, vzdálenost mezi námi se nezkracuje, ačkoliv se prodírám tím křovím jako smyslů zbavený, ztěžka u toho dýchaje.

        

Avšak tato šílená honba za přeludem Bohorodičky, za přeludem Neposkvrněné je, myslím si, docela důstojnou náhražkou mé dřívější, nyní ztracené lehkomyslnosti, takže v ní nepolevuji ani na chvíli, ba právě naopak, i když už je vzduch cítit typicky nestoudným odérem bezedných bažin.

        

Konečně ztratím pevnou půdu pod nohama a začnu se propadat do těch hlubin, které mě za chvíli celého pohltí. Tu se Neposkvrněná, majíc mě tam, kde mě chtěla mít, zastaví a přistoupí ke mně. Z jejího těla dýchá věčné panenství tak, divže mi z toho nepraskne lebka, zde uprostřed bezedných bažin dospívám k pocitu nekonečného štěstí, jež je umocněno polibkem Neposkvrněné, který zastře moje vědomí hojivou beztíží, jež tolik připomíná dřívější lehkomyslnost.

        

„Není dnes státní svátek?“, zeptá se Neposkvrněná, poté, co mne políbí.

        

„Je to možné.“, odpovím a tisknu hlavu na její hruď.

        

„A co se slaví?“, chce vědět Neposkvrněná a její štíhlé prsty probírají moji čupřinu.

        

„Nevím, snad památka zesnulých?“, nevykazuji příliš velký přehled, ale s hlavou na hrudi Neposkvrněné je mi to srdečně jedno.

        

„Památka zesnulých?“, zasměje se Neposkvrněná a pokračuje, „k čemu je třeba slavit památku zesnulých? Živí jsou živí a mrtví jsou mrtví. Ti co, zesnuli, zesnuli-li vůbec, neboť i smrt je třeba si zasloužit, nepotřebují být vzpomínáni živými, to spíš naopak potřebují být vzpomínáni živí. Památka zesnulých, jak je to směšné.“

        

„Snad je to směšné, nebo je to zcela určitě směšné.“, souhlasím s Neposkvrněnou, ale přece jen trochu ospravedlňuji pošetilé lidské konání, „nicméně to zvyšuje spotřebu, to znamená, že lidé nakupují věnce, utrácí peníze za svíčky, projezdí spoustu benzínu od hřbitova k hřbitovu, to všechno má kladný vliv na růst HDP. Ale Památka zesnulých to asi nebude, na tu je ještě brzy, a ostatně u nás to ani není státní svátek jako například na Slovensku nebo v Bavorsku, kde je ještě pevně uhnízděn pokrytecký bigotní katolicismus, i když se v tom ještě motají všichni svatí, moc se tom nevyznám. To bude asi vznik samostatného československého státu.“

        

„Samostatného československého státu?“, udiveně se zeptá Neposkvrněná, jako by nikdy neslyšela o samostatném československém státu.

        

„Dvacátý osmý říjen.“, zkouším jí napovědět, hlavu už tisknu, jak se propadám, k jejímu panenskému klínu, takže můj hlas zní trochu přidušeně.

        

„Dvacátý osmý říjen?“, diví se Neposkvrněná ještě víc.

        

Pouštím se do vysvětlování, líbaje mezi tím pevná stehna Neposkvrněné: „Lidé svazují své životy počítáním dnů, je to dobré hlavně proto, aby věděli, kdy je sobota a neděle, kdy jít do důchodu a kdy slavit nejrůznější výročí. Každý rok, to je jakási perioda, v určitý den se tak slaví třeba narození Páně nebo i vznik československého samostatného státu, každý rok pořád dokola až do naprostého zblbnutí. Třeba dnes večer se budou na Hradě, jako každý rok, všichni plácat po ramenou a říkat si, jací jsou borci. No, a ten samostatný československý stát, to byl jakýsi státní útvar, jakýsi omyl, který vznikl rozbitím Rakouska-Uherska. Spískal to jeden člověk, který si nechal říkat tatíček Masaryk, náramný egoista. Mimo jiné, jeho pohunek Edvard Beneš, co se zasloužil o republiku, nechal zlikvidovat toho hejska a salónního astronoma Štefánika. Lidé se prostě spolčují do státních útvarů, v jejichž čele stojí jakési politická reprezentace, celé je to v podstatě komedie, někdy mezi sebou vedou státní útvary i války a někdy se sdružují třeba do Evropské unie, protože lidé se chtějí mít dobře.

        

Líbám Neposkvrněné prsty u bosých nohou a Neposkvrněná se nepřestává smát: „Lidé se chtějí mít dobře, to je na tom to nejsměšnější, nezdá se ti, můj milovaný?“

        

Chci Neposkvrněné odpovědět, že ano, ale řídké bezedné bahno, které se mi hrne do úst a do dýchací trubice, mi to už nedovolí.  

Karel Trčálek

JurajInu, všichni jsme11:4128.10.2009 11:41:20
Karel JirásekJe radost Vás číst.11:0028.10.2009 11:00:58

Počet příspěvků: 2, poslední 28.10.2009 11:41:20 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy